Poté, co jsem se pokusila shrnout dění od počátku naší popotopní kultury do dneších dnů, se vracím k části o ceremoniálu u příležitosti otevření tunelu ve švýcarském Gotthardu.

Pro popis jsem vybrala video, které ceremoniál ukazuje v jeho průběhu od začátku do konce. A ukazuje ceremoniál v jeho obou částech – tu, která probíhala v tunelu a druhou, probíhající na vnějším prostranství, kde navíc je použito velké promítací plátno. Obě části jsou přitom shodné v tom, jakou myšlenku, prezentují, ač ve venkovní verzi je ta myšlenka obohacena právě o obrazy na velkém plátně a tím i o mnohem více symboliky.

Jak jsem předesílala v části zde, ceremoniál je plný egyptských, babylonských a jiných symbolů a jak jsem rovněž předesílala, jedním z těch, který byl na ceremoniálu prezentován, byl symbol jang a jin.

A protože ten v celé výpovědi považuji za zásadní v tom smyslu, že to hlavní, co nyní ve světě probíhá, je konec dominance Západu a předávání žezla Východu (Číně), vše ostatní v ceremoniálu proto posuzuji právě touto optikou. A ceremoniál mi potvrzuje můj pohled, že křesťanská kultura (a zde ve smyslu nikoliv víry, ale ve smyslu atlantické, západní kultury) končí.  Ale to je jen jeden z pohledů, protože nad tím je ještě optika konce velkého vesmírného cyklu, ale o tom až v samotném závěru.

Úvodní půlhodina, odehrávající se v tunelu

Do tunelu vjíždí kočár, tažený pěti koňmi – pětka je symbolem pentagramu, ať už křesťanského (jeden cíp nahoře, dva dole) či satanistického (dva nahoře, jeden dole), tak či tak jde především o pentagram Venuše (pentagram, který pohledem ze Země vykresluje svou oběžní dráhou – video). A je to velmi symbolický úvod, protože o Venuši půjde ještě mnohokrát.

Poté do tunelu vstupují lidé, oblečením symbolizující naší současnou průmyslovou dobu. Poté, co jdou jako velká masa a předvádějí pohyby jako by z filmu CH. Chaplina Moderní doba, dojdou k bodu, kdy další cesta vpřed je tápáním (kroky do stran a dozadu), přesto ale kráčejí směrem k dalšímu růstu. V určitém bodu se ale další růst ani přes veškeré snažení nedaří (čas cca 06:00) a “průmyslový člověk” to vzdává a ustupuje, ale ocitá se v chaosu, protože neví, jak dál.

A na jeho místo nastupuje člověk, který je jako nepopsaný papír – téměř nahý a v bílých barvách, což vnímám jako symbol potřeby restartu současné kultury, jako volání po novém začátku (čas 07:15). Tato symbolika je podtržená tím, že tito lidé (a klidně je můžeme nazvat primitivními v tom smyslu, že předvádějí především důraz na biologické fungování, kam na prvním stupni patří i sexualita) jsou doprovázeni zvláštní postavou s křídly. Přitom je to stejná postava, která zastavila člověka “průmyslového” (technogenního?)

Postava s křídly a Slunce v pozadí – podobná symbolika se objevila i na obálce The Economist 2016, kde jsou vblizkosti Slunce motýli

Kdo je postava s křídly?

Dle mého má významy dva – jedním je symbolika nejstaršího náboženství světa a jim uctívaného Meleka Tause (a satanismu), druhým pak postava egyptského posvátného brouka Scarabea, o kterém Egypťané věřili, že existuje pouze v samičí formě, a proto věřili, že vzniká sám ze sebe. Ale ve skutečnosti to je tak, že okřídlenou podobu  má pouze samička (postava s křídly má ženská prsa) a proto právě tato podoba byla velmi uctívána.  A pro Egypťany představovala jak symbol reinkarnace, tak symbol stvořitele. Scarabeus s rozevřenými křídly, jak před sebou tlačí kuličku, symbolizující vesmír. se dával na srdce zemřelým, aby je chránil před zlými duchy i po smrti a zašlápnutí nebo zabití tohoto posvátného brouka se někdy někdy trestalo i smrtí.

Scarabeus v dávném Egyptě

Egyptská bohyně Isis s křídly Scarabea 

Isis

Babylonská obdoba Isis – okřídlená Ištar

Pro tuto část ale zůstaňme u toho, že egyptský a babylonský symbol reinkarnace, v tomto případě spíše symbol transformace, zastavil člověka průmyslového/technogenního typu a na jeho místo chce dosadit člověka biologického/biogenního typu – shrnuto, že globalisté chtějí nový start – nové lidstvo, kterému by mohli velet.

V další části vidíme člověka, o kterém lze říci, že symbolizuje vztek na technický pokrok a průmyslový vývoj poté, co globalistům přerostl přes hlavu, což se zdá být logické tím, že průmyslový vývoj způsobil nejen přemnožení lidstva, ale technický pokrok umožnil takovou jeho informovanost, jaká v lidské historii nemá obdoby. A informovanost lidí, to je zásadní věc, kterou si globalisté nepřejí. Na vagónu je zároveň také kolo, které může symbolizovat jak kolo času, tak kolo koňských povozů před nástupem průmyslové revoluce.

Zpět k půdě a jejím zdrojům, zpět k primitivnímu člověku 

Okřídlená postava, symbolizující transformaci/znovuzrození, následně vítá vagón, na kterém jsou snopy obilí. To je symbolika národů, které za největší pokrok považovaly ukončení kočovného stylu života poté, co objevily základy zemědělství a s ním obdělávání půdy a úrody, kterou dávala. Ve vývoji lidstva to byl zlomový bod, jelikož obilí jako zdroj obživy bylo možné uchovávat skladováním (na rozdíl od “uloveného masa”), což byl základní předpoklad pro usazení se na jednom místě a budování usedlostí a dalších větších celků.

Spolu s obilnými snopy je přivážena postava, kterou většina považuje za Satana. Ale zde opět jde o to, že tato symbolika má několik významů.

Za prvé tato postava symbolizuje dávného boha Pana, což byl bůh luk a pastvin, tzn. úrody, resp. toho přírodního zdroje, na kterém stojí celá existence lidstva. V jeho postavě můžeme vidět nejen výpověď o tom, že pokud bude planeta “sežrána” pokračujícím západním/průmyslovým stylem života, pak je jen otázkou času, kdy bude v koncích, protože zdroje (a nyní už nikoliv pouze úrodná půda, ale také ropa, voda a mnohé jiné) dojdou. V souhrnu je postava boha Pana opět o tom, že západní styl života je nutné zastavit.

Za druhé tato postava symbolizuje souhvězdí/znamení Kozoroha. V negativním smyslu je toto znamení o tom, čeho je možné na Zemi dosáhnout jakožto vrcholu. A tím je myšlen především každý kariérní či jinak vůdčí postup, který umožní pozemskou moc v takové podobě, že ta se považuje za nejvyšší možnou autoritu a nepřipouští nic nad sebou. Proto je toto znamení m.j. symbolem jak tvrdého materialismu, tak především symbolem konzervatismu, který se brání jakýmkoliv změnám.

