Česká média včera přinesla informaci, že česká policie na podnět Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) zahájila trestní stíhání bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, bývalého předsedy federální vlády ČSSR Lubomíra Štrougala a bývalého ministra vnitra ČSSR Vratislava Vajnara za používání smrtící síly a střelných zbraní na státních hranicích ČSSR proti občanům ČSSR a dalších států Východního bloku při jejich pokusech o nedovolené překročení státní hranice ČSSR [1]. Trestní stíhání bylo zahájeno přesně 30 let po státním převratu z listopadu roku 1989 a hlavním impulsem pro trestní stíhání po takové dlouhé době jsou prý jakési nové a nedávno objevené důkazy, které odhalilo ÚDV. Jak jsme se dnes však dozvěděli od důvěrného zdroje z okolí ministerstva spravedlnosti, je to celé úplně jinak.

Celé to začalo přesně před 2 roky, když německá prokuratura a státní zastupitelství v Karlsruhe v prosinci 2017 oznámilo, že má v úmyslu trestně stíhat členy československé předlistopadové federální vlády za smrt celkem 4 občanů bývalé Německé demokratické republiky (NDR), kteří byli zabiti na československé státní hranici při pokusu o přechod na západ. Tehdejší oznámení německé prokuratury vzbudilo velké emoce a náš Aeronet o tom dokonce přinesl článek, který si můžete přečíst zde.

Ve zkratce šlo o to, že německá prokuratura si původně představovala, že ve spolupráci s českou policií budou v ČR probíhat výslechy, které povede německá policie za asistence a dozoru české policie, že budou probíhat domovní prohlídky, které budou provádět němečtí kriminalisté a česká policie jim bude asistovat v rámci mezinárodní spolupráce. Po nashromáždění důkazů měli být vybraní představitelé předlistopadové československé vlády postaveni před německé soudy. Takový byl původní plán. Jenže k jeho realizaci nakonec nedošlo a dozvěděli jsme se proč.

Německo chtělo postavit členy federální vlády ČSSR před německé soudy, ale to neprošlo. A tak nastupuje česká cesta

Zdroj naší redakce blízký ministerstvu spravedlnosti nás informoval, že německá prokuratura minulý rok, tedy v roce 2018, se opravdu dotazovala českých orgánů na možnost spolupráce, ale stanovisko českých úřadů a nakonec i ministerstva spravedlnosti bylo zamítavé, protože by se jednalo o porušení českých zákonů. Vyšetřovací a trestní pravomoc na území ČR mají pouze české orgány a české zákony neumožňují delegování trestního stíhání českých občanů jiné moci na území ČR. Pokud by Německo chtělo stíhat české občany v Německu, muselo by postupovat tradiční cestou, tedy požádat o vydání českých občanů k trestnímu stíhání do Německa. Jinými slovy, původní plán německého státního zastupitelství v Karlsruhe ztroskotal. Jak nás však informoval náš zdroj, v polovině tohoto roku se našlo náhradní řešení, a to ve spolupráci s ÚDV. Německá prokuratura přistoupila na následující postup, který si popíšeme.

Trestní stíhání představitelů předlistopadové vlády ČSSR bude podlé této dohody zahájeno do konce roku 2019 a žalobcem bude český orgán, tedy ÚDV a trestní stíhání povede Policie ČR. Po skončení vyšetřování bude kauza postoupena českým soudům. Po odsouzení obžalovaných a prohlášení o jejich vině, bude moci německá prokuratura na základě tohoto právně uznaného rozsudku českých soudů už přímo požadovat po současné české vládě finanční kompenzace pozůstalým rodinám a dětem zabitých německých občanů na československé hranici.

Česká vláda, jakožto vláda nástupnické země po ČSSR, uzná na základě soudního rozhodnutí, že předchozí představitelé ČSSR se dopustili trestných činů a nepřímo zavinili smrt německých občanů na československé hranici, a vyplatí pozůstalým německým rodinám finanční odškodnění v blíže neurčené výši, která nebyla zatím nijak z německé strany, podle informací našeho zdroje, českému ministerstvu spravedlnosti sdělena. Podle informací, které se objevily před 2 lety v německých médiích, by mělo jít o několik desítek milionů EUR za každého zabitého německého občana.

