Petr Pavel provedl de facto ústavní puč, když zmařil jmenování Filipa Turka. A proč je výrok Andreje Babiše o „uzavřené záležitosti“ nebezpečným precedentem a legitimizací prezidentova ústavního puče? Potopení Turka ze strany Pavla a teď i Babiše může vést k rozvalu koalice a k menšinové vládě!
Petr Pavel provedl de facto ústavní puč, když zmařil jmenování Filipa Turka. A proč je výrok Andreje Babiše o „uzavřené záležitosti“ nebezpečným precedentem a legitimizací prezidentova ústavního puče? Potopení Turka ze strany Pavla a teď i Babiše může vést k rozvalu koalice a k menšinové vládě!
Celá republika sleduje bezprecedentní ústavní konflikt, který rozpoutal prezident Petr Pavel svým krokem odmítnout jmenovat Filipa Turka ministrem v nové vládě. Není to pouze osobní spor, není to ani otázka politického vkusu. Jde o zcela zásadní precedent, který svou povahou zasahuje do samotné logiky parlamentního systému. A děje se tak na základě intervence Bruselu.
Prezident se postavil nad Ústavu, přisvojil si pravomoci, které mu zákon nedává, a ještě k tomu vše doprovodil mlžením a vágními, prázdnými odůvodněními. A pak přichází výrok Andreje Babiše, že je to „uzavřená záležitost“. Jako kdyby snad šlo o nějaký technický detail, přestřelku úředníků, nebo drobnou epizodu, na kterou se zítra zapomene. Ne, nejde. A nesmí jít. Protože pokud se z tohoto precedentu stane norma, máme po parlamentní demokracii.
Ústava České republiky je napsaná jasně: prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra. Není tam jediná zmínka o tom, že by mohl návrh odmítnout. Není tam žádné „diskreční oprávnění“, žádné „prezidentské posuzování vhodnosti kandidáta“, žádný mechanismus, který by z hlavy státu dělal personálního kádrováka vlády. Nic takového.
Prezident nemá hrát personálního filtrátora. Prezident nemá suplovat parlament, policii ani soudy. Prezident nemá rozhodovat podle toho, kdo se mu líbí a kdo ne. Tenhle princip byl dříve respektován dokonce i prezidenty, kteří byli výraznými politickými osobnostmi. Václav Havel, Václav Klaus, dokonce i Miloš Zeman – přes všechny konflikty, které vedli – nakonec museli vždy ustoupit textu Ústavy, i když to leckdy bolelo. Petr Pavel jde opačnou cestou. Stojí si za tím, že má nějaké samozvané oprávnění určovat, kdo bude ve vládě. Jenže to je ústavní převrat tichou cestou.
| Jak se rozchází text Ústavy a praxe v kauze nejmenování Filipa Turka | |||
| Oblast | Co říká Ústava | Jak postupoval Petr Pavel | Důsledek pro systém |
| Jmenování členů vlády | Prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra. | Odmítl návrh na jmenování Filipa Turka, jako by měl právo veta. | Prezident si přisvojuje pravomoc, kterou Ústava nezná – de facto zavádí vetování ministrů. |
| Odpovědnost vlády | Vláda je odpovědná Sněmovně, nikoli prezidentovi. | Prezident se chová, jako by členové vlády byli odpovědní jemu osobně. | Rozmazává se hranice odpovědnosti, prezident zasahuje do sestavování kabinetu bez jakékoliv odpovědnosti voličům. |
| Kontrola kandidátů | Kontrolu činí volby, parlament, případně policie a soudy. | Odvolává se na neurčitá „bezpečnostní rizika“ a vlastní posudky. | Zavádí se praxe, kdy neznámé posudky a pocit prezidenta přebíjejí volební výsledek a vůli většiny. |
| Dělba moci | Prezident má být vyváženou součástí systému, ne druhým premiérem. | Fakticky vystupuje jako skrytý super-premiér s vlastním výběrovým právem na ministry. | Dělba moci se rozpadá, prezident posiluje roli bez explicitního mandátu a bez jasných brzd. |
Proč je prezidentská argumentace nebezpečně prázdná
Když prezident odmítl jmenovat Filipa Turka, argumentoval „vyhodnocením bezpečnostních rizik“ a „pochybnostmi o kompetencích“. Tato formulace působí jako zpravodajská hrozba, ale přitom neobsahuje nic konkrétního. Jen slova. Jen šum. Jen mlha. Ústavní funkci nelze popřít tím, že se kolem ní vytvoří slovní mlha o bezpečnosti. Buď existují závažné informace – a pak je povinností prezidenta a jeho aparátu je alespoň rámcově sdělit, pokud má být kandidát fakticky odstřelen. Nebo neexistují – a pak jde o svévolné obcházení premiéra a parlamentu. Nic mezi tím není. Nemůže být.
