Bitva u Kadeše po třech tisíciletích – aneb ruský koncert v Sýrii a finále “kdo z koho”

Bitva u Kadeše po třech tisíciletích – aneb ruský koncert v Sýrii a finále “kdo z koho”

V diskusi pod článkem o ceremoniálu v Gotthardském tunelu, konkrétně pod jeho úvodní částí, ve které jsem se nejdříve snažila krátce shrnout tažení na Rusko napříč historií,  jedna ze čtenářek na adresu skryté moci světa (GP) napsala větu, související s plány globalistů: “Potrvá to tři tisíce let, ale svět ovládneme”. To mě zaujalo, protože v době, kdy tato věta měla vzniknout, chybělo do konce jednoho z velkých vesmírných cyklů právě tři tisíce let! V diskusi jsem se čtenářky ptala, jestli k té informaci má nějaký konkrétní odkaz, ale neměla a odpověděla mi, že pouze od Zaznobina a Pjakina a dalších postav, spojených s učením KOB.

Neměla jsem důvod čtenářce nevěřit a byla jsem ráda, že mi někdo potvrdil informaci, kterou už jsem sama někde četla/slyšela? Náhoda tomu ale chtěla (ty “náhody”!), že za pár dnů šéfredaktor vložil do jednoho ze svých článků odkaz na video V.V.Pjakina, které jsem před časem na zdejší stránky vkládala i já a tehdy jej i viděla. Přesto jsem si jej rozklikla a po čase se znova podívala. A ve videu v čase od 26:41 je najednou věta: “Všichni si myslí, že v bitvě u Kadeše mě Chetité porazili, ale následující TŘI TISÍCE LET ukážou, že Chetity jsem porazil já” .

Chtěla jsem konkrétní odkaz a najednou byl zde! Byl součástí té části řeči Pjakina, kde popisuje, jak egyptský faraón Ramesse II. nechal po nerozhodné bitvě s Chetity na obelisk chrámu v Luxoru vytesat právě tuto větu. Pjakin dodává, že nebýt této ješitné věty, bylo by mnohem těžší celou historii GP rozkličovat a dále pak pokračuje tématem chrámových otroků a rolí židovského národa, kterou měl v budoucnu (na příštích tři tisíce let) plnit, pro mě však v té chvíli byly důležité jen dvě informace (pominu-li oněch “tři tisíce let”): bitva u Kadeše a Chetité. A protože mi to nedalo, jak čas dovolil, průběžně jsem si k obojímu dohledávala informace. A do mozaiky zapadaly další a další kamínky a ty se jmenují pro svět dnes  tolik aktuální “Turecko” – a obzvláště “Sýrie”!  Ale po pořádku.

Bitva u Kadeše a první mírová smlouva v dějinách lidstva

Na úvod citace: “Faraón Ramesse II. sledoval s velikou nelibostí rozpínání chetitské říše, která obsadila Anatolii, Sýrii a Levant (Libanon) a stala tak se přímým sousedem Egypta. Nebylo v jeho zájmu mít silné sousedy, a proto, aby zabránil její rozpínavosti, se rozhodl zaútočit jako první. Po důkladných přípravách, kdy vybudoval soustavu námořních základen a zásobovacích pevností zmobilizoval na jaře roku 1312 př. n. l. jednu z největších armád egyptského starověku. Čítala na dvacet tisíc mužů ve zbrani a z taktických důvodu byla rozdělena na čtyři menší celky, z nichž každý nesl jméno jednoho z egyptských bohů. V čele pochodovalo vojsko boha Amona pod velením samotného faraóna, za ním s odstupem dvou kilometrů táhla armáda boha Rea, tu po sedmi kilometrech následoval Ptahův sbor a výpravu uzavírala po dalších deseti kilometrech armáda boha Suteha. Toto ohromné vojsko mělo v plánu přejít přes údolí Oronto  a oblehnout Kadeš, největší chetitské město v Sýrií.

O tomto plánu však dostal chetitský král Mutavalliš včas zprávu. Díky ní mohl zorganizovat spojenectví panovníků od Arzavy po Kadeš a s jejich vojsky a najatými žoldnéři doplnil svou armádu. Vytvořil tak vojsko o stejné početní síle, jako bylo vojsko egyptské. Jádro chetitského vojska tvořila neporazitelná válečná vozba doplněná o pěchotu a jízdu spojenců. Muvatalliš však pro jistotu sáhl ke lsti, uhnul se svým vojskem z cesty a na místě ponechal jen několik málo mužů, které pak zajaly egyptské předsunuté hlídky. Zajatci při výslechu tvrdili, že jsou zběhy z chetitské armády, která ze strachu z faraónova vojska odtáhla daleko na sever.

