Kromě skandálních zpráv o Hillary Clintonové v souvislosti s americkými volbami (a zpráv o dění kolem našeho prezidenta Zemana a mnohých dalších zpráv), přinesl tento týden i jinou “senzaci” – že totiž Vrchní soud Velké Británie vydal rozhodnutí, že platnost brexitu, resp. aktivace článku 50 Evropské smlouvy o vystoupení z EU, je podmíněna schválením poslanci britského parlamentu (více o tom článek šéfredaktora pana VK zde) .

A protože brexit od samého počátku považuji za vítězství globalistů, přidávám své vysvětlení, proč to tak vidím. A proč v rozhodnutí britského soudu nevidím nic senzačního, ale naopak pouze pokračování tažení GP k odstavování vlivu Západu, tzn. především vlivu USA a VB. A předesílám, že mým pohledem je brexit pouze kamínkem v mozaice mnohem obsáhlejšího a velmi komplexního (globalistického) procesu, který zdaleka nestojí jen na politice homo a multikulti a na burzách a zelených papírcích. A než se dostanu k brexitu, pokusím se co nejstručněji přiblížit mozaiku, která je globalisty naplňována.

A začít musím tím, co mě před spoustou let dovedlo k pozorování světa – totiž k uvědomění si faktu, že bude-li svět nadále fungovat tak, jak funguje posledních sto let, zeměkoule to nevydrží. Což přeloženo znamená, že přijme-li i zbytek zeměkoule americký (západní) styl života, bude s veškerým životem na Zemi brzy ámen. A že jediná možnost, jak zachovat princip rovnováhy (a přežití) je ta, že když i Východ začne po vzoru Západu růst, zákonitě musí být růst Západu zastaven – není totiž možné, aby celá zeměkoule byla jangová (akční, expanzivní). A ač jsem od té doby pochopila spoustu dalších a dalších souvislostí, tento můj názor je neměnný – Západ prostě končí.

Z hlediska “vyššího principu vesmírného” by na konci tohoto procesu mohl být totální zánik člověka homo sapiens, ale je tady “někdo”, kdo chce tento proces uřídit kontrolovaně s tím, že vytvoří zcela novou lidskou kulturu a proces konce Západu za tím účelem řídí. Nebudu teď rozebírat, jestli je to dobře nebo špatně, podstatné je, že ten “někdo” jedná podle vesmírných cyklů a že v souladu s nimi na konci Západu právě pracuje velmi intenzivně. A já bych dodala, že i úspěšně. A kdo dočetl až sem, tak nyní k pragmatickému pohledu na dobu, ve které žije naše generace.

Od roku 1989 k roku 2012 – v Evropě je hotovo

Že rok 1989 byl řízeným procesem, na jehož konci měl být jak rozpad SSSR a rozpad Varšavské smlouvy, tak rozpad všech tehdejších republik a to s tím účelem, aby byly nově spojeny přes EU a NATO, o tom už většina nepochybuje. Tento proces měl pokračovat tak, že po evropských zemích vstoupí do EU a NATO i všechny bývalé republiky SSSR, tam se ale dění zvrtlo a to by bylo na jiné téma.

Jakmile byly všechny evropské státy rozloženy a následně spojeny v EU, následoval proces jejich hlubšího a hlubšího integrování pod vládu Bruselu a celý proces vyvrcholil v prosinci 2012, kdy byl podepsána Bankovní unie (za Česko byl k podpisu dotlačen Petr Nečas, ač podepsat odmítal), ve stejném roce země EU podepsaly dodatek Lisabonské smlouvy (pouze Klaus ani přes tři tzv.  “atentáty” nepodepsal a tento úkol splnil až prezident Zeman hned po nástupu do funkce). Od 1. ledna 2013 začal v EU platit Fiskální pakt  (za Česko Klaus i Nečas podepsat odmítli, Česko se připojilo  až v roce 2014 ).

Podpis fiskálního paktu v prosinci 2012

Rok 2013 – Ukrajina, ISIL v Iráku, chemické zbraně v Sýrii, porážka Obamy a Camerona

V roce 2013 probíhá proces rozšiřování EU a to stále směrem Východ, nejdůležitější zemí v tomto procesu se stává Ukrajina, kde je po celý rok projednávaná asociační dohoda EU s Ukrajinou, kterou v závěru roku Janukovyč odmítne podepsat, zatímco Tymošenková ze všech sil za podpis lobbuje.

Ve stejném roce tzv. ISIL rozvrací Irák a nastupuje jeho blízkovýchodní tažení, které  “náhodou” obsazuje právě ta území, kde jsou ropné terminály. Ve stejném roce jsou v Sýrii údajně použity chemické zbraně a v odvetě Asadovi se Obama a Cameron domlouvají na bombardování Sýrie, to je však zastaveno s tím, že je upřednostněno řešení, které navrhl Putin. Čímž můžeme říct, že Západ (USA a Británie) poprvé dostal od globalistů na frak tím, že mu bylo nenápadně vysvětleno, že o jejich zájmy na Blízkém východě jde až v poslední řadě! A za řešení konfliktu v Sýrii, kdy globalisté upřednostnili to ruské, se Putin podle časopisu Forbes stal mužem roku 2013

Zde jsme mohli poprvé vidět, jak globalisté mezi volbou podržet Západ či Rusko dali přednost Rusku a to v právě v zájmu odstavování Západu.

Rok 2014 – Majdan, Blízký východ, Turecko, Kurdové

Zájmy Západu a globalistů se stále ještě doplňují, ač Spojené státy a Británie stále věří, že připojení Ukrajiny (a dalších bývalých zemí SSSR) k EU se děje v jejich zájmu, stejně jako věří, že rozklad Blízkého východu probíhá v jejich zájmu. Proto se Spojené státy angažují jak na Ukrajině, kde v únoru dojde k Majdanu, tak na Blízkém východě, kde podporují tzv. umírněnou syrskou opozici s tím, že tak zachrání dominantní vliv Saúdské Arábie a Turecka  – svých největších spojenců, podporovaných dalším spojencem, Izraelem.

Blízký východ je rozbombardován a do dění je stále více vtahováno Turecko a také Kurdové, vše v naději, že přes Turecko a Kurdy si Spojené státy udrží blízkovýchodní vliv a s ním i petrodolar jako světovou měnu. Spojeným státům přitom stále nedochází, že rozbombardováním Blízkého východu dělají jen četnickou službu globalistům, kteří potřebují vyvolat uprchlickou vlnu do Evropy na straně jedné a přepsat hranice (obzvláště turecké) a pak předat blízkovýchodní moc Íránu na straně druhé.

Rusko v reakci na Majdan “anektovalo” Krym, za což jsou proti němu spuštěny sankce (obzvláště přes ceny ropy) a i toto globalistům stále vyhovuje. Turecko si poprvé uvědomuje, jak je ve hře mezi několika stranami (USA, ISIL, Kurdové) a koketuje s Ruskem, se kterým v závěru roku naplánuje výstavbu Turkisch streamu,

Rok 2015 – vznik AIIB, uprchlická vlna, jaderná dohoda s Íránem, Rusko v Sýrii, čínský prezident v USA a v Británii, Asad v Moskvě, Turecko provokuje Rusko

Shrňme si, kam globalisté od roku 2012, kdy spustili finále globalizačního procesu (a světu to sdělili okultistickými LOH v Londýně), dospěli . Evropa je propojena Fiskálním paktem a Lisabonskou smlouvou, tažení na Rusko je rozehráno přes Ukrajinu (banderovci),  odstavování Ruska je vedeno přes zavírání kohoutků do Evropy na Ukrajině a budoucí otevírání blízkovýchodních (především íránských) přes Turecko, které je stále více zatahováno do hry, a to především na syrsko-tureckých hranicích (Kobani), a to přes ISIL.

Na takto připravené půdě (obzvláště zásluhou poslušných USA a jimi stvořeného ISIL) globalisté v roce 2015 přistupují k naprosto zásadnímu kroku – v březnu 2015 v Číně vzniká banka AIIB a ihned do ní vstupuje cca 50 zemí světa, v souhrnu se v březnu 2015 svět přestěhoval do Číny.

Ve stejném roce je také spuštěna masivní uprchlická vlna do Evropy a s ní předem dlouho připravovaný proces islamizace Evropy.

Uprchlická vlna od roku 2012 a její nárůst v roce 2015 v animaci zde (je možné rozkliknout i domovské země uprchlíků) 

Ve stejném roce pak dochází k další velmi zásadní události, která s předchozími dvěma velmi souvisí, a to historická jaderná dohoda s Íránem.  Jednání se nekonečně táhla, uzavření dohody,  které znamenalo ukončení antiíránských sankcí uvítal nejen Írán, ale také EU – Mogheriniová ocenila podle ní velmi těžkou práci všech zúčastněných. „Je to rozhodnutí, které může otevřít cestu k nové kapitole mezinárodních vztahů. Myslím si, že je to znamení naděje pro celý svět,“ prohlásila představitelka EU. Odstranění antiíránských sankcí totiž má především ten efekt, že íránské energetické zdroje již budou moci nahradit ruské, a to nejen pro Evropu, ale i pro Čínu. Tím se Írán má stát blízkovýchodní mocností, která svým způsobem bude velet jak Evropě tak Číně a současně Evropu s Čínou propojí (Nová hedvábná stezka) a v souhrnu tak Východ převezme dominantní roli ve světě.