Prezident nemůže rozhodovat podle „osobních pocitů“. Nemůže rozhodovat podle toho, kdo chodil na jaké demonstrace, kdo je komu mediálně trnem v oku nebo kdo je „kontroverzní“. Taková logika je znakem režimů, kde se moc soustředí v rukou jediné osoby a kde se politická kariéra láme na tom, jestli člověk sedí prezidentovi v žaludku. A právě tady se láme otázka, zda ještě žijeme v parlamentní republice, nebo v poloprezidentské karikatuře, kterou nám nikdo neschválil.
Reakce veřejnosti a médií: ticho, relativizace a alibismus
Zarážející je absolutní selhání médií. Hlavní novináři namísto tvrdé konfrontace s prezidentem začali vysvětlovat, že „Ústava není úplně jednoznačná“ – což je prostě lež. Ústava je v tomto bodě jednoznačná až krystalicky: prezident jmenuje na návrh premiéra. Když premiér navrhne konkrétní jméno, prezident není povolán hrát boha. Politologové se chovají jako by dostali noty. Jedni relativizují, druzí bagatelizují.
Nikdo se neptá napřímo: Má prezident právo odmítnout návrh premiéra? Ano, nebo ne. A odpověď je jednoduchá – nemá. Všechno ostatní jsou jen výmluvy. Čím více se to mlží, relativizuje a balí do odborných termínů, tím větší prostor prezident získává. A tím víc se posouvají mantinely moci. Místo alarmu ticho. Místo obhajoby Ústavy jen komentářové žvatlání, které má jediné – uklidnit, aby se nikdo moc nevzrušoval.
Pojďme se na aktuální rozhodnutí prezidenta, nejmenovat NA NÁVRH premiéra Filipa Turka ministrem, podívat optikou odstavce 4) článku 68 Ústavy, kdy ve 3. pokusu vybírá premiéra předseda Poslanecké sněmovny.
I zde totiž najdeme stejnou formulaci, že prezident jmenuje premiéra NA… pic.twitter.com/x91NPpfTtG
— Patrik Nacher (@PatrikNacher) January 9, 2026
Premiér by měl v takové situaci stát jako skála. Pokud prezident porušuje Ústavu, je povinností premiéra to říct nahlas, jasně a nekompromisně. Jeho mandát nejde z Hradu, ale od voličů. Jenže co se stalo? Vláda raději manévruje, couvá, hledá náhradní jména, protože „nechce jít do konfliktu“. Je to kvůli Bruselu, který vydal zákaz na jmenování Filipa Turka. A proti Bruselu nepůjde ani Petr Pavel, ani Andrej Babiš.
Jenže v takovém případě už vláda není vládou, ale hradní pobočkou. Nemůže přece fungovat systém, kde prezident bude svévolně odmítat navržené ministry a vláda tomu bude jen přihlížet a přizpůsobovat nominace tomu, co projde prezidentským sítem. Tím se vytváří model prezidentského semi-absolutismu, který v Ústavě není a nikdy nebyl.
