Skandál největšího německého deníku, jehož redaktor se ptal Zelenského, jak může Evropa pomoci Ukrajině zabíjet více Rusů, odhaluje nacistický resentiment mezi německými elitami, politiky a novináři! Ani bavorský ministr vnitra není nejostřejší tužka v penálu, když objevil Ameriku a zjistil, že mnoho Ukrajinců doma i v Německu sympatizuje s Ruskem!

Skandál největšího německého deníku, jehož redaktor se ptal Zelenského, jak může Evropa pomoci Ukrajině zabíjet více Rusů, odhaluje nacistický resentiment mezi německými elitami, politiky a novináři! Ani bavorský ministr vnitra není nejostřejší tužka v penálu, když objevil Ameriku a zjistil, že mnoho Ukrajinců doma i v Německu sympatizuje s Ruskem!

Německo to prostě má stále v sobě. Ani 81 let po skončení druhé světové války se německé elitní kruhy nezbavily své hluboce zakořeněné nevraživosti a resentimentu vůči Rusku za historickou porážku v roce 1945. Samozřejmě, že nikdo v dnešním Berlíně či v redakcích médií to veřejně a naplno nepřizná.

Tento postoj je však čím dál zřetelněji vidět a cítit z rétoriky politických představitelů – od minulého kancléře Olafa Scholze až po současného kancléře Friedricha Merze. Ještě agresivněji se tento fenomén projevuje u předních německých novinářů z tzv. mainstreamových médií, v jejichž čele stojí prestižní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Příkladem toho, jak hluboko tento narativ pronikl do německého žurnalistického prostředí, se stal incident z minulých dní.

Redaktor zmíněného deníku Michael Martens vyrobil v sobotu 8. srpna na tiskové konferenci v Bělehradě naprosto neuvěřitelný skandál. Na společném vystoupení srbského prezidenta Aleksandra Vučiće a ukrajinského vůdce Volodymyra Zelenského se bez obalu zeptal ukrajinské hlavy státu, jak může Evropa Ukrajině pomoci „zabíjet více Rusů“. Ačkoli se vzápětí opravil na „ruských vojáků“, moc si nepomohl a škoda již byla napáchána a podstata jeho myšlení se naplno odhalila.

Tohle je samozřejmě důkaz latentního nacismu, které prostě v Německu je stále zažraný a v poslední době prostě vyplouvá na povrch. Pohrobci nacistů jsou již ze 3. a dokonce 4. kolene, ale přesto ten nacismus a nenávist k Rusku spolu s resentimentem přetrvává.

A občas si prostě nějaký politik či redaktůrek nedá pozor na hubu a prostě mu to ujede, jako to ujelo Martensovi. A je jedno, jestli vyzval k zabíjení Rusů nebo “jen” ruských vojáků. V tom nedělal Wehrmacht a jednotky SS žádný rozdíl během operace Barbarossa při tažení Sovětským svazem. Jeho dědeček mu o tom určitě mohl lecos vyprávět.

Skandál na tiskové konferenci a pochybná nestrannost německých médií

Výrok novináře Michaela Martense okamžitě vyvolal mezinárodní ohlas a ostrou vlnu kritiky. Novináři německých médií, a redakce FAZ především, mají podle všech profesních kodexů i regulačních pravidel německého syndikátu novinářů povinnost zachovávat striktní nezávislost, odstup a neutralitu.

Německý žurnalista se podle platných etických zásad nesmí otevřeně postavit na jednu stranu válečného konfliktu a vyzývat k zabíjení vojáků, či dokonce civilistů druhé strany. existuje na to dokonce Grundgesetz paragraf trestnosti podněcování k válce či podpoře války. Martensovo formulování dotazu však nebylo analytickou otázkou, ale přímou výzvou k intenzivnějšímu zabíjení. Rusofobie je prostě v Německu zažraná. Bývalý kancléř Olaf Scholz zažil taktéž jednu veřejnou rusofobní epizodu, kde ponechal průchod nacistickým emocím. Video máte níže.