Když se však Amonova armáda utábořila, našli egyptští vojáci v písku čerstvé stopy po Chetitech. Nedalo jim tolik práce ze zajatců „vymlátit“ (a to doslova, jak ukazují reliéfy v Karnaku) pravdu. V té době však již chetitské vozy zaútočily na nic netušící a ještě pochodující Reovu armádu a naprosto ji rozmetaly. Egypťané se nezmohli na odpor a byli pobíjeni jako ovce. Někteří se snažili doběhnout k blízkému táboru vojska boha Amona, jenomže rychlé chetitské vozy je dostihly. Následně vtrhli chetitští vojáci do Amonova ležení a rozpoutali zde doslova masakr.

Kadeš na mapě jako místo bojů mezi Egyptem a Chetity (dnešní Sýrie)

Obě říše si tuto bitvu vysvětlovaly jako své vítězství. Ale pro jistotu, aby se to již nikdy nemohlo opakovat, uzavřely obě strany příměří a zároveň i spojenectví. Až dosud je to nejstarší doložená mírová smlouva v dějinách lidstva. Tolerance mezi oběma říšemi přetrvala až do pádu chetitské říše. Jejich stát znenadání zanikl pod koly vozů nezadržitelně se valících hord „mořských národů“”.  Konec krácené citace ze zdroje zde.  

Po vložení “Bitva u Kadeše” do vyhledávače (a to i na youtube) se objeví spousta odkazů, tak významná bitva to byla! Pro její přiblížení jsem ale vybrala zdroj, který v souhrnu popisuje nejen průběh bojů a jejich nerozhodný výsledek, ale hovoří i o chetitských zajatcích, kteří se následně stali egyptskými chrámovými otroky (viz opět video Pjakina výše).

V základu však jde o to, že bitva u Kadeše byla v historii Egypta natolik zlomovým okamžikem, že to byla právě ona, po jejímž nerozhodném výsledku na jedné straně sice uzavřel unikátní mírovou dohodu, ale na druhé straně vypracoval plán, jak si na své konečné vítězství počká oněch tři tisíce let! Že právě za tím účelem byl vytvořen (zneužit) židovský národ, kterému bylo pochodem přes Sinaj vtloukáno do hlavy, že je národem “vyvoleným” , o tom teď nechci psát, mě teď jde o to, že popudem k tomuto kroku byla bitva s Chetity. A tím se od bitvy u Kadeše dostáváme k druhé důležité informaci – kdo byli Chetité? Z výše vložené mapy je prozatím jasné pouze to, že říše Chetitů (stejně jako město Kadeš) ležela na území dnešní tolik aktuální Sýrie, ale o tom později.

Chetité – hrozba Egypťanů

Ať jsem hledala, jak jsem hledala, všude jsem narážela na podobný popis Chetitů, jaký uvádí i Wikipedie, cituji: “Chetité byli indoevropský národ, který vytvořil říši, zahrnující dnešní Malou Asii, Libanon, Sýrii a část Palestiny. Chetité byli velicí válečníci, kteří se v bitvách spoléhali na své smrtonosné válečné vozy a byli to také oni, kteří jako první začali používat železné zbraně. Při svých výbojích se střetli se starověkým Egyptem a tito dva rivalové spolu svedli mnoho bitev (např. bitva u Kadeše, patrně 1274 př. n. l.)” .

I Wikipedie uvádí obrázek střetu Egypťanů a Chetitů v bitvě u Kadeše, který ale potvrzuje, že šlo o střet Egypta s národem dnešního Turecka a Sýrie:

Historická mapa území Egypta (oranžová) a Chetitů (modrá – a na ni Aleppo), k tomu území Asýre

Teď budu předbíhat, ale nelze nepřipomenout, jak např. v 6. století p.n.l. Egypt (Théby), Jeruzalém a Babylon tvořily společnou říši, zatímco Chetité na sever od nich ve stejné době (za sedm století od bitvy u Kadeše) zažívali definitivní pád:

Egyptsko-Babylonská říše, zahrnující i Jeruzalém, v 6. století p.n.l. 

Nyní ale nejdříve udělejme veliký skok od bitvy u Kadeše a posuňme se v čase o oněch cca tři tisíce let, tzn. do naší současnosti, tedy do doby, o které Ramesse II. prohlásil, že se ukáže, že to Egypt je v bitvě s Chetity vítězem. A podívejme se opět na mapy, jak se situace vyvinula.