Německou žalobu v Česku kryje neziskovka založená v roce 2011 a partnersky spjatá s německým fondem Konrad Adenauer Stiftung, který má blízko k Sudetoněmeckému landsmančaftu

Tyto výbušné informace, které jsme dnes do redakce obdrželi, tak zcela obrací vzhůru nohama veškeré informace českých médií o tom, kdo nebo co stojí za náhlým a překvapivým trestním stíhání 3 českých vysokých představitelů ČSSR po celý 30 letech, když od roku 1989 byly desítky a desítky případů, kdy jednotliví bývalí disidenti, čeští a slovenští občané chtěli žalovat představitele předlistopadové vlády, ale státní zastupitelství a soudy k tomu nikdy nedaly souhlas. Česká média včera uvedla, že ÚDV prý začalo konat na základě podnětu a trestního oznámení [2], které rovněž před dvěma roky, tedy v roce 2017, podala Platforma evropské paměti a svědomí [3], což je nezisková platforma financovaná německou (a se Sudetoněmeckým landsmančaftem spojenou) neziskovkou Konrad Adenauer Stiftung.

Platforma byla založena 14. října 2011 jako nezisková organizace složená ze 62 soukromých a veřejných organizací ze 20 zemí světa [4]. Právě tato nezisková organizace je podle informací našeho zdroje z okruhu ministerstva oním nátlakovým prostředníkem německé prokuratury v České republice, která nahrazuje roli německého žalobce. Je tudíž logické, že to časově do sebe zapadá, kdy ve stejné době v roce 2017 Platforma evropské paměti a svědomí podala v ČR trestní oznámení a v téže době i německá prokuratura v Karlsruhe začala informovat, že chce stíhat české předlistopadové politiky.

Německu se nepovedlo prolomit českou kontinuitu práva v ČR, ale našli cestu, jak vláčet po českých soudech bývalé představitele ČSSR, aby mohlo být vyplaceno odškodné pozůstalým po německých narušitelích československé hranice

Českým a slovenským občanům nebylo dosud dovoleno žalovat politiky a funkcionáře ČSSR, a to s jednoduchým zdůvodněním, kterým je odkaz na kontinuitu práva, která v roce 1990 byla přijata novou polistopadovou vládou. Kontinuita práva znamenala, že Česká a Slovenská Federativní Republika se stala nástupnickou zemí ČSSR se zachováním právního principu kontinuity práva. To znamená, že co bylo zákonné a podle práva před listopadem 1989, to není možné po listopadu 1989 prohlásit za nezákonné a trestné. Pokud tedy existovaly zákony zakazující nelegální přechod státní hranice i s možností použití smrtící síly proti narušiteli, potom není možné ani po listopadu 1989 takové činy trestně stíhat, protože střelba proti narušiteli byla před rokem 1989 podle zákona.

A přesně z tohoto důvodu české a rovněž slovenské soudy od roku 1989 odmítaly soudit a projednávat žaloby na bývalé představitele ČSSR za střelbu příslušníků pohraniční stráže na narušitele. Odmítaly, až doteď. Něco se stalo a tím něco je iniciativa Berlína a německého státního zastupitelství v Karlsruhe, které udeřilo na české orgány a úřady, že střelba na 4 německé občany musí být potrestána a musí dojít k náhradě škod.

Příkaz z Berlína tak zafungoval jako kouzelný proutek, To, co nešlo celých 30 let, najednou jde snadno a lehce a ÚDV podalo žalobu a policie zahájila trestní stíhání. Samotné ÚDV to pro česká média vysvětluje výmluvou, že došlo k objevení jakýchsi nových důkazů, které 30 let jaksi nikdo nenašel, až teprve teď, ale to je podle našeho zdroje mlžení a výmluva. Tím hlavním důvodem je Berlín, který chce za smrt svých občanů vidět odsouzené československé předlistopadové pohlaváry a hlavně odškodné, a navíc německá prokuratura na celou věc tlačí neskutečným způsobem.

Vláda ČSSR prý jednala v rozporu s mezinárodním závazkem, který údajně umožňoval volné opuštění republiky. Ne, neumožňoval a ČSSR se nikdy k něčemu takovému nezavázala, je to mainstreamový hoax!

Tím novým důkazem, o kterém prý nikdo 30 let nevěděl, je prý smluvní mezinárodní závazek ČSSR z roku 1968, který československá vláda schválila podepsala jej. Je to konkrétně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, který o dva roky později přijala i Dubčekova vláda. Přestože po srpnu 1968 došlo ke změně politického směřování v Československu, mezinárodní smlouva platit nepřestala a jedním z bodů této smlouvy je, že žádný stát nesmí svým občanům bránit v opuštění své země. A přesně takto tuto informaci včera přinesla česká média. Problém je hned ve dvou věcech. Za prvé, není pravda, že by ÚDV o této mezinárodní smlouvě nevěděl celých 30 let. Tomu prostě nikdo nevěří. A za druhé, samotná smlouva obsahuje jasná ustanovení, kdy a za jakých okolností není možné občanovi dovolit, aby opustil území státu a je možné mu v tom zabránit.