Historická praxe: prezidenti před Pavlem versus dnešní precedens
Někdo může namítnout, že prezidenti se s vládami přetahovali vždy. Ano, existovaly spory o jednotlivé ministry, zdržování jmenování, veřejné politické tlaky. Ale klíčový rozdíl je v tom, že nakonec, byť se skřípěním zubů, došlo k respektování Ústavy a premiérova návrhu. Prezident si nedovolil definitivně zahodit jméno, které premiér přinesl. To, co předvádí Petr Pavel, posouvá laťku o kus dál.
| Spory o ministry v historii ČR a jejich výsledek ve srovnání s kauzou Turka | |||
| Prezident | Typ konfliktu | Konečný výsledek | Signál pro systém |
| Václav Havel | Spory o složení prvních porevolučních vlád, tlak na „morální profil“ ministrů. | Po debatách nakonec respektoval politické dohody a návrhy premiérů. | Prezident má hlas, ale ne definitivní veto. |
| Václav Klaus | Napjaté situace při jmenování a rekonstrukcích vlád, občasné zdržování. | Po politickém tlaku vládu a její složení vždy nakonec potvrdil. | Prezident může hrát na čas, ale končí u textu Ústavy. |
| Miloš Zeman | Otevřené konflikty, snaha prosazovat „své“ ministry, tlak na kabinet. | I přes excesy nedošlo k definitivnímu odstavení konkrétního jména na základě čistě osobního veta. | Hraniční praktiky, ale formálně se ještě dodržel princip, že premiér navrhuje. |
| Petr Pavel | Odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem na základě neurčitého „vyhodnocení rizik“. | Kandidát byl fakticky zablokován, vláda ustoupila, prezident prosadil své. | Nový precedens: prezident si přisvojuje reálné veto na ministra. |
Tohle je rozdíl, který nelze přejít mávnutím ruky. Zatímco dříve šlo „jen“ o střet politických eg a výkladů, dnes se fakticky mění architektura moci: prezident se posunul z role jmenovatele do role hodnotitele a selektora. Bez změny Ústavy, bez referenda, bez souhlasu občanů. Prostě jak říkám, Česko snese fšecko.
A teď přichází Andrej Babiš a jeho slova o „uzavřené záležitosti“
Když se kauza začala hroutit a Turek byl fakticky odstaven, Andrej Babiš prohlásil, že „je to uzavřená záležitost“. Přesně ten typ výroku, který mění ústavní konflikt na banální epizodu – jako by šlo o omyl v seznamu kandidátů nebo o administrativní nedorozumění.
Jenže tohle nebyla technikálie. Tohle byl ústavní spor nejvyššího řádu. Prezident si přisvojil kompetenci, která mu nepatří. Vláda ustoupila. A šéf nejsilnější vládní strany nad tím udělal tlustou čáru se slovy, že je hotovo. Tím vytváří precedent, který je jedovatý:
– Prezident může ignorovat premiérovy návrhy.
– Premiér to přejde.
– Hlavní vládní strana to označí za vyřízené.
– A jede se dál, jako by se nic nestalo.
Takhle se rodí ústavní eroze, krok po kroku, bez velkých explozí, jen tichým přizpůsobováním se svévoli. Babišův výrok „je to uzavřené“ není uklidnění, ale přikrytí problému betonem, aby se o něm už nemluvilo.
Precedens do budoucna: co když příště prezident odmítne tři ministry? Nebo polovinu vlády?
Když dnes prezident odmítne jednoho ministra, zítra může odmítnout dva. Pozítří může odmítnout celé portfolio rezortů. A nikdo mu v tom fakticky nezabrání, protože už se vytvořil precedens, že to jde. Premiéři si příště dvakrát rozmyslí, koho nominují – ne podle toho, co chtějí voliči, ale podle toho, co projde Hradem.