Na první vidíme, že v místě kdysi hlavního města chetitské říše Chattuša (Hattusa), dnes leží turecké město Bogazkale:

Na mapě níže je k vidění, jak se situace za tři tisíce let vyvinula ve vztahu k bývalému území Chetitů – k dnešnímu Turecku a Sýrii:

Jereván, Teherán, Jeruzalém, uprostřed Sýrie, nad ní Turecko a město Bogazkale, v jehož blízkosti kdysi ležela Hattusa, hlavní město Chetitů 

Když si poslední ze tří map převedeme z doby před tři tisíci lety do současnosti, tak dřívější území Chetitů je obklíčeno Izraelem, Íránem (kdysi Persie a Babylon) a Arménií. A není třeba velké představivosti, jak by se Velká Arménie, zabírající část území Turecka, Iráku a případně i Íránu (tedy přesně toho území, které je naplánováno pro vznik Kurdistánu, o kterém jsem stále více přesvědčena, že je pouze předstupněm Velké Arménie), přiblížila k hranicím Sýrie (nemluvě o jejím novém – velkém propojení s Íránem). A protože víme, že Arménie je původně zemí semitskou (slovy V.V.Pjakina – židovskou zemí číslo dvě), pak Izrael na opačné hranici Sýrie by byl logickým spojencem.

V bitvě u Kadeše Egypťané utržili ne-li porážku, tak přinejmenším zcela jistě nezvítězili. Město Kadeš leželo v blízkosti Damašku a dnes po něm zbyl jen kopec hlíny. Ale kousek od bývalého Kadeše leží Palmýra. A v ní veliká spousta památek na velmi vyspělou kulturu Chetitů a s nimi možná i. důkazů o historii nejen Chetitů, ale možná i lidstva jako celku. Čímž se navíc dostáváme k tomu, proč byl takový zájem všechny historické památky v Palmýře bombardovat a také k tomu, proč byl (je) z ruské strany takový zájem památky v Palmýře zachraňovat – mohlo by se lidstvo dozvědět něco, co by vědět nemělo? A kdo vlastně byli Chetité, že stálo za to tři tisíce let pracovat na  jejich porážce?

Kdo byli Chetité

Většina odkazů říká, že až do dvacátého století se o Chetitech nevědělo takřka nic a že jak jejich původ tak zánik dosud zůstávají záhadou. “Ještě v 19. století prakticky nikdo neměl tušení, že nějaká říše Chetitů existovala, a dokonce že byla jednou ze tří supervelmocí, které určovaly chod dějin v době, kdy vznikal Starý zákon. Až později byly v Turecku objeveny rozvaliny města Chattuša, hlavního města říše Chetitů, kde německý badatel objevil na 1200 hliněných tabulek,” – píše se v článku o člověku, který má největší zásluhu na dalších objevech, o chetitologovi českého původu Bedřichu Hrozném, který jako první rozluštil chetitský jazyk a současně prokázal jeho indoevropský původ.

Většina zdrojů uvádí, že šlo o vyspělý, bojovný a rozpínavý národ, který přišel na území dnešního Turecka z východu a smísil se s původními obyvateli Chatti, od kterých přijal své pojmenování Chetité. Z několika málo nevýznamných státečků postupně vytvořil velkou říši, která se rozšiřovala válčením. V zemi vládl otrokářský systém.

V obsáhlém  zdroji, který odkazuje mimo jiné právě na práce Bedřicha Hrozného, se však můžeme dočíst spoustu podrobnějších informací, jako např. tyto:

O původu Chetitů a rasovém složení nejstaršího maloasijského obyvatelstva

“Chetité byli prvním indoevropským národem, který rozvinul vlastní vyspělou kulturu a zanechal po sobě četné písemné památky. Příchod Chetitů z východu do Malé Asie se odehrál někdy okolo 2300-2000 pnl. a nepochybně souvisel s velkou vlnou stěhování nordických kmenů odněkud z jejich pradávné domoviny v jihocentrálním Rusku. O tom svědčí jejich indoevropský jazyk, znalost železa, užívání koní, vozů s koly a indoevropský panteon bohů. Chetité patřili do jedné rodiny národů společně s Kelty, Germány, Slovany, atd., což původně byli nepochybně nordici.”