Takovému propojení však stojí v cestě Turecko, které nejen že si diktuje vlastní tranzitní podmínky a navíc k odstavení ruských zdrojů nemá jednoznačný postoj, ale současně je spojencem USA, jejichž další vliv jak v Evropě tak na Blízkém východě již není žádoucí, navíc Turecko s druhou největší armádou v NATO. A další zemí, se kterou se v propojení Evropa-Írán-Čína počítá, je Sýrie (plus Libanon), která má pod kontrolou vstup na Středozemní moře. Shrnuto – vstup íránských energetických zdrojů do Evropy je možný buď přes Turecko anebo přes Sýrii, která je navíc spojencem jak Íránu, tak Ruska. A zatímco přáním globalistů je, aby především v Sýrii měla hlavní vliv Čína, musí si poradit s tím, že své zájmy tam má i Rusko (nechce být odstaveno na úkor Íránu) a především Spojené státy, které chtějí zachovat status quo, a to dominantní blízkovýchodní vliv Saúdské Arábie (a Turecka a Izraele).

Sýrie se tak stala územím, kde v souhrnu bojují tři strany: globalisté (Čína), USA a Rusko. Svržení Asada a dosazení proamerické vlády v Sýrii by znamenalo vítězství (záchranu) USA, vítězství Asada a proruská vláda v Sýrii bude pro globalisty znamenat uznání ruských nároků na úkor Číny. Jak se však vyřešení situace v Sýrii vlivem USA a jejich podporou ISIL nekonečně táhne a navíc je ze strany USA hroceno až k vyvolání války, zájmy globalistů se dostávaly do stále větší konfrontace se zájmy americkými a v této fázi globalisté nalezli jedinou možnost, jak USA z Blízkého východu dostat a současně zabránit válce – Rusko.

A v roce 2015 došlo k zásadní události – den po projevu Putina na půdě OSN, kde proběhla i schůzka Putina s Obamou za zavřenými dveřmi, vstoupilo Rusko 1. září do Sýrie.

Srpen 2015, Putin obvinil Západ z rozvratu Blízkého východu, video

A pak nesmíme zapomenout ještě na další velmi důležitou událost, ke které došlo zakrátko po vstupu Ruska do Sýrie, a to když hned v září s nejvyššími poctami přivítal v USA čínského prezidenta Barack Obama (video) a následně v říjnu totéž učinila britská královna (video, více). Oběma událostmi globalisté jak světu, tak především USA a Británii demonstrovaly, kam se stěhuje světová moc a že s nimi už se nepočítá.

A zatímco Spojené státy a Británie poslušně splnily úkol globalistů, ve stejný den, kdy čínského prezidenta vítala britská královna Británii, Putin globalistům demonstroval, že bez Ruska žádné stěhování moci nebude. A demonstroval to přijetím B. Asada v Moskvě .

B. Asad a V. Putin, Moskva, 20. září 2015 

Pokud jde o Sýrii, v závěru roku USA naplno potvrdily, že se nemíní vzdát, ba co víc, že stále počítají s Tureckem jako se spojencem a že jsou připraveny situaci hrotit k válce s Ruskem – to když došlo k sestřelení ruské stíhačky, za které vinu na sebe vzalo Turecko a po kterém se vztahy mezi Ruskem a Tureckem velmi zhoršily.

Toto mohl být okamžik, kdy si globalisté uvědomili nutnost vliv NATO odstavit ještě dříve, než to tak či tak mají v plánu a především odstavit vliv NATO v Turecku

Rok 2016 – Panama papers, Coxová, brexit, konec vlády Camerona, puč v Turecku, vlastní armáda EU. Americké volby

Hned 1. ledna vstoupilo v platnost ukončení antiíránských sankcí, které však Spojené státy nerespektovaly. Za to se velmi zlobila i EU, která dubnovou návštěvou Mogherini a eurokomisařů Íránu přislíbila jak další peníze na uprchlíky, tak zvýšení tlaku na USA.

V dubnu však došlo k dalším dvěma významným událostem, které lze spojovat s NATO, a tím se Spojenými státy a Británií, a v souhrnu i se sestřelením ruského letadla v závěru roku.

Tou první byl vzkaz Západu globalistům, že Spojené státy a Británie “mají bomby”:

A druhou, téměř současnou, byla kauza Panama papers, která jak přišla tak odešla, ale s odstupem času měla především ten efekt, že zlomila vaz Cameronovi. Někteří lidé volali po jeho odstoupení, co je ale důležité, velkou kritiku si v té době vysloužil i za letákovou kampaň k podpoře členství Velké Británie v EU. A tady už se pomalu dostáváme k tématu brexit.

Ještě na podzim 2015 Cameron tvrdil, že referendum plánuje až na rok 2017 a že rozhodně se neuskuteční na jaře 2016. A hned v únoru 2016 obrat a termín vyhlášen na 23. červen. Ani přes největší snahy (Coxová) už nebylo možné výsledek referenda zvrátit, otázka ale zní – šlo skutečně o výsledek referenda anebo pouze a jen o to, aby se uskutečnilo o to víc, že Cameron se k němu stále více neměl a že po všech vyjednaných výjimkách k němu ve skutečnosti neměl žádný důvod? A nebyla akce Panama papers tlakem na odstoupení Camerona, které mělo být dokonáno právě brexitem, resp. nebyl ve skutečnosti brexit o konci vlády Camerona a nastoupení vlády nové?

Jednou z okamžitých reakcí na výsledek brexitu bylo volání EU po vytvoření vlastní armády, přičemž tehdy vyšlo najevo, že EU ve skutečnosti buduje impérium, které bude zahrnovat jak Blízký východ, tak země Afriky. Což přeloženo znamená budování říše na způsob Perské, kde Írán bude stát v čele. A co je brzdou tohoto budování? Sýrie a Turecko tím, že se v nich stále angažují Spojené státy, což znamená hrozbu NATO a tím války tak, jak je to předvedeno ve videu “boom”.

A co se stalo brexitem? EU volá po vlastní armádě (první signál k odstavení NATO) a v Británii nastupuje nová vláda, která je ve smyslu respektu přirovnávána k ukrajinské  – tzn. že s ní vliv VB padá jak v Evropě, tak ve světě (i v NATO?). Takže výměna vlády byla prvním účelem brexitu a tím druhým má být chaos v Británii. Slovy Pjakina – globalistům nešlo o výsledek referenda, globalistům šlo o nastolení táhnoucího se chaosu. Pro který Británie nebude mít prostor starat se o zahraniční zájmy, tedy ani o dění v Sýrii…

Další událostí, ke které vzápětí po brexitu došlo, byl červencový puč proti Erdoganovi. Ten přinesl obrovské čistky především v turecké armádě, a to od všech lidí, kteří byli nějakým způsobem napojeni na USA (na Gullena, kterého Erdogan obvinil). Pokus o převrat však měl ten zásadní efekt, že země s druhou největší armádou v NATO se od USA historicky odklonila. USA tak ztratily zásadního blízkovýchodního spojence a tím i vojenskou sílu na Blízkém východě. Shrnuto: brexitem globalisté zásadně omezily možnosti USA a VB na Blízkém východě (více o tom opět Pjakin).

Po celý rok 2016 dochází k další a další dehonestaci USA (návštěva Obamy v Číně, útoky filipínského prezidenta proti Obamovi, ale také domluva Saúdské Arábie s Ruskem o těžbě ropy, neschopnost USA pomoci SA v Jemenu, v neposlední řadě sankce EU na izraelské zboží z území Palestiny či rozhodnutí UNESCO, že Jeruzalem se nestane hlavním městem Izraele), ale to hlavní, na co globalisté pro odstavení vlivu USA ve světě čekají, jsou americké volby. Ze všech sil přitom pracují, aby nezvítězila Clintonová, na jejíž prohru bylo zaděláno kauzou “uniklé emaily”  a která s blížícími se volbami graduje tak, že se na ní nabalují další a další skandály, dokonce i skandály B. Clintona.

H.Clintonová: Jestli se stanu prezidentkou, napadneme Írán

Důvod, proč je Clintonová nežádoucí, je jasný – Blízký východ nehodlá opustit a za největšího nepřítele, kterého chce za jakoukoliv cenu porazit ve prospěch Izraele a Saúdské Arábie, považuje Írán. Ten Írán, který se propojením s Irákem a Sýrií, má stát energetickým srdcem Východu (a zřejmě i světa) a svým způsobem centrem nové Perské říše, zahrnující Čínu, Evropu a část Afriky. Nebo snad někdo věří, že když šest světových mocností v létě 2015 po nekonečných a prodlužovaných jednáních dosáhlo historické dohody s Íránem, nyní bude dovoleno, aby přišla Clintonová a všechno zvrátila?