Petr Pavel musí okamžitě skončit❗️
Pokud s námi souhlasíte, prosíme sdílejte👍Pavel před volbami sliboval, že jmenuje každého kandidáta na ministra, že nepustí kmotra Petra Koláře na Hrad a že bude hájit české národní zájmy. Teď dělá přesný opak. pic.twitter.com/tYIznHphg7
— Národní demokracie 🇨🇿 (@NarDemokracie) January 29, 2026
A tady je to zásadní: Ústava stojí na zvyklostech. Když se zvyklost změní, změní se i Ústava v praxi. Pokud jednou premiér ustoupí, už nikdo neodstraní fakt, že prezident tuto pravomoc reálně má, i když ji formálně mít nesmí. Stačí, aby se to ještě párkrát opakovalo – a český politický systém se posune do úplně jiné ligy. A pokud jde o Motoristy, ti nebudou mít jinou možnost, než zvážit odchod z vlády, protože když
Filip Turek jako symbol testu Ústavy
Ať už má člověk na Filipa Turka osobní názor jakýkoliv, tahle kauza není o něm jako o konkrétní osobě. Kauza je o principu. O tom, jestli se respektuje text základního zákona, nebo jestli se ohýbá podle toho, kdo sedí na Hradě. Ústava jasně říká, kdo má pravomoc vytvářet vládu.
To, že je Turek pro část veřejnosti kontroverzní, hlasitý, radikální – to všechno je politika. Politika se řeší volbami a parlamentem. Ne pocitem prezidenta, ne vytahováním neurčitých „rizik“ bez ověřitelného obsahu. Turek se stal symbolem něčeho mnohem většího: testu toho, zda prezident může vetovat ministry podle libovůle. A výsledkem testu je bohužel to, že může – protože mu to prošlo.
Tímto krokem se zavádí nebezpečný model: strany mohou vyhrát volby, premiér může mít mandát, koalice může mít většinu – ale prezident nakonec rozhodne, kdo bude sedět ve vládě. To je model prezidentského systému, ale bez brzd, které prezidentské systémy obvykle mají.
A hlavně: tento model nikdo neodhlasoval. Nikdo ho nelegitimizoval referendem. Nikdo ho neschválil v parlamentu. Vznikl jen z toho, že prezident projevil vůli, premiér ji nevetoval a lídři vládních stran to přikryli frází o „uzavřené věci“. Veřejnost se stává divákem, který může vhozením volebního lístku vyjádřit názor – ale na konci stejně rozhodne prezidentský filtr.
Co to říká o síle české demokracie
Je smutnou tradicí české politiky, že ústavní normy se ohýbají podle momentální potřeby. Když se to hodí, politici z Ústavy citují a ohánějí se jí v televizi. Když se to nehodí, dělají, že tam nic není. Prezident si přivlastní pravomoc, která mu nepatří. Premiér se tváří, že to nebolí.
A Andrej Babiš řekne, že je po problému. Tím se otevírá cesta k tomu, aby budoucí prezidenti – ať už budou jakkoliv političtí či autoritářští – mohli manipulovat složením vlády podle svého uvážení. Naše demokracie stojí na papíru a na ochotě politiků ten papír dodržovat. A když tato ochota zmizí, papír je k ničemu.
Prezident Petr Pavel porušil Ústavu. Vláda ustoupila. A Andrej Babiš to označil za „uzavřenou záležitost“. Ale ona uzavřená není. Nemůže být. Protože tímto jedním rozhodnutím byl vytvořen precedens, který ovlivní všechny příští vlády, všechny příští prezidenty a možná i celou povahu českého ústavního systému.
Pokud dnes mávneme rukou a budeme dělat, že se nic nestalo, ztratíme všechno: ztratíme parlamentní charakter republiky, ztratíme vládu odpovědnou Sněmovně a získáme prezidenta, který bude skrytým super-premiérem. To není drobnost. To je ústavní revoluce, puč provedený bez mandátu, bez otevřené debaty a pod záštitou nicneříkajících frází o bezpečnosti.
Tahle věc není uzavřená. Tahle věc je naopak otevřenou ranou, která bude krvácet, dokud si společnost jasně neřekne, že Ústava je víc než osobní sympatie prezidenta a pohodlí vlády, která se bojí konfliktu. A že žádný „uzavírající“ výrok jednoho politika na tom nic nemění. Reálně tato situace může vést k rozvalu koalice a k odchodu Motoristů z vlády, protože pokud je Pavlovi tolerován ústavní puč, potom jeho intervence proti Motoristům a proti programovému prohlášení vlády budou gradovat. A to je realita.