„Plaví lidé jsou často mylně spojováni pouze se severní Evropou, kde tvoří dominantní složku dnešního obyvatelstva. Avšak moderní antropologové souhlasí se severskou ságou a uznávají, že dávní seveřané přišli z kavkazských plání sousedících s Malou Asií. Je dobře známo, že plavovlasí a zvláště rusovlasí lidé pocházejí z této oblasti. (…) Tyto zdánlivě ‚nordické‘ rysy byly proto nepochybně ve středozemském světě domovem dávno předtím, než se dostaly do Skandinávie“. “Spojitost Chetitů s dávnými nordiky sídlícími původně někde na pláních mezi Černým a Kaspickým mořem, potvrzují některé literární památky.”

“… Z uvedeného je patrné, že Chetité byli nordicko-armenoidní či nordicko-alpinsko-armenoidní mix. “

“Krátkolebost, velké zahnuté nosy, podsaditá stavba těla a menší postava (ovšem podle Coona byli Chetité naopak spíše vyšších postav – viz dále), které u Chetitů převládaly, by naznačovala, že podíl armenoidního (či alpinského) prvku byl u nich převažující, na druhou stranu blondismus Chetitů, zachycený na egyptských malbách … naznačuje, že podíl nordické krve u nich byl stále patrný. Na vyobrazení z jedné egyptské hrobky z cca 1325 jsou zachyceni dva chetitští zajatci s rovnými nosy a celkově značně „evropským“ vzezřením.“

“Otázka semitizace, která vedla ke konečnému zmizení Chetitů, není ostatně zcela jasná, pokud mluvíme o době, kdy Chetitská říše ještě existovala. Míšení Chetitů se semity mohlo v menší míře probíhat už za jejích časů. “

Chetitská civilizace a dějiny

“V osobě Šupiluliumaše I. se k moci dostal skutečný velkokrál schopný v oblasti vojenství, politiky i diplomacie. Vládl v letech 1380-1346 a dovedl zemi k novému mocenskému rozmachu. Upevnil ústřední královskou moc, dobyl velkou část Malé Asie, zejména na jihu, dobyl část severní Mezopotámie, v Sýrii pronikl až k Damašku (pevnostní města Karchemiš a Alalak) a podrobil si říši Mitanni.  „(…) 3100 let před Napoleonem dosazuje své bratry, švagry a syny na trůny v blízké i větší vzdálenosti od Chattušaše, aby obratnou kombinací zbraní, sňatků, hrozeb a darů vytvořil říši, která má jižní hranice za Aleppem, východní u Karchemiše a je obehnána kordonem satelitních království (…)“. Jednomu z jeho synů se téměř podařilo skrze sňatek se vdovou po Tutanchamonovi získat i egyptskou korunu, avšak Egypťané ho zavraždili. Od časů jeho vlády nastaly i kontakty Chetitské říše s indoevropskými Achájci v Řecku – někdy přátelské, někdy nepřátelské.

Jeho následník Muršiliš II. (cca 1345-1315) vedl úspěšné boje na východě i na západě a pokračoval v expanzi na anatolský jih, na sever Mezopotámie a do syropalestinské oblasti. Muvatalliš (1315-1290) v bitvě u Kadeše (cca 1285 nebo cca 1292) úspěšně odrazil egyptskou ofenzívu vedenou Ramessem II. Velikým, která byla zakončena první oficiální mírovou smlouvou na světě. V té době také začali chetitští králové rozvíjet diplomatické styky. S Egypťany uzavřeli alianci o vzájemné pomoci při napadení (1270), což první dochovaná smlouva tohoto druhu, a s Babylónií uzavřeli spojenectví namířené proti rozpínavosti Asyrské říše, která v té době překročila Eufrat a začala říši Chatti ohrožovat z jihu. Na sklonku 13. století se napětí mezi oběma státy vystupňovalo a schylovalo se k vojenskému střetnutí.”

Ramesse II. v bitvě u Kadeše

“… Chetité písmo v různých variantách znali už jako kočovníci – ještě v době před svým usazením v Anatolii.”

“Obyvatelstvo se dělilo na svobodné a nesvobodné. Svobodní byli jednak privilegovaná vrstva šlechty, úředníků a důstojníků a neprivilegovaná vrstva rolníků, řemeslníků, obchodníků a vojáků. Nesvobodní/otroci se dělili na „zajatce“ (namra), kterými byli deportovaní civilisté z dobytých území a na „chycené“ (appanteš), což byli zajatci z bitev (téměř všichni otroci tedy pocházeli z válek, koupených otroků bylo minimum). Chycení měli zpočátku lepší postavení než zajatci, ale později začaly obě skupiny splývat v jednolitou masu otroků. Většinou byli určeni pro obdělávání královských a chrámových pozemků, méně často pracovali v řemeslné výrobě, hornictví nebo v domácnostech.”

