Kontroverzní nakladatelství guidemedia etc, které proslulo především vydáním Hitlerových projevů, přichystalo českému čtenáři další milé překvapení. Tentokrát nejde o dílo německé provenience, jež v portfoliu tohoto nakladatelství převládá; nového vydání se totiž dočkal spis Františka Komurky „Co řekli naši velikáni o Židech“. Není nikterak překvapivé, že širší veřejnosti není jméno autora známé. Literatura z doby protektorátu a vůbec díla, která se snaží nastavit Židům zrcadlo, jsou z naší paměti a učebnic literárních i dějepisných vymazávána a z knihoven stahována. To, co lze sehnat po antikvariátech, se pak zcela záměrně prodává za přemrštěné ceny, aby případného zájemce předem přešla chuť.

Komurka ve své knize z roku 1942 představuje dvacet předních českých osobností, především literátů 19. století, a jejich názory na židovskou otázku. Mnozí čtenáři, kteří vyrostli po druhé světové válce, budou možná šokováni. V posledních sedmdesáti letech se totiž židovská otázka stala společenským tabu, jehož prolomení s sebou zpravidla nese nepříznivé důsledky. Měli bychom si přestat nalhávat, že nic takového jako židovská otázka neexistuje anebo že je pouhým produktem antisemitských kruhů. Měli bychom přestat přehlížet, že přední mužové našeho národa Židy ostře kritizovali (což zdaleka neplatí jen o českém prostředí). Spíše bychom si měli klást otázku, proč se tyto jejich názory z učebnic vytratily a z čeho jejich kritika Židovstva pramenila.

„Kde vládnou Židé, tam národ hyne“

Podívejme se ve stručnosti na několik konkrétních příkladů. „Roztroušeni světem se stali lidem úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolů a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužiti k vyšperkování jejich bohatých salonů.“ Který fašista to mohl napsat? říkáte si možná. Jan Neruda – fašista jako hrom! A aby nenechal nikoho na pochybách, dodává, že Židé „všude jsou a zůstanou bodákem, vraženým do našeho masa.“

Názory symbolistického básníka světového významu Otokara Březiny, osmkrát nominovaného na Nobelovu cenu za literaturu (a to v době, kdy ještě byla synonymem pro kvalitní tvorbu), zaznamenal jiný z českých básníků Jakub Deml. Z jeho vzpomínek se dozvídáme, že podle Březiny je naší povinností se od Židů odříznout. „Kde vládnou Židé, tam národ hyne, je to znamením konce jako vši,“ prohlašuje. Brilantní je básníkův postřeh o revoluci jakožto smyslu židovství.

František Palacký zase popisoval židovskou žurnalistiku jako zvrhlou a židovské novináře jako lidi bez svědomí a studu (což lze hravě aplikovat na dnešní mediální žumpu). Karolina Světlá, po Němcové největší česká spisovatelka, stroze konstatovala následující: „Židé, když dosáhli svobody, neměli na mysli nic jiného, než jak by se obohatili a všemožně potlačovali náš český národ.“ A dlouholetý poslanec Říšského sněmu, novinář a národohospodář František Šimáček upozorňoval, že k vyřešení židovské otázky nestačí jen legislativa a soudnictví – že je zapotřebí reformy celé národní společnosti. To lze interpretovat jako požadavek úplné emancipace od Židů, jako odříznutí Židů od zdravého kmene národního života.

Absence kontextu

Podobných úryvků je v Komurkově knize celá řada. Vybírá příslušné pasáže z děl zvolených autorů, opatřuje je krátkým komentářem a u každého doplní biografickou poznámku. Tato metoda má ovšem jednu zásadní slabinu – a tou je absence kontextu. V řadě případů to v zásadě nevadí, jindy však chybějící kontext svádí k chybným interpretacím a závěrům. Takovým případem je i román „V záři milionů“ Františka Sokola-Tůmy, kdy sice Komurka zmiňuje slova o negativních důsledcích příchodu haličských Židů na Ostravsko a zhoršení vztahů mezi Čechy a Němci, které předtím byly dobré, opomíná ale dodat, že sám Sokol-Tůma v románu uvádí, že tyto Židy zvali místní Němci obávající se sílícího českého živlu. Není pochyb o tom, že Komurka tuto podstatnou část vynechal záměrně.

Takovýchto problematických míst bychom v knize jistě nalezli vícero. Je velká škoda, že svůj záměr nepojal ambiciózněji a nerozebral židovskou tematiku v české literatuře obšírněji. Dosáhl by tím větší přesnosti a objektivity. Komurka bohužel zůstal na povrchu a podstaty problému se pouze dotkl, což místy vede k tendenčnosti. Přesto kniha užitečnou roli sehrála v době vzniku a sehrát ji může i nyní. Přinejmenším totiž připomene to, co je odsouváno do pozadí či úplně zamlčováno. Může tak přimět čtenáře k tomu, aby si přečetli, co naši velikáni o Židech napsali, a zamysleli se, proč. Tvrzení o jejich antisemitismu prostě obstát nemůže.

Moc Židů v české kotlině

Velmi zdařilá je naopak autorova předmluva a doslov. Zde vystihl podstatu kritiky na adresu Židů a pojmenoval negativní jevy minulosti, jako byla ochrana Židů ze strany vídeňského dvora či jejich podpora inteligencí, jež podlehla pochybným ideálům liberalismu a demokracie. Podle Komurky se české země pro Židy staly novou Palestinou; podobně dnes varuje publicista a předseda Národní demokracie Adam B. Bartoš před tím, že se z České republiky stává nový Izrael. Je zjevné, že jsme se židovského útlaku nedokázali zbavit.

Dejme na závěr slovo samotnému Komurkovi: „Otravování mládeže i dospělých nemravnou literaturou, divadlem a filmy, zploštění duševních obzorů celých generací jepicovými senzacemi krváků, filmu, sportu a tanečních šlágrů, jen aby nepřemýšleli o vážných otázkách, nevzdělávali se a neprohlédli, že jsou vlastně svojí prací a spotřebou spolehlivým robotem židovského kapitálu, je vlastně ukázkou zjemnělých židovských metod z poslední doby na důkaz, že se sice změnily způsoby kořistění, ale jeho podstata týti z tvořivé práce českého lidu že zůstala až do poslední doby, kdy odstranění Židů z našeho hospodářství a veřejné činnosti bylo konečně uskutečněno zásahem říšských úřadů.“

Je až zarážející, nakolik se dnešní realita podobá té, o níž autor v těchto řádcích psal. Po zániku Třetí říše se moc Židů zdaleka nejen v české kotlině mohla obnovit. Obnovila se. A s jejími negativními důsledky se musíme potýkat den co den. O to větší zásluhou vydávání podobné osvětové literatury je.

Radola Rys