Naopak Trump, který prosazuje politiku izolace USA, je kandidátem žádoucím, ač jeho zvolení může vést k nepokojům a vést až k občanské válce. Čímž se opět dostáváme k brexitu. Šest světových mocností v létě 2015 po nekonečných a prodlužovaných jednáních dosáhlo historické dohody s Íránem a teď má přijít Clintonová a všechno zvrátit?

Pár dnů před americkými volbami přišla z Británie zpráva, že o aktivaci článku 50 o vystoupení z EU musí rozhodnout parlament a že referendum vlastně nic neřeší. A tuto zprávu nelze vnímat jinak, než jako dokonale načasovanou v tom smyslu, že účelem brexitu ve skutečnosti byly jen dvě věci: výměna vlády a – chaos. A chaos v Británii nastává ve stejné době, v jaké jej lze očekávat i v USA hned po amerických volbách.

V souhrnu tak obě největší mocnosti Západu mohou mít zcela jiné starosti, než se angažovat v Sýrii (nemluvě o tom, že Turecko už nemají na svojí straně). A přesně o to globalistům v procesu odepisování Západu jde a další dění se dá do pohybu hned po amerických volbách.

Celkově od roku 2012, kdy proces stěhování moci z USA do Číny naplno začal, se stalo to, že zájmy globalistů se stále více rozcházejí se zájmy USA, což je pro Spojené státy novinka k nepochopení, neboť cca 200 let byly přesvědčené, že globalizace = Spojené státy v roli globálního vůdce. A protože tomu tak není, stále více zájmy globalistů naopak ladí se zájmy Číny (samozřejmě, když ta má Spojené státy nahradit), ale také se zájmy Ruska, neboť obě země si rovněž další dominanci USA nepřejí. To ale neznamená, že odstavení USA bude – obzvláště pro Evropu – zákonitě znamenat výhru, když např. především uprchlická vlna a islamizace Evropy se děje v zájmu globalistů. Ale to už je jiné téma, zahrnující roli Ruska v tomto procesu a na to už tady není prostor.

V žádném případě nechci tvrdit, že Spojené státy snad již nemohou vyvolat válku či i dál vést boje na Blízkém východě. Ale odklon Turecka směrem k Rusku a k tomu nová vláda v Británii, už to situaci značně mění i bez toho, co nastane, až Clintonová volby nevyhraje či je dokonce vyhraje Trump. Na spojení přes Camerona-Obamu, posvěcené Tureckem za zády, silnou Saúdskou Arábií a Izraelem k tomu, budou moci obě západní velmoci už jen vzpomínat. A to nehovořím o dolaru/petrodolaru.

-Pozorovatelka- 5.11.2016

Pokračování článku (úvodní část zde) začnu mapou, kterou jsem minule skončila. A začnu konspiračně (?) – na mapě je totiž kromě Jeruzaléma, Jerevanu a Teheránu vyznačeno ještě turecké město Bogazkale, v jehož blízkosti kdysi ležela Hattusa, hlavní město tehdejší Chetitské říše. Tedy říše, se kterou Egypt před třemi tisíciletími svedl bitvu a po které měl faraon Ramseese II. prohlásit, že “za tři tisíce let se ukáže, že vítězem byl Egypt” (viz Bitva u Kadeše).  Ve stejné době mělo dojít i k vyhnání Židů z Egypta a obě události zmiňuji proto, že dle mého spolu navzájem souvisí a že navíc mají souvislost i s naší současností. A obě dle mého mají souvislost jak s Jeruzalémem, tak s Arménií a především s Íránem.

Jeruzalem (Izrael), Jerevan (Arménie) a Teherán (Írán)

Egypt ve svých plánech o vybudování velké říše  totiž měl vizi, že tato říše bude sahat od Eufratu a Tigridu až k Nilu. Egypťany od začátku pojilo přátelství se Suméry a Babyloňany a vše nasvědčuje tomu, že s nimi na tomto plánu spolupracovali.  Ať už to bylo jak chtělo, za sedm století po bitvě u Kadeše byla říše Chetitů vymazána z mapy a na jejím místě vznikla říše, spojující Babylonii s Egyptem. Čímž by bylo možné říct, že vznikla říše od Eufratu a Tigridu až k Nilu (a Jeruzalém byl její součástí):

Babylonsko-egyptská říše v 6. století p.n.l.

Když se na Babylonsko-egyptskou říši podíváme podrobněji, tak to ve skutečnosti byla Perská říše (Persie-dnešní Írán). A byla to největší říše, jaká kdy na Blízkém východě existovala.

V íránských dějinách je tato říše nazývaná Achaemenidovou

Achaemenidova říše – První perská (íránská) říše

Říše se zdá být opětovně velmi aktuální – zde několik podrobností:  sahala od východní Evropy a Balkánu až k Indii a zahrnovala území dnešního Íránu, Turecka, Iráku, Sýrie, Kuvajtu, Jordánska, Izraele, Palestiny, Libanonu, Afgánistánu. Dále zahrnovala všechna významná centra starověkého Egypta, k tomu dnešní území Libye, dále dnešní Bulharsko, území Ukrajiny (a Ruska), Arménii, Gruzii, Ázerbájdžán, celý Severní Kavkaz a celou Střední Asii.  Rozkládala se na území okolo 8 milionů čtverečních kilometrů napříč třemi kontinenty a tím se stala největší antickou říší. Populace měla činit 50 milionů obyvatel a v té době představovala nejvyšší podíl celosvětové populace.

Hlavním městem říše byl Babylon, úředním jazykem byla aramejština, náboženstvím zoroastrismus (který se následně rozšířil i do Číny!).

Zdroj: zde

Když se podíváme na území, která tehdejší Babylonsko-egyptská říše zahrnovala, tak nelze přehlédnout analogii s dnes tolik aktuálním děním především v těchto zemích:  Kuvajt, Egypt a Libye, kde blízkovýchodní rozvrat začal, k tomu Afgánistán. Libanon, Jordánsko, Gruzie, Kavkaz, kde pokračoval a dále Irák a nakonec Sýrii a Turecko, kde vrcholí. K tomu neopomeňme dění kolem Náhorního Karabachu, tzn. kolem Ázerbájdžánu a tím především kolem tolik aktuální Arménie a samozřejmě kolem Izraele a Palestiny a tím kolem věčně aktuálního Jeruzaléma.

A jestli chceme v celém blízkovýchodním děním najít nějakou zemi, které se už pár let běžící rozvrat nedotkl, pak je to Írán. Ten sice trpěl pod téměř třicet let trvajícími sankcemi, v kontextu současného dění se však tyto mohou jevit pouze jako účelový odklad role Íránu pro nějaké až finální dění. A finální dění má kromě uprchlické vlny z islámských zemí možná ještě tu konkrétní podobu, že eurokomisaři v čele s Federicou Mogherini tak často jezdí do Íránu a za EU s ním domlouvají stále intenzivnější spolupráci (viz Dění v Turecku a v Arménii – jasnější scénář Evropského chalífátu?”   )

A v souhrnu se možná děje to, že je obnovována dřívější Perská (íránská) říše:

První perská (íránská) říše – Achaemenidova říše 

A protože Írán se od té doby stal zemí islámskou, měla-li by být obnovená stejná říše s Íránem v čele, znamenala by její současná obdoba spojení nejen všech islámských zemí, ale současně zavedení islámu i do těch zemí, které prozatím islámské nejsou. A jak je to s islámem v zemích na východ i na západ od Íránu nyní, ukazuje další mapa:

Země s islámem jako s hlavním náboženstvím (zelená barva), uprostřed Izrael (červená barva)

Na mapě za pozornost stojí Izrael a dále fakt, že k obnovení hranic Perské říše zbývá ještě ovládnout Turecko a k tomu islamizace východní Evropy (Ukrajina, Bulharsko, Řecko), ač možná v současnosti již jde o vytvoření říše ještě větší – proto může jít i o islamizaci celé Evropy. Což zahrnuje i území na sever od Íránu a Středozemního moře až k Pobaltí (Švédsko, Norsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko).  Což by velmi ladilo s politikou Bruselu, viz EU jako impérium s vlastní armádou – bruselské plány o rozšiřování na Střední východ a do severní Afriky .

V době, kdy světu vládla První perská říše, křesťanství, natož islám, ještě neexistovaly. Jednotné izraelské království, spojující království izraelské a judské pod vládou krále Šalamouna, bylo nějaká tři-čtyři století po svém úpadku a judaismus musel bojovat o právo na existenci. Už nějakých sedm století neexistovala ani říše Chetitů a v Perské říši byl dominujícím náboženstvím zoroastrismus – náboženství indoevropského národa Árijců/dnešních Íránců. A zdá se, že právě náboženství Indoevropanů  a Izrealitů se poprvé střetla na území Palestina, kdysi zvaném Kanaán.

Území Palestina (Kanaán)

Do biblických souvislostí a historie židovského národa se v žádném případě nebudu pouštět, ale něco málo k Palestině a Jeruzalému nelze nezmínit.