-VK-
Šéfredaktor AE News
Podle všeho ti vypadá jako předem domluvená strategie. Aby Babiš tedka alespoň bude moci odůvodnit před svými voliči proč neprosadí to co slíbil před volbami.
FB:
Eva Decroix
je v Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. · Sledovat
2 d ·
Macinka právě čte ve Sněmovně proslov. Ani z hlavy neví, co by řekl. Akorát mu ho evidentně napsali před schůzkou na Hradě. Takže nešťastník neví, že mezitím je Babiš hodil přes palubu.
Macinko volej – kapitulace. Ne kohabitace. Kapitulace. Šlus. Třeba ale řekne nového kandidáta 🙂
Turek je out. Lidi díky. Tohle je výsledek nedělních demonstrací. Má to smysl! Spolu to dáme!
…kdo ví proč pořád tak nápadně rozjásaná
mafiánská svině
/=protože s bitcoinama v kapse../
si myslí, že vyhrála nesmrtelnost..
jenomže to bude v pekle
satanova děvko…
(=podíl na tvorbě pozemského zla
=posmrtné peklo
=nevýslovné utrpení duše
na její tam pomalé očištění..)
Lze napsat speciální dočasný zákon, že vládní zmocněnec Filip Turek má pravomoce ministra. 🙂
jsou v jedné sektě, spolu domluvení a možná spolu i chodí na pivo…celá poblitika a jejich hraný nepřátelství je jen divadlo na lidi.. Gott to říkal už někdy v devadesátkách..
o tajných dohodách a tajných společnostech, ve kterých všichni tihle šmejdi jsou..spolčení proti lidstvu..
jenomže zapoměli na to, že celej život lidskej je hlavně zkouška charakteru…
Eva Decroix
je v Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. · Sledovat
2 d ·
Macinka právě čte ve Sněmovně proslov. Ani z hlavy neví, co by řekl. Akorát mu ho evidentně napsali před schůzkou na Hradě. Takže nešťastník neví, že mezitím je Babiš hodil přes palubu.
Macinko volej – kapitulace. Ne kohabitace. Kapitulace. Šlus. Třeba ale řekne nového kandidáta 🙂
Turek je out. Lidi díky. Tohle je výsledek nedělních demonstrací. Má to smysl! Spolu to dáme!
Všichni, kdo chodí k volbám, jsou mimo. Jsou pouze loveni politiky, kteří k lovu voličů používají velké peníze (které sebrali loveným) na šíření svých lží v mediálním prostoru. A tak je ulovený volič volí na základě uveřejňovaných lží nikoliv na základě kvality toho, kdo chce být politikem a vládnout. Je to nemravné a ovce bez myšlení vhazují lístky u voleb coby souhlas s tím, že ten a ten může beztrestně krást z majetku občanů.
Motorista CHLAD to ale nemíní nechat, když ne Turek, tak on ministra dělat může. Slušná kompromitace hňupa exIQ 107.
On, Chlad totiž nemusí “žadonit” a je schopen hradní mafii rozvrátit a sebrat první náně i zcela zbytečné ošatné- stejně je v tom “vymoděném” jako koště.
fuj, to se v místnosti ale ochladilo..asi tudy prolítnul dějakej duch démona, co byl dříve, ještě v těle nějakej tuneldědek, tzv. miliardář…a teď dlí v pekle mrazivým a temným a reinkarnuje, propasíruje se zpět na svět i přes zákaz třeba jako prašivka a nebo muchomůrka..
Motoristé by měli odejít z vlády. Tím by Babišovi udělali čáru přes rozpočet. Nastalo by obvyklé handrkování, aspeni by řešili p.čoviny a alespoň chvilku by nám přestali škodit. V téhle banánové republice totiž platí, že nejlepší zákon je ten, který nestihnou schválit.
Ono je úplně jedno, která hovada v té vládě sedí, všichni společně drží kurs do propasti.
