V diskusi pod článkem o ceremoniálu v Gotthardském tunelu, konkrétně pod jeho úvodní částí, ve které jsem se nejdříve snažila krátce shrnout tažení na Rusko napříč historií,  jedna ze čtenářek na adresu skryté moci světa (GP) napsala větu, související s plány globalistů: “Potrvá to tři tisíce let, ale svět ovládneme”. To mě zaujalo, protože v době, kdy tato věta měla vzniknout, chybělo do konce jednoho z velkých vesmírných cyklů právě tři tisíce let! V diskusi jsem se čtenářky ptala, jestli k té informaci má nějaký konkrétní odkaz, ale neměla a odpověděla mi, že pouze od Zaznobina a Pjakina a dalších postav, spojených s učením KOB.

Neměla jsem důvod čtenářce nevěřit a byla jsem ráda, že mi někdo potvrdil informaci, kterou už jsem sama někde četla/slyšela? Náhoda tomu ale chtěla (ty “náhody”!), že za pár dnů šéfredaktor vložil do jednoho ze svých článků odkaz na video V.V.Pjakina, které jsem před časem na zdejší stránky vkládala i já a tehdy jej i viděla. Přesto jsem si jej rozklikla a po čase se znova podívala. A ve videu v čase od 26:41 je najednou věta: “Všichni si myslí, že v bitvě u Kadeše mě Chetité porazili, ale následující TŘI TISÍCE LET ukážou, že Chetity jsem porazil já” .

Chtěla jsem konkrétní odkaz a najednou byl zde! Byl součástí té části řeči Pjakina, kde popisuje, jak egyptský faraón Ramesse II. nechal po nerozhodné bitvě s Chetity na obelisk chrámu v Luxoru vytesat právě tuto větu. Pjakin dodává, že nebýt této ješitné věty, bylo by mnohem těžší celou historii GP rozkličovat a dále pak pokračuje tématem chrámových otroků a rolí židovského národa, kterou měl v budoucnu (na příštích tři tisíce let) plnit, pro mě však v té chvíli byly důležité jen dvě informace (pominu-li oněch “tři tisíce let”): bitva u Kadeše a Chetité. A protože mi to nedalo, jak čas dovolil, průběžně jsem si k obojímu dohledávala informace. A do mozaiky zapadaly další a další kamínky a ty se jmenují pro svět dnes  tolik aktuální “Turecko” – a obzvláště “Sýrie”!  Ale po pořádku.

Bitva u Kadeše a první mírová smlouva v dějinách lidstva

Na úvod citace: “Faraón Ramesse II. sledoval s velikou nelibostí rozpínání chetitské říše, která obsadila Anatolii, Sýrii a Levant (Libanon) a stala tak se přímým sousedem Egypta. Nebylo v jeho zájmu mít silné sousedy, a proto, aby zabránil její rozpínavosti, se rozhodl zaútočit jako první. Po důkladných přípravách, kdy vybudoval soustavu námořních základen a zásobovacích pevností zmobilizoval na jaře roku 1312 př. n. l. jednu z největších armád egyptského starověku. Čítala na dvacet tisíc mužů ve zbrani a z taktických důvodu byla rozdělena na čtyři menší celky, z nichž každý nesl jméno jednoho z egyptských bohů. V čele pochodovalo vojsko boha Amona pod velením samotného faraóna, za ním s odstupem dvou kilometrů táhla armáda boha Rea, tu po sedmi kilometrech následoval Ptahův sbor a výpravu uzavírala po dalších deseti kilometrech armáda boha Suteha. Toto ohromné vojsko mělo v plánu přejít přes údolí Oronto  a oblehnout Kadeš, největší chetitské město v Sýrií.

O tomto plánu však dostal chetitský král Mutavalliš včas zprávu. Díky ní mohl zorganizovat spojenectví panovníků od Arzavy po Kadeš a s jejich vojsky a najatými žoldnéři doplnil svou armádu. Vytvořil tak vojsko o stejné početní síle, jako bylo vojsko egyptské. Jádro chetitského vojska tvořila neporazitelná válečná vozba doplněná o pěchotu a jízdu spojenců. Muvatalliš však pro jistotu sáhl ke lsti, uhnul se svým vojskem z cesty a na místě ponechal jen několik málo mužů, které pak zajaly egyptské předsunuté hlídky. Zajatci při výslechu tvrdili, že jsou zběhy z chetitské armády, která ze strachu z faraónova vojska odtáhla daleko na sever.

Když se však Amonova armáda utábořila, našli egyptští vojáci v písku čerstvé stopy po Chetitech. Nedalo jim tolik práce ze zajatců „vymlátit“ (a to doslova, jak ukazují reliéfy v Karnaku) pravdu. V té době však již chetitské vozy zaútočily na nic netušící a ještě pochodující Reovu armádu a naprosto ji rozmetaly. Egypťané se nezmohli na odpor a byli pobíjeni jako ovce. Někteří se snažili doběhnout k blízkému táboru vojska boha Amona, jenomže rychlé chetitské vozy je dostihly. Následně vtrhli chetitští vojáci do Amonova ležení a rozpoutali zde doslova masakr.

Kadeš na mapě jako místo bojů mezi Egyptem a Chetity (dnešní Sýrie)

Obě říše si tuto bitvu vysvětlovaly jako své vítězství. Ale pro jistotu, aby se to již nikdy nemohlo opakovat, uzavřely obě strany příměří a zároveň i spojenectví. Až dosud je to nejstarší doložená mírová smlouva v dějinách lidstva. Tolerance mezi oběma říšemi přetrvala až do pádu chetitské říše. Jejich stát znenadání zanikl pod koly vozů nezadržitelně se valících hord „mořských národů“”.  Konec krácené citace ze zdroje zde.  

Po vložení “Bitva u Kadeše” do vyhledávače (a to i na youtube) se objeví spousta odkazů, tak významná bitva to byla! Pro její přiblížení jsem ale vybrala zdroj, který v souhrnu popisuje nejen průběh bojů a jejich nerozhodný výsledek, ale hovoří i o chetitských zajatcích, kteří se následně stali egyptskými chrámovými otroky (viz opět video Pjakina výše).

V základu však jde o to, že bitva u Kadeše byla v historii Egypta natolik zlomovým okamžikem, že to byla právě ona, po jejímž nerozhodném výsledku na jedné straně sice uzavřel unikátní mírovou dohodu, ale na druhé straně vypracoval plán, jak si na své konečné vítězství počká oněch tři tisíce let! Že právě za tím účelem byl vytvořen (zneužit) židovský národ, kterému bylo pochodem přes Sinaj vtloukáno do hlavy, že je národem “vyvoleným” , o tom teď nechci psát, mě teď jde o to, že popudem k tomuto kroku byla bitva s Chetity. A tím se od bitvy u Kadeše dostáváme k druhé důležité informaci – kdo byli Chetité? Z výše vložené mapy je prozatím jasné pouze to, že říše Chetitů (stejně jako město Kadeš) ležela na území dnešní tolik aktuální Sýrie, ale o tom později.

Chetité – hrozba Egypťanů

Ať jsem hledala, jak jsem hledala, všude jsem narážela na podobný popis Chetitů, jaký uvádí i Wikipedie, cituji: “Chetité byli indoevropský národ, který vytvořil říši, zahrnující dnešní Malou Asii, Libanon, Sýrii a část Palestiny. Chetité byli velicí válečníci, kteří se v bitvách spoléhali na své smrtonosné válečné vozy a byli to také oni, kteří jako první začali používat železné zbraně. Při svých výbojích se střetli se starověkým Egyptem a tito dva rivalové spolu svedli mnoho bitev (např. bitva u Kadeše, patrně 1274 př. n. l.)” .

I Wikipedie uvádí obrázek střetu Egypťanů a Chetitů v bitvě u Kadeše, který ale potvrzuje, že šlo o střet Egypta s národem dnešního Turecka a Sýrie:

Historická mapa území Egypta (oranžová) a Chetitů (modrá – a na ni Aleppo), k tomu území Asýre

Teď budu předbíhat, ale nelze nepřipomenout, jak např. v 6. století p.n.l. Egypt (Théby), Jeruzalém a Babylon tvořily společnou říši, zatímco Chetité na sever od nich ve stejné době (za sedm století od bitvy u Kadeše) zažívali definitivní pád:

Egyptsko-Babylonská říše, zahrnující i Jeruzalém, v 6. století p.n.l. 