V astrologii je toto znamení fyziologicky spojováno s těmi orgány, které nejvíce odolávají času – zuby, kosti, páteř (a víme, že i po spoustě let je to to jediné, co po každém zemřelém přetrvává). Souvisí to s tím, že vládnoucí planetou Kozoroha je Saturn a planeta Saturn byla až do 18. století považována za poslední planetu naší sluneční soustavy. A tím dostala název “strážce hranic”, což jinak znamená to, že kdokoliv, kdo by chtěl na Zemi nastavené hranice (řád) překročit, toho je potřeba zastavit. Ještě jinak – uctívat znamení Kozoroha znamená uctívat Saturna, tzn. jak boha Pana, boha zdrojů, tak k tomu boha času a pozemských hranic.

Souhvězdí Kozoroha/Capricorna na obloze  

Jiná symbolika Saturna/Kozoroha odkazuje jak na číslo 7 (Saturn je sedmou planetou sluneční soustavy) a dále odkazuje na udržování kříže (břemena), tzn. uvěznění člověka ve hmotě tak, aby se nad ní nepovznesl a nenarušil tím pozemský řád (páteř světa).

Jiný název pro Saturna je tedy Kronos – pán času a tím pán hranic a mytologie říká, že když se objevil Uranos (Uran/Vodnář), který se spojil se Zemí (Gayou) a z tohoto spojení se začali rodit Titáni (kyklopové a obři), Saturn-Kronos Uranuse vykastroval, aby zabránil překročení panujícího řádu. A jaké znamení/souhvězdí následuje po Kozorohovi? Vodnář! Ten Vodnář, který symbolizuje objev, probuzení a především zrušení panujícího řádu!

A touto optikou můžeme postavu boha Pana a Kozoroha/Saturna v ceremoniálu vnímat tak, že je nejen oslavou přírodních zdrojů, ale i vzýváním a oslavou toho, kdo může zabránit probuzení lidstva směrem na jeho další vývojový stupeň (který se v souladu s velkým vesmírným cyklem a Věkem Vodnáře blíží). V souladu s mytologií můžeme říci, že ceremoniál byl o mytologickém “vykastrování Urana tak, aby jeho semena na Zemi nedopadla”.

Za třetí je nutné zmínit, že znamení Kozoroha má velký význam v tom, že za jeho vlády rok co rok dochází k vítězství světla nad temnotou. Děje se tak vždy poté, kdy Slunce dosáhne obratníku Kozoroha a kdy poté, co na severní polokouli zažijeme nejdelší noc a nejkratší den, se Slunce začne vracet. Navíc je v té době v konjunkci se středem Galaxie, který pohledem ze Země je na rozhraní souhvězdí Střelce a Kozoroha (vždy kolem 22. prosince) a to je jedinečná událost.

Proto je Saturn/Kozoroh považován za nejvyšší sluneční božstvo. A proto je symbolika Saturna/Kozoroha ztotožňována především se Sluncem, jak to předváděly všechny nám známé kultury, protože za vlády Saturna/Kozoroha jde ze všeho nejvíce o návrat Slunce (což logicky souvisí s úrodou).

Když si to shrneme, tak v okamžiku, kdy do tunelu přijíždí vagón se snopy a postavou, která je vnímána jako postava Satana, tak ve skutečnosti jde 1) o oslavu úrody jakožto základního zdroje existence lidstva, 2) o oslavu systému, který lidstvo udrží na biologické úrovni a nedovolí jeho vzestup ve smyslu Vodnáře a 3) o oslavu Slunce, tentokrát ovšem v tom smyslu, aby nad západní kulturou zapadlo a nad východní vyšlo.

Ale pokračujme ve sledování dění v tunelu dále. Objevuje se postavička stříbrných barev (čas cca 12:20), která je obtížně identifikovatelná, mým pohledem to ale je symbolika Luny, a to Luny velmi mladé a souvislost vysvětlím později. Prozatím by mělo stačit, že ta postavička připravuje cestu jiné kultuře – kultuře jiné barvy, jak je následně zjevné v postavách, které stoupají k vrcholu (na rozdíl od předchozího marného stoupání člověka průmyslového/západního typu). A tyto postavy nesou symboly banánů (Afrika) a rýže – viz pokrývka hlavy – (Čína), zatímco bůh Pan se raduje, že opět bude brán ohled na “pole a pastviny”.

K tomu se objevuje i postava okřídleného muže, kterou až tentokrát lze vnímat jako postavu Meleka Tause, tzn. postavu nejstaršího náboženství světa, což vnímám jako symbol návratu na nový začátek (a nemohu nezdůraznit současný význam Íránu, který se má stát spojnicí mezi Čínou a Evropou a jeho význam jako kolébky árijského člověka, a s tím i význam Araratu na území současného Turecka a tím tedy i Kurdů a Arménie).

Za touto scénou nastupuje skupina různorodých lidí, v souhrnu ale symbolizujících západní kulturu, a to tak, že dále nemá kam růst. Pracovní kombinézy jsou oblečené jen napůl (“udržitelný růst”?), další postavy jsou v černém  jakoby účastníci pohřebního obřadu a v rukou nesou samé suché větvě – větvě stromu, který již svůj růst ukončil přesně tak, jak je to symbolizováno obrazem jang a jin?

Mezi jiným však tato pohřební skupina nese i beránka – symbol křesťanství. A to vnímám jako další potvrzení konce křesťanské/západní kultury, resp. její dominance.

Ve stejném okamžiku postavy v bílém (nepopsaný list) oslavují pana Hora, zatímco ten tančí se “snopy obilí” a současně stále k vrcholu stoupá “banánovo/rýžová” postava tmavé barvy (čas cca od 17:15)

Nastupuje pastýř s písní o Svaté Barboře

Jestli až dosud mohly být pochybnosti, že jde o konec (ukládání ke spánku) křesťanské/atlantické kultury a s ní technogenního člověka, pak další potvrzení přišlo s pasákem ovcí a s jeho zpěvem o Svaté Barboře.

Ta symbolika opět může mít několik významů, protože když si uvědomíme, že ceremoniál probíhal ve Švýcarsku, tzn. v zemi globalistů, která jako “náhodou” uniká všem válkám i bankovním kolapsům, pak lze symboliku švýcarského pastýře vnímat jako svolávání nových ovcí.

Ale jeho volání o Svaté Barboře dává scéně ještě jiný smysl. Svatá Barbora je postava, která je na jedné straně patronkou havířů, což znamená také patronkou podsvětí, ale byla také patronkou architektů, tesařů a kameníků (svobodní zednáři?) a také patronkou hrobníků  (pohřbívání křesťanů?). Dále je významné, že je spojována s atributy jako kalich a především paví péro. Ale co je možná ještě významnější, legenda říká, že se narodila v Nikodémii (na území dnešního Turecka!) a dále že byla dcerou zámožného Dioskura, který byl proslulý především tím, že nenáviděl křesťany. Když se Barbara pro křesťanství přesto rozhodla a utekla kvůli k tomu z domu, právě pastýř ovcí ji měl zradit a vydat zpět otci, který ji následně měl potrestat stětím hlavy ( když předtím byla bičována a na místě každého dopadu biče mělo vyrůst paví péro)..