žid židovi hlavu neposere a jak babiška, tak macinka jsou naprosto vzorový srostlý boltce..
a turek i přes to svoje příjmení se dokonce veřejně kasá svým židovstvím a židovskými přáteli..
a na pozadí toho, co se už utajeně dokonce čím dál tím hůř děje v gaze, to jsou všechno zrůdy otřesný…
jenomže do mafie zaritovaný
a tak už z toho divadla vycouvat nemůžou….
..ale stejně mi to všechno
připadá jako ta nejlepší kampaň
Turka na Hrad,
naprosto k nezaplacení,
systémem mučedníka….
škoda..na toho ministra zahraničí by rozhodně měl…
trump a možná i putin by si ho dosadili..
jenomže hradu holt vládne londýn,
čili smrtící
a válkychtivá
mafie
belzebub
ročild…
Babiš Turka nehodil přes palbu. Pouze konstatoval realitu. Je takto dohodnutý s Turkem a Macinkou. Protože kompetenční žalobu nelze podat a Macinka s Turkem již opakovaně vysvětlovali, proč. Jednak Ústava v této věci hovoří jasně. Prezident jmenuje ministry a nemůže odmítat ministry navržené premiérem. A za další, u Ústavního soudu má Pavel své lidi. Kompetenční žaloba za této situace by byla příliš riskantní. Krom toho, Turek může dané ministerstvo v podstatě řídit jako vládní zmocněnec.
Mj. řada zdejších lidí naříká, že se nic nezměnilo atd. Realita je ale úplně jiná
Tvrzení, že se nic nezměnilo a že svými skutky vláda dokazuje, že oklamala lidi, je očividná lež.
Ukrajinské vlajky jsou sundavány z oficiálních budov, muniční iniciativu dále nebude hradit stát a aktiva putinského režimu (klíčová část mírových jednání) nebyla zabavena a dána Ukrajině. Skutky tedy naopak dokazují, že vláda plní své sliby, dané lidem. Že proukrajinská/probanderovská politika v té podobě, jaká byla za Fialovy vlády, nebude dále pokračovat. Boj za osvobození Česka z proukrajinského vazalství ještě není u konce a bude to ještě dlouhá cesta, ale je to na dobré cestě.
Je také obnovována spolupráce v rámci V4 mezi Českem, Slovenskem, Polskem a Maďarskem. Spolupráce, která byla rozbita Fialovou vládou. O úzké spolupráci s promírovou administrativou Donalda Trumpa (co se války na Ukrajině týče) ani nemluvě.
Pokud jde o to, že sice aktiva putinského režimu nebyla a nebudou zabavena, ale Česko bude platit dluh Ukrajiny s tím, že nebude za něj pouze ručit, tak v této věci ještě nebylo pevně a definitivně rozhodnuto. SPD a Motoristé jasně prosazují, aby Česko takové dluhy neplatilo. Rozhodnutí v této věci není definitivní.
Dříve jsem měl také své pochybnosti, ale dnes je více než kdy jindy jasné, že SPD a Motoristé obhajují skutečně české národní zájmy a jedná se o skutečné české národovecké strany. Člověk nemusí mít v oblibě všechny politiky těchto stran. Já třeba také Okamuru zrovna nemusím. Ale v těchto stranách a okolo nich se shromáždily zdravé české národní síly. Mnoho opravdových českých národovců. Stačí se podívat blíže do SPD či Motoristů. Např. v SPD jsou to Lucie Šafránková, Libor Vondráček, Markéta Šichtařová nebo Petr Mach. U Motoristů je to zde např. Matěj Gregor a Gabriela Sedláčková. Samí vynikající lidé a dobří čeští vlastenci. A takových lidí jako oni je tu hodně. Vskutku fajn lidi.
Uvidíme ještě, jak si povedou Turek a Macinka od Motoristů. Pokud bych soudil čistě od pohledu, tak vypadají jako dobří chlapi. Lidi, se kterými by se dalo i normálně pokecat někde v kavárně nebo v hospodě u piva. V osobním životě vypadají v pohodě jako lidé s dobrým a lidským srdcem.
Nemám až takový strach, že by zklamali. Jsou to přec odchovanci a žáci starýho Klause. Tedy stará dobrá škola.