K Palestině cituji z Wikipedia:

“Moderní člověk se na území Palestiny, poprvé mimo Afriku, objevuje 90 tisíc let př. n. l. Přibližně 10 tisíc let př. n. l. se objevují první protozemědělci a lovci gazel. V 8 tisíciletí dochází k rychlému přechodu k usedlému zemědělství. Vystřídá se několik málo poznaných zemědělských společností, z nichž poslední byli Kanaánejci. Jsou obyvateli místa, kde později vznikl Erec Jisra´el  (Kanaánu). Kanaánejci byli semitský kmen zmíněný již v Tóře, první zmínka o nich pak pochází zhruba z roku 3500 př. n. l.

Pelištejci byli nesemitský (indoevropský) kmen, uznávaný výklad názvu ´Pelištejci´ se odvozuje od slova falasa, což znamená „vystěhovalec“, či „přistěhovalec“ a podle Tóry jsou Pelištejci cizí kmen, který vyšel z Egypta po vyhnání faraónem  Ramsesem III. v roce 1176 p.n.l.

Jistou podobnost mezi biblickými Pelištejci a dnešními Palestinci lze spatřovat v neustálých útocích na Izraelity, které se vyskytovaly již v dobách “Soudců”. Podle Tóry se dokonce Pelištejcům podařilo ukořistit Schránu úmluvy, ale nakonec ji Izraelitům vrátili poté, co je napadl mor, což spatřovali jako boží trest. Pelištejce lze nalézt i v dalších důležitých momentech židovské historie, Tóra uvádí, že Dalila, do které se zamiloval Samson, a která ho vlákala do pasti, aby mohl být zabit, byla Pelištejka. Pelištejec byl Goliáš, proti kterému bojoval David. Pelištejci, jako ostatní nepřátelé Izraele, pomáhali králi Nebúkadnesarovi v roce 588 p.n.l. zničit Jeruzalém.

Když Římané vládli nad Izraelci, přejmenoval pohanský císař Hadrián jejich území Erec Jisra’el v protižidovském duchu po úhlavním nepříteli Izraelitů, tj. po Pelištejcích. V latině se Pelištejci nazývali Philistaei, Palestina potom Palaestina. Odtud pak pochází označení Palestina. Současní Palestinci jsou potomky pravděpodobně všech národů, které se přes tento region převinuly, v tom i podle průzkumů DNA mají částečně samozřejmě i židovské kořeny.” Konec citace.

Dřívější území Kanaán, později Palestina, dnes zahrnuje státy Izrael, Libanon, část Sýrie a “stát” Palestina. Kolem roku 1250 p.n.l. mělo na toto území doputovat 12 izraelských kmenů.

Cesta Abrahama z jeho rodiště babylonského města Ur do Cháranu na území Turecka,  pak do Kanaánu a Egypta a z Egypta zpět do Kanaánu (zdroj)

Kdo ale ve skutečnosti z Egypta do Kanaánu putoval se zdá být sporné, když i Wikipedia uvádí, že to měli být Pelištejci. V podobném duchu obsazení Kanaánu popisuje i článek “Hebrejská Bible a archeologie” . Pokud tomu skutečně bylo jinak, než je psáno v Bibli, pak by to mohlo znamenat 1) že Izraelité dávno před tzv. exodem na kanaánském území žili, tudíž jejich historické právo mít zde vlastní stát je nezpochzbnitelné  a 2) že z Egypta vyhnaný národ nebyli pouze Izraelité, ale (i?) nesemitský indoevropský národ Pelištejců.

Nebudu se dále pouštět do tématu, se kterým si dosud nevědí ani odborníci, a už vůbec ne do obsahu Bible, mě informace o Kanaánu zaujala především v té souvislosti, že jde o území, na kterém se odehrála výše zmiňovaná Bitva u Kadeše. A že jde o stejné území, na kterém následně bojovaly Izraelité s nesemitskými Pelištejci. A dále, že v době, kdy na toto území mělo doputovat dvanáct izraelských kmenů současně s Pelištejci (13.-12. století p.n.l.) patřil Kanaán Egyptu a byla to pro něj oblast, kde nejvíce čelil nepřátelům ze severu (Chetité?)

Kdo rozhodl, že právě toto území bude pro Izraelity zaslíbenou zemí?

A jak vidíme na obrázku dále, kdo rozhodl, že město Jeruzalém stále zůstávalo pod správou Pelištejců a že jen načas bylo součástí jednotného izraelského království – za krále Šalamouna, který spojil severní izraelskou a jižní judskou část:

Izraelské království, tvořené izraelskou a judskou částí – více zde

Jeruzalém

Opět cituji z Wikipedie:

“Nejstaršími dokumenty, zmiňujícími jméno Jeruzaléma, jsou egyptské klatebné nápisy (z 19. a 18. stol. př. n. l.), kterými byli proklínáni potenciální nepřátelé Egypta, kteří jej napadali často právě z oblasti Syropalestiny. Jméno města se v těchto nápisech objevuje jako „Ašamam“ nebo „Rašlamam“.

Souhlásky š a m se pak objevují i v podobném pojmenování – v knize Genesis je zmiňován „Melchisedech, král Šálemu“ – města, které je ztotožňováno s Jeruzalémem. Pojmenování tohoto města jako „Jebús“ pak vychází od Jebusejců, kteří město původně obývali. Jméno Jeruzalém možná vzniklo spojením těchto dvou výrazů do „Jebús-Šálem“. Tradice pak slovo „Jeruzalém“ vykládá jako „město pokoje“ (hebrejsky ´ír šalom). Vznik pojmenování je však stále nejasný.

Jádro Jeruzaléma vzniklo v eneolitu na vyvýšenině, která je dnes nazývána jako Město Davidovo. Proměna z přechodného sídliště v regulérní město se udála v 19. stol. př. n. l.

Ve 14. stol. př. n. l. byl již Jeruzalém opevněným a důležitým kanaánským městem.

Podle biblických zpráv bylo město přinejmenším až do 11. stol. př. n. l. obýváno Jebusity  (pro úplnost je třeba dodat, že Jebusité je etnické jméno národa, který sídlil v horách kolem Jeruzaléma ke konci 2. tisíciletí př. n. l. a že Bible o něm mluví jako o odlišné a menšinové skupině vedle Emorejců a Chetejců – přičemž Chetejcemi jsou míněni právě Chetité) a okolo roku 1000 př. n. l. Jeruzalém padl do rukou Izraelitů (pod vedením krále Davida). Následně byl ustanoven hlavním městem izraelského království“. Konec citace

Jeruzalém se v té době sice stal hlavním městem sjednoceného izraelského království, stále však ale ležel na jeho judské části. Když i judské království zaniklo (a to rukou společnou m.j. Egypťany a Babyloňany -více zde, zde), Jeruzalem už se hlavním městem Izraele nikdy nestal, ač se o to se po celou další historii snažil. A až do dnešních dnů se snaží marně (viz souhrnný článek zde).

Dnes je Jeruzalém mezinárodním městem všech tří náboženství, přičemž zvláštní postavení v něm má Arménie, co je ale podstatné – zeměpisně je stále součástí spíše arabského (stále palestinského) území, nikoliv izraelského, bez ohledu na to, že v roce 1947 byl vytvořen samostatný stát Izrael a bez ohledu na to, že ten se stále rozšiřuje v neprospěch Palestinců. Naopak je ze všech stran stále intenzivněji potvrzováno, že s Jeruzalémem (s jeho částí) se počítá jako s hlavním městem BUDOUCÍHO STÁTU Palestina.

Rozšiřující se území Izraele na úkor Palestiny, Jeruzalém však stále jako součást palestinského území  

Židokřesťanský a islámský svět a stát Izrael

Nejsem zastáncem politiky státu Izrael vůči Palestincům. Tento problém je však otázkou pouze naší současnosti, zatímco vším se zdá, že je to už jen kamínek v mnohem vyšší hře. Ač se totiž  stát Izrael rozšiřuje na úkor Palestinců, tzn. na úkor arabského islámského národa, ve skutečnosti je otázkou, jestli tomu není právě naopak:

Když se touto optikou vrátíme k Jeruzalému, tak se logicky musí jevit jako nepředstavitelné, aby se město, ležící uprostřed islámských zemí, mohlo stát hlavním městem židovského/židokřesťanského Izraele, resp. aby se do budoucna nestalo hlavním městem islámské země. A zde se nabízí otázka, proč vlastně světové mezinárodní společenství stát Izrael nechalo vzniknout, když se stále více ukazuje, že je do budoucna nežádoucí. Tak se podívejme do novodobé historie.

Právo Židů na samostatný stát

Opět cituji:

“Vzhledem k tomu, že důsledkem 1. světové války byl pád Ottomanské říše, stalo se nevyhnutným stanovit, jak se bude vládnout zemím, kterým vládla Ottomanská říše. Přesné hranice teritorií nebyly specifikovány, ale vzhledem ke Svaté zemi, která byla známá pod jménem Palestina, byl plán jasný a světové mocnosti rozhodly následovně:

“Výše podepsané smluvní strany se shodly na tom, že správu Palestiny v rámci její hranic budou vykonávat spojenecké mocnosti jako na svém mandátním území. Tohle mandátní území bude odpovědné za to, aby vstoupila v platnost původní deklarace britské vlády z 8.listopadu 1917 a aby byla přijata ostatními spojeneckými mocnostmi ve prospěch zřízení národní domoviny Židů na území Palestiny a nic nebude na překážku tomu, aby svá občanská a náboženská práva v Palestině vykonávaly i nežidovské národy a aby svá práva a politický status si užívali i Židé, žijící v jakékoliv jiné zemi.”