Nyní ale nejdříve udělejme veliký skok od bitvy u Kadeše a posuňme se v čase o oněch cca tři tisíce let, tzn. do naší současnosti, tedy do doby, o které Ramesse II. prohlásil, že se ukáže, že to Egypt je v bitvě s Chetity vítězem. A podívejme se opět na mapy, jak se situace vyvinula.

Na první vidíme, že v místě kdysi hlavního města chetitské říše Chattuša (Hattusa), dnes leží turecké město Bogazkale:

Na mapě níže je k vidění, jak se situace za tři tisíce let vyvinula ve vztahu k bývalému území Chetitů – k dnešnímu Turecku a Sýrii:

Jereván, Teherán, Jeruzalém, uprostřed Sýrie, nad ní Turecko a město Bogazkale, v jehož blízkosti kdysi ležela Hattusa, hlavní město Chetitů 

Když si poslední ze tří map převedeme z doby před tři tisíci lety do současnosti, tak dřívější území Chetitů je obklíčeno Izraelem, Íránem (kdysi Persie a Babylon) a Arménií. A není třeba velké představivosti, jak by se Velká Arménie, zabírající část území Turecka, Iráku a případně i Íránu (tedy přesně toho území, které je naplánováno pro vznik Kurdistánu, o kterém jsem stále více přesvědčena, že je pouze předstupněm Velké Arménie), přiblížila k hranicím Sýrie (nemluvě o jejím novém – velkém propojení s Íránem). A protože víme, že Arménie je původně zemí semitskou (slovy V.V.Pjakina – židovskou zemí číslo dvě), pak Izrael na opačné hranici Sýrie by byl logickým spojencem.

V bitvě u Kadeše Egypťané utržili ne-li porážku, tak přinejmenším zcela jistě nezvítězili. Město Kadeš leželo v blízkosti Damašku a dnes po něm zbyl jen kopec hlíny. Ale kousek od bývalého Kadeše leží Palmýra. A v ní veliká spousta památek na velmi vyspělou kulturu Chetitů a s nimi možná i. důkazů o historii nejen Chetitů, ale možná i lidstva jako celku. Čímž se navíc dostáváme k tomu, proč byl takový zájem všechny historické památky v Palmýře bombardovat a také k tomu, proč byl (je) z ruské strany takový zájem památky v Palmýře zachraňovat – mohlo by se lidstvo dozvědět něco, co by vědět nemělo? A kdo vlastně byli Chetité, že stálo za to tři tisíce let pracovat na  jejich porážce?

Kdo byli Chetité

Většina odkazů říká, že až do dvacátého století se o Chetitech nevědělo takřka nic a že jak jejich původ tak zánik dosud zůstávají záhadou. “Ještě v 19. století prakticky nikdo neměl tušení, že nějaká říše Chetitů existovala, a dokonce že byla jednou ze tří supervelmocí, které určovaly chod dějin v době, kdy vznikal Starý zákon. Až později byly v Turecku objeveny rozvaliny města Chattuša, hlavního města říše Chetitů, kde německý badatel objevil na 1200 hliněných tabulek,” – píše se v článku o člověku, který má největší zásluhu na dalších objevech, o chetitologovi českého původu Bedřichu Hrozném, který jako první rozluštil chetitský jazyk a současně prokázal jeho indoevropský původ.

Většina zdrojů uvádí, že šlo o vyspělý, bojovný a rozpínavý národ, který přišel na území dnešního Turecka z východu a smísil se s původními obyvateli Chatti, od kterých přijal své pojmenování Chetité. Z několika málo nevýznamných státečků postupně vytvořil velkou říši, která se rozšiřovala válčením. V zemi vládl otrokářský systém.

V obsáhlém  zdroji, který odkazuje mimo jiné právě na práce Bedřicha Hrozného, se však můžeme dočíst spoustu podrobnějších informací, jako např. tyto:

O původu Chetitů a rasovém složení nejstaršího maloasijského obyvatelstva

“Chetité byli prvním indoevropským národem, který rozvinul vlastní vyspělou kulturu a zanechal po sobě četné písemné památky. Příchod Chetitů z východu do Malé Asie se odehrál někdy okolo 2300-2000 pnl. a nepochybně souvisel s velkou vlnou stěhování nordických kmenů odněkud z jejich pradávné domoviny v jihocentrálním Rusku. O tom svědčí jejich indoevropský jazyk, znalost železa, užívání koní, vozů s koly a indoevropský panteon bohů. Chetité patřili do jedné rodiny národů společně s Kelty, Germány, Slovany, atd., což původně byli nepochybně nordici.”

„Plaví lidé jsou často mylně spojováni pouze se severní Evropou, kde tvoří dominantní složku dnešního obyvatelstva. Avšak moderní antropologové souhlasí se severskou ságou a uznávají, že dávní seveřané přišli z kavkazských plání sousedících s Malou Asií. Je dobře známo, že plavovlasí a zvláště rusovlasí lidé pocházejí z této oblasti. (…) Tyto zdánlivě ‚nordické‘ rysy byly proto nepochybně ve středozemském světě domovem dávno předtím, než se dostaly do Skandinávie“. “Spojitost Chetitů s dávnými nordiky sídlícími původně někde na pláních mezi Černým a Kaspickým mořem, potvrzují některé literární památky.”

“… Z uvedeného je patrné, že Chetité byli nordicko-armenoidní či nordicko-alpinsko-armenoidní mix. “

“Krátkolebost, velké zahnuté nosy, podsaditá stavba těla a menší postava (ovšem podle Coona byli Chetité naopak spíše vyšších postav – viz dále), které u Chetitů převládaly, by naznačovala, že podíl armenoidního (či alpinského) prvku byl u nich převažující, na druhou stranu blondismus Chetitů, zachycený na egyptských malbách … naznačuje, že podíl nordické krve u nich byl stále patrný. Na vyobrazení z jedné egyptské hrobky z cca 1325 jsou zachyceni dva chetitští zajatci s rovnými nosy a celkově značně „evropským“ vzezřením.“

“Otázka semitizace, která vedla ke konečnému zmizení Chetitů, není ostatně zcela jasná, pokud mluvíme o době, kdy Chetitská říše ještě existovala. Míšení Chetitů se semity mohlo v menší míře probíhat už za jejích časů. “

Chetitská civilizace a dějiny

“V osobě Šupiluliumaše I. se k moci dostal skutečný velkokrál schopný v oblasti vojenství, politiky i diplomacie. Vládl v letech 1380-1346 a dovedl zemi k novému mocenskému rozmachu. Upevnil ústřední královskou moc, dobyl velkou část Malé Asie, zejména na jihu, dobyl část severní Mezopotámie, v Sýrii pronikl až k Damašku (pevnostní města Karchemiš a Alalak) a podrobil si říši Mitanni.  „(…) 3100 let před Napoleonem dosazuje své bratry, švagry a syny na trůny v blízké i větší vzdálenosti od Chattušaše, aby obratnou kombinací zbraní, sňatků, hrozeb a darů vytvořil říši, která má jižní hranice za Aleppem, východní u Karchemiše a je obehnána kordonem satelitních království (…)“. Jednomu z jeho synů se téměř podařilo skrze sňatek se vdovou po Tutanchamonovi získat i egyptskou korunu, avšak Egypťané ho zavraždili. Od časů jeho vlády nastaly i kontakty Chetitské říše s indoevropskými Achájci v Řecku – někdy přátelské, někdy nepřátelské.

Jeho následník Muršiliš II. (cca 1345-1315) vedl úspěšné boje na východě i na západě a pokračoval v expanzi na anatolský jih, na sever Mezopotámie a do syropalestinské oblasti. Muvatalliš (1315-1290) v bitvě u Kadeše (cca 1285 nebo cca 1292) úspěšně odrazil egyptskou ofenzívu vedenou Ramessem II. Velikým, která byla zakončena první oficiální mírovou smlouvou na světě. V té době také začali chetitští králové rozvíjet diplomatické styky. S Egypťany uzavřeli alianci o vzájemné pomoci při napadení (1270), což první dochovaná smlouva tohoto druhu, a s Babylónií uzavřeli spojenectví namířené proti rozpínavosti Asyrské říše, která v té době překročila Eufrat a začala říši Chatti ohrožovat z jihu. Na sklonku 13. století se napětí mezi oběma státy vystupňovalo a schylovalo se k vojenskému střetnutí.”