“Na rozdíl od většiny ostatních králů té doby nebyli chetitští vladaři absolutními vládci; jejich moc byla omezena. V chetitském uspořádání byly patrné pozůstatky kmenové a vojenské demokracie, s nimiž se setkáváme u starých Germánů, Slovanů, časných Římanů a Řeků heroické doby, což poukazuje na společný indoevropský vliv v těchto společnostech.”

“Kromě toho se Chetitská říše vyznačovala propracovaným systémem vztahů mezi centrem a jednotlivými regiony v říši. Nebyla unitárním státem; podrobení vazalští panovníci disponovali značnou míru autonomie ve vládnutí nad svým územím, ale zároveň byli dostatečně podřízení ústřední moci, aby říše Chatti mohla v mezinárodní politice vystupovat jako jednotný celek.”

„Uvědomme si: toto schéma státní a vojenské organizace, které můžeme bez potíží převést do naší terminologie, vytvořili Chetité sami a bez vzoru – tisíc let předtím, než se kladly základy klasické řecké demokracie a politické a vojenské moci Říma!“

“Ekonomika Chetitů byla vyspělá, s jasně odlišenou vrstvou zemědělců a řemeslníků. V zemědělství převládal chov dobytka, mezků a koní, zřejmě dědictví kočovné minulosti chetitského národa, avšak značně vyspělé bylo i polní hospodářství, užívající zavlažovacích zařízení. Pěstovala se pšenice, ječmen, vinná réva; Chetité určitě znali pivo i víno.

Řemesla ve městech byla vysoce specializovaná, rozšířené bylo i hornictví a hutnictví; ve městech byl soustředěn i čilý obchodní ruch.

Pracovní nástroje byly většinou z bronzu, ale Chetité znali i výrobu železa jako první usedlý a vyspělý národ a vyráběli z něj jak nástroje, tak především zbraně. Chetitské hutnictví železa, jehož nejstarší doklady máme už ze sklonku 3. tisíciletí ze severozápadní Anatolie, se postupně rozšířilo do celého světa.”

“Chetité ovládali i výrobu skla a patrně jako první na světě vyráběli skleněné tabulky do oken (skleněné okenní tabulky se znovu objevují až v 1. století nl. v Římě a ve středověké Evropě v 10. století). I když převládalo naturální hospodářství, byla už hodně rozšířená výroba zboží na prodej a peníze ve formě slitků stříbra.

V kulturní oblasti Chetité nejvíce vynikli v právu, řemeslech a architektuře. Chetitské právo bylo vysoce vyspělé, v té době asi nejvyspělejší na světě – vyznačovalo se například jasným rozlišováním mezi vinou a nevinou, mezi činem způsobeným cíleně a neúmyslně, mezi odpovědností za činnost a opomenutím. To je pro národ, který existoval již 1200 let před Římany, mistry práva, a 2000 let před Justiniánovým kodexem, vrcholný výkon. Taktéž byly užívány fakultativní tresty a náhrady škody (podle vůle poškozeného) a přihlíženo k objektivním a subjektivním okolnostem trestných činů.”

“Chetitský zákoník z 15.-14. století, zejména od své reformy ve 14. století, se vyznačoval na svou dobu značnou mírou humánnosti. Na rozdíl od brutálních zákonů Babylóňanů a Asyřanů se nepřipouštělo mučení, obvyklé byly tresty odnětí svobody a peněžní tresty; ochraně svých práv se těšily ženy stejně jako muži (např. při rozvodu se majetek dělil rovným dílem). Chetitské humánní zákonodárství se však nevztahovalo na otroky.”

“V oblasti matematiky, astronomie a lékařství Chetité pouze přejímali a překládali díla Babylóňanů a Asyřanů, čemuž se ovšem nelze divit, když uvážíme, jak vysoké úrovně u nich tyto obory – zejména u Babylóňanů, kteří navíc leccos zdědili po Sumerech – dosáhly.”

Pozůstatky chrámu Teshub v hlavním městě Hattusa z 13. století p.n.l.

