O potopě světa – část druhá: Ze Sumeru odchází Abraham, v Egyptě se ujímají moci Hyksósové, objevuje se židovský národ

O potopě světa – část druhá:  Ze Sumeru odchází Abraham, v Egyptě se ujímají moci Hyksósové, objevuje se židovský národ

V úvodní části jsem psala, jak se po určité zlomové situaci lidstva (potopa světa) zrodily kultury Sumeru a Egypta. Jedna i druhá se staly nositelem (pokračovatelem?) tajemství, která jsou nějakým způsobem provázána a s jejichž symboly se setkáváme do dnešních dnů – pyramida, sloupy, stavitelské potřeby, oko boha Hora. O čem všem jsou, se asi nikdy nedozvíme – jejich sepisování trvalo po staletí (viz např. Babylonský talmud a Jeruzalémský talmud). Ve 2. tisíciletí p.n.l. mají ale obě kultury problém (když se lámou lidské Věky, nedá se tomu vyhnout a tehdy končil Věk Býka a začínal Věk Berana).

Sumer ve 2. tisíciletí p.n.l. – konec Babylonu, Abraham a nová představa Boha

Kolem roku 2100 p.n.l. byl Sumer pořád na vrcholu, jeho města vzkvétala a nejvýznamnějším bylo město Ur, kde se nacházela Babylonská věž. V roce 2000 p.n.l. však byl spolu s dalšími šestnácti městy vypleněn Elamity (starověká civilizace, tvořící spojnici mezi Persií a Mezopotámií) a Sumer už nikdy nedosáhl své slávy. V letech úpadku mezi roky 2000-1800 p.n.l. se město Ur rozhodl opustit muž jménem Abram, pozdější Abraham a otec židovského národa. Jako mnozí, i on byl rozladěn, že lid na sebe přivolal takovou zkázu, opustil proto tento lidský řád, který zavrhl boží pravidla a spolu s dalšími podobně smýšlejícími se vydal na cesty . Dohromady to měla být směs tzv. semitských skupin – jedné podskupiny obyvatel Sumeru (z větvě Šém). Název Hebrejec údajně pak pochází z výrazu „Chabiru“, což měl být hanlivý výraz pro semitské kočovné kmeny, používaný Egypťany. Abraham, který v Babylonu údajně zastával funkci kněze, měl ve svých osobních rozmluvách s Bohem obdržet příslib, že na něj a jeho lid čeká nový domov a tou zemí je Kanaán. V té době však původní obyvatelé Kanaánu měli vyspělou civilizaci (Féničané) s městy a vesnicemi a s propracovaným systémem výroby potravin, řemesel a obchodu. Podle Starého zákona však rozhodnutí Abrahamova Boha mělo být ospravedlněním pro vpád na toto území a pro loupení a vraždění původních obyvatel a bylo Abrahamovým právem, aby zbohatl a aby jeho lidu patřila území od Egypta po Eufrat. Jak dál historie Kanaánu pokračovala (a pokračuje – viz Izrael, Palestina, Libanon, Sýrie), to teď není podstatné.

Abraham, jeho žena Sarah a syn Issac

Základní informace ohledně Sumeru 2. tisíciletí p.n.l. jsou ty, že tato kultura upadala a že světu dala postavu Abrahama – otce židovského národa a s ním zcela novou představu Boha. Ač jeho pojmenování přišlo až s Mojžíšem, už tehdy to byl Bůh Jahve. A ač se tehdy těmto lidem říkalo jen Semité (jazyková příslušnost) či Hebrejci-Chabirové (egyptské pojmenování semitských kočovníků), byly to počátky pozdějšího židovského národa. A zřejmě je to i Abrahamova příslušnost k biblické popotopní větvi Šém – Semita  (Noe měl údajně tři syny, jeden z nich se jmenoval Šém) a tedy příslušnost k semitským jazykům, mezi které patří i aramejština a arabština,  kvůli které se k Abrahamovi hlásí i křesťané a muslimové.

