Bouře emocí okolo změny financování ČT a ČRo není bojem o obsah peněženky, ale o to, kdo smí nebo nesmí koukat pod prsty těm, kteří z té peněženky financují podivné projekty, produkce, analýzy a služby všeho druhu skrze napojené firmy s neznámým vlastnictvím! Nový zákon o financování totiž poprvé v historii umožní NKÚ kontrolovat účetnictví a penězotoky z ČT a ČRo!

Bouře emocí okolo změny financování ČT a ČRo není bojem o obsah peněženky, ale o to, kdo smí nebo nesmí koukat pod prsty těm, kteří z té peněženky financují podivné projekty, produkce, analýzy a služby všeho druhu skrze napojené firmy s neznámým vlastnictvím! Nový zákon o financování totiž poprvé v historii umožní NKÚ kontrolovat účetnictví a penězotoky z ČT a ČRo!

V posledních týdnech sledujeme v českém mediálním prostoru nebývalou bouří emocí. Tématem je navrhovaná změna financování České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo). Zatímco zastánci změny mluví o modernizaci a stabilitě, Kavčí hory bijí na poplach.

Argumentují ohrožením nezávislosti, politickým tlakem a koncem svobodné žurnalistiky. Při bližším pohledu se však zdá, že tato vzletná slova o demokracii mohou být jen kouřovou clonou, která má zakrýt mnohem prozaičtější problém: hrozbu skutečné penězotokové kontroly!

Klíčovým bodem, o kterém se v emotivních prohlášeních vedení ČT příliš nemluví, je fakt, že přechod na financování ze státního rozpočtu by automaticky otevřel dveře Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. V tom je ten zakopaný slon uprostřed porcelánové místnosti, o kterém se nesmí na mainstreamu mluvit.

Dosud si veřejnoprávní média v podstatě vládla sama sobě, kryta hradbou „vlastních“ svrchovaných rozpočtů z koncesionářských poplatků. NKÚ totiž dosud do této chvíle, jakožto nezávislá ústavní instituce, nemá pravomoc sledovat toky peněz veřejnoprávních médií.

Po více něž 33 letech dojde k první kontrole NKÚ ve veřejnoprávních médiích. Pánbůh zaplať!

Nový zákon to má změnit a udělit konečně po 33 letech NKÚ tuto pravomoc. Chápete ten křik? Celých 33 let nikdo nemohl kontrolovat, co se děje s miliardami korun každoročně vybíraných z koncesního výpalného. A to teď má skončit.

Nejde vůbec o peníze, protože ČT i ČRo dostanou totéž, co braly dosud, plus každý rok budou tyto peníze valorizovány o inflaci, což je pro obě instituce skvělé a měly by tleskat. Ale ne. Místo toho se spouští křik o ohrožení nezávislosti. Jako kdyby ten nový zákon něco takového zaváděl. Celkem 17 zemí Evropské unie financuje veřejnoprávní média napřímo ze státního rozpočtu, a nikde není slyšet, že by tím byla v 17 zemích EU ohrožena nezávislost těchto médií.

Dokonce vzniká podezření, že nezvyklý řev z různých neziskovek, které se připojují k boji za zachování starého modelu financování,  je právě motivovaný tím, že tyto neziskovky mohou být partnersky, produkčně, poradensky a jinak finančně napojení právě na tato veřejnoprávní média, kdy právě jména těchto neziskovek mohou figurovat v těch tisícovkách začerněných stránek. A bůhví kdo všechno další je tam pod tím černým fixem schovaný.

Ten neuvěřitelný jekot a křik kvůli změně financování doslova potvrzuje, že nejde o peníze, ale skutečně o ustanovení pravomoci NKÚ po 33 letech od vzniku ČT po rozdělení federace. A dokonce řve už i Evropská unie, že nezávislost veřejných médií může být v ČR v ohrožení [1], přičemž v 17 dalších zemích EU, kde jsou veřejnoprávní média financována ze státních rozpočtů, asi v ohrožení nejsou. To jenom v Babišově Česku, na Ficově Slovensku a do minulé soboty v Orbánově Maďarsku.