Ramesse II. v bitvě u Kadeše

“… Chetité písmo v různých variantách znali už jako kočovníci – ještě v době před svým usazením v Anatolii.”

“Obyvatelstvo se dělilo na svobodné a nesvobodné. Svobodní byli jednak privilegovaná vrstva šlechty, úředníků a důstojníků a neprivilegovaná vrstva rolníků, řemeslníků, obchodníků a vojáků. Nesvobodní/otroci se dělili na „zajatce“ (namra), kterými byli deportovaní civilisté z dobytých území a na „chycené“ (appanteš), což byli zajatci z bitev (téměř všichni otroci tedy pocházeli z válek, koupených otroků bylo minimum). Chycení měli zpočátku lepší postavení než zajatci, ale později začaly obě skupiny splývat v jednolitou masu otroků. Většinou byli určeni pro obdělávání královských a chrámových pozemků, méně často pracovali v řemeslné výrobě, hornictví nebo v domácnostech.”

“Na rozdíl od většiny ostatních králů té doby nebyli chetitští vladaři absolutními vládci; jejich moc byla omezena. V chetitském uspořádání byly patrné pozůstatky kmenové a vojenské demokracie, s nimiž se setkáváme u starých Germánů, Slovanů, časných Římanů a Řeků heroické doby, což poukazuje na společný indoevropský vliv v těchto společnostech.”

“Kromě toho se Chetitská říše vyznačovala propracovaným systémem vztahů mezi centrem a jednotlivými regiony v říši. Nebyla unitárním státem; podrobení vazalští panovníci disponovali značnou míru autonomie ve vládnutí nad svým územím, ale zároveň byli dostatečně podřízení ústřední moci, aby říše Chatti mohla v mezinárodní politice vystupovat jako jednotný celek.”

„Uvědomme si: toto schéma státní a vojenské organizace, které můžeme bez potíží převést do naší terminologie, vytvořili Chetité sami a bez vzoru – tisíc let předtím, než se kladly základy klasické řecké demokracie a politické a vojenské moci Říma!“

“Ekonomika Chetitů byla vyspělá, s jasně odlišenou vrstvou zemědělců a řemeslníků. V zemědělství převládal chov dobytka, mezků a koní, zřejmě dědictví kočovné minulosti chetitského národa, avšak značně vyspělé bylo i polní hospodářství, užívající zavlažovacích zařízení. Pěstovala se pšenice, ječmen, vinná réva; Chetité určitě znali pivo i víno.

Řemesla ve městech byla vysoce specializovaná, rozšířené bylo i hornictví a hutnictví; ve městech byl soustředěn i čilý obchodní ruch.

Pracovní nástroje byly většinou z bronzu, ale Chetité znali i výrobu železa jako první usedlý a vyspělý národ a vyráběli z něj jak nástroje, tak především zbraně. Chetitské hutnictví železa, jehož nejstarší doklady máme už ze sklonku 3. tisíciletí ze severozápadní Anatolie, se postupně rozšířilo do celého světa.”

“Chetité ovládali i výrobu skla a patrně jako první na světě vyráběli skleněné tabulky do oken (skleněné okenní tabulky se znovu objevují až v 1. století nl. v Římě a ve středověké Evropě v 10. století). I když převládalo naturální hospodářství, byla už hodně rozšířená výroba zboží na prodej a peníze ve formě slitků stříbra.

V kulturní oblasti Chetité nejvíce vynikli v právu, řemeslech a architektuře. Chetitské právo bylo vysoce vyspělé, v té době asi nejvyspělejší na světě – vyznačovalo se například jasným rozlišováním mezi vinou a nevinou, mezi činem způsobeným cíleně a neúmyslně, mezi odpovědností za činnost a opomenutím. To je pro národ, který existoval již 1200 let před Římany, mistry práva, a 2000 let před Justiniánovým kodexem, vrcholný výkon. Taktéž byly užívány fakultativní tresty a náhrady škody (podle vůle poškozeného) a přihlíženo k objektivním a subjektivním okolnostem trestných činů.”

“Chetitský zákoník z 15.-14. století, zejména od své reformy ve 14. století, se vyznačoval na svou dobu značnou mírou humánnosti. Na rozdíl od brutálních zákonů Babylóňanů a Asyřanů se nepřipouštělo mučení, obvyklé byly tresty odnětí svobody a peněžní tresty; ochraně svých práv se těšily ženy stejně jako muži (např. při rozvodu se majetek dělil rovným dílem). Chetitské humánní zákonodárství se však nevztahovalo na otroky.”

“V oblasti matematiky, astronomie a lékařství Chetité pouze přejímali a překládali díla Babylóňanů a Asyřanů, čemuž se ovšem nelze divit, když uvážíme, jak vysoké úrovně u nich tyto obory – zejména u Babylóňanů, kteří navíc leccos zdědili po Sumerech – dosáhly.”

Pozůstatky chrámu Teshub v hlavním městě Hattusa z 13. století p.n.l.

“Domy Chetitů (pokud nešlo o příslušníka nižší vrstvy, kteří žili v blátěných nebo dřevěných chýších), byly na venkově většinou pouze přízemní, ve městech alespoň zčásti poschoďové. Stály na solidních kamenných základech, měly omítnuté zdi z cihel, stropní nosníky ze dřeva, vnitřní dvůr a vždy rovnou střechu. K ulici byl obrácen zády a naopak byl orientován dovnitř – úzká zasklená okna hleděla spíše do dvora (to svědčí o smyslu pro soukromí). Sám dům se skládal z nepravidelně nakupených a postupně přistavovaných místností a neměl předsíň. Zařízení domu bylo prosté a bez zbytečných ozdob, zato však solidní, lehké a účelné – stůl, židle, postele, truhlice.

Chetitské domy měly i jakousi chladničku – metr až dva vysoká nádoba, která se zakopávala do sklepa, udržovala potraviny v chladu a suchu. K vnitřnímu zařízení patřil i přenosný servírovací stolek a ohřívač jídel – plochá hliněná nádoba s horkou vodou a výstupky, na které se pokládaly talíře. Při jídle se sedělo (zvyk při jídle ležet se rozšířil z Orientu až v 6. století). Ulice ve městech byly rovné (zřejmě postavené podle plánu a nikoli živelně) a dlážděné plochými uhlazenými valouny. Největší obdiv ale vzbuzuje samotná podoba chetitských měst jako celku.”

“Jak vlastně vypadala chetitská města? Podle vykopávek byla rozlehlá, zalidněná a svérázně výstavná. Na rozdíl od měst jiných kultur té doby byl geografickým, ideovým i mocenským centrem města hrad a nikoli chrám (což se podobá středověké Evropě). Jeho půdorys byl pravidelný, zdi měl hladké a rovné, věže ukončené zubatým cimbuřím. Uvnitř bylo množství obytných a skladištních místností. Chrámy byly taktéž zaplněny kombinací bohoslužebných, obytných a skladovacích místností.

V hlavním městě Chattušaši byla hlavní královská budova obklopena další stovkou budov – knihovnami, kancelářemi, sklady a obydlími hodnostářů, což svědčí o bohatství a vzdělanosti chetitské horní vrstvy.

Funkci náměstí, kde se soustředil veřejný život, plnily v chetitských městech velká nádvoří mezi hradbami. Zde nabízeli své zboží cizí obchodníci i domácí řemeslníci, zde pracovali směnárníci a veřejní písaři, zde se shromažďovalo vojsko před válečnou výpravou a zde bylo vítáno při návratu. Na tomto veřejném místě se také scházel pankuš.

Vstupní brána do hlavního města

Architektura veřejných i ostatních budov byla poměrně prostá a bez ozdob, zato však dospěla ke kolosálnosti, což odráží vzestup chetitské moci. Nestačila však dospět ke skutečné monumentalitě.”

“Chetité vynikali i ve vojenských technologiích, koncepci armády a válečné taktice.