V tomto okamžiku však ceremoniál nabízí symbolů velmi mnoho: opět je zde likvidace křesťanství/západní kultury, navíc je zde odkaz nejen na Turecko, ale i na paví péro (Melek Taus a území Araratu).

Svatá Barbora je navíc symbolická tím, že její svátek připadá na 4. prosinec, což je v podstatě počátek adventu, tzn. období, kdy se čeká na návrat světla – na zimní slunovrat a s ním na návrat Slunce. A ten, jak jsem psala výše, je oslavou Saturna/Kozoroha/boha Pana.

Scéna navíc končí obrazem, který lze interpretovat i tak, že aby globalisté měli co jíst a pít (svačina švýcarského pastevce), musí být další průmyslový růst zastaven – viz technika za jeho hlavou či další vagón, který jako by symbolizoval likvidaci toho, čeho bylo technickým pokrokem dosaženo.

Ve finále tunelové části ceremoniálu (čas od cca 22:50) na scénu nastupuje dav lidí, který v úvodu působí jako divadelní postavy. Na tuto část nemám názor, ale přijde mi, že je symbolikou toho, že lidstvo  je stále vedeno jako loutky na provázku. Jak ale scéna pokračuje, vnímám ji jako souhrn celého dvoutisíciletí našeho Věku Ryb, kde hlavní postavou je papež a s ním opět, jak jinak – křesťanství. Jak scéna pokračuje, prolínají se v ní postavy všech historických období (viz kostýmy) a to radostně, zatímco uprostřed stále spokojeně sedí a přihlíží švýcarský (symbol globalistů?) pastýř ovcí.

Další scéna je jako by o babylomizaci/sodomizaci západní kultury a tím o jejím pohřbívání. Co je ale nejvýznamnější, to je samotný závěr této části.

Výjezd z tunelu

V samotném závěru se objevuje scéna, kdy dav lidí, složený z postav v nejrůznějších historických kostýmech, tzn. z různých období západní kultury, zůstává v tunelu s tím, že se loučí. A z tunelu vyjíždí vagón, na kterém jsou pouze ženy, navíc oslavující ženskou postavu.

Když pomineme, že v principu jang a jin představuje jinová strana ženskou, tzn. měsíční, “noční”, čekající a k novému oplodnění připravenou energii a že tuto symboliku lze vnímat jako probouzení východních, měsíčních zemí, pak v ženské postavě, vyjíždějící z tunelu, je třeba opět vidět především egyptskou Isis či babylonskou Ištar. Což v obou případech znamená především symboliku Venuše. Část sice končí zpěvem “Maria”, ale symbolikou Isis a Ištar jde i o  tzv. ˇČernou madonu”

Tunelová část ceremoniálu končí výjezdem vlaku z tunelu poté, co se v něm odehrálo vše, čím má lidstvo projít před vstupem na nový začátek. A výjezd z tunelu je dle mého spolu s úvodním vjezdem tou nejzásadnější symbolikou celého ceremoniálu.

A to než dopovím, předtím musím osvětlit i venkovní část ceremoniálu, která je na symboliku mnohem bohatší, ale to opět v pokračování. Do té doby nebudu popisovat ani souhrnný závěr k této tunelové části.

Úvodní část zde

Související: zde (v tomto odkazu doporučuji si všimnout, že hned v úvodních minutách je tam rovněž scarabeus)

-Pozorovatelka- 8.8.2016

Odpůrce astrologie předem upozorňuji, že článek je v prvé řadě o nebeské symbolice. A s ní o jednom ze sedmi hermetických zákonů, o zákonu “Jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře”, který K.G. Jung, který astrologii hojně využíval, později nazval zákonem synchronicity . A nejen proto, že jeden z obrázků, kterým je tento zákon symbolizován, byl k vidění i v ceremoniálu k otevření švýcarského tunelu (čas 12:02 zde), vidím článek s touto tématikou jako aktuální.

Obrázek bývá prezentován i v této podobě:

“Žádný strom neporoste do nebe, nesahají-li jeho kořeny do pekla” – C.G.Jung

Zapomeňme však nyní na nebe a peklo tak, jak je vnímáme, protože ve své podstatě je tato symbolika velmi pragmatická a je tím, co východní kultury vložily do symbolu Jang a Jin, tzn. že je o dualismu našeho světa. V něm jde o jeho základní energii  – o věčné střídání světla a tmy jak doslovné, tak symbolické.  Tak jako den (vláda Slunce) střídá noc (vláda Luny), tak život střídá smrt. Peklem je přitom v tomto procesu myšlena transformace, symbolizována jak hadem (svlékání kůže), ale také Hádesem – podsvětí, smrt a znovuzrození, ale především je symbolizována motýlem s jeho čtyřmi fázemi metamorfózy (vajíčko, housenka, kukla, motýl) – tedy tím motýlem, který na stránce The Economist 2016 je v blízkosti Slunce a nad hlavou papeže a ruského patriarchy kirilla.

Stejnou symboliku transformace můžeme vidět v křídlech ptáka a ošatky s vejci (z vejce se vylíhne nový pták) na obálce The Economist pro rok 2015. Ta je  navíc i symbolikou padlého anděla Meleka Tause a zároveň symbolikou nejstaršího náboženství světa (kořeny všech dalších náboženství? –  ve slově Jezídé, které náboženství Meleka Tause dosud vyznává, můžeme vidět slovní základ jak pro “židé” tak pro “Ježíš”, ale to už nadsazuji).

Ač to není tématem článku, ale když se ještě vrátím k ceremoniálu ve švýcarském Gotthardu, tak snad největší symbolikou transformace je tunel: tma a světlo na jeho konci. S tunelem je spojováno jak zrození člověka (co jiného je průchod porodními cestami z temnoty na denní světlo), tak jeho umírání (po klinické smrti je popisován tunel a světlo na jeho konci). V symbolické rovině pak se průchod tunelem týká každé krizové situace, která ve finále znamená proměnu ve stylu “staré musí zemřít, aby se mohlo zrodit nové” a to platí jak pro životy jednotlivců, tak pro životy velkých celků (národů, států, kultur). V souhrnu se tomu říká “projít si svým peklem” a naposledy to ve velkém ukázala 2WW, po které si lidstvo uvědomilo, čeho je schopno (zde je souvislost s Jungovým “Žádný strom nemůže růst do nebe, jestliže jeho kořeny nesahají (neosahají si) do pekla”.

Lidstvo ve fázi velké transformace – lidstvo v tunelu

Pro naši současnost, ve které se to výše popsanými symboly jen hemží, platí, že lidstvo prochází zcela pragmatickou transformací v tom smyslu, aby byl zastaven jeho dosavadní růst – strom rostoucí vzhůru (euroamerický styl života) a byly položeny základy ke vzniku lidstva nového. Jeho kořeny budou tvořit východní (dosud “noční – měsíční” kultury, a ne náhodou ty, které ve znaku mají symbol půlměsíce).

