Vladimir Putin na Valdajském fóru prohlásil, že Tomahawky na Rusko budou střílet a řídit američtí vojáci, takže půjde o eskalaci mezi Ruskem a USA! Rusko na Ukrajině bojuje úspěšně proti celému NATO a je papírový tygr, co je tedy potom NATO? Od ledna na Ukrajině dezertovalo 150 000 mužů před odvodem, takže Kyjevu chybí vojáci, které Západ “vyrobit” neumí! A kdo je Rus?

Vladimir Putin na Valdajském fóru prohlásil, že Tomahawky na Rusko budou střílet a řídit američtí vojáci, takže půjde o eskalaci mezi Ruskem a USA! Rusko na Ukrajině bojuje úspěšně proti celému NATO a je papírový tygr, co je tedy potom NATO? Od ledna na Ukrajině dezertovalo 150 000 mužů před odvodem, takže Kyjevu chybí vojáci, které Západ “vyrobit” neumí! A kdo je Rus?

Vladimir Putin ve čtvrtek vystoupil na 22. plenárním zasedání Valdajského diskusního fóra a hovořil o celé řadě mezinárodních i vnitropolitických otázek. My jsme ale v redakci pro vás vybrali to nejzásadnější, které se týká konceptuálního rozměru role Ruska ve světové a zejména evropské bezpečnosti, protože se začíná schylovat k přímému konfliktu mezi NATO a Ruskem.

A to v důsledku masivní euronacifikace Evropy a řízení z Londýnský kanceláří s cílem vyvolat další válečný revanš Domu Sion za předchozí 3 historické porážky Londýna v Rusku, tedy tažení Napoleona, tažení Trockého a jeho hrdlořezů do carského Ruska a tažení Hitlera do SSSR. Ve všech třech případech šlo o agrese plně financované z Londýnských kanceláří.

Prvním klíčovým bodem byla Putinova odpověď na dotaz, co se stane, když Ukrajina dostane od Trumpa rakety strategického určení Tomahawk a začne je střílet na Rusko. Putin odpověděl, že tyto rakety schopné nést jaderné hlavice vyžadují ke svému odpálení a především k navigaci a zadávání letových údajů americké vojáky.

Takže pokud budou tyto rakety na Rusko odpáleny, budou je řídit američtí vojáci, což povede k eskalaci bezpečnosti mezi Ruskem a USA. A to přesto, že Tomahawky jsou celkově zastaralé a Rusko je bude sestřelovat, tak přesto půjde o úder americké armády na Rusko. Se vším všudy, co z toho potom vyplyne, dodal v poznámce Vladimir Putin.

Na Ukrajině od ledna dezertovalo před odvodem 150 000 Ukrajinců

Dalším momentem byla poznámka o tom, že na Ukrajině dezertovalo od počátku ledna do konce srpna tohoto roku na 150 000 Ukrajinců, kteří utekli před mobilizací a odvodem na frontu. Největším problémem Ukrajiny je nedostatek personálu na frontě, což je jediná věc, kterou podle Putina celý kolektivní Západ neumí “vyrobit” v továrnách svého vojensko-průmyslového komplexu.

Bez vojáků totiž nejde řídit drony, střílet z pušek, z kanónů, nelze bez nich postupovat a obsazovat bunkry a zákopy. Technika, zbraně a munice jsou sice důležité, ale jsou k ničemu, když nejsou lidé, kteří by byli ochotni s nimi bojovat. A to je zkrátka neřešitelný problém pro Ukrajinu. A dokud nevstoupí vojska NATO a personál ze západních vojsk na území Ukrajiny, tak se to vyřešit nepodaří. A to není všechno.

Nedávné vyjádření amerického prezidenta Donalda Trumpa o Rusku jako o “papírovém tygrovi” mohlo být použito “ironicky“, domníval se prezident Vladimir Putin. V reakci na vtipný návrh moderátora Valdajského diskusního klubu Fjodora Lukjanova, že by ruský prezident měl svému americkému protějšku darovat doslova papírového tygra, Putin řekl: “Ne, máme své vlastní vztahy, víme, jaké dárky si máme navzájem dávat.” “Nevím, v jakém kontextu byla tato poznámka pronesena – možná byla pronesena ironicky,” dodal. Trump tuto poznámku uvedl v září v příspěvku na své platformě Truth Social po setkání s ukrajinským prezidentem Vladimirem Zelenským.