Modely financování v Evropě

Přesný počet zemí se mírně liší podle toho, zda započítáváme pouze přímé dotace z rozpočtu, nebo i modely se specificky určenou daní (např. Finsko). V rámci Evropské unie (EU) je situace následující:

• Financování ze státního rozpočtu: Tento model (včetně jeho variací) využívá přibližně 17 zemí EU. Patří sem například Slovensko (od roku 2023), Francie (od 2022), Dánsko, Nizozemsko, Lucembursko, Španělsko, Belgie, Bulharsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko a Rumunsko.
• Koncesionářské poplatky: V současnosti zůstávají zachovány již jen v 10 zemích EU (např. Česko, Německo, Rakousko, Polsko, Itálie či Irsko).
• Speciální mediální daň: Specifický model postavený na dani z příjmu fyzických a právnických osob využívá Finsko (tzv. Yle tax) a v podobné formě i Švédsko. V podstatě ale jde stále o státní rozpočet.

Hlavní trendy a důvody změn

Většina evropských zemí, které přešly na rozpočtové financování, tak učinila v posledním desetiletí. Hlavními důvody jsou:

• Technologický vývoj: Tradiční poplatek vázaný na vlastnictví televizního přijímače se stal zastaralým, protože lidé konzumují obsah přes internet a mobilní zařízení.
• Veřejná nespokojenost s obsahem či neobjektivitou veřejných médií financovaných přímo z kapes občanů, kteří argumentují, že veřejná média nikdy nezapínají a nekonzumují, proto nechtějí platit
• Efektivita výběru: Odpadají vysoké náklady na správu a vymáhání poplatků od statisíců neplatících domácností.
• Sociální spravedlnost: Paušální poplatek vybíraný přímo z kapes občanů dopadá tvrději na nízkopříjmové skupiny, zatímco financování z daní je progresivnější a hlavně udržitelnější.

Navzdory obavám z politického tlaku ukazují příklady ze Skandinávie nebo Beneluxu, že nezávislost lze zajistit zákonnými pojistkami a víceletými finančními rámci, které brání vládám měnit rozpočet médií operativně každý rok.

Strašák jménem NKÚ a “nezávislost médií” jako rukojmí

A právě zde leží pověstný zakopaný slon v porcelánu. Pokud by ČT začala podléhat kontrole NKÚ, skončila by éra, kdy se o miliardových zakázkách, externích produkcích a smlouvách s „vyvolenými“ firmami rozhodovalo v uzavřeném kruhu. Poprvé bude někdo skutečně prověřovat, kam ČT posílá peníze, jakým firmám a jakým kamarádům, a jestli náhodou, čirou náhodou, nefunguje rozdělování na klientelistickém klíči.

Argument o ohrožení nezávislosti při financování ze státní pokladny pokulhává v momentě, kdy si uvědomíme, že v mnoha demokratických zemích (např. ve Skandinávii) a celkově v 17 zemích EU tento model funguje bez sebemenších problémů.

Navíc, i současný systém poplatků je závislý na politicích – jsou to právě oni, kdo v Parlamentu rozhodují o jejich výši. Pokud nový zákon jasně definuje mechanismus výpočtu a garantuje finanční objem, není důvod se domnívat, že by novináři najednou začali psát podle vládních not. Skutečným rozdílem tak zůstává pouze jedna věc: auditní a kontrolní mandát NKÚ!

Registr smluv jako „omalovánky“ pro vyvolené

Dalším varovným signálem, proč se ČT tak brání vnější kontrole, je její dlouhodobý přístup k zákonu o registru smluv. Ačkoliv má jít o nástroj veřejné kontroly, Česká televize si z něj nezřídka dělá vlastní verzi „omalovánek“. V registru se pravidelně objevují dokumenty, ve kterých jsou klíčové pasáže — jako jsou konkrétní finanční částky, jména externích spolupracovníků nebo detaily o nákupu licencí — důkladně začerněny.

Vedení televize se v těchto případech obvykle zaštiťuje „obchodním tajemstvím“ nebo „ochranou hospodářské soutěže“. Problémem však zůstává, že u instituce financované z kapes daňových poplatníků by měla být hranice mezi obchodním zájmem a právem veřejnosti na informace nastavena zcela opačně.