Jak nás do redakce upozornil jeden z našich čtenářů, pan David, jedná se konkrétně o ustanovení článku 12 v odstavcích č. 2 a 3 této smlouvy [5]. V těchto odstavcích se uvádí, že jakýkoliv člověk může opustit jakoukoliv zemi, ve které se nachází, ale současně toto právo není absolutní a je omezeno vyjmenovanými výlukami.  V odstavci č. 3 je to tato citace: Výše zmíněná práva nepodléhají žádným omezením kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto Paktu.

A právě tento odstavec ospravedlňuje nejen zákony ČSSR ve vztahu k národní obraně, ale jasně vysvětluje, že nebylo možné přecházet hranice na nedovolených místech, kde to nedovoloval zákon, a která byla zbudována za účelem národní obrany. Státní hranice byla nárazníkovou frontou před armádou Severoatlantické aliance, kdy americká armáda měla na druhé straně rozmístěné jaderné zbraně. Československá hranice tak nebyla hranicí mírovou a civilní, ale byla to hranice Studené války a dvou vojenských bloků, které proti sobě stály v postavení na válku a její očekávání.

Kdo chtěl opustit republiku, mohl si zažádat o vystěhování, mohl požádat o politický azyl na kterékoliv ambasádě v Praze, mohl vycestovat a už se nevrátit. Drtivá většina občanů ČSSR těchto možností nikdy nevyužila, až teprve občané NDR v Praze v roce 1989

Pokud člověk chtěl před rokem 1989 opustit Československo, mohl požádat oficiálně o vystěhování. Před udělením vystěhování musel zaplatit Československu peníze za své vzdělání na školách, které získal zdarma. Stejně tak mohl jakýkoliv občan přijít na jakoukoliv cizí ambasádu v Československu a požádat o politický azyl. To jsme viděli na vlastní oči v polovině roku 1989, kdy občané NDR v Praze hromadně přelézali zeď a kempovali na zahradě velvyslanectví Německé spolkové republiky. Zeď přelézali nikoliv proto, že by jim ve vstupu normálním vchodem do ambasády bránily české orgány, ale bránila se tomu samotná ambasáda NSR, která nechtěla uprchlíky z NDR přijímat. A ti tak začali přelézat zeď.

Není známo, že by českoslovenští občané někdy takovou možnost využili a utíkali na západ přes velvyslanectví západních zemí v Praze, i když ta možnost byla a existovala. Dodnes se zapomíná na to, že státní hranice byla vojenským prostorem, kde se pohybový režim řídil vojenskými předpisy a jakýkoliv civilista, který pronikl na hranici, která oddělovala armády Varšavské smlouvy a Severoatlantické aliance, byl považován za narušitele a pro tyto případy platily předpisy.

Státní hranice Československa se západem byla válečnou zónou mezi dvěma armádními pakty, hranice byla vojenským perimetrem s protipěchotními a protimobilními zátarasy, dráty, jehlany,  protitankovými kříži, narušitel byl zastřelen až po neuposlechnutí příkazů k zastavení

Voják pohraniční stráže musel narušitele nejprve hlasově varovat slovem “Stůj!”, toto slovo musel několikrát zopakovat, a pokud narušitel neuposlechl, voják byl povinen vystřelit do vzduchu varovnou salvu ze samopalu a znovu musel zopakovat výzvu, aby se narušitel zastavil. Pokud narušitel neuposlechl, teprve poté mohl voják na narušitele vystřelit ze zbraně. Všechny tyto incidenty byly zdokumentovány a prověřovala je vojenská prokuratura, zda-li nedošlo k porušení předpisů o zadržování narušitelů. Výstřel na narušitele bez varování byl považován za vraždu i před rokem 1989.

Současné trestní stíhání 3 vrcholných představitelů federální vlády ČSSR je úlitba státní moci Berlínu a německé prokuratuře. Představitelé ČSSR nemohou být stíhání a trestáni za dodržování tehdejších zákonů a vojenských předpisů příslušníků pohraniční stráže, kteří střežili vojenský pohraniční prostor před armádou NATO a rovněž před agenty, kteří se snažili přecházet Železnou oponu zpátky na západ. Znovu se ukazuje, že Česká republika je protektorátem, který nedovoluje stíhání představitelů ČSSR, pokud je žalobcem český nebo slovenský občan, ale umožňuje stíhání v případě, že žalobcem je Berlín, německá prokuratura a nezisková organizace, za kterou stojí na Sudetoněmecký landsmančaft napojený fond Konrad Adenauer Stiftung. Česko tak snese i po 30 letech od sametového chucpe úplně fšecko.

S námi čtete, s námi objevujete… i ke konci roku.