Papírový tygr na Ukrajině úspěšně bojuje proti celému NATO. A co je potom NATO, když Rusko je papírový tygr?

Ve zjevném posunu v rétorice americký prezident označil Rusko za “papírového tygra” a tvrdil, že se mu za tři a půl roku nepodařilo porazit Ukrajinu. Naznačil také, že Kyjev je “v pozici, kdy může bojovat a získat celou Ukrajinu zpět,” pokud ho bude EU a NATO nadále podporovat.

V rozporu s vyjádřením amerického prezidenta ruská armáda přitom již několik měsíců postupuje na frontové linii. Jak koncem září informoval náčelník generálního štábu generál Valerij Gerasimov, moskevské síly jen letos ovládly 4 700 km2 a celkem 205 osad hustě obydleného Donbasu. “Jen do toho, pokračujte v boji s tímto papírovým tygrem,” žertoval Putin na adresu Trumpa.

Po smrti Charlieho Kirka došlo u Trumpa k velké změně chování. A po návštěvě Benjamina Netanjahua počátkem minulého týdne se chování Trumpa k Rusku radikálně změnilo. Trump je podle amerických bezpečnostních analytiků možná opravdu vydírán, a to nejen izraelským Mosadem, ale rovněž i britskou MI-6, která se snaží Trumpa udržet v podpoře Ukrajiny, aby dál Ukrajině dodával zbraně a rovněž peníze. Trumpovy výroky na síti Truth totiž doslova jako by z pera vypadly evropské a ukrajinské propagandě.

Takto se nikdy předtím Trump nevyjadřoval. Samozřejmě je jasné, že příčinou vydírání jsou výbušné materiály Jeffreyho Epsteina, které poskytoval Mosadu. Nahrávky, videa a fotografie celebrit, politiků, businessmanů a bankéřů, jako dovádí s nezletilými lolitkami v Epsteinových soukromých resortech, ale i v pronajatých pokojích Trumpových hotelů po celých USA. Níže je pasáž [1] z Putinova projevu na Valdaji:

Pasáž z Putinova projevu na Valdajském fóru 2025

Multipolární polycentrický svět

Již několikrát jsme si všimli, že žijeme v době, kdy se vše mění, a to velmi rychle; řekl bych, že dokonce radikálně. Samozřejmě nikdo z nás nemůže plně předvídat budoucnost. To nás však nezbavuje odpovědnosti, abychom na něj byli připraveni. Jak ukázal čas a nedávné události, musíme být připraveni na cokoli. V takovýchto obdobích dějin nese každý zvláštní odpovědnost za svůj osud, za osud své země a za svět jako celek. V sázce je dnes nesmírně mnoho.

Jak již bylo zmíněno, letošní zpráva Valdajského klubu se věnuje multipolárnímu, polycentrickému světu. Toto téma je na pořadu dne již dlouho, ale nyní si vyžaduje zvláštní pozornost; zde se s organizátory plně shodnu. Multipolarita, která se ve skutečnosti již objevila , utváří rámec, v němž jednají státy. Pokusím se vysvětlit, v čem je současná situace jedinečná.

Za prvé, dnešní svět nabízí mnohem otevřenější – ba dalo by se říci tvůrčí – prostor pro zahraniční politiku. Nic není předem dáno, vývoj se může ubírat různými směry. Hodně záleží na přesnosti, preciznosti, důslednosti a promyšlenosti jednání každého účastníka mezinárodní komunikace. V tomto obrovském prostoru je však také snadné se ztratit a ztratit orientaci, což se, jak vidíme, stává poměrně často.

Za druhé, prostor multipolarity je velmi dynamický. Jak jsem již uvedl, ke změnám dochází rychle, někdy náhle, téměř přes noc. Je obtížné se na ni připravit a často ji nelze předvídat. Člověk musí být připraven okamžitě, v reálném čase, jak se říká, reagovat.

Za třetí, a obzvláště důležitý, je fakt, že tento nový prostor je demokratičtější. Otevírá příležitosti a cesty pro široké spektrum politických a ekonomických aktérů. Snad nikdy předtím nemělo tolik zemí možnost nebo ambici ovlivňovat nejvýznamnější regionální a globální procesy.

Za další, kulturní, historické a civilizační zvláštnosti různých zemí nyní hrají větší roli než kdykoli předtím. Je nutné hledat styčné body a sbližování zájmů. Nikdo není ochoten hrát podle pravidel stanovených někým jiným, někde daleko – jak zpíval velmi známý šansoniér v naší zemi, “za mlhou” nebo za oceány, jak se říká.