Podobnými transformacemi lidstvo procházelo už mnohokrát – spousta kultur už zanikla (žádný strom neroste do nebe) a nové kultury se zrodily, rozdíl mezi minulými transformacemi a současnou je však nejen v tom, že tehdy šlo o transformace lokální (na jednom místě něco skončilo, na jiném začalo), zatímco nyní jde o transformaci globální. Tím nejpodstatnějším rozdílem však je to, že zatímco v minulosti šlo o transformace spontánní, v historii lidstva snad poprvé (pomineme-li konec Egypta a začátek našeho letopočtu se vznikem křesťanství)  zažíváme transformaci řízenou. Řízenou těmi, kterým říkáme globalisté (GP).

Důvod tohoto řízení je zcela pragmatický – jsou to přírodní zdroje (jak řekl lovec schůzek Bilderbergů pro čt 24 v roce 2011 Daniel Estulin – “Oni nepotřebují víc peněz, oni potřebují vodu a jídlo, je to úplně jednoduché – aby oni mohli jíst a pít, vy musíte zemřít”, čas od cca 12:10 zde).

Ale jestliže lidem globalisté nahánějí strach různými okultními představeními, pak je to proto, že oni sami mají strach a dovolím si tvrdit, že okultní představení jim slouží i jako rituály, aby se jim dílo zdařilo (ten nejmohutnější probíhá rok co rok o letním Slunovratu v Bohémském lese a účastnit se mohou pouze muži – že by po vzoru náboženství Jezídů byl Adam více než Eva?). A že okultních představení přibývá jako hub po dešti (obzvláště od roku 2012, kdy došlo k přechodu Venuše přes Slunce, na který se velmi čekalo jako na “poslední znamení konce” a kdy došlo k okultním LOH v Londýně, to bude tím, jak řekl i Pjakin v jednom ze svých pořadů, že globalisté velmi spěchají:

A důvodem, proč globalisté mají strach, je právě jejich znalost hermetických zákonů, v tomto případě zákona “Jak nahoře, tak dole”.  A tím “nahoře” je myšlena vesmírná symbolika, o které snad už nikdo nepochybuje, že se jí globalisté řídí stejně, jako veškerou esoterikou (numerologie atd.). A díky této znalosti vědí, že transformace přijde tak či tak, protože “nahoře je to napsáno”. Proto se snaží mít ji pod kontrolou a řídit ji, ale sami nevědí, co skutečně přinese, jediné co vědí je, že v minulosti se zákon “Jak nahoře, tak dole” vždy potvrdil. Ale o tom později, předtím ještě jeden zcela pragmatický vstup.

Život s kolapsy – aneb čeho si všímat v minulosti

Náš světově uznávaný egyptolog Miroslav Bárta se obsáhle věnuje nejen historii Egypta, ale i tématice kolapsu kultur. Ve svých pracích a přednáškách zdůrazňuje myšlenku, že vše má svůj začátek, vrchol a konec, čímž potvrzuje ono ezoterické, že žádný strom neroste do nebe. A ač jako vědec hledá důvody kolapsů kultur ve zcela pragmatické rovině, informaci, že v jednom okamžiku najednou zmizely všechny kultury severní polokoule (pouze Egypt přežil, ač zažil krizi) přechází bez jakéhokoliv vysvětlení. K hromadnému kolapsu kultur severní polokoule došlo v období cca 2200 p.n.l. a Miroslav Bárta o tom hovoří v čase cca 8:00 videa

Můj názor je, že bez vysvětlení o tom hovoří proto, protože taková událost pragmatické vysvětlení prostě nemá a že ji lze vysvětlit pouze oním ezoterickým “Jak nahoře, tak dole”.  A doplňuji, kterých kultur a jak se tehdejší změny týkaly.

Indie – od 2. tisíciletí p.n.l. je od severu dobývána Árji (Árijci), kmenem Indoevropanů světlé barvy pleti, původně pastevců na nižším stupni civilizačního vývoje. Přišli z jižního Ruska přes Írán, zatlačili původní obyvatelstvo na jih a postupně se usadili. V Indii v té době vládla harappská kultura, která měla vzkvétající města, vodovody, kanalizaci a dokonce splachovací záchody. Její písmo nebylo dosud rozluštěno. Indie znala Pythagorovu větu, šachy, naše číslice, desítkovou soustavu a nulu, plastickou chirurgii, císařský řez. Její sláva přesto postupně zanikala. Do této doby spadá i zánik indických měst Harappa a Mohendžodaro, která podle některých teorií měla být zničena jaderným výbuchem

Čína – nejdéle nepřetržitě trvající kultura ve 2. tisíciletí p.n.l. zcela mění svou podobu. V povodí řeky Chuang-che vznikají první státní útvary a Čína nastupuje cestu sjednocování, trvající téměř dva tisíce let (ke sjednocení v jeden stát došlo až v roce 221 p.n.l.). Sebe vyhlašuje „Říší středu“ a své panovníky „Syny nebes“. Objevila způsob těžby ropy, výrobu oceli, základy astronomie. Světu postupně dala hedvábí, papír, porcelán, později střelný prach, papírové peníze, kompas a dokonce knihtisk! Později postavila čínskou zeď, aby se nájezdům ze severu ubránila.

Egypt – ve druhém tisíciletí p.n.l. prochází krizí. Dochází k velkým povstáním chudiny, země je v chaosu. Ústřední moc padá, Stará říše zaniká a Egypt se rozpadá na území místních vládců. K obnovení říše došlo až po roce 2000 p.n.l,. aby za cca dalších dva tisíce let egyptská říše podlehla Řekům a Římanům a skončila.

Sumer – sumerské státy jsou dobyty semitsky hovořícími Akkady a po cca 2 tisíciletích rozkvětu Sumerská říše zaniká, sumerština se stává mrtvým jazykem.  Ve městě Ur se měl narodit Abraham, který i s rodinou odešel do Egypta, kde našel záchranu před všude panujícím suchem a hladem.

Babylon – zatímco nejvyspělejší kultury doby jsou v krizi, Babylon je čerstvě zrozený (jeho pád přijde za cca dalších 2100 let – v roce 130 p.n.l.)

Evropa – řecká Kréta  je místem, kde vzniká první evropská civilizace.

Ze stručného souhrnu je zjevné, že doba kolem roku 2200-2000 p.n.l. byla bohatá na změny, k tomu se přidalo i sucho a Egypt, který v té době byl obilnicí světa, se stal útočištěm pro okolní národy, což s odstupem času lze vnímat i tak, že tehdejší krizi i vlnu přistěhovalců přežil díky vlastnictví zdrojů  – zásob obilí a vod Nilu.