Vážení čtenáři Aeronetu, blíží se konec měsíce listopadu a potřebujeme Vaši pomoc a podporu, abychom mohli mluvit a psát svobodně a bez cenzury i nadále. Do konce tohoto měsíce zbývají 3 dny a zatím jsme vybrali jen 51% z cílové sumy potřebné na zachování provozu našeho projektu na příští měsíc, což je opravdu kritický stav. Blíží se Vánoce a chápeme, že toho máte moc na starosti, ale… pokud se vám líbí naše práce, kterou pro Vás po celý rok děláme, pokud se vám líbí naše články a i banované páteční pořady na SVCS, přispějte prosím v závěru tohoto měsíce na naší obvyklé darovací stránce zde, ale pouze v případě, že si to můžete dovolit, tedy podle svých možností. Každý příspěvek má smysl, každý se počítá, malý i velký. Přispět můžete bankovním převodem, PayPalem, Bitcoinem a poštovní složenkou na účet. Naše práce může pokračovat jedině s Vaší podporou, jinak to není možné a nemělo by to ani smysl, protože podpora musí být oboustranná. Náš server je tu pro vás. Za Vaši podporu a pomoc předem děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Blížící se Vánoce nejsou nijak důvodem k radosti, protože naše redakce byla upozorněna na neuvěřitelnou kauzu, která bez pozornosti proběhla v minulých dnech i českým mainstreamem. Německé nejvyšší státní zastupitelství v Karlsruhe pověřilo státní zastupitelství v bavorském Weidenu, aby začalo vyšetřovat smrt 4 německých občanů z bývalého NDR, kteří v dobách Studené války zahynuli při pokusu o překročení československé státní hranice do Rakouska a NSR [1]. Obviněno je 54 občanů České republiky a 13 občanů Slovenské republiky, vesměs jde o bývalé vojáky ČSLA a příslušníky Pohraniční stráže. Ovšem jsou tam i politici, mezi jmény dominují především Lubomír Štrougal, předseda federální vlády ČSSR a Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ v 80. letech. V případě odsouzení jim podle německých zákonů hrozí až doživotí v německých vězeních. Podnět a žalobu na těchto několik desítek osob podala česká nezisková organizace Platforma evropské paměti a svědomí (PEPS), která vznikla 14. října 2011 pod záštitou Petra Nečase jako pokračování procesu vypořádání se s totalitní minulostí, který započal podpisem Pražské deklarace z roku 2008 [2].

Neziskovka PEPS má dvě sídla, jedno v Praze a druhé v Bruselu a jejím prezidentem je v současné době viceprezident Parlamentního shromáždění Rady Evropy Lars Göran Axel Lindblad ze Švédska. Výkonnou ředitelkou neziskovky je pro změnu Neela Winkelmann-Heyrovská. Neziskovka nemá české stránky, jenom anglické [3] a o kroku německé prokuratury hrdě informuje na svém webu jako o přelomovém rozhodnutí [4]. To bezpochyby, protože nikdy předtím se ještě nestalo, aby prokuratura jedné země žalovala vojáky a politiky cizí svrchované země z kriminálních činů. To dosud mohl provádět jen mezinárodní soudní tribunál v Haagu. Přestože neziskovka PEPS vznikla v Praze, má charakter tzv. nadnárodní neziskovky. Hlavními sponzory a partnery PEPS je nadace Konrad Adenauer Stiftung, Visegrad Fund a International Photovoltaic Investors Club.

Hlavním sponzorem je však Evropská unie, konkrétně Evropský sociální fond ESF, který slouží jako kanál pro financování neziskovek a think-tanků v celé Evropě. Neziskovka PEPS se v žalobě proti českým a slovenským občanům opírá o Lisabonskou smlouvu na základě charty, která činy proti lidskosti a humanitě staví do pozice mezinárodně (vnitrounijně) stíhatelných činů, kdy kterékoliv státní zastupitelství v EU může žalovat občany jakékoliv jiné členské země EU a vykonávat příslušné exekutivní úkony, včetně domovních prohlídek a razií. Platforma evropské paměti a svědomí se tak 6 let po svém vzniku stává nátlakovým mechanismem na likvidaci české státnosti a svrchovanosti.

Obžaloba německé prokuratury proti československým občanům za jejich službu na ochranu hranic ČSSR je porušením svrchovanosti České a Slovenské republiky!

Před rokem 1989 platily v Československu jasné zákony na ochranu státní hranice a občané NDR neuposlechli výzev příslušníků pohraniční stráže a pokusili se prostříhat, přelézt nebo prolézt ostnaté zátarasy. Při těchto pokusech byli zastřeleni, v jednom případě narušitel podlehl zraněním v oblasti krku po zastavení služebním psem. Veškeré zásahy pohraničníků proběhly v souladu s tehdejšími platnými zákony a předpisy. Jelikož Československá federativní republika (ČSFR) a později Česká republika a Slovenská republika zachovaly kontinuitu práva z dob ČSSR, není možné podle českých ani slovenských zákonů stíhat občany ČR nebo Slovenska za činy, které nebyly v rozporu s tehdy platnými zákony ČSSR. Jenže, podle Lisabonské smlouvy to možné je. Přesně před tímto varoval Václav Klaus, že podpisem Lisabonu se otevírá Pandořina skříňka, která může mít dalekosáhlé důsledky pro suverenitu České republiky.