Egypt ve 2. tisíciletí p.n.l. –  Hyksósové, zavražděný faraón, vezír Josef a první zmínka o židovském národu

Kolem 2.tisíciletí p.n.l. se Egypt ocitl v období úpadku a společenského rozkladu. Duch a síla, díky kterým se stal mocným, se rozplývaly a vše vyvrcholilo, když cizinci ze dne na den žádali kapitulaci Egypta. Tomu ovšem předcházel velmi pomalý a nenápadný proces a v dějinách Egypta je toto období označováno jako „Druhé přechodné období“, které je kladeno mezi roky 1780 a 1560 (tedy do období těsně následujícího úpadek Sumerské říše a Babylonu).

Jako vyznavači systému Maat byli Egypťané velmi štědří lidé a když kolem 2. tisíciletí postihlo oblast Blízkého východu veliké sucho, poskytovali nejrůznějším kočovníkům vodu a zemi kolem Nilu, na níž  mohli pást své ovce. Genesis 12:10 má z té doby tento zápis: „I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad“.  Kočovníci mohli ve velkém proudit do Egypta a nemuseli odejít ani poté, co bylo jejich potřebám vyhověno. Nato je ale následovali mnohem rafinovanější lidé, kteří ve všeobecném zmatku viděli příležitost pro zisk. Byli to Hyksósové – semitští Asiaté, kteří přišli ze Sýrie, Palestiny a dnešního Izraele (Kanaánu) a kteří se nazývali „pastýřskými králi“ či „pouštními knížaty“, pro Egypťany to však byly semitské kočovné kmeny, kterým říkali Chabiru – Hebrejci. Na začátku se Hyksósové velmi dobře asimilovali mezi egyptské obyvatelstvo, až se postupně těšili stále vyššímu postavení. Vybudovali si město Avaris, v němž si dosazovali své krále a protože sami měli jen velmi malou tradici, osvojili si egyptský způsob života a panovníci si začali dávat egyptská jména. Postupně svůj vliv rozšiřovali, až ovládli celý Dolní Egypt a tam přijali i nového Boha, kterým se stal – Sutech (ten ničemný Sutech, který zavraždil Usira), protože jim velmi připomínal jejich kanaánského Boha jménem Baal.

Příchod Hyksósů do Egypta. Jejich vůdce Abíša (zobrazen nahoře uprostřed v dlouhém šatu v mírném předklonu) je označen jménem a titulem „vládce cizích zemí“

Kolem Sutecha soustředili své náboženství a později začali Egypt řídit ze starého hlavního města Memfis. Zpočátku to byla symbióza, která byla přínosem pro obě strany: hyksósští vetřelci si osvojili kulturní a teologickou vytříbenost Egypta a Egypťané získali nové technické vymoženosti (válečné vozy, luky a bronzové meče, kterými nahradili staré zbraně). Od Hyksósů se naučili další důležité věci: cynismu. V minulosti byli příliš otevření a tolerantní a nedbali na aktivní obranu země a zkušenost s hyksósským obdobím jim udělila lekci, která jim pomohla obnovit egyptského ducha v Nové říši. Moc Egypťanů nad Memfisem a Dolním Egyptem byla ztracená a Théby uznaly svrchovanost svých asijských vládců, se kterými vycházely dobře.

Mapa Egypta z doby hyksósských králů – Dolní Egypt je pod jejich vládou, hlavním městem je Avaris a v něm kult boha Sutecha, egyptský král vládne jen Hornímu Egyptu a Thébám

Hyksósští králové však v této světské moci, kterou si potvrzovali označováním se za syny boha Re a dokonce se nazývali Horovým jménem, neměli přístup k tomu, co by je opravňovalo i k božské moci – neměli přístup k tajnému iniciačnímu obřadu smrt/vzkříšení a k Usirovo/Horově proměně. Na povrchu byly vztahy mezi Egypťany a jejich novými pány dobré, ale uvnitř napětí stoupalo. Ač Hyksósové napodobovali egyptské způsoby a zvyky, zůstali svou podstatou odlišní a jejich včlenění do Egypta bylo povrchní – egyptsky hovořili s legračním přízvukem, nosili plnovous (Egypťané se kromě doby smutku denně holili) a měli divný vkus v oblékání. Když ve třetí a čtvrté generaci hyksósských králů, narozených už v Egyptě, narůstala potřeba přivlastnit si tajemství egyptských obřadů a zasvěcení, napětí ve vztazích stoupalo. Přiznat cizincům světskou moc, je jedna věc, ale vyzradit jim tajemství předků, navíc cizincům, kteří tím, že za svého Boha přijali Usirova vraha  Sutecha ukázali, že Egypťany pohrdají ?