To řada lidí stále ne a ne pochopit, že Motoristé jako oživení jisté formy ODS není totéž, co havlistická ODS. Jde zde o klausistickou ODS. Tj. Klausovu ODS. A to je zásadní rozdíl. Jak co se týče domácí, tak i zahraniční politiky.
Turek a Macinka nás tedy určitě nepodtrhnou. A když nás nepodtrhnul ani takový Babiš (a to je co říct), který dodržel svůj slib a úspěšně složil vládu s SPD a Motoristy, tím spíše nás nezradí ani Turek a Macinka.
Čas konečně přestat s tím vzájemným rozeštváváním. Česká konzervativní pronárodní alternativa musí táhnout za jeden provaz.
Otázky typu války v Gaze nebo některé věci okolo války na Ukrajině by nás neměly rozdělovat. To řada zdejších lidí, zdá se, nemůže vůbec pochopit. Že pokud někdo okolo Izraele a Ukrajiny má v něčem mylný názor, tak ne proto, že by byl nějakým protičeským zrádcem, ale jen je jednoduše naivní či zkrátka má pouze mylný pohled, ale jinak je úplně v pohodě, co se českého národovectví týče.
Osobně se moc těším na případnou spolupráci s národovci z řad SPD a Motoristů.
Máme teď před sebou velkou příležitost. Bylo by škoda ji promrhat. Važte si raději, co máte. Abyste pak nemuseli prstíčkem štourat a litovat promarněné příležitosti.
Svatá prostoto!
Je to proste vul, starej dobrej Klaus !!!!!!!
Milej zlatej, realita je taková, že tuhle zemi má v rukou zločinecká tlupa. Má pod palcem justici, policajty, armádu, lžimédia, komedianty a obdobu henleinovců milionový chlívek.
Henry
Není nijak v rozporu s tím, co uvádím výše.
V 8. století byla křesťanská země Španělsko téměř úplně dobyta Araby. Spolu s dobyvateli přišli na Pyrenejský poloostrov i Židé, kteří vytvořili páteř administrativy a obchodu v okupované zemi. Pro španělský národ nastaly černé časy. Útlak a vykořisťování Španělů ze strany Židů byly mimořádně těžké …
Tato jedna z nejtemnějších stránek španělských dějin je považována za zlatý věk Židů. Ovládnuvše všechna životně důležitá centra, cítili se Židé ve Španělsku jako páni.
Židé pronikli do nejvyšších pater moci okupačního režimu. Tak Abu-Isaak Ibn-Šaprut spravoval zahraniční záležitosti, obchod a finance u dvora chalífy Abd ar-Rahmána III. Samuel Ibn Nagrela (993–1055) byl velkým vezírem u dvou králů Granady a nosil titul knížete židovského. Židé kontrolovali kulturní život, medicínu i stavebnictví a dosazovali do všech alespoň trochu výnosných a výhodných povolání a funkcí své soukmenovce.
Z celého světa se do Španělska stahovali Židé. Mezi 10. a 13. stoletím — obdobím rozkvětu judaismu v této zemi — jejich počet neustále rostl a na počátku 14. století dosáhl 850 tisíc osob, z nichž 72 tisíc žilo v Toledu a 29 tisíc v Burgosu. Mnozí Židé se topili v bohatství a přepychu, měli množství služebnictva, rozsáhlá panství a paláce.
Zcela zákonitě se právě do Španělska na počátku 11. století přesunul Sanhedrin v plném složení „židovských mudrců“. 11.–13. století se vyznačují „rozkvětem“ talmudického myšlení. Válečné výpady proti křesťanství, rasismus a nenávist k lidem dosahují v dílech talmudistů této epochy vrcholu. Využívajíce toho, že hebrejštinu žádný ze Španělů neznal, talmudisté se nestyděli otevřeně vyjadřovat své nepřátelství a pohrdání křesťanstvím i všemi nežidy.