Německá prokuratura může uplatnit výkon práva podle Lisabonu i na území České republiky, i když za asistence a dozoru českých orgánů, které ovšem nebudou smět do výkonu práva zasáhnout. Německá prokuratura tak bude moci provést přepadové domovní prohlídky u obviněných občanů ČR a SR, stejně tak bude moci odsoudit české a slovenské občany podle německých zákonů a po odsouzení je uvěznit v německých věznicích. A to všechno za činy, které proběhly před rokem 1989 na území Československa na základě tehdy platných československých zákonů a vojenských předpisů o ochraně státní hranice. Pokud jste dočetli až sem, tak asi cítíte tu bezmoc a pocit absurdity, jak je tohle vůbec možné. Odpověď je na to stejná, jako už jsem uvedl o několik odstavců výše. Toto je důsledek podpisu Lisabonu.

Žaloba německé prokuratury podkopává kontinuitu práva ČR a SR po roce 1989, a to s odvoláním na ustanovení v Lisabonské smlouvě!

Celá tahle akce je zkušební balónek, který má zjistit, jak daleko může Německo zajít v nátlaku na ČR ve svých poválečných požadavcích a jaký odpor a pobouření to vyvolá v České republice a na Slovensku. Tady poděkujme Pavlu Bělobrádkovi a Danielu Hermanovi z KDU-ČSL, kteří svojí účastí na posledních dvou sjezdech Sudetoněmeckého landsmančaftu zavdali německé prokuratuře důvod k domněnce, že česká otázka je již “pečená”, čeští politici vyměkli, a proto lze na Česko tvrdě udeřit skrze německou prokuraturu. A k tomu teď došlo.

Naše redakce přitom dopředu varovala před naivním českým appeasementem k Němcům, viz. naše články o Hermanově návštěvě na sjezdu landsmančaftu v roce 2016 zde a v roce 2017 společně s Pavlem Bělobrádkem v článku zde. Varovali jsme současně v dalším článku, že německé soudy zrušily změny stanov Sudetoněmeckého landsmančaftu, takže sudetské územní požadavky na ČR tím pádem nadále trvají! A teď přichází první úder od německé prokuratury proti České republice, proti bývalým vojákům a představitelům československé vlády před rokem 1989. To je síla, že? A stačilo jenom podat Sudeťákům ruku a oslovit je: “Drazí krajané!”, jako to udělal v roce 2016 právě Daniel Herman v Norimberku.

Německá prokuratura zaútočí nejprve na členy bývalé československé vlády a na kluky, kteří sloužili na hranicích. Zrádci a udavači z neziskovek se budou jenom šklebit!

Pohraničníci nemají v ČR a na Slovensku příliš dobrou pověst, takže právě proto dochází k prvnímu pokusu o odsouzení českých pohraničníků a bývalých komunistických politiků právě v těchto případech, které u mnoha lidí vyvolají soucit s obětmi, které zahynuly vlastní hloupostí na Železné oponě. Pokud se proti tomuto skandálnímu narušení české a slovenské suverenity nezvedne odpor, tak příště německá prokuratura přitlačí na pilu a bude trestně stíhat i české občany, kteří se podíleli na odsunech Němců z Československa po roce 1945. Několik žalob již leží u německých soudů, jde vesměs o žaloby členů Sudetoněmeckého landsmančaftu, kteří přišli o někoho blízkého během odsunu svých předků z ČSR. A pokud projde i taková žaloba a Česko bude jenom přihlížet, potom ve třetí fázi německá prokuratura zažaluje Českou republiku za konfiskaci majetků německých občanů v roce 1945, protože Lisabon zakotvuje nepromlčitelnost činů proti chartě, tzn. proti svobodě, životu nebo majetku jednotlivce.

Současnou obžalobu československých pohraničníků a představitelů předlistopadové KSČ u německé prokuratury lze chápat jako Overtonovské okno a jeho posun od nepředstavitelného kroku ke kroku myslitelnému. Není přece možné stíhat někoho za něco, co udělal v jiné době na základě předpisu, rozkazu a platných zákonů. Pokud by voják neuposlechl na hranici a nezastavil narušitele, sám by mohl být zastřelen za vlastizradu při výkonu služby. Není možné přece akceptovat, že cizí mocnost bude dnes soudit české a slovenské spoluobčany za to, že plnili svoji povinnost a chránili podle předpisů státní hranici. Není vůbec bez zajímavosti, že neziskovka Platforma evropské paměti a svědomí byla založena lidmi, kteří jsou nám na alternativě velmi známí. Je to seznam zrádců národa, kteří vlastní zemi zaprodali cizím mocnostem. Pokud se podíváme na seznam zakládajících členů PEPS (níže v tomto článku), uvidíme tam spoustu známých jmen z tzv. sluníčkové a havlistické scény. Níže si přečtěte text Pražské deklarace, abyste věděli, o co se tato neziskovka opírá.