Mocenské touhy hyksósských králů jsou ale zřejmě důvodem, proč poprvé a jedinkrát v dějinách Egypta došlo k zavraždění faraona. V té době Egyptu vládl hyksósský král Apopi, který přijal egyptské jméno Avesre (“Velký a mocný jako Re”) a titul „král Horního a Dolního Egypta-syn Rea“. Vláda egyptského faraona byla omezena jen na hornoegyptské město Théby, kde byla stále udržována posloupnost egyptských králů, ač se tito klaněli moci Hyksóssů a platili Apopovým výběrčím daní požadované poplatky. Zní neuvěřitelně, že dříve mocný a slavný Egypt si tohle nechal líbit, ale Hyksósové mu přerušili dodávky syrského dřeva, turského vápence, núbijského zlata a súdánského ebenu a slonoviny a zabránili využívat kamenolomy u dnešního Asuánu.

Egyptský král Sekenenre Tao II., jediný král, který zemřel násilnou smrtí 

Přesto se zdá, že rostoucí útrapy vzkřísily egyptského ducha a jeho odhodlání. Thébský král Sekenenre Tao II. byl neústupný mladý muž, který za skutečného Hora považoval sebe sama a nebylo tudíž v jeho zájmu, aby se o své dědické právo dělil s někým jiným, natož pak s vousatým Asiatem, který nesl jméno po „hadu temnoty“ (Apópis-Apop). Apopi poslal Sekenenreovi, sídlícímu v 650 km vzdálených Thébách, rozkaz, aby nechal odstranit rybník s hrochy v jeho městě Avaris, protože ti ho budí ze spaní. To byla velmi ponižující výzva, protože zvyk harpunování hrochů měl v Egyptě tradici jako rituál, související s bezpečností Egypta a s oslavou Horova vítězství nad Sutechem. K jakému setkání či bitvě po této výzvě došlo, v tom není jasno, jisté ale je, že Sekenenre Tao II. zemřel jako jediný egyptský král násilnou smrtí a to ranami do hlavy.

Mumie Sekenenrea Tao II.

Existuje teorie, že král Apopi vyslal k Sekenenreovi tři spiklence, kteří na něm měli vymoci tajemství obřadu iniciace v boha Hora. Protože Sekenenre tušil nebezpečí, denně se modlil a po jedné modlitbě mělo dojít k tomu, o čem je tento zápis, který se používá dosud v jiných obřadech, jen s pozměněnými jmény:

„Když své modlitby dokončil, připravil se, že vyjde jižní branou, kde jej zastavil první z těch násilníků, jenž se, aby měl lepší zbraň, ozbrojil pravítkem s olovnicí a výhružně na našem mistru Sekenenreovi požadoval ryzí tajemství Usira a varoval jej, že pokud odmítne, zemře. Ale věrný svému závazku odvětil mistr, že tato tajemství nejsou známá než třem lidem na světě a že bez souhlasu oněch zbylých dvou je ani nemůže, ani nechce vyzradit. Ale dal na srozuměnou, že nemá pochyb, že trpělivost a úpornost v řádný čas oprávní každého hodného … člena…, aby se na nich účastnil. Avšak, co se jej týče, raději zemře, než aby zradil posvátnou důvěru, jež v něj byla vložena.

Poněvadž se tato odpověď ukázala jako neuspokojivá, zamířil násilník do čela našeho mistra prudký úder, ale jelikož jej poplašila pevnost mistrových způsobů, rána jen sklouzla po jeho pravém spánku. Ale přesto byla rána silná, aby jej přiměla zavrávorat a klesnout na levé koleno k zemi. Když se vzchopil, chvátal k západní bráně, kde se postavil druhému násilníku a promluvil k němu jako prve, ale přece s nezmenšenou pevností, když tu mu násilník, jenž byl ozbrojen vodováhou, zasadil prudký úder na levý spánek, který jej srazil na pravé koleno k zemi.

Když shledal všechny naděje na útěk v obou těchto směrech zmařené, vrávoral náš mistr, mdlý a krvácející, k východní bráně, kde stal třetí násilník, a ten, když na svůj nestoudný požadavek obdržel stejnou odpověď, neboť náš mistr zůstal svému závazku věrný i v této chvíli své největší zkoušky, zasadil mu těžkou kamennou palicí prudký úder přímo doprostřed čela, což jej sklátilo bez života k jeho nohám“.