Začerňování odměn pro mediální hvězdy, externí produkce či konzultanty tak vytváří ideální podhoubí pro spekulace o tom, komu se peníze z Kavčích hor ve skutečnosti sypou a zda jsou tyto výdaje adekvátní a… chraň Bůh na to pomyslet… jestli nedochází k tunelování rozpočtů do spřízněných externích firem.

Miliardy v mlze externích produkcí

Kritika se v minulosti snesla i na neprůhlednost výběrových řízení u velkých zakázkových pořadů. Zatímco interní tvorba podléhá alespoň určitému dohledu, miliardy korun proudící do rukou soukromých produkčních společností mizí v šedé zóně. Bez pravomocí NKÚ je pro veřejnost prakticky nemožné zjistit, zda ČT neplatí za externí pořady násobně vyšší částky, než za jaké by je dokázala vyrobit sama, nebo zda zakázky nedostávají stále stejné, „spřátelené“ firmy bez ohledu na efektivitu.

Dosavadní kontrola ze strany Rady ČT se v tomto směru ukázala jako nedostatečná. Radní jsou sice vybaveni dozorčí komisí, ale jejich možnosti jít do hloubky účetnictví jsou omezené a často narážejí na neochotu managementu poskytovat detailní podklady s odkazem na autonomii média. Příchod NKÚ by tuto hru na schovávanou ukončil. Auditoři by totiž měli zákonný nárok vidět i to, co dnes zůstává skryto pod tlustou vrstvou černého fixu.

Když vlci vyjí na Měsíc, nejde jim o Měsíc

Veřejnoprávní média hospodaří s miliardami korun, na které se skládají všichni občané. Je proto legitimní se ptát, proč se instituce, která se sama pasuje do role „hlídacího psa demokracie“, tak vehementně brání tomu, aby někdo dohlížel na její vlastní hospodaření. Odpor proti změně financování tak v tomto světle vypadá spíše jako snaha udržet si status quo, kde do účetnictví nevidí nikdo zvenčí. Pokud ČT skutečně hospodaří efektivně a transparentně, neměla by mít z auditu NKÚ žádné obavy.

Naopak – jasné potvrzení čistého štítu by její pozici ve společnosti jen posílilo a státem a zákonem garantované financování by bylo provozní jistotou. Pokud ČT tvrdí, že kontrola hospodaření ze strany státního orgánu ohrožuje její nezávislost, v podstatě tím říká, že její svoboda je přímo závislá na absenci finanční transparentnosti. To je v demokratickém právním státě nebezpečný a absurdní argument. Skutečná nezávislost médií stojí na kvalitní novinařině a odvaze klást nepříjemné otázky mocným politikům.

🤡🇨🇿 „Nebudeme mlčet a nebudeme sedět na zadku!“ Pan chvilkař Minář byl toho dne poněkud neklidný.

A tohle nejsou výhružky? Nebo výhružky můžou být jen v SMSkách? 🤦‍♂️ pic.twitter.com/lhRmFj5Xm2

— neČT24 (@42TCen) April 15, 2026

Nezávislost rozhodně nespočívá v právu tajit, jakým způsobem jsou utráceny miliardy korun z veřejných rozpočtů nebo z kapes občanů. Odpor proti NKÚ tak není ničím jiným než přiznáním, že se na Kavčích horách bojí okamžiku, kdy „hlídací pes“ poprvé strhne náhubek v podobě auditní zprávy, která by mohla definitivně rozmetat mýtus o bezchybném hospodaření. Protože platí, že když vlci vyjí, tak na vzdory obecné představě nevyjí na Měsíc, ale komunikují mezi sebou signály a zprávy. A čím více vyjí, tím větší panika a obavy se rozprostírají ve smečce.

Nejde totiž o Měsíc, ale o rozzuřeného medvěda, který vtrhl do lesa a ohrožuje tím celou vlčí smečku. A ta volá vytím na pomoc všechny ostatní smečky ze širého a dalekého okolí. Stejně tak výše zmíněná média vyjí a volají na pomoc všechny z širokého a dalekého okolí, až z Bruselu. Takže, když se teď v médiích vyje na “ohrožení nezávislost médií“, ve skutečnosti se mezi vlky strhla panika, že na Kavčí hory míří kontrolor. To jenom, abyste se v tom vytí z mainstreamu a z různých milionových neziskovek orientovali. Abyste prostě byli v realitě.

-VK-

Šéfredaktor AE News