Pražská deklarace

přijatá na konferenci Svědomí Evropy a komunismus 3. června 2008 v Praze

Majíce na mysli důstojnou a demokratickou budoucnost našeho evropského domova, vycházejíce z toho, že společnosti, které zanedbávají minulost, nemají budoucnost, Evropa nebude jednotná, dokud nebude schopna sjednotit svůj pohled na historii, uznat komunismus a nacismus za své společné dědictví a podstoupit poctivou a důkladnou debatu o všech totalitních zločinech minulého století, komunistická ideologie je přímo zodpovědná za zločiny proti lidskosti, špatné svědomí vycházející z komunistické minulosti je těžkým břemenem pro budoucnost Evropy a pro naše děti, rozdílné hodnocení komunistické minulosti může stále rozdělovat Evropu na „východ“ a „západ“, sjednocení Evropy bylo přímou odezvou na války a násilí vyprovokované totalitními systémy na tomto kontinentu.

Povědomí o zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém kontinentu musí proniknout do myslí všech Evropanů ve stejném rozsahu, jako se tomu stalo u režimů nacistických, existuje výrazná podobnost mezi nacismem a komunismem z hlediska jejich hrůzného a děsivého charakteru a jejich zločinů proti lidskosti, zločiny komunismu stále čekají na zhodnocení a posouzení z právního, morálního, politického i historického hlediska, tyto zločiny byly ospravedlňovány ve jménu teorie třídního boje a principu diktatury „proletariátu“ za použití teroru jako metody udržení diktatury, komunistická ideologie byla a je používána jako nástroj v rukách budovatelů říší v Evropě a v Asii za účelem dosažení jejich expansionistických cílů, mnozí pachatelé, kteří se dopustili zločinů ve jménu komunismu, dosud nebyli postaveni před soud a jejich oběti dosud nebyly odškodněny, poskytnutí objektivních a vyčerpávajících informací o komunistické totalitní minulosti, které povedou k hlubšímu porozumění a diskusi, je nezbytnou podmínkou pro zdravou budoucí integraci všech evropských národů.

[VIDEO] Pavel Bělobrádek na tiskovce neziskovky PEPS.

Konečné usmíření všech evropských národů není možné bez soustředěné a hloubkové snahy nalézt pravdu a obnovit paměť, komunistickou minulostí Evropy je třeba se důkladně zabývat jak na úrovni akademické, tak na úrovni široké veřejnosti a budoucí generace by měly mít snadný přístup k informacím o komunismu, v různých částech světa přežívá jen několik totalitních komunistických režimů, které však ovládají zhruba jednu pětinu světové populace a svým lpěním na moci se dopouštějí zločinů a výrazně ztěžují životní podmínky svých obyvatel, v mnoha zemích se komunistické strany, i když nejsou u moci, veřejně nedistancovaly od zločinů komunistických režimů a ani je neodsoudily.

Praha je jedním z míst, která zažila nadvládu nacismu i komunismu, a ve víře, že miliony obětí komunismu a jejich rodiny mají právo na to, aby požívaly spravedlnosti, účasti, pochopení a uznání za svá utrpení stejným způsobem, jakým byly morálně a politicky uznány oběti nacismu, my, účastníci pražské konference Svědomí Evropy a komunismus, s ohledem na usnesení Evropského parlamentu k šedesátému výročí konce druhé světové války v Evropě dne 8. května 1945 ze dne 12. května 2005, usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1481 ze dne 26. ledna 2006, usnesení ke zločinům komunismu přijatá řadou národních parlamentů.