V tomto ohledu je pátý bod: jakákoli rozhodnutí jsou možná pouze na základě dohod, které uspokojí všechny zúčastněné strany nebo převážnou většinu. V opačném případě nebude existovat vůbec žádné životaschopné řešení, pouze hlasité fráze a neplodná hra na ambice. K dosažení výsledků je tedy nezbytná harmonie a vyváženost .

Nakonec, příležitosti a nebezpečí multipolárního světa jsou od sebe neoddělitelné . Samozřejmě, že oslabení diktátu, který charakterizoval předchozí období, a rozšíření svobody pro všechny je nesporně pozitivním vývojem. Zároveň je za těchto podmínek mnohem obtížnější nacházet a nastolovat tuto velmi pevnou rovnováhu, což samo o sobě představuje zřejmé a extrémní riziko.

Tato situace na planetě, kterou jsem se pokusil stručně nastínit, je kvalitativně novým jevem. Mezinárodní vztahy procházejí radikální proměnou. Paradoxně se multipolarita stala přímým důsledkem pokusů o ustanovení a zachování globální hegemonie, což je reakce mezinárodního systému a samotné historie na obsedantní touhu uspořádat všechny do jediné hierarchie se západními zeměmi na vrchu. Neúspěch takové snahy byl jen otázkou času, o čemž se mimochodem vždy mluvilo. A podle historických měřítek se tak stalo poměrně rychle.

Před pětatřiceti lety, kdy se zdálo, že konfrontace studené války končí, jsme doufali, že nastane éra skutečné spolupráce. Zdálo se, že již neexistují žádné ideologické ani jiné překážky, které by bránily společnému řešení problémů společných pro lidstvo nebo regulování a řešení nevyhnutelných sporů a konfliktů na základě vzájemného respektu a zohledňování zájmů každého z nás.

Dovolte mi krátkou historickou odbočku. Naše země ve snaze odstranit důvody pro blokovou konfrontaci a vytvořit společný prostor bezpečnosti, dvakrát deklarovala i připravenost vstoupit do NATO. Původně se tak stalo v roce 1954, v době sovětské éry. Podruhé to bylo při návštěvě amerického prezidenta Billa Clintona v Moskvě v roce 2000 – o tom jsem již hovořil -, kdy jsme s ním na toto téma také diskutovali.

V obou případech jsme byli v podstatě rovnou odmítnuti. Znovu opakuji: byli jsme připraveni na společnou práci, na nelineární kroky v oblasti bezpečnosti a globální stability. Naši západní kolegové však nebyli připraveni se osvobodit od okovů geopolitických a historických stereotypů, od zjednodušeného, schematického pohledu na svět.

Také jsem o tom veřejně hovořil, když jsem o tom diskutoval s panem Clintonem, s prezidentem Clintonem. Řekl: “Víte, je to zajímavé. Myslím, že je to možné.” A pak večer řekl: “Konzultoval jsem to se svými lidmi – není to proveditelné, není to teď proveditelné.” A pak to řekl. “Kdy to bude proveditelné?” A to bylo všechno, všechno se vytratilo.

Krátce řečeno, měli jsme skutečnou šanci posunout mezinárodní vztahy jiným, pozitivnějším směrem. Bohužel však převládl jiný přístup. Západní země podlehly pokušení absolutní moci. Bylo to vskutku mocné pokušení – a odolat mu by vyžadovalo historickou vizi a dobré zázemí, intelektuální a historické zázemí. Zdá se, že těm, kteří tehdy rozhodovali, obojí jednoduše chybělo.

Jisté je, že moc Spojených států a jejich spojenců dosáhla svého vrcholu na konci 20. století. Nikdy však neexistovala a ani nebude existovat síla, která by byla schopna vládnout světu a diktovat všem, jak se mají chovat, jak mají žít, dokonce i jak mají dýchat. Takovéto pokusy již byly učiněny, ale každý z nich ztroskotal.

Musíme si však uvědomit, že pro mnohé byl tento takzvaný liberální světový řád přijatelný a dokonce výhodný. Je pravda, že hierarchie značně omezuje příležitosti pro ty, kteří nesedí na vrcholu pyramidy, nebo, chcete-li, na vrcholu potravinového řetězce. Ale ti, kdo byli na spodku, byli zbaveni odpovědnosti: pravidla byla jednoduchá: přijmi podmínky, zařaď se do systému, dostávej svůj podíl, byť skromný, a buď spokojen. Ostatní by přemýšleli a rozhodovali za vás.