V reakci na Martensův výstup vypukla mezi veřejností i odbornou kritikou masivní petice požadující, aby vedení deníku Martense neprodleně propustilo. Tlak veřejnosti přinutil redakci Frankfurter Allgemeine Zeitung, aby v pondělí vydala oficiální prohlášení. Vedení novin se v něm pokusilo situaci zachránit tvrzením, že „Není redakční politikou FAZ, aby bylo zabito co nejvíce ruských vojáků.“ Tímto vlažným distancováním se však polemika zdaleka neuklidnila. Redakce sice odmítla, že by zabíjení bylo jejím oficiálním cílem, nicméně fakt, že její klíčový redaktor takto uvažuje a veřejně se ptá, zanechal v důvěryhodnosti listu hlubokou trhlinu.

Dědeček ve štábu Wehrmachtu a historické paralely

Olej do ohně celé kauzy přililo odhalení informací v profilu Michaela Martense na německé Wikipedii. Vyšlo totiž najevo, že jeho dědeček Kurt Martens působil v nacistickém Německu jako státní zástupce (prokurátor) a následně sloužil jako důstojník ve vysokém velitelském štábu Wehrmachtu.

Martens existenci této rodinné historie nepopírá. Ve svých vyjádřeních veřejně tvrdí, že se z temných kapitol německé minulosti a nacismu poučil a že jeho rodinný původ jeho dnešní práci neovlivňuje. Nicméně na internet se dostali informace, že Martensův dědeček Kurt byl nejen u Wehrmachtu, ale dokonce v Hitlerově čestné jednotce Leibstandarte SS Adolf Hitler. Více v odkazu na Twitteru níže.

Dědeček Michaela Martense, Kurt Martens, byl členem nacistické jednotky Waffen-SS pod Hitlerovým velením: „Britský komik Dan Tetsell a německý novinář Michael Martens jsou bratranci, kteří mají společného dědečka, Kurta Martense, který sloužil ve Waffen-SS.“

Michael Martens’ grandfather, Kurt Martens, was in a Nazi in Hitler’s Waffen SS:

“British comedian Dan Tetsell and German journalist Michael Martens are cousins who share the same Waffen-SS grandfather, Kurt Martens.”https://t.co/nH4WzjS8w1 pic.twitter.com/2MQlYJH8w4

— ⏳Towhee 🌏☮️ (@amborin) August 10, 2026

Právě tato prohlášení však vyvolala na sociálních sítích a v nezávislých médiích obrovskou vlnu sarkasmu a rozhořčení. Kritici poukazují na to, že pokud se Martens z historie poučil, pak očividně zcela opačným způsobem, než by se od moderního demokratického novináře očekávalo. Jeho rétorika totiž nápadně připomíná slovník a uvažování důstojníků německého generálního štábu z doby druhé světové války.

Tedy přesně toho štábu, kde sloužil jeho dědeček a kde se v letech 1941–1945 reálně plánovalo a řešilo, jak zlikvidovat co nejvíce příslušníků Rudé armády a usnadnit postup na východ. Tento dějinný příměr tak znovu otevřel otázku, do jaké míry jsou jisté vzorce myšlení v německé společnosti předávány napříč generacemi.

Objevení Ameriky bavorským ministrem, že na Ukrajině jsou i Ukrajinci sympatizující s Ruskem

Skandál kolem novináře FAZ však není jediným příkladem toho, jak němečtí političtí představitelé a analytici přistupují k východní Evropě s pozoruhodnou mírou naivity či předstíraného překvapení. V souvislosti s nedávným nálezem dronu s výbušninou na ukrajinském letadle Antonov na německém letišti vystoupil bavorský ministr vnitra Joachim Hermann (CSU). Ve svém prohlášení komentoval zatčení ukrajinského občana, který byl v této věci podezřelý ze spolupráce s ruskými tajnými službami.