Chetité vozy, které převzali, zdokonalili tak, že tím způsobili úplnou revoluci ve vedení války. Chetitské vozy byly ve srovnání s těžkopádnými vozy Egypta, Asýrie a Babylónie neuvěřitelně lehké (5-10 kg), přesto však velmi pevné a dokázaly unést tříčlennou posádku – vozataj, střelec a štítonoš. To byla další výhoda, protože nepřátelské vozy měly posádku jen dvoučlennou posádku – vozataje a střelce, který se musel chránit sám.

Navíc Chetité poprvé nasadili svoji lehkou vozbu v mohutných formacích, což jí dávalo výhodu nad malými egyptskými a asyrsko-babylonskými oddíly.

To bylo umožněno i značně moderním přístupem k získávání rekrutů do vojska. Zatímco u Egypťanů, Asyřanů a Babylóňanů byla vozba výhradně zbraní šlechticů, u Chetitů se příslušníky vozby mohli stát všichni svobodní muži, neboť v chetitské společnosti si byli ve většině ohledů všichni svobodní lidé rovni. Rozhodující nebyl původ, ale schopnosti jednotlivce. Tento přístup zvyšoval při bitvách morálku a umožňoval, aby se Chetité podřídili výcviku ve velkých formacích a bojovali jako součást většího celku, čehož nepřátelští aristokraté nebyli schopni.”

“Za zmínku stojí, že válečná tažená Chetitů se na rozdíl od jiných národů (zejména Asyřanů) nevyznačovala přílišnou krutostí – podobně jako jejich zákonodárství. Velkou pozornost věnovali Chetité chovu a výcviku koní, což je nepochybně dědictvím jejich indoevropského původu. V chovu koní nepochybně patřili ke světové špičce.”

“Mezi indoevropským jazykem Chetitů a nejrůznějšími současnými indoevropskými jazyky bylo nalezeno mnoho překvapivě blízkých podobností.”

“Chetitské náboženství je rovněž nepochybně odvozeno ze starého indoevropského/nordického základu. Jména hlavních chetitských bohů neznáme (jejich jména psali Chetité ideograficky), avšak povaha těchto božstev odkazuje na nebesa jako ostatní indoevropská náboženství. Nejdůležitější byli bůh bouřky (obdoba řeckého Dia, severského Thora, indického Indry, slovanského Peruna, atd.), jeho manželka bohyně Slunce (obdoba řeckého Helia, severského Baldura nebo slovanského Svaroga), jejich synové také vládli bouřím.”

O zániku Chetitů a jejích civilizace – populační úbytek a změny v rasové demografii

“Prvními předzvěstmi úpadku chetitského národa byl nárůst počtu neloajálních otroků v říši, kteří se často bouřili a destabilizovali zemi zevnitř. Dále to možná byla i pozvolná semitizace populace kvůli zatahování otroků semitského původu.

“Jisté oběti mezi Chetity si vyžádal vpád cizích vojsk na přelomu staré a nové Chetitské říše. Imperiální politika v zahraničí, zejména od dob Šupiluliumy I. a Muršila II., vedla také k velkým válečným ztrátám mezi Chetity. Tento populační úbytek Chetitskou říši v pozdním období začal oslabovat a možná i proto začali hledat  mezinárodní spojence. Byly to však právě spojenecké smlouvy s Egyptem a Babylónií namířené proti Asýrii, které vedly k největší populační pohromě, kterou Chetité utržili ve válce.”

“Největší demografickou pohromu však znamenal pro Chetity až vpád mořských národů a povstání otroků uvnitř země. Těžko pochybovat, že vedle zničených měst, vesnic a státu celkově přišlo o život velké množství Chetitů, mnoho jich bylo zřejmě i odvlečeno do otroctví. Chetité, kteří přežili, již kvůli zmenšenému počtu nebyli schopni svůj stát obnovit.”

Území hlavního města chetitské říše

“Ať to bylo jakkoli, skutečně smrtelnou ránu znamenající definitivní zánik zbylých ostrůvků chetitského osídlení jim zasadily genocidní útoky Asyrské říše v 8. století, která vstoupila do nové fáze mocenského rozmachu, a následná asimilace malého počtu zbylých bílých Chetitů do rychle narůstajících mas semitských přistěhovalců směřujících do Malé Asie. Těmi byli zejména již zmínění semitští Aramejci, jejichž prvotní (a možná tehdy již do značné míry semitizovaní Asyřané.

“Poslední státy a státečky ‚hieroglyfických Chetitů‘ připravili o samostatnost Asyřané, kteří jejich obyvatelstvo z největší části odvlekli do otroctví a vyhubili. Adadnirari III., Aššuranarari V. a Tiglatpilesar III. se chlubí snadnými vítězstvími nad bezmocnými potomky kdysi mocných králů – a jejich anály jsou úmrtní knihou Chetitů“.

Poslední chetitská města padla na sklonku 8. století – roku 717 poslední velká pevnost Karchemiš a roku 712 Melid. Zůstaly po nich jen sutiny věnované převážně stavbám a pomníkům zemřelých. Pád Karchemiše se považuje za konec politické existence Chetitů.

Poslední demografické zbytky etnických „hieroglyfických“ Chetitů se během následujících staletí mísí se semitskými Aramejci, kteří do této oblasti ve stále větších počtech postupně migrují už od druhé poloviny 2. tisíciletí a přijímají jejich řeč. Mluvíme už nikoli o Chetitech, ale o Chetejcích. Časem byli Chetejci narůstající masou Aramejců úplně pohlceni a poslední zbytky chetitské krve i kultury navždy zmizely ze světa.

Demografický kolaps chetitského národa se stal součástí širšího procesu, který proběhl v celé Přední Asii – pohlcení původně bílého obyvatelstva masami migrujících semitů, černých otroků a asijských nájezdníků, který znamenal zmizení vyspělých bělošských starověkých civilizací. Zbytky chetitských měst a další nalezené památky v dnešním Turecku jsou němými připomínkami dávno zmizelého národa.”

Tolik krácená citace z popisu kultury Chetitů a jejich říše.

Utajovaná historie Chetitů?

Historie říše, která ještě jednou cituji “byla jednou ze tří supervelmocí, které určovaly chod dějin v době, kdy vznikal Starý zákon”,  je odhalována až nějakých posledních sto let, před tím se o této říši ani nevědělo. Tolik toho víme o Sumeru, Babylo, Egyptu a o tak veliké říši nic? Je nemožné uvěřit, že to nebyl záměr, obzvláště když si to spojíme se slovy Ramesse II. a dále přidáme souvislost, že za definitivním koncem Chetitů a s nimi původního bílého obyvatelstva stála migrace m.j. semitů.

Z popisu toho, co dosud bylo objeveno, dále víme, že Chetité byli indoevropským národem (a jejich kultura byla dokonce první nejvyspělejší indoevropskou kulturou) a že kořeny měli na území kolem Kaspického a Černého moře. A že vzezřením, jazykem, způsobem života i myšlením měl blízko k dnešním Evropanům.

Závěry ať si udělá každý sám, ale mě z toho vychází, že Egypt a jeho spojenec Sumer (Babylon) v národě Chetitů narazili na konkurenci – především pokud jde o schopnost vybudovat a vést říši. A ač většina zdrojů uvádí, že Chetité se sice v rámci sjednocování původních malých státečků a v budování velkého státu chovali expanzivně, ve zdroji, ze kterého jsem citovala, je uvedeno, že to Chetité museli odrážet ofenzivu Egypta, obzvláště pak pod vedením Ramesse II. A tam si Egypťané museli uvědomit, že konkurence je ještě větší, než si představovali, protože ani vojensky na ni nemají.

Výsledkem sice byla mírová smlouva mezi oběma státy, jak ale Ramesse II. nechal i do kamene vytesat, byla to jen hra o čas. A jak už víme, o velmi, velmi dlouhý čas, což je logické, protože šlo o velmi, velmi velký plán. A ten plán má jednoduchý obsah: ovládnout všechny zdroje světa a za tím účelem nikdy nedopustit, aby se nějaká říše stala stejnou konkurencí, jako byla pro Egypt/Babylon ta chetitská.

Osudná bitva u Kadeše je datována do roku 1274 (jindy až 1300) p.n. l. Zakrátko na to Egypťané z Egypta vyhánějí semity poté, co předtím vyhnali Hyksósy a na scéně se objevuje Mojžíš… (více zde) .  Za sedm století končí říše Chetitů – m.j. i vlivem nástupu semitů (tzn. i Aramejců/Arménců).