“Domy Chetitů (pokud nešlo o příslušníka nižší vrstvy, kteří žili v blátěných nebo dřevěných chýších), byly na venkově většinou pouze přízemní, ve městech alespoň zčásti poschoďové. Stály na solidních kamenných základech, měly omítnuté zdi z cihel, stropní nosníky ze dřeva, vnitřní dvůr a vždy rovnou střechu. K ulici byl obrácen zády a naopak byl orientován dovnitř – úzká zasklená okna hleděla spíše do dvora (to svědčí o smyslu pro soukromí). Sám dům se skládal z nepravidelně nakupených a postupně přistavovaných místností a neměl předsíň. Zařízení domu bylo prosté a bez zbytečných ozdob, zato však solidní, lehké a účelné – stůl, židle, postele, truhlice.

Chetitské domy měly i jakousi chladničku – metr až dva vysoká nádoba, která se zakopávala do sklepa, udržovala potraviny v chladu a suchu. K vnitřnímu zařízení patřil i přenosný servírovací stolek a ohřívač jídel – plochá hliněná nádoba s horkou vodou a výstupky, na které se pokládaly talíře. Při jídle se sedělo (zvyk při jídle ležet se rozšířil z Orientu až v 6. století). Ulice ve městech byly rovné (zřejmě postavené podle plánu a nikoli živelně) a dlážděné plochými uhlazenými valouny. Největší obdiv ale vzbuzuje samotná podoba chetitských měst jako celku.”

“Jak vlastně vypadala chetitská města? Podle vykopávek byla rozlehlá, zalidněná a svérázně výstavná. Na rozdíl od měst jiných kultur té doby byl geografickým, ideovým i mocenským centrem města hrad a nikoli chrám (což se podobá středověké Evropě). Jeho půdorys byl pravidelný, zdi měl hladké a rovné, věže ukončené zubatým cimbuřím. Uvnitř bylo množství obytných a skladištních místností. Chrámy byly taktéž zaplněny kombinací bohoslužebných, obytných a skladovacích místností.

V hlavním městě Chattušaši byla hlavní královská budova obklopena další stovkou budov – knihovnami, kancelářemi, sklady a obydlími hodnostářů, což svědčí o bohatství a vzdělanosti chetitské horní vrstvy.

Funkci náměstí, kde se soustředil veřejný život, plnily v chetitských městech velká nádvoří mezi hradbami. Zde nabízeli své zboží cizí obchodníci i domácí řemeslníci, zde pracovali směnárníci a veřejní písaři, zde se shromažďovalo vojsko před válečnou výpravou a zde bylo vítáno při návratu. Na tomto veřejném místě se také scházel pankuš.

Vstupní brána do hlavního města

Architektura veřejných i ostatních budov byla poměrně prostá a bez ozdob, zato však dospěla ke kolosálnosti, což odráží vzestup chetitské moci. Nestačila však dospět ke skutečné monumentalitě.”

“Chetité vynikali i ve vojenských technologiích, koncepci armády a válečné taktice.

Chetité vozy, které převzali, zdokonalili tak, že tím způsobili úplnou revoluci ve vedení války. Chetitské vozy byly ve srovnání s těžkopádnými vozy Egypta, Asýrie a Babylónie neuvěřitelně lehké (5-10 kg), přesto však velmi pevné a dokázaly unést tříčlennou posádku – vozataj, střelec a štítonoš. To byla další výhoda, protože nepřátelské vozy měly posádku jen dvoučlennou posádku – vozataje a střelce, který se musel chránit sám.

Navíc Chetité poprvé nasadili svoji lehkou vozbu v mohutných formacích, což jí dávalo výhodu nad malými egyptskými a asyrsko-babylonskými oddíly.

To bylo umožněno i značně moderním přístupem k získávání rekrutů do vojska. Zatímco u Egypťanů, Asyřanů a Babylóňanů byla vozba výhradně zbraní šlechticů, u Chetitů se příslušníky vozby mohli stát všichni svobodní muži, neboť v chetitské společnosti si byli ve většině ohledů všichni svobodní lidé rovni. Rozhodující nebyl původ, ale schopnosti jednotlivce. Tento přístup zvyšoval při bitvách morálku a umožňoval, aby se Chetité podřídili výcviku ve velkých formacích a bojovali jako součást většího celku, čehož nepřátelští aristokraté nebyli schopni.”

“Za zmínku stojí, že válečná tažená Chetitů se na rozdíl od jiných národů (zejména Asyřanů) nevyznačovala přílišnou krutostí – podobně jako jejich zákonodárství. Velkou pozornost věnovali Chetité chovu a výcviku koní, což je nepochybně dědictvím jejich indoevropského původu. V chovu koní nepochybně patřili ke světové špičce.”