A ať si teď říká kdo chce co chce, ať se někteří snaží realitu zamaskovat – tak to bylo. Zde shromáždění odborníci si to pamatují a dokonale tomu rozumí.

Někteří ve své aroganci považovali sebe za oprávněné poučovat zbytek světa. Jiní se spokojili s tím, že budou s mocnými hrát jako s poslušnými vyjednávacími žetony, které se budou chtít vyhnout zbytečným problémům výměnou za skromný, ale zaručený bonus. Takových politiků je v staré části světa, v Evropě, stále ještě mnoho.

Ti, kteří se odvážili vznést námitky a pokusili se hájit své vlastní zájmy, práva a názory, byli v nejlepším případě odmítnuti jako výstředníci a bylo jim řečeno: “Neuspějete, tak se vzdejte a přijměte , že ve srovnání s naší mocí jste nicka.” Co se týče těch skutečně tvrdohlavých, ti byli “vychováváni” samozvanými globálními vůdci, kteří se už ani neobtěžovali skrývat své záměry. Poselství bylo jasné: odpor je zbytečný.

To však nepřineslo nic dobrého. Nevyřešil se ani jediný globální problém. Naopak, nové se neustále množí. Instituce globálního řízení vytvořené v dřívějším období buď přestaly fungovat, nebo ztratily velkou část své účinnosti. A bez ohledu na to, kolik síly nebo zdrojů může jeden stát nebo i skupina států nashromáždit, má moc vždy své hranice.

Jak je ruskému publiku známo, v Rusku se říká: : “Na páčidlo není jiného protipólu, než další páčidlo,” znamená, že na přestřelku se nenosí nůž, ale další zbraň. A skutečně, se ta “jiná zbraň” vždycky najde. To je sama podstata světových záležitostí: vždy se objeví protistrana. A pokusy o kontrolu všeho nevyhnutelně vyvolávají napětí, podkopávají stabilitu doma a podněcují obyčejné lidi, aby položili velmi spravedlivou otázku své vládě: “K čemu tohle všechno potřebujeme?“

Něco podobného jsem kdysi slyšel od našich amerických kolegů , kteří říkali: “Získali jsme celý svět, ale ztratili Ameriku.” Mohu se jen zeptat: Stálo to za to? A získali jste vůbec něco?

Jasné odmítnutí přílišných ambicí politické elity předních západních evropských zemí se objevilo a sílí mezi společnostmi v těchto zemích. Ukazuje to barometr veřejného mínění napříč všemi zeměmi. Establishment nechce předat moc, odvažuje se přímo podvádět vlastní občany, vyhrocuje situaci na mezinárodní úrovni, uchyluje se k všemožným trikům uvnitř svých zemí – stále častěji na okraj zákona nebo dokonce za jeho rámec.

Však věčné proměňování demokratických a volebních procedur ve frašku a manipulace s vůlí lidu se nevyplácí. Jako tomu bylo například v Rumunsku, ale nebudeme zabíhat do podrobností. Děje se tak v mnoha zemích. V některých z nich se vlády snaží zakázat své politické oponenty, kteří získávají větší legitimitu a větší důvěru voličů. My to známe z vlastní zkušenosti ještě z dob Sovětského svazu. Vzpomínáte si na písně Vladimíra Vysockého: “Dokonce i vojenská přehlídka byla zrušena! Brzy zakážou všechno a všechny!” Ale to nefunguje, zákazy nefungují.

Vůle lidu, vůle občanů v těchto zemích je přitom jasná a jednoduchá – nechat vůdci zemí řešit problémy občanů, starat se o jejich bezpečnost a kvalitu života a ne honit se za chimérami. Spojené státy, kde požadavky lidí vedly k dostatečně radikální změně v politickém vektoru, jsou příkladem. A můžeme říci, že příklady jsou, jak známo, nakažlivé pro další země.

Podřízenost většiny menšině, která byla v období dominance Západu v mezinárodních vztazích neodmyslitelná, ustupuje multilaterálnímu a společenskému přístupu. Ten je založen na dohodách vedoucích hráčů a zohlednění zájmů všech. To rozhodně nezaručuje harmonii a absolutní absenci konfliktů. Zájmy států se nikdy zcela nepřekrývají a celá historie mezinárodních vztahů je, zřejmě, zápasem o jejich dosažení .