Egyptský bůh Chnun měl podobu Berana

Astrologicky tehdy končil Věk Býka a začínal Věk Berana a ti, kteří této symbolice rozuměli, měli povědomí o tom, že vždy, když došlo na lámání Věků, lidstvo procházelo krizemi, svět se měnil a docházelo k zásadním událostem (v době cca 4 000 p.n.l. vznikala Čína, Indie, Sumer, ale také Jeruzalém). To se potvrdilo i za dalších dva tisíce let – na přelomu Věku Berana a Ryb, tedy na začátku našeho letopočtu, kdy smrtí Kleopatry skončil Egypt, dále skončil Babylon, byl zbořen Jeruzalém a v krizi se ocitla i Římská říše, kde byl zavražděn César, ukřižován Ježíš, vedly se občanské války, Nero Řím zapálil, k tomu se opět přidalo sucho a neúroda a třešničkou na dortu byly Pompeje. Ke všem událostem došlo v průběhu nějakých sto let!

Miroslav Bárta ve videu popisuje příčiny kolapsů a uvádí k nim, že jsou nepředvídatelné, že k nim dochází skokově a že obvykle jsou doprovázeny vnějším impulzem (čas cca 4:28 videa). To považuji za důležité, neboť jako vnější impulz vnímám události klimatického a geologického charakteru, jako sucha, povodně, zemětřesení, sopky apod., tedy události, které dokonají již probíhající rozklad té které kultury a které není v silách žádného vůdce ovlivnit. Takové události jdou ruku v ruce s oním “Všechno má svůj začátek, vrchol a konec” a protože platí “Jak nahoře, tak dole”, říká-li nebeská symbolika, že něco má skončit, dojde nejen k vnitřnímu rozkladu (ať už v životě jednotlivce či kultury), ale i k nějakému onomu vnějšímu impulzu, před kterým nejen že není úniku, ale nelze se na něj ani připravit (což platí i pro současné globalisty).

“Jak nahoře, tak dole” – znalosti jen pro vyvolené

Kdysi znalost nebeské symboliky byla určena jen mocným – kněžím a králům, pro které představovala prostředek k ovládání neznalých davů . Nejzářivějším příkladem je zatmění Slunce, obzvláště v Egyptě hojně užívaného k potlačování vzpur otroků ve stylu “Bohové se zlobí”, dalšími příklady jsou Galileo Galilei či Mikuláš Koperník a další, jejichž objevy inkvizice tvrdě potlačovala, nemluvě o upalování “čarodějnic” a podobných lidí, kteří uměli ve vesmírných symbolech číst a nemluvě o biblickém zákazu a trestání všech, kteří by se k těmto poznáním mohli/chtěli přiblížit.

Jak však postupovaly informační technologie, tak postupovala i obtížnost tato poznání udržovat v tajnosti a ve dvacátém století nastal pro astrologii doslova boom. Ten ale měl nejen ten efekt, že informací o astrologii se objevila přehršel, ale především ten, že astrologie se stala natolik zprofanovanou, že je spíše k smíchu. Což byl zřejmě účel a pomohla mu v tom ta spousta astrologických rychlokvašek, která se ke skutečné astrologii ani nepřiblížila. Mocní tak nemusí být obavy z odhalení, že to, čím se řídí, je především vesmírná symbolika.

A ta současná říká, že je čas konce a nového začátku – že je čas transformace, ať se to pozemským tvorům líbí nebo ne. A že ve hře může být i totální kolaps současné civilizace tak, jak se to v minulosti právě v souladu s nebeskou symbolikou potvrdilo v případě jednotlivých kultur.

Lámání Věků je jen lehká viróza

Celý Vesmír je kulatý – až na anomálie jsou oběžné dráhy těles kruhové a tělesa mají tvar koule. Na kruhu je obtížné označit, kde má začátek/konec a nebýt toho, že zodiak je rozdělen do dvanácti souhvězdí (znamení) ani nepoznáme, kde v kruhu se vlastně nacházíme. Díky tomuto dělení však víme, v jakém se lidstvo nachází Věku a víme, že těchto Věků je v souladu se souhvězdími dvanáct. Dvanáctkrát tedy lidstvo může zažít tzv. lámání Věků, než se celý kruh uzavře a začne nové kolo, vždy cyklicky vyšší. Je logické, že uzavření jednoho cyklu a začátek nového je kvalitativně mnohem významnější událost, než konec jednoho a začátek nového Věku v rámci běžícího cyklu.

Pro kvalitativní popis “lámání Věků” jsem proto použila výraz našeho prezidenta, že jde vždy jen o lehkou virózu. Ač i v tomto případě dochází k událostem velmi zásadním, z globálního hlediska mají stále jen lokální charakter, kdy sice nějaká kultura skončí ale na jiném místě jiná pokračuje (a samozřejmě i v tomto případě na vyšším vývojovém stupni – viz například konec Egypta, Řecka a Říma na přelomu letopočtu a jejich pokračování přes Evropu na americký kontinent, nyní, po dvou tisíci letech, konec Evropy a Spojených států a jejich pokračování přes Čínu a Východ).

Současné lámání Věků, kdy končí Věk Ryb a začíná Věk Vodnáře, však už nemusí mít pouze onen lokální charakter, ale charakter globální v tom smyslu, že nyní je to lidstvo jako celek, kdo je ve fázi konce a nového začátku. A proto lidstvo jako celek nyní stojí před hrozbou – slovy Miroslava Bárty – kolapsu. A to nejen přes vlastní vnitřní rozklad či vlastní sebedestrukci, ale i přes onen vnější impulz , kterým mohou být klimatické a geologické události.

A proč právě nyní? Protože konec Věku Ryb a začátek Věku Vodnáře je zároveň uzavřením jednoho velkého cyklu a počátkem cyklu nového. Na kruhu zodiaku jsme v bodě jak 360° tak 0°. A to je bod, ve kterém je tma a čeká se na světlo (doslova na světlo na konci tunelu) a na nové zrození. Je to bod transformace – bod projíti si peklem, tzn. smrtí a znovuzrozením, je to bod setby a nových kořenů příštího stromu. Všechno má svůj začátek, vrchol a konec (ve švýcarském ceremoniálu je to symbolizováno tváří staré ženy čas 4.45 zde, zatímco v čase 14:00 stejného videa vidíme těhotnou ženu, oslavovanou “pekelníkem” – podzemím, místa kořenů).

Konec starého cyklu a začátek nového = tři dny temnoty

Zvažovala jsem, jestli do článku vložit i tuto část, neboť jsem o ní psala už mnohokrát a většinou zůstala nepochopena, ale protože bez ní není možné pochopit pointu celého článku, tak ještě jednou.

Cyklus je něco, co se cyklicky opakuje. Pokud jde o opakování probíhající v kruhu, základním předpokladem je určit na kruhu konečný a počáteční bod – stupeň 360 a stupeň 0, na které se obíhající těleso cyklicky vrací. Tím víme, kdy každé vesmírné těleso, které obíhá kolem nějakého centra, cyklicky opakuje pozici konce a nového startu, a to v sobě vlastních intervalech.