Zkušenosti jihoafrické Komise pravdy a usmíření, zkušenosti ústavů paměti a památníků v Polsku, Německu, na Slovensku, v České republice, ve Spojených státech amerických, Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu v Rumunsku, muzeí okupace v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a Domu teroru v Maďarsku, současná a budoucí předsednictví Evropské unie a Rady Evropy, na skutečnost, že rok 2009 bude dvacátým výročím pádu komunismu ve východní a střední Evropě, masového zabíjení v Rumunsku a masakru na náměstí Tiananmen v Pekingu, vyzýváme

1. k dosažení celoevropské shody, že jak nacistické, tak komunistické totalitní režimy mají být hodnoceny, každý podle svých strašlivých zásluh, jako destruktivní ve své politice systematického uplatňování extrémních forem teroru, potlačování veškerých občanských a lidských svobod, zahajování útočných válek a – coby neodmyslitelné součásti svých ideologií – vyhlazování a deportací celých národů a skupin obyvatel; a že jako takové by měly být považovány za hlavní katastrofy, které postihly 20. století
2. k uznání, že mnoho zločinů spáchaných ve jménu komunismu by mělo být hodnoceno jako zločiny proti lidskosti a sloužit tak jako varování pro budoucí generace stejným způsobem, jakým byly nacistické zločiny hodnoceny Norimberským tribunálem,
3. k zformulování společného přístupu ve věci zločinů totalitních režimů, inter alia komunistických režimů, a k vytvoření širokého celoevropského povědomí o komunistických zločinech s cílem jasně definovat společný postoj ke zločinům komunistických režimů,
4. k zavedení legislativy, která by umožnila soudům soudit a odsuzovat pachatele komunistických zločinů a odškodňovat oběti komunismu,
5. k zajištění principu rovného zacházení a nediskriminace pro oběti všech totalitních režimů,
6. k evropskému a mezinárodnímu úsilí za účinné odsouzení minulých komunistických zločinů a za účinný boj proti pokračujícím komunistickým zločinům,
7. k uznání komunismu jako nedělitelné a hrůzné součásti společné evropské historie,
8. k přijetí celoevropské odpovědnosti za zločiny spáchané komunismem,
9. k ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův–Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna,
10. k zodpovědným postojům národních parlamentů ve vztahu k uznání komunistických zločinů za zločiny proti lidskosti, vedoucím k odpovídající legislativě a k parlamentnímu monitorování takovéto legislativy,
11. k účinné veřejné debatě o komerčním a politickém zneužití komunistických symbolů,
12. k pokračování slyšení Evropské komise týkajících se obětí totalitních režimů s cílem sestavení Sdělení Komise,
13. k ustanovení výborů složených z nezávislých odborníků ve státech, které se nacházely pod nadvládou totalitních komunistických režimů, jejichž úkolem bude sbírat a hodnotit informace o porušování lidských práv za totalitního komunistického režimu na národní úrovni s cílem úzké spolupráce z expertním výborem Rady Evropy,
14. k zajištění jasného mezinárodního právního rámce s ohledem na svobodný a neomezený přístup k archivům obsahujícím informace o zločinech komunismu,
15. k založení Ústavu Evropské paměti a svědomí, který by byl – A) evropským výzkumným ústavem pro studium totality, vývoj vědeckých a výchovných projektů a poskytování podpory pro propojení národních výzkumných ústavů specializovaných na téma totalitní zkušenost, – B) a panevropským muzeem/památníkem obětí všech totalitních režimů, s cílem trvalé připomínky obětí těchto režimů a zvyšování povědomí o zločinech těmito režimy spáchaných,
16. k uspořádání mezinárodní konference o zločinech spáchaných totalitními komunistickými režimy za účasti zástupců vlád, parlamentářů, příslušníků akademické obce, odborníků a nevládních organizací, jejíž výsledky budou z velké části zveřejněny celosvětově,
17. k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu,
18. k rozsáhlé a důkladné celoevropské debatě o komunistické historii a komunistickém dědictví,
19. k společnému připomenutí dvacátého výročí pádu berlínské zdi, masového zabíjení v Rumunsku a masakru na Tiananmenském náměstí příští rok.

My, účastníci pražské konference Svědomí Evropy a komunismu, oslovujeme všechny národy Evropy, všechny evropské politické instituce včetně národních vlád, parlamentů, Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady Evropy a dalších relevantních mezinárodních orgánů a vyzýváme je, aby vzaly myšlenky a výzvy vyjádřené touto Pražskou deklarací za své a aby je realizovaly v praktických krocích a politikách.