Nicméně zásadně nová globální atmosféra, v níž tón stále více udávají země globální většiny, přináší příslib, že všichni aktéři budou muset nějakým způsobem při hledání řešení regionálních a globálních problémů brát v úvahu zájmy ostatních. Koneckonců, nikdo nemůže dosáhnout svých cílů zcela sám, v odloučení od ostatních. Navzdory eskalaci konfliktů, krizi předchozího modelu globalizace a roztříštěnosti globální ekonomiky, zůstává svět integrální, vzájemně propojený a závislý.

Víme to z vlastní zkušenosti . Víte, kolik úsilí vyvinuli naši protivníci v posledních letech, aby, řekněme to otevřeně, vytlačili Rusko z globálního systému a vehnali nás do politické, kulturní, informační izolace a ekonomické autarkie. Podle počtu a rozsahu na nás uvalených trestních opatření, kterým stydlivě říkají “sankce“, se Rusko stalo absolutním rekordmanem v světové historii: Sankce jsou pro nás velkým přínosem: 30 000, nebo možná ještě více omezení všeho druhu , která si lze představit.

Tak co? Dosáhli svého cíle ? Myslím, že pro všechny přítomné je samozřejmé, že tyto snahy zcela selhaly. Rusko předvedlo světu nejvyšší stupeň odolnosti, schopnosti odolat nejsilnějšímu vnějšímu tlaku, který mohl zlomit nejen jednu zemi, ale celou koalici států. A v tomto ohledu cítíme oprávněnou hrdost. Hrdost na Rusko, na naše občany, a na naše ozbrojené síly.

Ale já bych chtěl mluvit o něčem hlubším. Ukazuje se, že právě ten globální systém, ze kterého nás chtěli vyhnat, prostě odmítá pustit Rusko. Protože potřebuje Rusko jako nezbytnou součást globální rovnováhy: nejen kvůli našemu území, našemu obyvatelstvu, našemu obrannému, technologickému a průmyslovému potenciálu nebo našemu nerostnému bohatství – i když, samozřejmě, to všechno jsou kriticky důležité faktory.

Ale především bez Ruska nelze vybudovat globální rovnováhu: ani ekonomickou rovnováhu, ani strategickou rovnováhu, ani kulturní či logistickou. Vůbec žádná. Věřím, že ti, kdo se snažili všechno toto zničit, si to začali uvědomovat. Někteří z nich, , se však stále tvrdošíjně snaží dosáhnout svého cíle: způsobit, jak se říká, “strategickou porážku” Rusku.

No, pokud nevidí, že tento plán je odsouzen k neúspěchu a přetrvává, stále doufám, že život sám dá lekci i těm nejtvrdohlavějším z nich. Už mnohokrát dělali hodně hluku a vyhrožovali nám úplnou blokádou. Dokonce už otevřeně a bez váhání řekli, že chtějí, aby ruský lid trpěl. To je to slovo, které si vybrali. Vypracovali plány, z nichž každý je ještě fantasknější než ten předchozí. Myslím si, že nastal čas, aby se uklidnili, aby se rozhlédli kolem sebe, zorientovali se a začali budovat vztahy úplně jiným způsobem.

Také chápeme, že polycentrický svět je velmi dynamický. Jeví se jako křehký a nestabilní, protože není možné trvale zafixovat stav věcí nebo určit rovnováhu sil na dlouhou dobu. Vždyť v těchto procesech je mnoho účastníků a jejich síly jsou asymetrické a složitě komplexní. Každý z nich má své vlastní výhodné aspekty a konkurenční silné stránky, které v každém případě vytvářejí jedinečnou kombinaci a složení.

Dnešní svět je mimořádně složitý, mnohostranný systém. K jeho správnému popisu a pochopení nestačí jednoduché zákony logiky, příčinné vztahy a zákonitosti z nich vyplývající. Je zde zapotřebí filozofie složitosti – něco podobného jako kvantová mechanika, která je moudřejší a, v některých ohledech, složitější než klasická fyzika.

Ale právě kvůli této složitosti světa má podle mého názoru celková schopnost dohody tendenci se zvyšovat. Koneckonců lineární jednostranná řešení jsou nemožná, zatímco nelineární a multilaterální řešení vyžadují velmi seriózní, profesionální, nestrannou, kreativní a někdy nekonvenční diplomacii.