Tato otevřená vyznání našla nejvýraznější vyjádření v dílech jednoho z nejautoritatívnějších členů Sanhedrinu — rabína Mojžíše Maimonida (1135–1204), který pro svou agresivitu, zlobu a bojovnost vůči gojům získal přezdívky „orel synagogy“ a „druhý Mojžíš“.
Maimonidova díla ještě více prohloubila rasistickou, člověkomrzeckou ideologii talmudického judaismu.
Hlavní Maimonidovo dílo Jad-chazaka („Mocná ruka“), sestávající ze 14 knih, proklamovalo rasovou nadřazenost Židů a jejich zvláštní práva mezi ostatními národy. Spolu se Šulchan-aruch se Jad-chazaka stal nejautoritatívnějším zdrojem talmudického myšlení, který určoval mnohé politické a právní dokumenty judaismu až do 20. století (včetně budoucích Sionských protokolů).
„Je zakázáno,“ psal „orel synagogy“, „mít slitování s gojem, a proto jej nemáš zachraňovat, i kdybys viděl, že hynul nebo se topí v řece, nebo se nachází v nějakém smrtelném nebezpečí.“ Přikázání „Nezabiješ“ znamená podle Maimonida „nezabiješ nikoho z Židů“.
Kdo zahubil byť jedinou duši z Izraele, je to totéž, jako by zahubil celý svět. Kdo však zachránil alespoň jednu duši z Izraele, je to rovno zachování světa. Toto místo Talmudu Maimonides vykládá takto: „Potomek Noemův, který zabil svého pracovníka (nežida) nebo měl styk s jeho ženou, je osvobozen od trestu, pokud poté přijal židovskou víru; jestliže však zabil Žida a poté přešel k judaismu, je vinen a musí být za Žida potrestán smrtí.“
„Ten, kdo popírá židovské učení, má být nazván heretikem a zákon přikazuje jej nenávidět a zabít.“
Víra ve zvláštní poslání Židů překročila rámec talmudismu a byla otevřeně vyjadřována v židovské literatuře a umění. „Izrael,“ tvrdilo se v jedné z knih židovského básníka Jehudy ha-Leviho (Halevi, 1075–1141), „je mezi národy jako srdce v těle: je jeho nejzdravější a nejsilnější částí.“
Vyhnání Arabů změnilo situaci ve Španělsku. Lid nenáviděl Židy jako nejbližší pomocníky okupačního režimu a utlačovatele.
Roku 1391 proběhly spontánní protižidovské demonstrace, končící zabíjením nejnenáviděnějších Židů. Tehdy mnozí Židé začali předstírat přijetí křesťanství, ačkoli v duši zůstávali věrni své staré víře a nadále plnili její obřady.
Taková dvojtvářnost a proradnost ze strany Židů nenávist vůči nim ještě zesilovala. V 15. století počet fingovaných přestupů prudce vzrostl. Tito na oko pokřtění Židé byli nazýváni marranové (prokletí). Ve druhé polovině 15. století většina Židů předstíraně přijala křesťanství a přitom tajně navštěvovala synagogu. Roku 1480 byla s cílem zabránit novokřtěncům v tajném vykonávání židovských obřadů založena inkvizice, která se velmi brzy přesvědčila o nemožnosti Židy převychovat. V některých městech Španělska dosahoval počet Židů, kteří předstíraně přijali křesťanství, až 30 % veškerého obyvatelstva.
Roku 1492 na doporučení inkvizice španělský král vyhání Židy ze země; většina z nich se přesouvá do Portugalska. Odtud však byli po čtyřech letech rovněž vyhnáni. Ti, kteří chtěli zůstat, se předstíraně nechali pokřtít.
(Oleg Platonov; Světové židovské spiknutí)
Pozn.: Tito sefardští Židé po vyhnání odešli i do Turecka, Řecka, Bulharska, Srbska, Nizozemska apod.
Hrob Maimonida v izraelském městě Tverja (Tiberias)
Babiš se zase podělal.
Ilona Švihlíková: “Hodnotili mě jako nebezpečnou. Beru jim jejich vyprávěnky a rozbíjím lži.”
https://www.youtube.com/watch?v=A8F-b1CA0gY