Lebka zavražděného egyptského krále Sekenenrea Tao II., která se stala předmětem mnohých zkoumání, viz zde či zde

Nakolik výše popsaná řeč odpovídá popisu smrti Sekenenrea, po tom nebudu pátrat, co se z toho ovšem vyvodit dá je, že tajemství iniciačního obřadu egyptských králů nebylo prozrazeno a že dosud možná je předmětem hledání (viz věta v textu: “Ale dal na srozuměnou, že nemá pochyb, že trpělivost a úpornost v řádný čas oprávní každého hodného …člena…, aby se na nich účastnil”.) Po smrti Sekenenrea se však Egypt vzchopil a po období cizích králů obnovil svou říši. Největším problémem ale byla ztráta kontinuity tajemství iniciace, která zmizela i pro dva Sekenenreovi syny. Egypští kněží to však vysvětlili tak, že došlo k novému souboji mezi Horem a Sutechem, který se přes Hyksósy vrátil, tedy k novému souboji mezi dobrem a zlem, přičemž i v této bitvě bylo Horovi vyraženo jedno oko.  Proto byl na vrahovi Sekenenrea  zopakován stejný rituál uříznutí varlat a poté byl zaveden nový iniciační obřad egyptských králů, pokračovatelů boha Hora, se kterým došlo i ke znovuzrození Egypta a poté nastalo období, které se nazývá Nová říše. Sekenenreův syn Kadmose přijal jméno “Vadžcheperre”, což znamená „Vzkvétající je zjevení Rea“. Jinými slovy tím hyksósskému králi Apopimu říkal: „Prohrál jsi, mám královská tajemství a daří se mi skvěle“. Egyptská říše vstala z mrtvých a z toho se dá soudit, že dynastie hyksósských králů neskončila úspěšně.

Vezír a vykladač snů Jozef

Izák, syn Abrahamův, měl dva syny – Ezaua a Jakoba. Protože Jakob si velmi cenil duchovních věcí, Bůh mu za to změnil jméno na Izrael. Jakobových dvanáct synů se pak stalo hlavami izraelských kmenů. Když většina synů žárlila na mladšího bratra Josefa, byl prodán do otroctví a tak se dostal do Egypta.  Josef prožil velké útrapy, časem mu však egyptský vládce faraon svěřil velikou moc. Bylo to v čase, kdy všude nastal hlad a kdy Jakob poslal některé své syny do Egypta nakoupit potraviny. Ale všechny potraviny měl pod kontrolou právě Josef. Po dramatickém setkání Josef kajícím se bratrům odpustil a zařídil, aby se celá rodina přestěhovala do Egypta. Dostali velmi dobré území, kde se mohli rozrůstat a kde se jim mohlo dařit. Josef to pochopil jako zásah Boha k tomu, aby splnil sliby, které dal Abrahamovi. To vše se ovšem odehrálo v době, kdy Egyptu vládl hyksósský král Apopi a ten tajemství obřadu iniciace neznal, tudíž se k nim nedostal ani Josef.

Josef, druhý nejmocnější muž Egypta, vítá své bratry 

Časově jsme v létech, kdy po odchodu Abrahama ze sumerského Babylonu (cca 1800 p.n.l.), se v Egyptě objevuje nejen Abraham, ale také Hyksósové (1780-1540 p.n.l. ). Někdy v roce 1570 p.n.l. se Josef stává vezírem a o nějakých deset let později umírá násilnou smrtí egyptský král Sekenenre. Ponechám stranou teorii, že na smrti Sekenenrea se měli hlavní měrou podílet Josefovi bratři Šimeón a Lévi, s čímž Josef neměl problém vzhledem k tomu, že to byli jeho bratři, kvůli jejichž žárlivosti skončil v egyptském “otroctví”. Mnohem důležitější je nyní skutečnost, že po smrti Sekenenrea dochází k vyhnání Hyksósů z Egypta. A to znamená, že na scéně se musí objevit postava Mojžíše.