Mezinárodní společenství-Spojenci v roce 1920, ale i Společnost národů v roce 1922, takto uznaly národní právo Židů na jejich izraelskou zem. Rezoluce stanovila to, že občanská a náboženská práva nežidovských národů žijících v Palestině musí být podpořena, ale nebyla tu speciální zmínka o politických a národních právech Arabů. Avšak Společnost národů udělila politická práva Arabům ve čtyřech jiných mandátních územích: Libanonu, Sýrii, Iráku a později v Transjordánsku.

Konference v San Remo v roce 1920 zrodila na půdě Společnosti národů Britský mandát pro Palestinu, který stanovil legální právo Židů bydlet kdekoliv na území Západní Palestiny mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Později, 51 členských zemí Společnosti národů jednomyslně schválilo historické spojení Židů se Svatou zemí.” Konec citace ze zdroje zde, více k tématu také zde

Co z výše řečeného plyne?

První světovou válkou šlo o rozpad všech velkých celků (monarchií, proto včetně Osmanské říše) a o vznik samostatných států s právem národů na sebeurčení. Z tohoto procesu nebylo možné vyčlenit židovský národ, proto mu bylo přiznáno právo mít svou domovinu na území Palestiny. Zároveň ale deklarace zmiňuje, že ve vedení islámských zemí bude Turecko do budoucna nahrazeno Palestinou (!).

Vznik státu Izrael

Opět cituji z Wikipedie 

“Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly  se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině. Nově vytvořená OSN přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly s odůvodněním, že porušuje „ustanovení Charty OSN, které dává národu právo na určení svého vlastního osudu“.

14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael. V době vzniku Izraele žilo na území někdejšího britského mandátu 1,2 miliónu Arabů a 650 tisíc Židů. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. ” Konec citace.

Stát Izrael a Vatikán

Vatikán uznal Izrael teprve v roce 1993. Jan Pavel II. pak Izrael navštívil, v roce 2000 se zastavil u Zdi nářků, kde nazval židy bratry ve víře.„Při našem prvním setkání mi řekl: ´Vítám tě, můj duchovní starší bratře.´ To skutečně znamenalo historický předěl v našich vztazích,“ vzpomíná izraelský vrchní rabín Jona Metzger. (zdroj)

Jan Pavel II. u Zdi nářků

Proč vlastně vznikl Izrael?

A nyní opět od začátku. Kolem 13.-12. století p.n.l., tzn. v době, kdy došlo k bitvě u Kadeše, se na stejném území potkávají Pelištejci (indoevropský národ) a Izraelité (židovský národ) a svádějí spolu boje o to, komu toto území patří. Než se tak stalo, patřilo toto území Egyptu.

O mnoho století později, v době, kdy už existovalo křesťanství i islám, spadá stejné území pod mandatorní správu Británie, načež je rozhodnuto, že na území Palestiny si smějí dělat stejné právo jak Palestinci (indoevropský národ, v té době již islámský,) tak Židé (židovský, resp. v té době již židokřesťanský národ). Historie jako by opakovala dění před cca třemi tisíci lety – ovšem s tím, že indoevropský/islámský národ získává zcela jzjevně navrch. A to včetně nároku na město Jeruzalém.

K čemu tedy bylo vhodné vytvořit židovský národ a jeho historii zakončit vznikem samostatného státu Izrael?

Stále více mi vychází, že k tomu, aby Egypt naplnil slova svého faraona Ramsese II. o tom, že “za tři tisíce let se ukáže, kdo byl vítězem bitvy u Kadeše”, použil Izraleity. Když si k tomu přičtu, jak napříč historií se na likvidaci židovského národa rukou společnou podílely Egypt i Babylon, tzn. v souhrnu První perská říše,  což pořád v souhrnu je Egypt a Babylon (GP?), tak mi z toho vychází, že po třech tisíciletích Egypt ve spolupráci s Babylonem naplnil svůj sen o říši, která bude sahat od Eufratu a Tigridu až k Nilu. Jen se za tu dobu upřesnilo, že tím nebyl myšlen vnitřní prostor, ale prostor vnější, tzn. prostor na východ i na západ od zmiňovaných řek:

Egyptská vize světové říše měla zahrnovat prostor od Nilu k Eufratu a Tigridu – ale vnitřní anebo vnější prostor? A má být na jejím konci moc opět v místech, odkud lidstvo vyšlo (dnešní Írán, viz obrázek níže)?  

A jestliže se po třech tisíci letech kruh uzavírá opět na území Íránu (území Árijců a Perské říše, která zahrnovala Egypt i Sumer/Babylon), může to současně znamenat návrat k náboženství zoroastrismu. Ještě jinak – zatímco východní část světa nikdy naplno nepřijala ani judaismus ani křesťanství ani islám, vůči zoroastrismu je vstřícná.  Což lze přeložit také tak, že zatímco západní část světa byla podmaněna přes křesťanství/židokřesťanství a ve finále bude nahrazena islámskou kulturou, východní část světa bude podmaněna přes zoroastrismus. K tomu už zbývá jen dodat, že pouze Írán ovládá obojí – islám i zoroastrismus.

A to lze přeložit tak, že “kolébka lidstva” (Sumer, Babylon a jejich spolupráce s Egyptem) má nástroje k tomu, jak vládnout západu (Evropa, USA a celkově západní polovina světa), tak východu (Čína, Indie a celkově východní polovina světa).

Kolébka lidstva – hora Ararat na tureckém území a Írán, kolébka indoevropského národa

K roli Íránu (Persie) ještě tato souvislost s íránskou vlajkou: „Na dolním okraji pruhu červeného se vždy jedenáctkrát opakuje stylizovaným arabským písmem bíle psané heslo Bůh je veliký (Alláhu akbar). Uprostřed bílého pruhu je umístěn červený íránský znak. Ten tvoří čtyři malé půlměsíce, obklopující svisle ležící čepel meče, nad kterou je umístěn znak arabského písma. Kresba znaku je stylizace Alláhova jména. Pět hlavních prvků znaku symbolizuje pět základních pilířů islámu a jejich svislá poloha naznačuje cestu k jedinému Bohu. Čtyři půlměsíce představují fázi jeho narůstání, tak jak roste islámská víra. Meč znamená sílu a statečnost, která je navíc zesílena znakem at-tašdíd. Podoba znaku zároveň evokuje představu zemského glóbu. Červená barva vlajky znamená revoluci, bílá mír, zelená islám. Dvaadvacetkrát se opakující text na okrajích barevných pruhů připomíná 22. brahmán revolučního roku 1357 (11. únor 1979), který je oslavován jako den vítězství íránské revoluce.“ (zdroj)

Vlajka Íránu, která opakuje červenobílou kombinaci barev Egypta, k ní přidává zelenou. Ale kromě čísel 22 a 11  také symbolizuje míč-globus

Z popsaného mi vychází, že Izrael je do budoucna již nežádoucí – vznikl proto, aby dokonal moc/bezmoc západní části světa. Totéž si ale nemyslím o roli izraelského národa. Ten stal na začátku konce Chetitů, a to přes Aramejce/Arménií a vším se zdá, že by měl stát i na konečném vítězství toho, o čem Ramses II. prohlásil, že “za tři tisíce let se ukáže, kdo byl v bitvě u Kadeše vítězem”.

A svolal-li Putin schůzku prezidentů Ázerbájdžánu a Arménie, je třeba mu naslouchat stejně, jako když svolává schůzku Netanjahua s prezidentem autonomního území Palestina. A zřejmě je mu třeba stejně naslouchat i v tom, když k přestěhování do Ruska vyzývá Židy. A v tomto kontextu je možná pochopitelnější i to, proč český prezident Zeman fandí Izraeli a je odpůrcem uprchlické politiky (o což víc je ovšem nepochopitelné, že například takový Andrew Schapiro místo aby mu děkoval, tak proti němu útočí).

Ale vše shrnu až v závěrečném dokončení.

-Pozorovatelka-  11.9.2016

V posledním svém  pořadu(video, čas 26:00 zde) V.V.Pjakin komentuje jmenování Olgy Vasiljevové na uvolněné místo prezidentovy administrativy, na místo ministryně školství. A komentuje jak její negativní postoj k bolševizmu,  tak význam bolševizmu v ruské a sovětské historii. Ač se může zdát, že tato část pořadu se týká pouze Ruska, dle mého je velmi významná k pochopení právě současných aktuálních událostí, a to obzvláště v souvislosti s migrační vlnou a celkově s děním ve světě, obzvláště pak ve vztahu k Rusku.