Národ Chetitů zmizel na smetiště dějin (v tomto případě se zdá, že ani na to smetiště, ale že byl zahrabán hluboko pod zem), co ale zůstalo, to je 1) stálá hrozba, že tento národ má někde pokračovatele (nebo dokonce možná své předky) a tudíž by ti nějakou obdobnou říši mohli znova vytvořit a 2) stálá hrozba, že nebyly zničeny všechny důkazy a že lidstvo by se jednou mohlo dozvědět nejen o konkurujícím způsobu vládnutí a fungování společnosti (viz Chetité), ale také se dozvědět o plánu, zrozeném po bitvě u Kadeše – což by s velikou pravděpodobností znamenalo dozvědět se i pravdu o Starém (i Novém) zákonu a tím i o roli židovského národa v lidské historii.

Pokud jde o bod 1), tam to zcela zjevně nevyšlo. Nevím, jestli ruský/slovanský národ je nějakou obdobou Chetitů či snad je dokonce jejich předchůdcem, každopádně od doby, kdy před nějakými tisíci lety Rusko vzniklo a porazilo Chazary, nepřestává snaha o jeho likvidaci. Ovšem – marná snaha, protože Rusko (a pouze Rusko) konkurenční říší je a v současnosti tak, že vítězící podobně, jako ti Chetité (proti němu se naštěstí zatím válečně netáhne, ale pokud by k tomu došlo, repete “bitvy u Kadeše” dopadne stejně, ač tentokrát je přesnější říci, že mnohem hůř).

K bodu 2) – Chetité už nejsou, ale území, na kterém žili, existuje dál. Vždy jsem věděla, že nějakým způsobem se vracíme tam, kde jsme po Atlantidě začali – tzn. do míst Sumeru a Babylonu (Írán), do míst tureckého Araratu (Arménie) a do míst kolem Egypta (Jeruzalem, Izrael, Libanon, Sýrie). Dlouho si události v těchto místech vysvětluji zájmem o vznik Kurdistánu za účelem propojení všech blízkovýchodních energetických trubek a dále za účelem obnovením nejstaršího náboženství světa, náboženství Jezídů, uctívajícího kult Slunce a padlého anděla satana.

Ale vysvětlení událostí v této části světa může být ještě jiné: strach z důkazů. Proto ISIL funguje nejen jako nástroj, který má pro globalisty v této části světa přepsat hranice, ale ISIL funguje také jako nástroj, který v zájmu globalistů bombarduje historické památky (důkazy).  A to by vysvětlovalo, proč Rusko tyto památky naopak tolik brání (za nějakých cca 100 let se mohl najít pouze zlomek důkazů o Chetitech a kdo ví, co všechno na hliněné tabulky zapsali! ). A to by vysvětlovalo i to, proč Rusko v osvobozené Palmýře uspořádalo koncert – když to nadsadím, tak to mohl být koncert na oslavu Chetitů, resp. koncert jako potvrzení, že ani po tří tisíci letech Ramesse II. nezvítězil a že jedinou možností řešení je opět mírová smlouva, tzn. respekt ke konkurenci – v tomto případě k Rusku.

Shrnutí

Zcela pragmaticky vzato – všímejme si nadále dění kolem Turecka a Sýrie. A Arménie – protože plán na vytvoření Velké Arménie má najednou zcela jinou logiku. Arménie a Izrael jsou vlastně spřátelené (židovské země) a Írán zas potřebuje Velkou Arménii jakožto spojnici s Evropou, protože tuto roli Turecko nejen že brzdí, ale takřka vůbec neplní (po nepodařeném puči se sice Erdogan rozhoupal a najednou celou zemi islamizuje tak, jak je žádoucí, ale na druhou stranu bombarduje Kurdy a to je pro GP nežádoucí). A pokud jde o Írán a Izrael, nikdy jsem na jejich tolik proklamované nepřátelství nevěřila a často k tomu jako důkaz uvádím událost, kdy se íránský prezident Ahmádínežád chlubil židovským původem.  V podstatě zde ve finále máme obraz, o kterém se tak často hovoří jako o  vytváření “Velkého Izraele” (Už chybí jen plán Assisi, ale na ten dojde v září, kdy papež František bude prosazovat sjednocení všech tří náboženství –  a údajně odhalí i “mimozemšťany”).

V souhrnu ale jde o to, že Turecko a Sýrie, dvě země, na kterých se kdysi rozprostírala říše Chetitů, jsou nyní, po tři tisíci letech, takovým finále velikého plánu a v tomto finále má do hry opět vstoupit Arménie  – Židé číslo 2 (ale možná Židé číslo jedna, když rozložili Chetity). Sledujme proto, jak je najednou aktualizována a oficiálně uznávaná genocida Arménů Tureckem – viz např. Německem (paradoxně Německem, ve kterém byla později jako přes kopírák zopakována Hitlerem na Židech číslo 1), či naším prezidentem Zemanem, či papežem Františkem.

Sledujme proto i dění kolem Náhorního Karabachu a tam si přejme, ať Ázerbájdžán naslouchá Rusku (viz Projekt “Sever-Jih”).

Článek má téměř pět tisíc slov. Ač jsem původně měla v plánu popsat i to, proč v době bitvy u Kadeše byla zvolena lhůta tři tisíce let a jak tato souvisí s právě končícím velkým vesmírným cyklem, to už se sem nevejde, tak to až v příštím článku.

-Pozorovatelka-  1.9.2016

Pan Dolanský vůbec nepochopil, že pan Karel Janeček sdělil informaci mnohem zásadnější, než je nějaké focení Michala Haška s Nočními vlky, pan Janeček totiž nepřímo sdělil, že celý ten chaos současné doby, a to zejména kolem uprchlické vlny, je cílený, protože je v souladu s novým začátkem lidstva! A i úplnému laikovi musí při slovech “nový začátek lidstva” dojít, že nový začátek logicky znamená konec toho, co je. A to znamená především konec hegemonie USA a Evropy v současné podobě – v souhrnu konec amerického stylu života, který, nebude-li zastaven, tak “lidstvo planetu sežere jako sarančata” (citovala jsem Pjakina).

Kdo je Karel Janeček

Je zakladatelem a předsedou správní rady Nadačního fondu proti korupci. Založil také Nadační fond Neuron na podporu vědy a Nadační fond pomoci. V roce 1996 získal titul MBA na Bradley University, Peoria, USA. O rok později absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze,  v roce 2004 získal titul PhD na Carnegie Mellon University, Pittsburgh v USA.  Český Nadační fond proti korupci je odnoží Transparency InternationaI, která  vznikla v roce 1993 jako nezisková organizace se sídlem v Německu. Spolu s dalšími ji založil Peter Eigen, bývalý vyšší funkcionář Světové banky. Dnes funguje jako sdružení více než 80 národních poboček, řízených mezinárodním sekretariátem v Berlíně.  (zdroj zde a zde).

Co tím chci říci? Pan Karel Janeček je člověkem nadnárodního řízení – jinak řečeno, člověkem globálního řízení. Proto každé jeho vyjádření stojí za velikou pozornost, jelikož jde o člověka, který ví a zná, co především je cílem jim stvořeného tzv. protikorupčního fondu, resp. že cílem tohoto fondu je odstraňování nejen nepohodlných politiků, ale vůbec pravicových vlád, které již v dnešní době nejsou žádoucí.

Jeho iniciativa přinesla ovoce především v odstranění Nečase a s ním v položení ODS. Ne, že by si to ODS a Nečas nezasloužili!, o tom žádná, ale účelem nebylo tolik potrestání Nečase, jako likvidace pravicové strany, protože doba si v souladu s naplánovanou uprchlickou vlnou žádala levicovou orientaci! Viz: “Když to správně zmanažujeme, tak ta vláda padne”

Ukončím část o Karlu Janečkovi tím, že je to člověk, který ví a zná mnohem více, než o čem mají naši politici potuchy a že společně s Karlem Schwarzenbergem slouží politice řízení světa z “vyšší perspektivy”, kterou většina nejen našich politiků  (o mainstreamu nemluvě) stále není schopna vidět!