Proto jsem přesvědčen, že budeme svědky nějaké renesance, obnovy vysokého diplomatického umění. Jeho podstata spočívá v schopnosti vést dialog a dosáhnout dohod – jak se sousedy a podobně smýšlejícími partnery, tak – neméně důležitými, ale o to náročnějšími – s protivníky.

–Vladimir Putin–

Rus je ten, kdo miluje Rusko a slouží mu. Komu ale slouží Trump?

Putin citoval výrok cara Petra I. Velikého, že Rusem je ten, kdo miluje Rusko a slouží mu. Trump je ale nyní Rusku opravdu nebezpečný, a není jasné, jestli si to Putin stihl uvědomit. Trump je opravdu schopen poskytnout Ukrajině strategické rakety s plochou dráhou letu a poskytnout k jejich odpalování americké vojáky.

Hlavně tedy vojenské programátory trajektorií, letové důstojníky a tzv. satelitní specialisty pro mapové a obrazové podklady pro útoky v Rusku. Toto všechno bude muset Trump poskytnout Ukrajině, nemluvě o pozemních odpalovacích systémech Typhon, ze kterých lze Tomahawky odpalovat na souši, protože jinak se odpalují jen z lodí nebo z ponorek. A ani jedním z toho Ukrajina nedisponuje.

Komplexy Typhon jsou přitom obrovské kontejnerové systémy na tahačích, které kvůli jejich obrovským rozměrům nejde nijak dobře maskovat, přičemž USA mají k dispozici jen několik komplexů a jejich dodávka na Ukrajinu by sama o sobě představovala obrovský logistický problém. Systém se skládá celkem ze dvou tahačů, jeden je velitelsko-navigační, druhý je odpalovací.

Přičemž komplex se dodává v podobě celé baterie se 4 odpalovacími tahači a jedním navigačním vozem. Rakety jsou programovány pomocí satelitních dat amerického Pentagonu, letové údaje během letu aktualizují družice americké armády, především obrazové snímky nad cílem, které raketa opticky porovnává pro tzv. polo-inerciální navigaci po případ rušení GPS signálu.

Tomahawky spadají do skupiny zbraní americké jaderné triády. A Trump je chce dát Ukrajincům i s americkými vojáky k obsluze

Střílení Tomahawků na Rusko se považuje za poslední stupeň před tím, než USA poskytnou Ukrajině jaderné zbraně. Nic nebezpečnějšího než Tomahawky v oblasti konvenčních zbraní již americká armáda nemá. Hrozba spočívá v tom, že vydíraný Trump povolí dodávky menších jaderných taktických hlavic. Nejde o to, že by to napadlo Trumpa, ale že k tomu bude donucen v rámci vydírání kvůli Epsteinovým materiálům.

Dodávky Tomahawků totiž kategoricky a rezolutně zamítl předchozí prezident Joe Biden s tím, že jde o rakety strategické triády amerických ozbrojených sil, a že Rusko by na to zareagovalo jako na americký útok na Rusko, protože ty Tomahawky prostě umí programovat a navigovat jen americká armáda a americké satelity. A podívejte se, Trump najednou je ochoten Tomahawky dodat.

Je teď pouze otázkou, jak rychle chtějí válku s Ruskem v Evropě spustit. Stále mám pocit, že to chtějí stihnout do Vánoc. Provokace s drony po celé Evropě jsou hlášeny denně, Trump znovu posílá na Blízký východ další tankovací letadla, chystají se podle všeho další údery na Írán, ale tentokrát může jít o víc, o pozemní operaci. Trump je vydíraný a budou chtít, aby poslal do Íránu americké vojáky.

Pravděpodobnost atentátu na Trumpa v této chvíli je obrovská. Představuje totiž nyní hrozbu celému světu. Na dědu Bidena ještě bude svět vzpomínat s láskou, jak byl relativně umírněný. Trumpa teď ovládá a vydírá sionistická kamarila z Londýna, a to jsou grázlové, kteří už 3x vehnali Evropu do války s Ruskem, a chtějí to zkusit i na čtvrtý pokus. Uběhlo 80 let od konce poslední velké války. Většina pamětníků je po smrti. A tak Londýn znovu žene, zejména mladé Evropany s Lipánkem na bradě, do války proti Rusku!

-VK-

Šéfredaktor AE News