Psát, že z Ruska je činěn strašák, by bylo nošením dříví do lesa, mě v tomto článku ale jde o to, že jednou z podob, kterou tento strašák má, je komunismus. A kupodivu tvrzení “Rusko=komunismus” uvěřili i ti, kteří by museli být úplně slepí, aby neviděli, že “EU=komunismus”. Ostatně – vlajka EU se symbolem umístěným na nejvyšším místě hovoří za vše:

A přesto, že moc nad Evropou se v Bruselu centralizuje tak, že moskevské politbyro vedle toho bylo jen slabým odvarem a i přesto, že EU expanduje do Afriky a na Blízký východ (viz EU jako impérium s vlastní armádou), že vedle toho rovněž bylo Rusko jen slabým odvarem, Evropané jsou stále strašeni ruským komunismem a ruskou rozpínavostí.

Při poslechu řeči Pjakina o bolševismu v Rusku se mi právě toto vybavilo a spolu s tím i souvislosti, o kterých jsem na těchto stránkách už několikrát psala a které teď připomenu, aby bylo jasné, že není komunismus jako “komunismus” (bolševismus).

První souvislost – Havel podporoval komunisty

Mnohokrát jsem slavný listopadový projev Havla vkládala s tím, že tehdy hovořil o Evropské unii – projev video zde.  Ale ještě větším potvrzením Havlovy podpory komunistů je jeho rozhovor, který dal 2. prosince 1989 Rudému právu a ve kterém s komunisty  soucítil a odmítal je zrušit (což hned v lednu 1990 potvrdil tím, že Komunistickou stranu legalizoval):

Rozhovor Václava Havla k přečtení v archívu RP 

Druhá souvislost – V čele EU stojí komunisté

Nejmocnějšími ženami EU jsou soudružky Angela Merkelová, o které cituji, protože to je aktuální: “Angela Merkelová sbírala prostředky na zbraně pro „marxisticko-leninské“ partizány v Mozambiku, Zimbabwe, Angole, Jihoafrické republice a jiných státech v Africe”  – více o kariéře soudružky Merkelové zde – a spolu s ní soudružka Federica Mogherini, opět cituji “V roce 1988 se jako mladá představitelka radikálně levicových názorů stala členkou Italské federace mladých komunistů (Federazione Giovanile Comunista Italiana), mládežnické organizace Italské komunistické strany. Zaměřovala se na vývoj situace v Iráku, Afghánistánu na mírový proces na Středním východě. Udržovala vztahy se Stranou evropských socialistů a Socialistickou internacionálou” – více zde.

Není třeba připomínat, že první z těch dvou zve uprchlíky do Evropy a druhá jezdí do Íránu domlouvat přibližování Evropské unie k Íránu, přičemž obě pracují na islamizaci Evropy, soudružka Mogherini již i oděvem

F.Mogherini a osm eurokomisařů na jedné z četných návštěv Íránu – zde v dubnu 2016 

K tomu si připomeňme ještě např. Emanuela Barossu, opět cituji: “V mládí byl přesvědčením maoista a předseda Portugalské komunistické strany pracujících. Politicky se angažoval nejprve v FEM-L (Federace studentů marxistů-leninistů – Federação dos Estudantes Marxistas-Leninistas), poté se stal předsedou další krajně levicové a maoistické PCTP-MRPP (Portugalská komunistická strana pracujících – Revoluční hnutí strany proletariátu – Movimento Reorganizativo do Partido do Proletariado).” – více zde

Třetí souvislost – “Stalin zradil revoluci”, říká český marxista a aktivista promigrační politiky

Jak nám komunismus pokračuje od Havla přes EU až do konkrétního dění, to předvedl jeden ze spousty mladých českých marxistů – neomarxistů, kterým se v souhrnu říká sluníčkáři. Slova v titulku “Stalin zradil revoluci” jsem si totiž půjčila od aktivisty, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Lukáše Matošky, který o sobě říká, cituji:

„Považuji se za marxistu a hlásím se k tradici západní radikální levice, která kritizovala vývoj sovětského socialismu už od nástupu Stalina, ne-li dříve. A to jednoduše proto, že tento experiment se zvrhnul. Často se zapomíná na to, že tehdy i řadou českých novinářů – například Karlem Čapkem – byl vývoj po Leninovi, ba dokonce nástup Stalina zprvu považován za překonání revoluce, které nepřála pravice, ani sociálně-demokratická levice. A on to konec revoluce a čehokoli progresivního v Rusku skutečně byl. Neměli bychom zapomínat na to, kdo všechno nástup Stalina mylně uvítal.“

„Já osobně považuji stalinismus za konec nejenom radikální levice, ale i za konec levice vůbec. Stalinismus je podle mne zrazením revoluce, která se zcela nepochybně vyvinula z naprosto jiných předpokladů. Stalinismus je odklon od revoluce, ke které se tehdy výrazná část světové veřejnosti upínala,“ řekl dále k historickým souvislostem. – zdroj a více zde.

Jak si to Lukáš Matoška představuje, to jsme mohli vidět, když se jako host zúčastnil pořadu s Michaelou Jílkovou “Máte slovo” na téma uprchlíků (v úvodu videa krátce i jako aktivista na autogramiádě M. Albrightové):

Zdroj videa zde

Shrnutí: Není komunismus jako “komunismus” (bolševismus) aneb marxismus není totéž, co stalinismus

Po vložení toho, o čem jsem na těchto stránkách už několikrát psala a co se mi v souvislostí s řečí Pjakina opět vybavilo, se dostávám k tomu, co chtěl Pjakin obhajobou bolševismu sdělit a proč se jeho řeč tolik týká nejen Ruska, ale světa jako celku.

Bolševismus je směr, který v Rusku existoval už od roku 1903 a poprvé zazněl na 2. sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany v témže roce.  Tehdy se strana rozštěpila na frakci radikálních tzv. bolševiků (doslova „majících většinu“) a ostatních tzv. menševiků (doslova „majících menšinu“). Bolševismus se zakládal na Leninové učení o diktatuře proletariátu a socialistické revoluci, které chtěli bolševici dosáhnout ozbrojeným povstáním bez spolupráce s liberálními stranami a vedl je sám Lenin.

Důležitá však v celém dění byla doba od revoluce v roce 1905 do  únorové revoluce v roce 1917 (a následně říjnové revoluce 1917). Revoluce z roku 1905 (Krvavá neděle) je označována jako první ruská revoluce a došlo k ní po pohrané válce s Japonskem. Tuto revoluci car potlačil, ale velkým ústupkem byl vznik Státní dumy, která měla plnit roli parlamentu. De facto ale pokračovalo carské samoděržaví, role Dumy nebyla v Rusku příliš velká. Důležitý je ale postupný vznik politických stran, které pak sehrály důležitou roli i v roce 1917. Nejdůležitější byli Kadeti (konstituční demokraté, v jejich čele stál Pavel Miljukov), kteří byli liberální stranou, Eseři (Socialisté revolucionáři), kteří zastupovali zájmy zemědělců, a Sociální demokraté, kteří zastupovali dělníky. V této straně vznikly dvě silné frakce, a to reformní menševici (Julij Martov, Georgij Plechanov) a radikální bolševici (Vladimir Iljič Lenin, Lev Trockij, Josif Vissarionovič Stalin), kteří prosazovali okamžitou revoluci.

Po celý únor 1917 probíhaly v hlavním městě Ruska Petrohradě, ale i na jiných místech, demonstrace. Lidé požadovali ukončení války a zlepšení hospodářské situace. 22. února proběhla stávka dělníků v Putilovově závodě v Petrohradě. Následovala generální stávka a 27. února pak vypuklo povstání proti carismu. Vladař Mikuláš II., který celé bouřlivé období strávil mimo Petrohrad, byl svržen a byla vyhlášena republika. Mikuláš II., proti němuž se postavila i armáda, nakonec neměl jinou možnost než abdikovat. Učinil tak 2. března 1917. Po únorové revoluci pomalu začal v Rusku proces demokratizace a liberalizace země, klíčové problémy s vedením války a hospodářskou situací se ale řešit nedařilo.

Demonstrace dělníků během únorové revoluce 1917

Po únorové revoluci panovalo v Rusku dvojvládí,oficiální vládou byla Prozatímní vláda, v jejímž čele byl nejprve kníže Georgij Lvov a později eser Alexandr Kerenskij. Druhým centrem moci ale byly sověty a zejména Nejvyšší sovět dělnických a rolnických zástupců, jemuž byly místní sověty podřízeny. Sověty nejprve ovládali menševici a eseři, později v nich získali převahu bolševici.

Co je podstatné, od března do října 1917 se v Rusku vystřídaly čtyři Prozatímní vlády,  žádná z nich však nebyla schopna ukončit ani válku, ani chaos a rozkrádání Ruska. Přitom v těchto vládách nebyl žádný zástupce bolševiků (!), naopak v nich byli zástupci menševiků. A právě proto, že Prozatímní vlády nic dobrého pro Rusko nepřinesly, narůstala popularita bolševiků. K těm se přidal Lenin, který přijel z exilu v dubnu 1917 a později Trockij, který se k bolševikům připojil v létě 1917 a tím se spolu s Leninem stal vůdcem Říjnové revoluce.