Karel Janeček a Daniel Landa

Daniel Landa je český muzikant nejen ve smyslu interpreta, ale především ve smyslu vlastní tvorby. Kdo jej zná, ten mi dá za pravdu, že je to tvorba hluboce přemýšlivá, moudrá a znalá – prostě žádné povrchní bla,bla,la,la,la…

Když jsem ve výše zmiňovaných Událostech a komentářích viděla Karla Janečka a především slyšela slova Karla Janečka o “rozuzlení současného dění a o novém začátku lidstva”, tak aniž bych chtěla, vybavil se mi Daniel Landa.

Vybavil se mi jeho nedávno prezentovaný song, který nazpíval společně s muslimem, a který je oslavou Árijců s tím, že všichni jsme Árijové. A ve kterém v závěru zpívá, že “kohout ohlašuje nové ráno”

K videu cituji:

Sediq Shabab (jazykem darí): “My jsme jedna rasa, jedna rasa árijců, letíme do nebe, abychom přinesli mír. Jsme přímí! / Jsme svobodní lidé, nejsme na kolenou! / Jsme zrození árijci, jsme hrdí na své předky. / Lásku k lidem máme v srdci.” Sediq Shabab (paštunsky): “My jsme jedna rasa, jedna rasa árijců, světu nabízíme poznání, a kulturu ze svého srdce. / Árijci jsou čestní, jsou kulturní, jsou jednotní, jsou šlechetní, jsou stateční, jsou pokorní a moudří.” Kouzelník Žito (česky): “Nebe se na člověka dívá a každá stará duše zpívá árie. / Osudem dávno je to dáno, kohout vám oznamuje ráno. Árie.” –  zdroj

A z uvedeného zdroje dále cituji:

Jestliže byla Landovi dlouho připomínána kontroverzní minulost, kdy působil v extrémní skupině Orlík, v současnosti je, zdá se, na opačné straně barikády.

Opačná strana barikády – Daniel Landa přechod oznámil v roce 2012

Nevím, nakolik kdo pochopil souvislost mezi sdělením Karla Janečka, že svět stojí na novém začátku a mezi videem Daniela Landy a jeho slovy : “Osudem je to dáno, že kohout oznamuje nové ráno”.

Mě se ale vybavilo vystoupení Daniela Landy z doby, kdy se k přechodu “na druhou stranu” rozhodl. Z doby, kdy vzdal snahy něco v českém národu vlastenecky změnit a kdy na předávání cen Slavíka pronesl projev, který snad pochopil jen Karel Gott, zatímco ostatní se pouze bavili:

A proč mi kromě srandy, které velmi zásadní řeč Daniela Landy vyvolala, jeho projev utkvěl v paměti? Protože v něm ohlásil, že končí jako Landa a dále už bude fungovat jako “Žito” s tím, že bude naslouchat pouze třem králům, přičemž tím nejvyšším králem je pro něj právě Karel Janeček!

Kdo má zájem, ten ať si srovná nejen kohouta v podpaždí, kterého Daniel Landa přinesl na pódium, ale i symboly na jeho bundě – Slunce a svastiku. A ať obojí srovná s videem Daniela Landy z roku 2016, kde oslavuje Árijce, a kde se nejen řeč o kohoutovi, ale i symbol Slunce a svastiky znova opakují!

A zde si připomeňme, že svastika, to prvotně není symbol fašismu, ale v základu je to symbol indoevropské-árijské kultury s tím, že točí-li se doleva, představuje roční pohyb Slunce po obloze (po Slunci ve “spících” Rybách následuje Slunce v “probuzeném a akčním” Beranovi), ale točí-li se doprava, představuje lidské Věky (po Věku Ryb následuje Věk Vodnáře).

A pohledem “lidských Věků” se lidstvo vrací tam, kde bylo v dobách vymření neandertálců, tzn. do doby kolem 26 tisíc let pnl., resp. do doby velké konfrontace lidstva v době kolem 13 tisíc let pnl.,v souhrnu ale na stejný začátek, tzn. do doby vzniku naší indoevropské/árijské kultury. Já bych doplnila, že se vrací na území Araratu/Kurdů a s tím k nejstaršímu náboženství světa, které jako nejvyšší božstvo uctívalo a dosud uctívá Slunce!

V naší, z hlediska lidských Věků zcela malicherné současnosti, se může se zdát, že pánové Janeček a Landa jsou přátelé, resp. že sledují stejný zájem – nový počátek Indoevropanů/Árijců. Svým pohledem si ale dovolím tvrdit, že když dva dělají totéž, nemusí to vždy znamenat totéž. Nevím, čemu se rozhodl sloužit Karel Janeček, ale i přesto, že Karla Janečka Daniel Landa (zřejmě otráveně a znaveně) označil za Krále králů, já se nějak nemohu zbavit pocitu, že Daniel Landa Karla Janečka velmi převyšuje, viz text, který je součástí úvodního videa a který vkládám i v psané podobě:

Tvůj otec Jan, král, tuhle zemi dovopravdy neměl rád.
Pro její vzdor, vztek, intriky a hrubozrnej směr.
Přijel jsi sem k nám, nedali Ti k nocování žádnej hrad.
Zapadlý Čechy, černá díra, bídná královna všech děr.

Však ty jsi byl syn, starý český krve rodu Přemysla.
Tak jsi si řek, že tady bude slavný město stát.
Prastará zem je napojená na hvězdy a na čísla.
Drahokam v blátě, jen ho musíš z toho bláta vyhrabat.

Hoj! České královsví je krajina Tvý matky!
Bůh ukázal prstem a řek: To je země svatá!
Praha jako máma na trůn navrátí se zpátky.
Věčná hvězdná Brána a má vodemčený vrata.

A tak sis řek, já proměním sluj plnou trní v zahradu!
Jak Matku svou ji budu vroucně milovat a ctít
Vložil jsi sem část původního nebeskýho pokladu.
Jak Nový Jeruzalém přikázal jsi Prahu postavit.

Hoj! České královsví je krajina Tvý matky!
Bůh ukázal prstem a řek: To je země svatá!
Praha jako máma na trůn navrátí se zpátky.
Věčná hvězdná Brána a má vodemčený vrata.

Pozval jsi sem k nám ze všech koutů světa slavný mudrce.
Ať promění zem v chrám, jenž označuje střed.
Pramáti všech škol zasadil jsi tady rovnou do srdce!
Kámen vzácnej na koruně září, aby očaroval svět.

Hoj! České královsví je krajina Tvý matky!
Bůh ukázal prstem a řek: To je země svatá!
Praha jako máti na trůn navrátí se zpátky.
Věčná hvězdná Brána a má vodemčený vrata.

K tomuto textu si přidejme nedávný komentář V.V.Pjakina o tom, že Praha je ezoterickým centrem Evropy – viz zde v čase 41:57.  A co nám z toho vzejde? Že Česko a Praha jsou velmi zvláštním místem a že o tom vědí své jak Karel Janeček, tak Daniel Landa. Kdo o těchto souvislostech nemá ani potuchy, to jsou čeští politici (o mainstreamu nemluvě). A pokud mám svým pohledem posoudit ty, kteří o tom potuchy mají, tak Daniela Landu stavím na vyšší level, než Karla Janečka. A to dokonce přesto, že pánu Vyvadilovi, který si Landu vzal na paškál, jinak všeobecně fandím.

A v čem je pointa mého článku? Naslouchejme především těm, které je slyšet jen sporadicky a kolem jejichž vyjádření se žádný mediální humbuk nekoná – tam je pravdy nejvíce, a to pravdy takové, které nejen mainstream, ale především politici vůbec nerozumí!

-Pozorovatelka- 8.5.2016

Původ Indoevropanů či Arijců, jak se původně indoevropané nazývali je stále obestřen rouškou tajemství. Historická věda hovoří o 3.tisíciletí př.n.l., jako době, kdy se z oblasti severního Černomoří rozešla původní indoevropské etnikum jednak na západ do Evropy, na jih do Malé Asie a na východ do Indie.

Existují ale i koncepce jiné. V 19.stol ruská mystička a cestovatelka H.P.Blavatská ve svých knihách předložila alternativní pohled na dějiny lidstva vycházející z esoterického poznání. Původ bílé arijské rasy kladla do země dalekého severu nazývané v legendách Thule či Hyperborea. Byla to země která zanikla při jedné z velkých katastrof  spojené s posunem zemské osy. Původně kvetoucí zemi pokryl sníh a led. Že oblasti polárního severu či jihu byly kdysi kvetoucími oblastmi svědčí hojné fosilie bujné vegetace zde nacházené. Po katastrofě našli Arijci útočiště na Atlantidě, zemi MU a také na území dnešní Asie, odkud se poté vydali na cestu do Evropy.

