Uškrtili dlužníka a teď nevědí, co dělat s jeho mrtvolou. Věřitelské země možná už neuvidí od Řecka ani cent, za spekulaci se holt platí. Neukazujte na Řecko, ukazujte na ratingové agentury a nenasytné německé a francouzské penzijní fondy!

Uškrtili dlužníka a teď nevědí, co dělat s jeho mrtvolou. Věřitelské země možná už neuvidí od Řecka ani cent, za spekulaci se holt platí. Neukazujte na Řecko, ukazujte na ratingové agentury a nenasytné německé a francouzské penzijní fondy!

Rozčarování zachvátilo po včerejším referendu celou Evropu. Řecké NE úsporným opatřením EU vyslalo do Bruselu hrozivý signál, že uvnitř Eurozóny vypukla vzpoura. Jednota EU je v tahu. Část zemí chce okamžité vyloučení Řecka z Eurozóny, jiné země se toho děsivě obávají a chtějí tomu za každou cenu zabránit. Média se předhánějí s komentáři, glosami a analýzami, co bude dál. Já bych zde ale chtěl probrat jinou věc, která se týká prvopočátku dnešní situaci. Kdo je vinen za řecký default a blížící se bankrot? V tomto článku se pokusíme na tuto otázku odpovědět.

Na počátku všeho byla snaha ECB o kvantitativní uvolňování Eura a rychlý ekonomický růst. Podle vzoru dolaru a amerického FEDu chtěla Evropská Centrální Banka dovést pomocí tisknutí Eura celou EU k masivní prosperitě, k podpoře podnikání. Řecko situaci pochopilo velmi dobře a začalo si půjčovat naproti svým státním dluhopisům. Řecko si půjčovalo. Ale aby si mohlo půjčit, musel být někde někdo, kdo by byl ochotný půjčit. A to bylo Německo, Francie, ale také Španělsko a Itálie. Ale nešlo o státní peníze, ale o soukromé fondy z těchto zemí, to se zamlčuje v médiích. Už v roce 2006 ekonomové upozorňovali, že Řecko se zadlužuje nebezpečným tempem, ale ratingové agentury mlčely. Euro je silné, říkaly, Řecko nepadne.

Když vypukla koncem roku 2008 v USA hypoteční krize, která s sebou nakonec strhla lavinu krachů bank, včetně rezervní banky amerického FEDu (Lehman Brothers) a pád největšího amerického brokerského a penzijního investičního fondu Merrill Lynch (dnes divize Bank of America), krize se záhy přenesla i do Evropy. Evropské banky totiž mohutně investovaly do amerických hypoték a německé soukromé penzijní fondy ztratily v amerických dřevěných domcích většinu svých peněz.

Nenažranost fondů jako počátek krize

Nebyl to však poslední zásah německým penzijním fondům. Záhy se ozvalo Řecko, které přestalo splácet své závazky. Americká hypoteční krize se dotkla Řecka nepřímo. Německé penzijní fondy, které si musely začít lízat rány po investičním výbuchu na americkém realitním trhu, se obrátily na Řecko a snažily se prodat řecké bondy na bankovních trzích. To nastartovalo počátkem roku 2009 výprodeje řeckých bondů a začala se roztáčet spirála. Řecko začalo zvyšovat úrokové sazby, aby podpořilo nákup nových dluhopisů a potlačilo prodeje diskontních titulů, které již na trhu byly. Spolu s opatrností investorů začalo mít Řecko problémy se splácením a nyní o 6 let později vidíme výsledek.

Za pád Řecka nemůžou primárně Řekové, ale německé a francouzské soukromé penzijní fondy. Ty spatřovaly v řeckých dluhopisech bezednou a ziskovou investiční příležitost. Je varovným mementem, že vláda Petra Nečase chtěla reformovat český důchodový systém právě touto cestou, kdy soukromé fondy na mezinárodních trzích měly “vydělávat” a zhodnocovat peníze pro budoucí české důchodce. Jak tragické by to bylo rozhodnutí, to vidíme právě teď na osudu německých a francouzských penzijních fondů, které utopily poprvé peníze v amerických domcích a podruhé v řeckých bondech. Nutno dodat, že peníze neuvidí už ani od jednoho zdroje.

Německu nedošel dosud zásadní finanční imperativ, který říká, že půjčování peněz je podnikatelské riziko jako každé jiné, a stejně tak, jako se někdy nezdaří podnikatelský projekt v odvětví provozu restaurace a firma zkrachuje, stejně tak může zkrachovat banka nebo fond, anebo dokonce celý stát. Německé soukromé fondy však odmítají tuto realitu stále akceptovat. Odmítají pochopit, že řecký principiální dluh je nesplatitelný, dluh je možné pouze redukovat a konsolidovat. Konsolidace je výraz pro splacení seškrtaného dluhu, obvykle ve výši 25 až 50% původního dluhu.

Uškrcený dlužník a umanutý věřitel

Německý návrh u Řeků v referendu neprošel. Kdybych to měl přirovnat obrazně, tak věřitelé v čele s Německem tak dlouho škrtili dlužníka, až ho uškrtili. Teď stojí v šoku nad jeho mrtvolou a přemýšlejí, jakým způsobem teď ta mrtvola splatí ten dluh, kvůli kterému ji uškrtili. Je to absurdní situace, ale to slovo visí ve vzduchu nad Reichstagem/Bundestagem/Eurostagem (*nehodící se škrtněte) v Berlíně a to slovo děsí všechny: “Odpis!”. Odepsání dluhu Řecka je politická nukleární bomba, která vyhodí do vzduchu v Německu celou vládu. Němečtí daňoví poplatníci budou muset sami sobě zaplatit ztráty německých důchodových fondů. Nesplatitelnost řeckého dluhu byla včerejším referendem potvrzena.