Není to však jediný cyklus, který opakuje, protože v sobě vlastních intervalech opakuje i různá setkávání s jinými tělesy, tzn. že se ocitá v jejich těsné blízkosti – přesněji: pohledem ze Země (o který nám jde, jak jinak, žijeme přece na Zemi!) vidíme dvě tělesa na stejném místě (jsou v tzv. konjunkci).

A v tomto případě není začátkem nového cyklu návrat tělesa do bodu “0”, ale okamžik jeho opětovného setkání se sledovaným tělesem. Říká se tomu “cyklus vztahů” a je platný pro všechna pravidelně obíhající tělesa a je platný bez ohledu na to, jestli takový cyklus trvá několik dnů či několik tisíciletí. Podstatné pro toto pozorování je, že začátkem cyklu zde není stupeň “0”, ale okamžik setkání dvou pozorovaných těles.  Jak se následně tělesa od sebe vzdalují, v určitém okamžiku se dostanou na největší možnou vzdálenost – jsou proti sobě o 180 stupňů (opozice) a tuto fázi jejich vztahu nazýváme vrchol.  Následně se k sobě tělesa začnou přibližovat, až se k sobě dostanou opět co nejblíže aby tak uzavřela starý cyklus a tuto fázi nazýváme konec.

Začátek, vrchol, konec – to je základní charakteristika každého vztahového cyklu dvou vesmírných těles. Ve videu výše ji můžeme slyšet z úst Miroslava Bárty, ale stejně tak si ji můžeme převést do onoho známého “téze, antiteze, syntéza”, kterou ve své ideologii použil Karel Marx a kterou se tolik řídí globalisté (GP) a vyjadřují ji ve všemožných symbolech, obzvláště ve sloupech Slunce (den) a Luny (noc), provázejících lidstvo od dob Babylonu, Egypta, chrámu Šalamouna až do dnešních dnů v každém městě:

Ale zpět ke vztahovému cyklu. V základní podobě, ve které jej můžeme všichni vidět tak, abychom pochopili i jeho symboliku, je právě vztah Slunce a Luny.  Jednou za cca 27 dnů se Luna vrací na místo, ze kterého vyšla (siderický oběh), ale až jednou za 29,5 dnů opakuje svou konjunkci se Sluncem (sinedický oběh Luny). Tato fáze je známá jako novoluní a po ní následuje to, na co mnohé národy (islámská a židovská kultura) čekají jako na veliký svátek – první srpek nového Měsíce. V této době lunární kultury vše začínají (m.j. židovský pesach, islámský ramadan), neboť je to fáze zvaná začátek.

Doba, kdy se Luna od Slunce vzdaluje, je nazývána fází růstu, neboť v té době Luna od Slunce přijímá stále více světla (sama žádné světlo nemá, má jen odražené) až se od Slunce vzdálí natolik, že stojí na opačné straně. Tehdy je Sluncem ozářena celá, přijímá proto maximum jeho světla a je to fáze zvaná vrchol a my ji známe jako úplněk. K úplňku je třeba říci, že je to zároveň fáze konfrontační, neboť Slunce i Luna jsou stejně velké (den a noc mají stejnou sílu, resp. vědomí a podvědomí mají stejný význam často s tím, že jindy potlačované podvědomí zvítězí). Konfrontace dvou světel přináší často krize v tom smyslu, jestli to, co bylo o novoluní započato a co následně rostlo, přineslo kýžený výsledek (mělo poctivý a čestný účel) či to bude smeteno jako dále nežádoucí.

Úplňkový výsledek je nutno zpracovat a vyhodnotit a s tím, co z toho vzejde, je možné cyklus již jen dožít a dovést k nového začátku, protože v po-úplňkové fázi jsou představy o dalším růstu ty-tam a ať byl výsledek cyklu jakýkoliv, na další nový začátek je nutné si počkat do doby, než nastane konec cyklu. A konec má rovněž podobu srpku Luny, ale tentokrát je to srpek smrti, nikoliv zrození.

A protože než Luna oběhne svůj kruh, Slunce se mezitím vždy posune, každý příští cyklus (a příští nový srpek) začíná vždy v cyklicky vyšším bodě (dvakrát do stejné řeky prostě nevstoupíš), tzn. vývojově v jiných podmínkách. Lze to přirovnat k novoluní, kdy obě ručičky jsou na dvanáctce, ale když se příště opět setkají, už to bude na jedničce, na dvojce atd…

Co nám však cyklus vztahu Slunce a Luny ukazuje, to opět jsou ony sloupy výše, kdy Luna (levý sloup) symbolizuje tézi, úplněk (prostřední sloup) antitezi a Slunce (pravý sloup) výsledek – život na Zemi, jehož je Slunce základním zdrojem a jehož návrat pozemští tvorové každoročně oslavují o zimním slunovratu jako největší svátek. Proto nyní více ke Slunci a tím ke “třem dnům temnoty”, ve kterých se čeká na nové světlo.

Slunce je centrem naší planetární soustavy, Slunce je hvězda, stálice. Pro pozemské tvory tak představuje nejvyšší a základní spojnicí s Vesmírem a tím pozemského otce, který zajišťuje pozemskou plodnost – trvání života. Luna je naše oběžnice, která sluneční světlo odráží tak, že je nejvíce viditelným tělesem na obloze. Dělá to navíc způsobem, že přes ní se na světlo Slunce můžeme podívat, aniž by nás oslepilo. Pro pozemské tvory tak představuje matku, vedoucí své děti podle “pokynů” Slunce, stále však se stejným účelem – zachovat jejich plodnost a trvání života.

Aby tak však mohla činit, nechává se měsíc co měsíc “oplodňovat” Sluncem. Toto období trvá vždy tři dny a je to jediná fáze, kdy Lunu na obloze nevidíme! A jsou to vždy tři dny, které trvají mezi posledním a prvním srpkem a které dostaly název “novoluní”. Přeneseně můžeme říci, že je to tma v tunelu, na jehož konci je nové světlo (nový srpek) a v lidské historii mají tyto tři dny neblahou pověst – v této době se nedoporučuje nic dělat, nic začínat a jen naslouchat intuici a čekat.

Luna ve fázi nového srpku, úplňku, posledního srpku a ve fázi (zcela vlevo), kdy ji na obloze nevidíme – ve fázi novoluní, kdy je zcela v hájemství Slunce (pohledem ze Země je na stejném místě jako Slunce, je s ním v konjunkci).  

K tomuto měsíc co měsíc se opakujícímu cyklu zbývá zdůraznit, že má dvě kritické fáze – novoluní (konec a nový začátek) a úplněk (konfrontace). Pro úplnost zbývá doplnit, že další dvě kritické fáze představují první a poslední čtvrť, což jsou jediné dvě fáze, kdy má Luna hranu (sekyrová Luna) a o těchto dvou lze říct, že jsou vždy varujícími.

Pro úplnou úplnost pak zbývá doplnit, že ženský cyklus a vůbec těhotenství má úzkou spojitost s cykly Luny a to se týká jak ženské periody či deset lunárních měsíců trvajícího těhotenství, tak v neposlední řadě toho, že žena, která má problém s otěhotněním, bude nejúspěšnější v těch několika dnech fáze Luny, za jaké se sama narodila (zvláštní “náhoda”!).