Zakládající signatáři PEPS

• Christopher Beazley (poslanec Evropského parlamentu, Spojené království)
• Joachim Gauck (bývalý vládní zmocněnec pro dokumenty státní bezpečnosti NDR, Německo)
• Václav Havel (bývalý disident a prezident Československé/České republiky, Česká republika)
• Jaroslav Hutka (bývalý disident, písničkář, Česká republika)
• Jana Hybášková (poslankyně Evropského parlamentu, Česká republika)
• Tseten Samdup Chhoekyapa (zástupce Jeho Svatosti Dalajlamy, Ženeva, Tibet, Švýcarsko)
• Łukasz Kamiński (zástupce ředitele, Instytut Pamięci Narodowej, Polsko)
• Tunne Kelam (poslanec Evropského parlamentu, bývalý disident, Estonsko)
• Michael Kißener (historik, Univerzita Johanna Gutenberga, Mainz, Německo)
• Růžena Krásná (bývalá politická vězeňkyně, politička, Česká republika)
• Vytautas Landsbergis (poslanec EU parlamentu, bývalý disident a prezident Litvy)
• Miroslav Lehký (zástupce ředitele, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká republika)
• Göran Lindblad (viceprezident Parlamentního shromáždění Rady Evropy, poslanec parlamentu
  Švédska, Švédsko)
• Jiří Liška (senátor, místopředseda Senátu, Parlament České republiky, Česká republika)
• Martin Mejstřík (senátor, Parlament České republiky, Česká republika)
• Lukáš Pachta (politolog, publicista, Česká republika)
• Zianon Pazniak (předseda lidové národní fronty Běloruska, předseda běloruské konzervativní
  křesťanské strany, Spojené státy americké)
• Alexandr Podrabinek (bývalý disident a politický vězeň, novinář, Rusko)
• Jiří Stránský (bývalý politický vězeň, spisovatel, bývalý předseda PEN klubu, Česká republika)
• Ivonka Survilla (exilová prezidentka Běloruska, Kanada)
• Eduard Stehlík (historik, zástupce ředitele, Vojenský historický ústav, Česká republika)
• Karel Straka (historik, Vojenský historický ústav, Česká republika)
• Jaromír Štětina (senátor, Parlament České republiky, Česká republika)
• Jan Urban (novinář, Česká republika)
• Václav Vaško (bývalý politický vězeň, diplomat, katolický aktivista, Česká republika)
• Emanuelis Zingeris (poslanec parlamentu Litevské republiky, předseda Mezinárodní komise pro
  zhodnocení zločinů nacistického a sovětského okupačního režimu v Litvě, Litva)
• Pavel Žáček (ředitel, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká republika)

Jak vidíte z Pražské deklarace, jedná se o dokument, který je de facto okopírovaný z německých Norimberských zákonů. Staví jednu skupinu osob a jejich světonázor, v tomto případě komunismus, do pozice skupiny lidí, kteří mají nést následky za jeho budování. Jedná se de facto o obžalobu celého Východního bloku a z pohledu občanů těchto zemí jde o text, který nemá daleko ke skupinové obžalobě. Přitom všechny postkomunistické země dnes těží z toho, co budování socialismu (zdaleka ne komunismu) v těchto zemích přineslo. Od bytové výstavby pro dělnickou třídu, která nekrade a peníze si netiskne, přes školství a zdravotnictví zdarma, sociální jistoty a důchody, které dnes už vůbec nikdo garantované nemá. Ochrana hranic socialismu hrála svoji historickou roli a kdokoliv se dnes pokusí provádět historický revizionismus, zahrává si s ohněm. Pokud dovolíme, aby německé soudy stíhaly české a slovenské občany za to, že v dobách socialismu plnili své služební a pracovní povinnosti na státní hranici, potom ztrácíme jako národ svoji svobodu a suverenitu.

Co si o tom myslíte? Napište nám do komentářů a sdílejte prosím tento článek na sociálních sítích i v emailech, dejte vědět svým politikům, jaké kroky na základě Lisabonu proti českým a slovenským občanům zahájila německá prokuratura z Karlsruhe a bavorského Weidenu. Varujte všechny bývalé příslušníky ČSLA, kteří sloužili na hranici, aby se o této kauze dozvěděli a okamžitě již dopředu vyhledali právní pomoc, protože vyšetřování může vést k dalším jménům a dalším obviněním českých a slovenských občanů. Česká republika nebude Německu klást odpor, bude pouze přihlížet domovním prohlídkám u českých občanů, které budou provádět němečtí vyšetřovatelé. Jedná se o první pilotní projekt, Česko a Slovensko bylo zvoleno úmyslně, protože německá prokuratura očekává nejmenší odpor veřejnosti proti působení německé prokuratury v těchto dvou zemích.

Milí čtenáři, po celý rok jsme Vám přinášeli (a do konce roku ještě přineseme) články, analýzy, komentáře, titulkovaná videa a pravidelné páteční pořady na rádiích. Naší prací jsme pomohli otevřít oči stovkám tisíc občanů v České republice, pomohli jsme odkrýt desítky kauz, které by jinak zůstaly skryty a bez zájmu médií. Pokud se vám líbí naše práce za uplynulý rok, pokud chodíte rádi na Aeronet a pokud chcete, abychom pokračovali v naší práci, přispějte prosím jakoukoliv částkou na provoz našeho projektu na naší obvyklé darovací stránce zde. Ježíšek bude určitě rád, když díky Vám bude moci něco nadělit i našemu serveru, abychom Vám i po Novém roce mohli přinášet aktuální informace a nové kauzy. Děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News