Ve dnech 7. až 9. listopadu nepřetržitě zasedal „II. všeruský sjezd sovětů“, který se stal nejvyšším orgánem Ruska a který se bolševikům podařilo ovládnout, ačkoliv v něm původně neměli většinu (přítomni byli i menševici a eseři). Na sjezdu byly přijaty tři klíčové dekrety, které můžeme považovat za počátek vlády bolševiků v Rusku. Dekretem o vládě vznikla Rada lidových komisařů, do jejíhož čela se postavil Lenin a která se stala vrcholným orgánem v Rusku. Dekret  o míru byl návrhem všem válčícím stranám k uzavření míru (Brest-Litevský mír byl ale nakonec uzavřen až 3. března 1918). Dekret o půdě vyhlašoval pozemkovou reformu, konfiskaci veškeré velkostatkářské a církevní půdy. Později byl přijat ještě dekret o právu národů na sebeurčení (jeho autorem byl Stalin), který zaručoval svobodu všem národům v rámci Ruska.

Bolševikům se ve válkou zuboženém Rusku poměrně rychle podařilo získat moc. Běžní občané, kteří již několik let trpěli válkou a neutěšenou hospodářskou situací, neměli důvod stavět se bolševikům na odpor. Žádná významná politická nebo vojenská moc, která by proti bolševikům zasáhla, de facto neexistovala, jelikož Prozatímní vláda byla slabá. Úspěch bolševického puče v Petrohradu ale automaticky neznamenal úspěch celé revoluce. Ta byla završena až o několik let později po vítězství Rudých v občanské válce.

Občanská válka skončila v roce 1922 porážkou bílých. Rusko bylo válkou naprosto zdecimováno, zemi zasáhl v zimě v letech 1921 a 1922 hladomor, průmyslová i zemědělská výroba v zemi poklesla oproti předválečnému stavu o 90 %. Bolševici nakonec dokázali upevnit svou moc, což vedlo k vyhlášení Sovětského svazu v roce 1922. Bolševická revoluce na příštích 70 let definitivně zvítězila. (zdroj a více zde ).

Co z výše uvedeného plyne?

Bolševismus byl jedním ze směrů Ruské sociálně demokratické dělnické strany, vzniklé již v roce 1903! V ní ale měli většinu menševici, zastánci klasického marxismu, představovaného Leninem a Trockým.  Bolševici se až v roce 1912 jako strana osamostatnili  a když v roce 1917 ani čtyři Prozatímní vlády nedokázaly Rusko vyvést z chaosu,  ve volbách a vůbec celkově v Rusku, začali bolševici získávat vliv a říjnovou revolucí v listopadu 1917 získali moc absolutní. To už na jejich straně stáli Lenin i Trockij. V roce 1918 se jejich frakce přejmenovala na „Velká Komunistická strana Ruska (bolševiků)“, od roku 1925 na “Všesvazová komunistická strana (bolševiků)“, od roku 1952 Komunistická strana Sovětského svazu.

Ještě předtím,  v roce 1921, ale bolševici zakázali v Rusku (pozdějším Sovětském svazu) všechny ostatní politické strany – včetně menševiků (těch menševiků, kteří jako členové Prozatímních vlád vedly Rusko do chaosu a rozkrádání). Postava Lenina je sporná – na jedné straně se stal aktivním členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDRSR) a roku 1903 se po rozchodu s menševiky stal vůdcem její bolševické frakce, na druhé straně chtěl v Rusku naplno zavést marxismus.

Vladimír Putin a Leonardo di Caprio

A marxismus – to je permanentní revoluce a permanentní válka. Jinými slovy: revoluce a války, které neskončí do doby, než budou zrušeny hranice všech států a s nimi i všechny národy. Jestli dnes Rusko/Putin něco Leninovi nejvíce vyčítají, pak je to fakt, že hned po revoluci přistoupil na SSSR jakožto komplex několika států, což po létech, kdy cílem globalistů od roku 1989 je rozklad Ruska právě na malé státy, Putin definoval tak, že Lenin tím pod Rusko položil atomovou bombu. Na vědeckém fóru Ruska to vyjádřil ve sdělení:

„Michaeli Valentinoviči, řídit se idejemi – to je v pořádku. Ale je důležité, aby tyto myšlenky vedly k požadovanému výsledku, a ne jako u Vladimíra Iljiče . Ta idea sama o sobě je v pořádku. Ale na konci vedla k rozpadu Sovětského svazu, takže k čemu. Tehdy existovalo mnoho podobných idejí:  o autonomizaci a tak dále – položily atomovou bombu pod budovou, která se nazývá Rusko, a ta později spadla.  A světová revoluce, tu jsme nepotřebovali . Takže taková je to idea – jen je třeba více přemýšlet, jaká to je idea“. 

K citaci Putina o Leninovi je třeba doplnit, že to byla Putinova odpověď Leonardu di Capriovi, který stál před rozhodnutím, jestli má přijmout roli Lenina v novém filmu a pro kterou si přijel až do Ruska (a to přes spoustu překážek) – více zde . V souhrnu ale šlo o jediné: Jestli i Rusko konečně přistoupí na marxismus (jako celá EU a potažmo budou muset i  Spojené státy) a o reakci Putina, že Rusko opět nikoliv!

V.I.Lenin (vlevo) a L.di Caprio

Po této odbočce zpět k bolševismu v Rusku. V lednu 1924 Lenin zemřel a po jeho smrti o moc v Rusku usilovali dva muži – Stalin a Trockij. Stalo se tak v době, kdy už dva roky existoval Sovětský svaz  a kdy v Rusku už čtyři roky měla zásadní vliv „Velká Komunistická strana Ruska (bolševiků)“.

A především v době, kdy už bylo zcela jasné, že Stalinova a Trockého představa o marxismu jsou v hlubokém rozporu. To hlavní, v čem si Stalin a Trockij neporozuměli, to byla právě ta představa “permanentní revoluce”. Ještě jinak: Zatímco Trockij trval na tom, že marxistická revoluce musí z Ruska pokračovat tak, aby výsledkem bylo zrušení všech států a národů, Stalin trval na tom, že socialismus je možné uplatnit i tak, že stát a národ zůstane zachován. Trockij věřil v konec kapitalismu a nastolení komunismu na celém světě, k němuž se mělo dospět násilnými revolucemi ve všech zemích, proto hovořil o permanentní revoluci.

Výsledkem neporozumění bylo to, že v roce 1929 byl Trockij ze SSSR vyhoštěn poté, co moc v Rusku naplno převzal Stalin. A k nevůli všech marxistů a trockistů začal v Rusku naplno prosazovat vlastenectví, což největší ovoce přineslo za Velké vlastenecké války.

Trockij v exilu založil Čtvrtou internacionálu, která měla být ideologickým a organizačním pokračování jeho v exilu založené Mezinárodní levé opozice (Mezinárodní komunistické ligy) a která měla být opozicí ke stalinismu. Za velikou pozornost stojí fakt, že “trockistické hnutí stálo za požadavky opozičních proudů a akcí, pokud bylo možno tyto interpretovat jako pokusy o další vývoj směrem k socialismu, namířené proti “nadvládě byrokratické stranické vrstvy” – povstání v NDR roku 1953, události v Maďarsku 1956 a také Pražské jaro 1968 doznaly tedy podpory trockistů stejně jako i aktivity skupin jako byla Charta 77, Solidarność, různá mírová hnutí a hnutí za lidská práva apod.”

Kdo dočetl až sem, tomu musí být jasné, proč komunismus a “komunismus” (bolševismus i stalinismus) není totéž. A tomu musí být jasná i věta z titulku “Stalin zradil (marxistickou) revoluci”. Ano, tak jako Stalin, tak ji zradil i Putin. A čím? Tím, že ani jeden si nepřeje zrušení států a národů tak, jak si si to přeje marxisticko-trockistická EU (a Spojené státy se rovněž dočkají).  A můžeme ještě doplnit – sionistická globální moc.

A když už jsem v úvodu vložila obrázek EU se srpem a kladivem na vrcholu a s názvem EU 4 all, tak ještě logo Trockého IV. internacionály rovněž se srpem, kladivem a čtyřkou k tomu:

V souhrnu ale na příkladu SSSR je jako nikde jinde možné vidět, že globalizace je možná, aniž by došlo jak k likvidaci národů, tak k likvidaci základních hodnot života. Nebyl snad SSSR zemí, kde každý národ měl právo na své tradice, řeč a kulturu? Nebyl snad SSSR zemí, kde fungovala jednotná měna, přesto nebylo nutné hranice jednotlivých států rušit? A nefungovalo to vše bez toho, aniž by národům byla vnucována politika multikulti, homo či jednotného náboženství?