To, že tato představa nemusí být zcela nesmyslná svědčí podobnost indoevropských jazyků se sanskrtem: starověkým jazykem Indie. Mnozí badatelé dokonce vidí Sanskrt jako původní jazyk Indoevropanů. Podle indických legend vytvořili Sanskrt indičtí rišiové=mudrci s cílem vytvořit jazyk, který by co možná nejdokonaleji dokázal vyjádřit duchovní zákonitosti. Hluboký zájem mnoha Evropanů o indickou filozofii v současné době tak může souviset i s dávnými asijskými  kořeny uloženými v hlubokém podvědomí Evropanů..

Ve 20.stol. prosluli hledáním původu Arijců nacističtí vědci. Je mylné se domnívat, že za Arijce považovali pouze čistokrevné Němce. Nicméně zvěrstva kterých se i ve jménu rasové čistoty němečtí fašisté dopustili celou tuto věc zdiskreditovalo. Nacisté posílali výpravy do různých koutů světa, aby našli důkazy o staré arijské rase. Zvlášť intenzivně pátrali v Tibetu.  To je ale spíše námětem pro nějaký další článek.

Řekové

Prvním indoevropským národem na území Evropy, který výrazně vstoupil do evropské a světové historie byli Řekové. Do Řecka přišli v několika vlnách.

Kolem roku 2000 př.n.l. to byli Achajové, kteří založili Mykénskou civilizaci na Peloponése. Po roce 1000 př.n.l. přišli do Řecka Dorové s nimiž je spojen zlatý věk řecké civilizace a vzestup řady městských států z nichž nejslavnějšími se stali Atény. Řekové zakládali své kolonie na řadě různých míst Evropy a po dobyvatelském tažení Alexandra Makedonského zapustili svůj vliv i v rozsáhlých oblastech Asie a Egypta. Řekové prosluli stavebním uměním, řemeslem, literaturou a dramatem, vyspělou filozofii a vědeckými poznatky. Řecká vzdělanost se stala nejen základem vzdělanosti římské, ale také evropské středověké vzdělanosti. Díla řeckých filozofů a literátů jsou inspirující dodnes. Vzpomeňme postavy Pythagora, Platona či Sokrata. V Řečtině byl napsán i Nový zákon. Vedle latiny, tak řečtina představovala i jazyk evropských středověkých vzdělanců.

Římané

Další proud Indoevropanů dorazil do Itálie. V roce 753 př.n.l. bylo podle legendy založeno město Řím. Stalo se centrem rozsáhlé říše po staletí vládnoucí celému Středomoří a téměř polovině Evropy. Římané prosluli svým racionalismem, pragmatismem, organizačními schopnostmi, stavebním uměním a vojenstvím, stejně jako dekadencí, krutostí a poživačnosti. Světu dali promyšlený právní systém který se dodnes vyučuje jako „Římské právo“ i barbarské gladiátorské zápasy.

V roce 313 se do historie Římské říše významně zapsal císař Konstantin, tím že zrovnoprávnil původně pronásledované křesťanství. Brzy poté se toto náboženství stalo až dodnes hlavním náboženstvím Římské říše a později i celé Evropy se všemi pozitivy a negativy. Vystřídalo tak původní pohanské kulty, spojené se všemi původními indoevropskými národy.

Římská říše

V roce 395 se Římska říše rozdělila na část východní a západní. Toto rozdělení bylo počátkem procesu rozdělení Evropy, které existuje dodnes. Jednou z podob rozdělení bylo rozdělení náboženské. Západnímu křesťanskému světu vládl Řím a papež. Centrem východního pravoslaví byla byzantská Konstantinopol. Po jeho dobytí Turky v 15 stol. první ruský car Ivan III nazval Moskvu třetím Římem, jako novým centrem pravoslaví. Rozdělení je spojeno i s jinou mentalitou západu a východu. Západ je racionálnější a východ emocionálnější. V Čechách se východ ze západem střetává již od dávných dob. Křesťanství se zde šířilo, jak ze západu, tak i z východu (Konstantin a Metoděj). Češi možná více než jiné národy spojují v myšlení rozum s citem.

Řím dal světu právo a latinu, která se stala jazykem středověkých vzdělanců. Mezi románské národy můžeme řadit ty, co hovoří románskými jazyky vzniklými z latiny, tedy Italy, Španěly, Portugalce, Rumuny a Francouze, třebaže tyto národy vznikaly míšením různých původních etnik např. na francouze ve své ryzí podobě se lze dívat jako na míšence Keltů, římanů a germánského kmene Franků.

Keltové

I když Keltové jsou národem indoevropským, tak zároveň představují i dědice megalitické civilizace v západní Evropě. Keltové megalitické stavby nepostavili, hojně je však využívali pro své duchovní obřady. V jejich náboženství hrála posvátná místa a síly v přírodě klíčovou roli.

Významnou roli v keltské společnosti hráli Druidové. Byli nositeli esoterické  tradice, kterou předávali výhradně ústně a v plné šíři jen zasvěceným. Výuka druida trvala 20 let. Římský vojevůdce a spisovatel G.I.Caesar o Druidech napsal. „Druidové učí mládež mnohé o hvězdách a jejich pohybech, o velikosti světa a Země, o podstatě věcí“.

V 5.stol. př.n.l. se Keltové rozšířili do oblasti Británie, Francie, střední a jihovýchodní Evropy. Prosluli řemeslnou zručností a schopnosti zpracovávat kovy. Stavěli opevněná sídla-oppidia.Měli, ale i svou temnou tvář. Mnohdy sklouzli k bojovnosti, násilí a praktikování černé magie. Z antických zdrojů i archeologických nálezů se zachovala četná svědectví o barbarských rituálech, zvířecích a dokonce i lidských obětech.

Kolem roku 0 se Keltové se ocitají v hluboké defenzivě. Na jedné straně jsou to Římané kteří dobývají Gálii, Británii a Noricum kde žijí. Na druhé podléhají tlaku bojovných Germánů, kteří ovládají střední Evropu.

K poslednímu velkému rozmachu spirituálního Keltství dochází podle středověké legendy v 5.stol. v jihozápadní Anglli. Legenda vypráví o kouzelníku Merlinovi, moudrém králi Artušovi, rytířích kulatého stolu a hlavně o hledání svatého grálu. I když grál je líčen jako nádoba do níž stekla krev Krista po ukřižování, jedná se  o duchovní symbol. Svatý grál tedy není hmota. Nalézt ho je možné pouze v hlubinách lidského nitra. Jeho objevitel získává přístup ke zdroji nesmrtelného duchovního vědění. Existují názory, že jedním z jeho objevitelů mohl být i český kníže svatý Václav. V legendě o rytířích kulatého stolu vedených Artušem a blanických rytířích vedených Václavem je určitá paralela.

Keltové využívali řecké písmo a studovali i pythagorejské učení. Ve středověku jejich spirituální tradici převzali jiní: středověcí alchymisté, stavitelé katedrál, rosenkruciáni. Řada křesťanských staveb leží na místech bývalých megalitů a keltských svatyních. Geny Keltů lze najít stále u řady obyvatel Evropy. Zvláště pak v Bretani, Walesu či Irsku, kde je keltská tradice stále silně živá především v kultuře.

Germáni

Kolem roku 100 př.n.l. se antické prameny poprvé zmiňují o obyvatelích drsných krajů severního Německa a jižní Skandinávie, které Keltové pojmenovali slovem Germáni. Germáni stejně jako samotní Keltové mají bohatou mýtickou tradici zapsanou později v severském epose Edda a používají i tajemné runové písmo.

V jejich povaze se však přece jen více než u spirituálnějších Keltů prosazuje záliba v boji a válčení. Nejen pro Římany, ale i Kelty jsou Germáni barbary. Jejich civilizace byla na přelomu letopočtu na nižším stupni vývoje. Vyhnali sice Kelty z jejich sídel, ale nedokázali v této době ještě převzít jejich řemeslnou zručnost a obchodní nadání.