Za Atlantidy byl úplněk!

Kdo pochopil vztahový cyklus Slunce a Luny, ten nebude mít problém pochopit titulek dalšího odstavce – že za Atlantidy bylo lidstvo ve fázi úplňku! Jak jsem psala výše, je jedno, jestli vztahový cyklus dvou těles trvá několik dnů či několik tisíciletí, jeho podstata je stejná: začátek, vrchol, konec, resp. první srpek-úplněk-poslední srpek a novoluní = temnota, tunel.

Je tomu mnoho let zpět, kdy jsem si pro sebe řeč cyklů objevila a opakuji se, že to bylo v době, kdy mě politika, natož geopolitika, nezajímala. Když jsem byla k smíchu tvrzeními, že atlantická kultura končí, protože nastupuje východ, především Čína, a že dokonce to svět nemusí přežít, začala jsem pro svá tvrzení hledat důkazy. A protože v řeči cyklů jsem se opírala především o cyklus trvající 26 tisíc let (který nedávno velmi zpopularizovali i Mayové), pátrala jsem především po událostech, které se odehrály na začátku cyklu a v jeho polovině. Bylo to logické – jelikož pro každý vztahový cyklus platí fáze novoluní a fáze úplňku, tedy dvě nejkritičtější fáze, zajímalo mě, co lidstvo zažívalo za velkého novoluní před 26 tisíci lety a dále ve fázi velkého úplňku před 13 – 10 tisíci léty.

K době před 26 tisíci lety jsem se dopátrala jen k tomu, že tehdy zcela záhadně zmizeli neandertálci. K těm se mi postupně dařilo dohledávat, že jejich DNA se stala součástí naší DNA, jen jí převyšuje (něco o tom např. zde). Ač mi to ladí do teorie, že s každým velikým cyklem se cyklicky (závitově) zřejmě mění i lidská DNA (lidstvo vývojově stoupá), toto je i pro vědce stále záhada a pro mě tenký led, na který se nebudu pouštět (obzvláště, když informace k době před 26 tisíci lety jsou jen minimální).

Mnohem více informací však už lze dohledat k době, kdy byl tento veliký cyklus ve své polovině, tzn. byl v úplňkové a to znamená v konfrontační fázi. Kromě toho, že tehdy došlo k velikému tání ledovců na konci doby ledové (něco o tom zde), že do této doby zapadá dosud nejstarší objevená stavba v místech pod Araratem (něco o tom zde), pak nejvíce do této doby doby zapadá teorie o existenci a zmizení Atlantidy. Všechny tyto události zapadají do doby kolem 13-10 tisíc let p.n.l. a moje teorie, že za úplňkové fáze lidstvo prošlo velikou konfrontací, se tím z mnoha stran potvrzovala.

Zároveň se tím potvrzovala další teorie, že totiž po úplňkové fázi již není možné nově začínat (zahajovat další růst), ale je možné pouze dožívat s tím, co se po velké konfrontaci vykrystalizovalo jako schopno další existence. Pro úplňkovou fázi totiž platí, že každé další lpění na tom, co v konfrontaci neobstálo, povede jen k mnohem horším koncům. Úplňkovou fázi proto můžeme vnímat sice jako velké, ale pořád jen varování, které se ovšem na konci cyklu může proměnit v kolaps mnohem větší, než jaký naznačil úplněk. A zde mám dilema, zda se lidstvo z úplňkové fáze poučilo či nadále pokračuje ve směru, kterým došlo k Atlantidě. A vkládám video, které ač popularizační, považuji za velmi hodno pozornosti, obzvláště pokud se týká úvodu a souvislostí s Egyptem:

Jestliže tání ledovců, záhadné zmizení kultury v Gobekli Tepe i zánik Atlantidy spadají do úplňkové fáze lidstva, pak naše současnost se nachází ve fázi novoluní – ve fázi posledního srpku a ve třech dnech temnoty před novým srpkem a s ním před novým začátkem. Jako lidstvo jsme v tunelu a v čekání na nové světlo.

A jestliže cyklus Luny vychází z jejího vztahu k vesmírnému poslu Slunci, zbývá objasnit, jakým vyšším vesmírným poslem se Země nechává “oplodnit” (posunout DNA lidstva?) jednou za 26 tisíc let. A vším se ukazuje, že tím poslem je Polárka, čímž se dostávám k pointě článku, kterou je rok 2100.

Polárka – hvězda našeho věku

V cyklu 26 tisíc let, který mám z hlediska vývoje lidstva na mysli, se nejen vystřídá dvanáct Věků (zodiak), ale zároveň v něm zemská osa vystřídá šest souhvězdí, ke kterým průběžně míří. A jen jednou za 26 tisíc let míří zemská osa k Polárce, což lze nazvat i tak, že zemská osa a Polárka jsou jednou za 26 tisíc let v konjunkci.

Ač v našem končícím 26 tisíc let trvajícím cyklu míří zemská osa k Polárce teprve nějakých tisíc let, od dob Sumeru, Egypta i Babylonu má velmi špatnou pověst.Babyloňané stavěly své pyramidové stavby, včetně babylonské věže, jako spojnice mezi Zemí a “pupkem Nebe” – Polárkou. Polárka byla považována za nejsevernější hvězdu a záznamy o ní jsou ve všech kulturách, cituji:

Její význam se dá přirovnat Slunci. Různá její označení v minulosti byla například “stezka”, “ukazatel cesty”, “pupek světa”, “brána nebe”, “střed vesmíru”, “nejvyšší vrchol hory vesmíru”, “hvězda udávající směr”, ” řídicí hvězda”, “lodní hvězda” a Stella Maris “hvězda moře”.

Řečtí mořeplavci ji kdysi nazývali Kynosoura, což znamená “psí ocas”. Jméno přešlo do angličtiny jako „ohnisko pozornosti“ ve smyslu “objekt, který slouží jako ohnisko pozornosti a obdivu” nebo “něco, co slouží jako průvodce”.

Staří Arabové pohlíželi na Polárku jako na díru v obloze, ve které má osa země svůj základ. Indiáni ji nazývali Grahadhara “čep planet”.

Turci ji znají jako Yilduz, hvězdu par excellence; a mají příběh, že její světlo bylo skryté po určitou dobu poté, co byl přepaden Istanbul.

Blízkost hvězd obou souhvězdí  (Ursa Major a Ursa Minor) u severního nebeského pólu budí dojem, že se otáčí kolem tohoto bodu.

Navzdory důležitosti Polárky pro navigaci ji Arabové vnímali jako zlou hvězdu, a nazývali ji Al Kiblah, protože byla hvězdou “nejméně vzdálenou od pólu”. Také Giedi nebo Al Jadi, Al Jadi, nebo Juddah, ” mladý kozel”, “vrah člověka”, který zabil velkého nebeského válečníka; který navždy leží v obrovské rakvi naznačené hvězdami Velkého vozu (Ursa major), všechny ostatní hvězdy truchlí pro ztrátu hrdiny a každý večer pochodují kolem oblohy v nekonečném pohřebním průvodu. Darebák Polaris (Polárka) je udržován nehybný, a jako vyděděnec musí navždy pobývat v nejchladnější části severní oblohy.