Na náhledovém obrázku je Karel Marx, tak na závěr ještě Václav Havel s jeho pozdravem “V” a Joan Baezovou a její písní “Jednou budem dál”

Tak tolik k tomu, o čem hovoří Pjakin, když obhajuje bolševismus a k tomu, o čem hovořil Havel a po něm představitelé EU a v souladu s nimi sluníčkáři typu Lukáše Matušky. A v souhrnu k tomu, proč je marxismus/trockismus žádoucí, zatímco stalinismus vadí a k tomu, proč je řeč Pjakina o bolševismu velmi aktuální nikoliv jen pro Rusko.

-Pozorovatelka-  28.8.2016

PS: Ještě poznámka ke KSČM – v Evropě existuje tzv. eurokomunismus, jinak Strana evropské levice (SEL). O členství se ucházela také KSČM, ta ale nakonec odmítla podepsat stranické stanovy (pro některé neshody s formulacemi ve Stanovách SEL, kritici tvrdí, že kvůli své obhajobě stalinismu, který SEL odmítá) a získala tak pouze status pozorovatele, což jí ovšem dává téměř stejná práva, jako řádným členům. Podle některých názorů se tímto ale KSČM přiklonila k podpoře starého sovětského modelu nepřijatelného pro současnou evropskou komunistickou levici. Zdroj zde

Do konce měsíce zbývají 3 dny a z potřebné částky na provoz Aeronetu je vybráno cca 70 %. Děkuji všem, kteří už tyto stránky finančně zde podpořili a všem, kteří i v příštích několika dnech přispějí tak, aby i do budoucna existovaly.

Šéfka evropské diplomacie Federika Mogheriniová spolu se sedmi komisaři EU navštívila Írán a setkala s íránským ministrem zahraničí Džavád Zarífem.

Podle společného prohlášení se EU s Íránem dohodla na posílení koordinace při poskytování humanitární pomoci v souvislosti s krizí v Sýrii, Iráku, Jemenu a Afghánistánu. Především z důvodu zvyšujícího se počtu uprchlíků z Afgánistánu do Íránu  má EU v úmyslu okamžitě vyčlenit 6,5 milionu eur, z toho 1,5 milionu půjde za začleňování dětí uprchlíků do íránského školského systému. Podle evropských diplomatů žijí v Íránu až 3 miliony afgánských uprchlíků.

Federica Mogheriniová uvedla, že EU bude pracovat na užších vazbách s Íránem v řadě oblastí, včetně ekonomiky, energetiky, vzdělávání, migrace a dopravy a že výsledky těchto jednání přinesou velké změny do životů Evropanů a Íránců.

Federica Mogheriniová a íránský ministr zahraničí Mohammad Javad Zarif

Írán a EU budou tlačit na USA

„Írán a Evropská budou tlačit na Spojené státy, aby umožnily spolupráci amerických bank s Íránem. Je důležité, aby druhá strana, zejména USA, splnila své závazky nikoli jen na papíře, ale i ve skutečnosti. Překážky v bankovním sektoru je třeba odstranit,“ řekl íránský ministr.

Ve společném prohlášení Zaríf a Mogheriniová uvedli, že Írán a EU rozšíří hospodářskou spolupráci a že budou „podporovat bankovní spolupráci“. Mogheriniová vyzvala Írán k trpělivosti s tím, že od ukončení sankcí proti Íránu po uzavření jaderné dohody uplynuly teprve tři měsíce.

„Nemůžeme nikoho nutit, ale děláme všechno pro to, abychom banky povzbudili,“ prohlásila. „Je v zájmu Evropy i Íránu zajistit bankám podmínky pro bezpečné operace, které by měly podpořit nové ekonomické vztahy,“ uvedla Mogheriniová.

Írán požaduje, aby byl po zrušení sankcí zařazen do mezinárodního bankovního systému a mohl spolupracovat jako dříve, evropské banky se však zdráhají ze strachu z amerických sankcí financovat dohody, které již byly mezi evropskými společnostmi a Íránem podepsány.

Řada evropských společností by si podle slov Mogherini přála zdravý bankovní systém pro své podnikání s Íránem, proto Evropská unie vyvine veškeré úsilí, aby tento problém vyřešila.

Mogheriniovou doprovázelo sedm evropských komisařů

Situace v oblasti lidských práv byla v rozhovorech zmiňována jen okrajově, podle diplomatů z důvodu krátkosti návštěvy a nedostatku času. Podle vysokého úředníka EU je obnovení spolupráce příležitostí řešit i otázku lidských práv – “Skutečnost, že jsme nyní v užším kontaktu s Íránem neznamená, že naše obavy již neexistují.”

Íránský prezident Hassan Rouhani podepsal v Ankaře několik obchodních dohod s tureckým protějškem Recep Tayyip Erdoganem 

Mezitím íránský prezident Hassan Rouhani jednal s tureckým prezidentem Erdoganem v Ankaře. Dohodli se na rozšíření bankovní a hospodářské spolupráce a na navýšení obchodu na $ 30 mil. v průběhu dvou let. Erdogan uvedl, že se také dohodli na “zmírnění rozdílných postojů ” k Sýrii a v otázkách spolupráce v boji proti terorismu.  

Zdroj: zde, zde, zde 

V hlavní roli Írán

Minulý rok přinesl dvě zásadní události: nástup uprchlické vlny do Evropy a červencové jednání světových mocností s Íránem, které ač se všelijak táhlo, přineslo jadernou dohodu s Íránem a po ní odstranění anti íránských sankcí od ledna letošního roku. K tomu nesmíme zapomenout na dění v Sýrii, ale také na návštěvu čínského prezidenta ve VB.

V souhrnu byly tyto události 1) o finále v překreslování hranic Blízkého východu, na kterém se novým vůdcem má stát Írán a 2) o předávání světové moci novému hegemonu – Číně. Obě události mají společnou tu věc, že Západ (USA a Evropa, resp. západní styl života) mají skončit a jejich vůdčí role mají převzít Čína a Írán.

Dnes už nikdo nepochybuje, že migrační vlna byla a je řízeným procesem a že hlavní roli v ní sehrává Turecko. Jelikož se ukázala jako nezvladatelná, Evropská unie, která jinak migraci poslušně podporuje, Turecko uplatila, aby migranty pozdrželo. Už se objevily informace, že podobně by Evropa měla uplatit i Libyi, ale cesta Mogheriniové do Íránu je potvrzením, že EU je připravena zaplatit další peníze, tentokrát Íránu.

V této souvislosti se mi vybavila nedávná výzva íránského prezidenta: Írán přijal už tři miliony uprchlíku, Evropo, ber si příklad.  Tehdy jsem si říkala – proč ten tlak? A ono jak se zdá, ten tlak má souvislost s tím, že Evropa se v budoucnu skutečně má stát kalifátem, kterému bude velet – Írán. Írán jakožto ten, který po boku Číny bude vládnout světu.

Současná cesta Mogheriniové do Íránu je potvrzením, že EU je tomuto plánu vstřícná a že islamizaci Evropy přijala jako svůj úkol, naplno realizovaný pod vedením Merkelové. Z výsledků cesty Mogheriniové lze dále usuzovat, že Evropa je na straně Íránu a že s ním půjde i proti USA, ale že potřebuje odklad a klidně za ten odklad zaplatí stejně, jako je ochotna platit Turecku.

A pak tady máme ve stejné době setkání íránského a tureckého prezidenta, tedy prezidentů dvou zemí, na kterých stojí vytvoření evropského kalifátu přes vlnu uprchlíků. A vypadá to, že si porozuměli tak, že dokonce jsou ochotni najít společnou řeč i v otázce Sýrie.

Co mi z toho plyne? Že bez ohledu na to, že Turecko s jeho megalomanskými osmanskými plány (o kterých jsem přesvědčena, že budou ukončeny vznikem Kurdistánu, který dle mého může zahrnovat dokonce i Arménii) již není žádoucí a Erdogan jako zoufalec neví, na kterou stranu se přidat, v otázce vzniku evropského kalifátu jsou to země zásadní, proto jim nic nebrání, aby byly zeměmi spolupracujícími.

Co je ale podstatné – Mogherini a sedm komisařů EU právě potvrdili, že evropský kalifát bude a že USA končí a nastupuje Východ.

Že do dění vstoupilo Rusko jak v jednáních o jaderné dohodě s Íránem, tak především vstupem do Sýrie, to je na jiné téma.

PS 1: Mogherini respektuje muslimské odívání v islámském státě – v pořádku, otázka ale je, proč muslimské odívání má být respektováno i v Evropě, v křesťanských státech. Hlavně ale nezapomeňme, že je to bývalá členka italské federace mladých komunistů, která se v disertační práci tematicky zaměřila na politickou filosofii a vztah náboženství a politiky v islámu.  A k tomu mi nejde nepřipomenout papeže na ostrově Lesbos, kde muslimští uprchlíci neměli problém uctívat nejvyššího vůdce křesťanů, viz např. toto video

PS 2: Lidská práva v Íránu, něco o tom zde. Ale eurohujeři mají na mušce Čínu, zatímco za Írán (EU) budou bojovat dokonce proti USA! Už jsem psala zde, či zde že nemají ani potuchy, která bije! A že jedinou záchranou pro Evropu je opět Rusko!

 Pozorovatelka-  17.4.2016