Záliba v boji je ihned vede ke střetům s Římským impériem. Války mezi Římem a Germány s přestávkami trvali skoro 500 let. Nelze je však vidět jednostranně. Sami Římané si hlavně v závěrečných fázích římského impéria sami najímali schopné germánské bojovníky na obranu svého území. Díky styku s vyspělou římskou civilizací  tak Germáni získávali stále více praktických schopností a přejímali také křesťanství.

Po pádu západořímské říše germánský kmen Franků vytvořil stát, který se za vlády krále Karla Velikého mocnou říší vládnoucí většině západní a části střední a jižní Evropy. V roce 800 byl korunován papežem za císaře, jako pokračovatele římské říše na západě.

Hlavním dědicem Francké říše po jejím rozdělení se stala její východní část-Německo. I přes kulturní rozmach německého národa nemůžeme nevidět několikrát opakovaný příklon k bojové tradici zaměřené hlavně na expanzi směrem na východ, na území obývané převážně Slovany. Vzpomeňme několika násobný vpád Němců do ranně středověkých Čech, na militaristické Prusko jehož politiku výstižně formuloval sjednotitel Německa Bismarck slovy “Kam vkročila jednou noha pruského granátnika je všechno německé“,. Vzpomeňme také na dvě velké války 20.stol. na evropském kontinentě v nichž hrálo klíčovou roli právě Německo.

Ke germánským národům se řadí podle jazykové příbuznosti germánských jazyků také národy Skandinávie (nástupci Normanů), Anglie (nástupci Normanů a Anglosasů) a tím pochopitelně i USA(angličtí přistěhovalci). U všech těchto národů se můžeme setkat více či méně se smyslem po pořádku, pracovitostí, vytrvalostí a vůli, disciplinovaností, tedy s vlastnostmi které je přivedly k tomu, že hrají prim v současném světě a představují špičku vědeckého a technologického vývoje. Symbolem je Angličtina, nejpoužívanější jazyk současného světa bez jejíž znalosti se nelze prosadit na mezinárodním poli, stejně jako stále dominantní role amerického dolaru ve světě.

Technická civilizace, kterou tyto národy vedle Japonců snad nejvíce reprezentují, se však již pomalu blíží svému konci. Přílišný a jednostranný důraz na chladnokrevnou racionalitu, výkonnost, individualismus a soutěživost, pýcha a určitý sklon k pohrdání jinými v jejich očích ne tak civilizovanými národy, stejně jako snaha o rozšiřování sféry svého vlivu maskovaného slovy o šíření svobody a demokracie, musí nakonec zákonitě skončit katastrofou. To dnes již netvrdí jen fantastové, ale i renomovaní vědci z NASA.

Slované

Teprve v 6.stol. se v literárních pramenech poprvé hovoří o Slovanech, jako kmenech které se objevují ve střední a jihovýchodní Evropě. To že se jednalo jen o bojácné a slabé lidi s „holubičí povahou“, jak se často soudí vyvracejí četná svědectví neslovanských kronikářů tehdejší doby.

“Slované jsou vůbec stateční a neohrožení lidé, a kdyby nebyli následkem četného rozpadnutí na kmeny a rody nesvorni mezi sebou, nebylo by národa, jenž by se mohl s nimi v síle měřiti.” Ibrahim Ben Jakub,

„Slované dovedli bojovat statečně, ale také krutě, loupit, vraždit jako všichni ostatní souvěcí národové“ Jan Efesský

Dávní Slované se však přece jen lišili  od ostatních národů v jedné zásadní věci. Kronikáři píší o jejich velké pohostinnosti, úctě k rodičům, o vzorné péči o staré, nemocné a chudé, což u ostatních národů v této době nebylo zvykem. Na ostrově Rujana (dnešní Německo) neexistovali podle kronikářů žebráci. Jejich sociální cítění bylo dáváno jako vzor křesťanským národům. Ve Slovanské kronice popisuje své zážitky ze života u Slovanských kmenů kněz Helmold.

„…sám jsem zkusil, co jsem věděl z doslechu, že totiž žádný jiný národ si pokud se jedná o pohostinnost, nezaslouží větší uznání než Slované – ti jsou k hostům nezvykle velkorysí, u nich nikdo nesmí o pohostinství prosit. A kdyby někoho usvědčili, že se zdráhá přijmout cizince, mohou mu vypálit dům i s veškerým majetkem. Provinilce veřejně potupí a opovrhnou jím, protože se nestyděl cizinci odepřít chléb…“

Slované se rozšířili do střední, jižní Evropy a pak i dál na východ podle názorů současné historické vědy někde z oblasti dnešního Běloruska a Ukrajiny. Z jednotného praslovanského etnika postupně vykrystalizovaly jednotlivé národy a státy: Poláci, Češi a Slováci ve střední Evropě. Srbové, Chorvati a Bulhaři na Balkáně. Rusové a Ukrajinci na Východě. I přes společné kořeny a původní jednotný jazyk se však nikdy nedokázali spojit.

Čím je způsobena tato nesvornost? Z velké části za to může jistě přirozený lidský a národní egoismus, který v posledních staletích a tisíciletích ovlivňuje a vzájemně rozděluje všechny národy Evropy a světa včetně emotivních Slovanů.

Nemalou roli zde však sehrává i snaha „konkurenčních národů“ podkopat slovanskou jednotu, které se obávají. Vzpomeňme na dočasný rozpad českého státu na Čechy a Moravu v druhé polovině 12.stol díky nesvornosti českých předáků podněcovanou tehdejším německým králem Fridrichem II Barbarossou. Tuto tendenci můžeme velmi výrazně cítit i v současnosti. V nejrůznějších médiích je nám na jedné straně podsouvána západní civilizace a životní způsob jako „to pravé ořechové“. Na druhé straně je nám neustále podsouván obraz slovanského východu, jako světa zaostalosti, zpátečnictví, nesvobody a iracionalismu. Myšlenka slovanství je zesměšňována tak, aby obyvatelé slovanských zemí popřeli své slovanské kořeny a zcela přijali myšlenky individualismu, soutěže a bezvýhradně přijali ideály Západu za své vlastní.

Domnívám se, že krach technické civilizace v příštích letech a desetiletích ukončí tyto snahy. Potlačené duchovní hodnoty které byly v zárodku původního Slovanství jako je úcta k přírodě, citlivost, sociální cítění opět získají na síle. Po fázi velké očisty stoupíme do vodnářské éry, která bude podle řady proroků označena také jako éra slovanská.

Zdroj: zde

Kam zmizela historie Slovanů a Ruska?

Předchozí text jsem převzala, protože přesně popisuje můj pohled na dějiny lidstva v době “popotopní”, tzn. od dob bájné Atlantidy a tím od dob začátku naší bliblické kultury, jak o tom píšu v sérii článků O potopě světa (dokončím na podzim).  Ač máme všichni indoevropské kořeny, vycházející z území Eufratu a Digridu, z doložitelné historie se dovídáme jen o národech, které dnes tvoří západní kulturu, zatímco historie Slovanů jako by žádná neexistovala. Náš světoznámý egyptolog a odborník na kultury Jan Bárta říká, že existuje jen jedna říše, která zmizela tak záhadně, že o ní nevíme nic a tou říší je Velkomoravská říše.

Ze stejné doby pochází Vyšehrad a české slovanské postavy jako kněžna Libuše, Přemysl oráč a další, ale víc o době, kdy se lámalo první a druhé tisícitelí a zároveň o době krátce poté, co na Moravu dorazili věrozvěstové Cyril a Metoděj, následně o době, kdy došlo k dobytí Konstantinopole a rozdělení křesťanství, nevíme. Do tohoto období zapadá i vznik Ruska (a porážka Chazarů), ale po historii Ruska a Slovanů na ruském území rovněž jako by se zem slehla a neustále jsou Slované prezentováni jako zaostalý národ, hoden tak jedině sloužit těm, jejichž historie je naopak velmi opečovávána. Pokud záhadou zůstává zánik Velkomoravské říše, pak ještě větší záhadou je zánik největší říše, jaká kdy existovala, Tartárie. Než vložím velmi obsáhlý článek o Tartárii a Rusku, vkládám dvě videa:

Slovenské titulky je nutné rozkliknout.

Zdroj videí: zde

Vložila – Pozorovatelka –   19.8.2018