Každý dlužník, který si půjčí víc, než kolik dokáže splácet, končí dříve či později v konsolidaci anebo v bankrotu. Jen ve vzácných a výjimečných případech dokáže splatit principiální dluh a úroky podle původní dohody. Jakmile je někdo jednou v problémech, nevyhrabe se z nich. Německo v roce 2010 odmítlo toto pravidlo akceptovat a myslelo si, že když se do Řecka nalije více peněz, bude Řecko schopno splácet závazky v původní výši. Tento nesmysl, který odporuje fyzické ekonomii, se nyní plně materializoval.

Uprostřed Eurozóny leží na zemi mrtvola. Věřitelé v šoku kolem poskakují a plánují, jak mrtvolu přimět uznat dluh a závazek, jak jí přinutit platit. Co na tom, že mrtvola nedýchá a když ještě nebyla mrtvolou, že dýchat moc nemohla, protože jí věřitelé škrtili. Pokud chcete vidět své peníze zpátky, musíte dlužníka nechat žít a musíte mu nechat dost peněz na slušný život, aby měl motivaci dluh splatit. Žádný dlužník nebude chodit do práce s motivací, aby splatil dluh. To je nesmysl, ale velmi rozšířený i mezi malými věřiteli v ČR a na Slovensku. Je to ten typický výjev exekutora, který pod mostem osloví bezdomovce slovy: “Pane, vy dlužíte a byl jsem pověřen dohledáním Vašeho majetku!” A ten smích bezdomovce se rozléhá a odráží od mostních pilířů a exekutor nechápe, proč se dlužník bez domova už jenom směje.

Psychologie dluhu

Existuje něco, čemu se říká “psychologie dluhu” a ta funguje u člověka zajímavě. Je-li dluh malý, zanedbatelný, dlužník se snaží dluh vrátit co nejdříve. Čím větší dluh je, tím více klesá ochota dlužníka dluh splatit, i když percentuální míra úroku je stejná. Deset korun ze stovky se splácí snadněji, než 10 miliard ze 100 miliard, a to i v případě, že těch 100 miliard opravdu máte a mohli byste 10 miliard splatit.

Nemá to nic společného se schopností splácet. Jde o psychosomatický fenomén ve finančnictví, který byl popsán již v 19. století, kdy si angličtí bankéři všimli, že nejhorší platební morálka je právě u nejbohatších bankéřů a finančníků. V případě Řecka je dluh splatitelný už jen teoreticky, ne však prakticky. Dluh je už tak obrovský, že není ani ochota ze strany Athén uvažovat nad jeho uznáním, natož splacením. Dobře si toho všimněte. Problém u Řecka je ten, že nejde jen o symptom, ale o skutečnou platbyneschopnost. A spolu s výškou dluhu vzniká mix, který vede k zamítnutí existence dluhu a ke snaze namalovat tlustou čáru a začít od nuly s čistým stolem. Paradoxně takové řešení ve finančním světě existuje a říká se mu “bankrot”. Ale bankrot může být měkký anebo tvrdý. V prvním případě bankrotář ihned po bankrotu dostane nové úvěry a začíná znovu s čistým stolem. V druhém případě nastává kolaps státu, rozvrat sociálního systému, nepokoje, demonstrace, státní převraty a v neposlední řadě bída, která může přerůst i v hladomor.

Věřitel, ačkoliv to zní divně, musí o dlužníka pečovat, aby byl schopen splácet. Představte si ale záhon s kedlubnami, který budete jenom dusit, budete odmítat ho dostatečně zalévat a na straně druhé budete vyžadovat po záhonu, aby pravidelně poskytoval co nejvyšší výnosy, abyste mohli zabavit 90% sklizně na splacení dluhu. Rok co rok. Že je to nesmysl? Ano, ale vysvětlujte to německým soukromým penzijním fondům. Řecko nebylo schopné splácet už v roce 2010 a s drakonickým balíčkem EU, který měl teď po referendu ořezat dokonce i zdravotní hrazenou péči pro nezletilé nebo snížení platů učitelů na úroveň téměř minimální mzdy, by byla schopnost splácet ještě nižší.

Dluh je až na posledním místě pro dlužníka

Žádný dlužník neupřednostní věřitele před vlastní rodinou, dětmi nebo vlastními potřebami. To je realita. A čím dříve si to němečtí soukromí věřitelé uvědomí, tím dříve dojde k ozdravění eurozóny. Fondy už nebudou alespoň tak bezhlavě investovat do státních dluhopisů. Německo musí začít řešit svojí důchodovou reformu jinak, než parazitováním penzijních fondů na cizích a hlavně nereálných státních dluhopisech a jejich nafouknutých výnosech. I stát může zbankrotovat. I státní dluhopis se může stát bezcenným papírem.

Kdo půjčuje peníze, podniká. A kdo podniká, nese riziko neúspěchu! Pokud si toto penzijní fondy neuvědomí a budou dál investovat do státních dluhopisů, např. Itálie nebo Španělska, které jsou teď zrovna “trendy” mezi investory kvůli “vysokým” výnosům, bude se tato situace opakovat pořád dokola. A nic nebude platné poskakování nad mrtvolou dlužníka, protože mrtvý dlužník, a to je známá věc, už nikdy nikomu nic nezaplatí. Je otázkou, jestli Německo si toto uvědomuje a pokusí se dlužníka oživit a zachránit tak naději na konsolidaci řeckého dluhu a návrat alespoň zlomku peněz do Německa, anebo bude spíš hledat lopatu, aby rychle mrtvolu zakopalo a na celý dluh i dlužníka raději honem rychle zapomnělo, že vůbec kdy existoval.

-VK-

Šéfredaktor AE News