“Mezi indoevropským jazykem Chetitů a nejrůznějšími současnými indoevropskými jazyky bylo nalezeno mnoho překvapivě blízkých podobností.”

“Chetitské náboženství je rovněž nepochybně odvozeno ze starého indoevropského/nordického základu. Jména hlavních chetitských bohů neznáme (jejich jména psali Chetité ideograficky), avšak povaha těchto božstev odkazuje na nebesa jako ostatní indoevropská náboženství. Nejdůležitější byli bůh bouřky (obdoba řeckého Dia, severského Thora, indického Indry, slovanského Peruna, atd.), jeho manželka bohyně Slunce (obdoba řeckého Helia, severského Baldura nebo slovanského Svaroga), jejich synové také vládli bouřím.”

O zániku Chetitů a jejích civilizace – populační úbytek a změny v rasové demografii

“Prvními předzvěstmi úpadku chetitského národa byl nárůst počtu neloajálních otroků v říši, kteří se často bouřili a destabilizovali zemi zevnitř. Dále to možná byla i pozvolná semitizace populace kvůli zatahování otroků semitského původu.

“Jisté oběti mezi Chetity si vyžádal vpád cizích vojsk na přelomu staré a nové Chetitské říše. Imperiální politika v zahraničí, zejména od dob Šupiluliumy I. a Muršila II., vedla také k velkým válečným ztrátám mezi Chetity. Tento populační úbytek Chetitskou říši v pozdním období začal oslabovat a možná i proto začali hledat  mezinárodní spojence. Byly to však právě spojenecké smlouvy s Egyptem a Babylónií namířené proti Asýrii, které vedly k největší populační pohromě, kterou Chetité utržili ve válce.”

“Největší demografickou pohromu však znamenal pro Chetity až vpád mořských národů a povstání otroků uvnitř země. Těžko pochybovat, že vedle zničených měst, vesnic a státu celkově přišlo o život velké množství Chetitů, mnoho jich bylo zřejmě i odvlečeno do otroctví. Chetité, kteří přežili, již kvůli zmenšenému počtu nebyli schopni svůj stát obnovit.”

Území hlavního města chetitské říše

“Ať to bylo jakkoli, skutečně smrtelnou ránu znamenající definitivní zánik zbylých ostrůvků chetitského osídlení jim zasadily genocidní útoky Asyrské říše v 8. století, která vstoupila do nové fáze mocenského rozmachu, a následná asimilace malého počtu zbylých bílých Chetitů do rychle narůstajících mas semitských přistěhovalců směřujících do Malé Asie. Těmi byli zejména již zmínění semitští Aramejci, jejichž prvotní (a možná tehdy již do značné míry semitizovaní Asyřané.

“Poslední státy a státečky ‚hieroglyfických Chetitů‘ připravili o samostatnost Asyřané, kteří jejich obyvatelstvo z největší části odvlekli do otroctví a vyhubili. Adadnirari III., Aššuranarari V. a Tiglatpilesar III. se chlubí snadnými vítězstvími nad bezmocnými potomky kdysi mocných králů – a jejich anály jsou úmrtní knihou Chetitů“.

Poslední chetitská města padla na sklonku 8. století – roku 717 poslední velká pevnost Karchemiš a roku 712 Melid. Zůstaly po nich jen sutiny věnované převážně stavbám a pomníkům zemřelých. Pád Karchemiše se považuje za konec politické existence Chetitů.

Poslední demografické zbytky etnických „hieroglyfických“ Chetitů se během následujících staletí mísí se semitskými Aramejci, kteří do této oblasti ve stále větších počtech postupně migrují už od druhé poloviny 2. tisíciletí a přijímají jejich řeč. Mluvíme už nikoli o Chetitech, ale o Chetejcích. Časem byli Chetejci narůstající masou Aramejců úplně pohlceni a poslední zbytky chetitské krve i kultury navždy zmizely ze světa.

Demografický kolaps chetitského národa se stal součástí širšího procesu, který proběhl v celé Přední Asii – pohlcení původně bílého obyvatelstva masami migrujících semitů, černých otroků a asijských nájezdníků, který znamenal zmizení vyspělých bělošských starověkých civilizací. Zbytky chetitských měst a další nalezené památky v dnešním Turecku jsou němými připomínkami dávno zmizelého národa.”

Tolik krácená citace z popisu kultury Chetitů a jejich říše.