Hermann před kamerami s vážnou tváří prohlásil, že na Ukrajině – a tím pádem i mezi ukrajinskými uprchlíky v Německu – existuje nemalé množství lidí, kteří sympatizují s Ruskem. A že Německo s tímto faktem musí začít počítat, protože nelze na první pohled jednoduše rozlišit, který Ukrajinec podporuje Kyjev a který naopak drží stranu Moskvě.

Podstatou konfliktu na Ukrajině je občanská rozpolcenost, kterou Západ léta ignoroval

Slova bavorského ministra vnitra působí na externího pozorovatele téměř jako fraška. Němečtí politici a západní mainstreamoví komentátoři jako by dnes objevovali Ameriku, když překvapeně zjišťují, že Ukrajina není homogenní monolit, ale země s velmi složitou národnostní, jazykovou a politickou strukturou. Právě tato vnitřní rozpolcenost byla přece spouštěčem celého konfliktu, který v zemi zuří prakticky již od událostí na Majdanu v roce 2014.

Ukrajina byla po desetiletí zemí, kde vedle sebe žily miliony etnických Rusů a Ukrajinců, úzce propojených rodinnými, kulturními i hospodářskými pouty. Ignorování této reality a snaha o jednoznačné politické i kulturní odříznutí proruské části obyvatelstva vedly v roce 2014 k vypuknutí tragického občanského konfliktu na Donbasu. Tento vnitřní střet se následně v roce 2022 transformoval do otevřeného, zástupného a de facto mezinárodního vojenského konfliktu obrovských rozměrů.

Pokud dnes přední němečtí politici vyjadřují údiv nad tím, že mezi ukrajinskými občany existují lidé s proruskými postoji či přímo agenti pracující pro ruské zájmy, prokazují tím buď naprostou neznalost reálií východní Evropy, nebo vědomou licoměrnost. Dvanáct let ignorovali složitost ukrajinské společnosti a nyní jsou konfrontováni s důsledky vlastní jednostranné politiky přímo na území Spolkové republiky Německo.

Německé stíny minulosti a naprostá absence sebereflexe

Spojení nevraživé rétoriky novinářských elit typu Michaela Martense z FAZ a naivního procitání politiků typu Joachima Hermanna vykresluje šílený obraz současného Německa. Namísto toho, aby Berlín působil jako stabilizační faktor Evropy, podléhá starým historickým resentimentům a ideologickému vidění světa a sám se stává havním destabilizačním nástrojem v Evropě. A to nejen bezpečnostní destabilizací, ale i ekonomickou a v neposlední řadě sociální, jak jsme viděli v roce 2015 v případě otevření Německa barevné migrační vlně. Je to destrukce Německa společně s destrukcí Evropy.

German journalist Michael Martens of the Frankfurter Allgemeine Zeitung was slated for dismissal after he asked how Europe could “help kill more Russians.”

An online petition to this effect has been launched on the Change platform and has already been signed by over 2,000… pic.twitter.com/Nl0frlQycR

— Ignorance, the root and stem of all evil (@ivan_8848) August 10, 2026

Když redaktor předního deníku bez mrknutí oka zjišťuje, jak účinněji zabíjet vojáky protivníka, a jeho rodinné zázemí sahá přímo do právního a vojenského aparátu Třetí říše, nelze se divit vyostřeným reakcím veřejnosti. Ukazuje se, že historické německé trauma z roku 1945 a z toho pramenící antiruský sentiment v německém establishmentu nikdy zcela nezmizely. Pouze čekaly na vhodnou dějinnou konstelaci, aby se v plné síle opět prodraly na povrch. A právě to se teď děje v přípravě celé Evropy na konflikt s Ruskem v horizontu roku 2030. Taková je realita.

-VK-

Šéfredaktor AE News