Mojžíš

Samotné slovo Mojžíš v egypštině znamená “Vytažený z vody” . Podle knihy Exodus měl faraon přikázat, aby byl každý izraelitský chlapec hozen do Nilu (což se neshoduje s egyptským principem Maat)  a podle Starého zákona se Mojžíšova matka rozhodla, že syna nenechá zemřít, proto jej položila na proud Nilu v košíku vymazaném smolou a tam jej nalezla faraonova dcera. Tato příhoda o Mojžíšově narození je však opakováním příběhu o narození krále Sargona I., který mnoho set let před Mojžíšem panoval v Babyloně a Sumeru (a kdo jiný mohl takový příběh znát lépe, než Abraham, který odsud vyšel?).

Existuje teorie, že Mojžíš byl generálem v armádě egyptského krále či jinak vysoce postaveným členem královské rodiny a že tomu bylo až poté, co Hyksósové museli Egypt opustit, tedy až v době, kdy Egyptu opět vládl egyptský král. S těmi, kteří neodešli, mělo být zacházeno jako s otroky. Mojžíšův příběh začíná vraždou, když zabil Egypťana za to, že uhodil Chabira. Byl proto hledaným mužem a byl na útěku. U kmene Kénijců, kde se oženil, měl poznat jejich Boha Bouře a války, který se mu měl stát vzorem pro Boha židovského národa jménem Jahve (“Jsem, který jsem”). Pak se měl vrátit do Egypta a vyvést semitské otroky a Chabiry. Příběh o jeho nalezení v košíku mohl být omluvou pro jeho 40 let života, kdy byl vychováván jako Egypťan, čímž by mohl ztratit respekt před svým národem. Uznání si však mohl získat i tím, že na rozdíl od Josefa už mohl znát všechna egyptská tajemství, tedy i tajemství iniciačního obřadu budoucího krále v boha Hora. Existence Mojžíše , tohoto náboženského a vojenského vůdce izraelského národa, proroka a vykladače zákona, kterému je připisováno autorství Tóry – pěti knih Starého zákona, není historicky prokázána. Měl žít pravděpodobně okolo 13. století př. n. l., pro tuto dobu však neexistuje žádný důkaz o vyhnání Izraelitů z Egypta, přinejmenším pak v jejich doloženém odchodu neexistuje časová shoda. Existují důkazy jen o vyhnání Hyksósů, ke kterému ovšem došlo až v 16. století p.n.l.. Pokud jde o Morové rány na Egypt, existují i jiná vysvětlení.

Michelangelova socha Mojžíše

Ale i když historické důkazy nejsou, postava Mojžíše hraje v dějinách židovského národa příliš významnou roli na to, aby neexistovala. V Toře, které má být autorem, tak mohou být sepsána jak tajemství Sumeru, tak tajemství Egypta.

Ať to bylo jakkoliv, v 2.tisíciletí p.n.l. zažívají obě nejvyspělejší kultury té doby krizi a jejím výsledkem je vznik židovského národa, který je přes Abrahama, Josefa a obzvláště Mojžíše napojen na poznání a tajemství obou nejstarších kultur. A pokud se z Kanaánu do Egypta rozšířili Hyksósové a z Asie Semité a Hebrejci, přes postavu Mojžíše z Egypta už odcházel národ, který se jmenuje židovský.  Přijetím Desatera na hoře Sinaj měl i oficiální potvrzení svého Boha a vlastní víry a na světě bylo první monoteistické náboženství.

Tomuto národu zřejmě bylo souzeno se nějakým způsobem ještě znova vrátit do Babylonu, kde si odžil dobu zajetí, a ještě jej čekal prorok Ezechiel. Ale když končil Věk Berana a začínal Věk Ryb, byly kultury Sumeru i Egypta dávno ty tam a židovský národ se stal jejich pokračovatelem. Zcela jistě měl dostatek podkladů, jak sepsat vlastní knihu o potopě světa a sepsat své dějiny.

Na začátek Věku Ryb byl ohlášen příchod nového proroka – mesiáše, ale tak, jako to zcela nevyšlo Hyksósům v případě Egypta, podobně to nevyšlo ani s postavou Ježíše v čase lámání letopočtů. Mezitím se ale udála spousta věcí, snad vysvětlujících, proč se sumerské a egyptské symboly dostaly až na bankovku USA a proč je planeta Venuše dosud tak významná. O tom v další části.

—–první část—–

—–třetí část—–

– Pozorovatelka –  5.5.2015