Muslimové zase užívali tuto hvězdu k tomu, aby zjistili směr k Mekkce, kam musí směřovat při svých modlitbách.

Při pozorování se Polárka zdá být nehybným centrem v pólu cirkumpolárních hvězd “bodem, kolem kterého se vše otáčí“. Vypadá to, jako by se všechny hvězdy otáčely kolem Polárky.

Opakuji větu z citovaného úvodu: “Její význam bývá přirovnáván ke Slunci” a doplňuji, že Polárka je hvězda, považována za slunečního obra – “Polárka se na obloze nejeví jako nikterak výjimečně jasná hvězda, ale v absolutním srovnání je 2000 krát jasnější než Slunce”.

A nyní si porovnejme oba zmiňované cykly, kdy v tom prvním se pozemská oběžnice Luna měsíc co měsíc spojuje a nechává oplodnit naším Sluncem a kdy v tom druhém se zemská osa jednou za 26 tisíc let spojuje (a nechává oplodnit – posunout lidskou DNA?) s několikanásobně větším Sluncem – Polárkou. Vidět to lze i v tomto videu:

V úvodu videa se v průběhu cyklu 26 tisíc let vystřídá 12 lidských Věků (bod jarní rovnodennosti je vždy v jiném souhvězdí/znamení), v čase od cca 2:00 je k vidění, jak zemská osa jednou za 26 tisíc let míří k Polárce (hvězda v souhvězdí Malého Vozu, ve videu bod 2000 A.D, tedy náš letopočet v čase 2:18)

Naposledy se zemská osa s Polárkou spojila v době záhadného vymření Neandertálců a v době, kdy jejich DNA nějakým způsobem “poskočila” na naši úroveň. Z toho se dá usuzovat, že před podobným procesem je lidstvo i v naší době, jen je těžké určit, jestli lidstvo čeká osud podobný Neandertálcům (a kolaps, jak o nich hovoří Miroslav Bárta) či vývojově vyšší vzestup. Osobně si myslím, že lidstvo zažije obojí, tedy jak kolaps, tak vzestup, a to bez ohledu na fakt, že globalisté se nejvíce snaží ovlivnit to, aby se  vývojový vzestup lidstva nekonal.

Jak pro cyklus Luny ve vztahu ke Slunci, tak pro cyklus zemské osy ve vztahu k Polárce přitom platí 1) že vždy jde o konec jednoho a počátek nového cyklu a 2) že konec a nový počátek je vždy spojen s třemi dny temnoty a s čekáním na nový srpek světla.

Tři dny temnoty nejsou vždy totéž

Zbývá dopovědět, že tři dny v měsíčním cyklu Luny nejsou totéž, co tři dny v 26 tisíc let trvajícím cyklu směrování zemské osy k Polárce. V druhém případě totiž jde o tzv. platónský rok a chceme-li pochopit jeho tři “dny”, musíme tento veliký rok vydělit počtem dnů běžného roku (26 000 : 365) a vyjde nám, že jeden “den” platónského roku trvá cca 70 let, tudíž tři jeho “dny” trvají cca 210 let. Závěr: jestliže doba, kdy na obloze žádná Luna není, trvá naše pozemské tři dny, ve velikém cyklu lidstva tyto tři “dny” trvají cca 210 let ! Jinak řečeno – tak dlouho trvá veliké novoluní, tedy temnota a a čekání na nové světlo.

A když už víme, že v cyklu 26 tisíc let nastává novoluní vždy tehdy, když je zemská osa nejblíže Polárce, zbývá dohledat, kdy přesně tomu tak bude. A ač zemská osa k Polárce míří už nějakých tisíc let, nejblíže k ní bude mířit v roce 2100, pak se začne vzdalovat, aby se k Polárce přiblížila opět až za dalších cca 26 tisíc let (něco o tom zde).

Z hlediska konce a začátku cyklu to znamená, že až po roce 2100 přijde světlo a že do té doby trvá tunel.  A když od roku 2100, kdy má temnota skončit, odečteme tři “dny”, abychom zjistili, kdy lidstvo do temnoty tunelu vstoupilo, dostaneme 3×70=210 a když odečteme 210 od roku 2100 dostaneme, že náš konec začal kolem roku 1900 – v době průmyslové revoluce a jak já říkám, naší dobou ropnou… A doba od roku 1900 do 2100 je těmi posledními třemi dny, které byly v roce 2012 jako konečné prezentovány podle mayského (a dle mého nepochopeného) kalendáře.

Konec a nový začátek, tzn. transformace, to je vždy proces, trvající dlouhý čas, v žádném případě to není záležitost několika dnů či jednoho roku – v tomto případě roku 2100. K roku 2100 lze říct jen tolik, že proces transformace už nějakých 100 let běží a ještě poběží. Ale na adresu globalistů lze říct, že ač se proces snaží řídit, ve hře je velmi intenzivně to, co je zváno vnějším faktorem a dovolím si tvrdit, že na vnější faktor globalisté narazili hned kolem roku 1900 – to když se jim zásluhou ropy lidstvo přemnožilo z nějakých dvou na téměř osm miliard, což zcela jistě je stav, jaký si nepřáli… Další vnější faktory, to jsou v prvé řadě klimatické a geologické změny…

Závěr

Skončím opětovným zdůrazněním slov Miroslava Bárty, že učit se je třeba z minulosti, že každá kultura má svůj počátek, vrchol a konec a že ve finále všechny čeká kolaps. Svým pohledem dodávám, že na rozdíl od Miroslava Bárty si myslím, že kolapsy lze predikovat a že ač zákon “Jak nahoře, tak dole” nepatří do oblasti vědy, neznamená to, že neplatí, na druhou stranu s ním souhlasím v tom, že tentokrát se kolaps/transformace může týkat lidstva jako celku. V čem s Miroslavem Bártou velmi souhlasím, je jeho názor, že kolaps kultur a civilizací bývá doprovázen vnějšími faktory – především klimatickými a geologickými.

A skončím tím, že klimatické a geologické faktory jsou důvodem, proč globalisté (GP) spěchají a bojí se a nejraději by odletěli na jinou planetu tak, jak o tom hovoří Valerij Pjakin, protože ač se snaží transformaci, před kterou lidstvo stojí, řídit, sami netuší, co transformace přinese a jestli nesmete i je. O čemž je moje opakovaná věta na jejich adresu: “Člověk míní, pán Bůh mění”.

PS:  Polárka je hvězda v souhvězdí Medvědice. Možná to je důvod, proč globalizátoři respektují Medvěda/Rusko, možná je to znamení, že pouze Medvěd/Rusko může lidstvo zachránit před totálním kolapsem a to nikoliv mocí, ale apelem na člověčenství, morálku a svědomí…

Použitý zdroj zde

-Pozorovatelka- 14.6.2016