Utajovaná historie Chetitů?

Historie říše, která ještě jednou cituji “byla jednou ze tří supervelmocí, které určovaly chod dějin v době, kdy vznikal Starý zákon”,  je odhalována až nějakých posledních sto let, před tím se o této říši ani nevědělo. Tolik toho víme o Sumeru, Babylo, Egyptu a o tak veliké říši nic? Je nemožné uvěřit, že to nebyl záměr, obzvláště když si to spojíme se slovy Ramesse II. a dále přidáme souvislost, že za definitivním koncem Chetitů a s nimi původního bílého obyvatelstva stála migrace m.j. semitů.

Z popisu toho, co dosud bylo objeveno, dále víme, že Chetité byli indoevropským národem (a jejich kultura byla dokonce první nejvyspělejší indoevropskou kulturou) a že kořeny měli na území kolem Kaspického a Černého moře. A že vzezřením, jazykem, způsobem života i myšlením měl blízko k dnešním Evropanům.

Závěry ať si udělá každý sám, ale mě z toho vychází, že Egypt a jeho spojenec Sumer (Babylon) v národě Chetitů narazili na konkurenci – především pokud jde o schopnost vybudovat a vést říši. A ač většina zdrojů uvádí, že Chetité se sice v rámci sjednocování původních malých státečků a v budování velkého státu chovali expanzivně, ve zdroji, ze kterého jsem citovala, je uvedeno, že to Chetité museli odrážet ofenzivu Egypta, obzvláště pak pod vedením Ramesse II. A tam si Egypťané museli uvědomit, že konkurence je ještě větší, než si představovali, protože ani vojensky na ni nemají.

Výsledkem sice byla mírová smlouva mezi oběma státy, jak ale Ramesse II. nechal i do kamene vytesat, byla to jen hra o čas. A jak už víme, o velmi, velmi dlouhý čas, což je logické, protože šlo o velmi, velmi velký plán. A ten plán má jednoduchý obsah: ovládnout všechny zdroje světa a za tím účelem nikdy nedopustit, aby se nějaká říše stala stejnou konkurencí, jako byla pro Egypt/Babylon ta chetitská.

Osudná bitva u Kadeše je datována do roku 1274 (jindy až 1300) p.n. l. Zakrátko na to Egypťané z Egypta vyhánějí semity poté, co předtím vyhnali Hyksósy a na scéně se objevuje Mojžíš… (více zde) .  Za sedm století končí říše Chetitů – m.j. i vlivem nástupu semitů (tzn. i Aramejců/Arménců).

Národ Chetitů zmizel na smetiště dějin (v tomto případě se zdá, že ani na to smetiště, ale že byl zahrabán hluboko pod zem), co ale zůstalo, to je 1) stálá hrozba, že tento národ má někde pokračovatele (nebo dokonce možná své předky) a tudíž by ti nějakou obdobnou říši mohli znova vytvořit a 2) stálá hrozba, že nebyly zničeny všechny důkazy a že lidstvo by se jednou mohlo dozvědět nejen o konkurujícím způsobu vládnutí a fungování společnosti (viz Chetité), ale také se dozvědět o plánu, zrozeném po bitvě u Kadeše – což by s velikou pravděpodobností znamenalo dozvědět se i pravdu o Starém (i Novém) zákonu a tím i o roli židovského národa v lidské historii.

Pokud jde o bod 1), tam to zcela zjevně nevyšlo. Nevím, jestli ruský/slovanský národ je nějakou obdobou Chetitů či snad je dokonce jejich předchůdcem, každopádně od doby, kdy před nějakými tisíci lety Rusko vzniklo a porazilo Chazary, nepřestává snaha o jeho likvidaci. Ovšem – marná snaha, protože Rusko (a pouze Rusko) konkurenční říší je a v současnosti tak, že vítězící podobně, jako ti Chetité (proti němu se naštěstí zatím válečně netáhne, ale pokud by k tomu došlo, repete “bitvy u Kadeše” dopadne stejně, ač tentokrát je přesnější říci, že mnohem hůř).

K bodu 2) – Chetité už nejsou, ale území, na kterém žili, existuje dál. Vždy jsem věděla, že nějakým způsobem se vracíme tam, kde jsme po Atlantidě začali – tzn. do míst Sumeru a Babylonu (Írán), do míst tureckého Araratu (Arménie) a do míst kolem Egypta (Jeruzalem, Izrael, Libanon, Sýrie). Dlouho si události v těchto místech vysvětluji zájmem o vznik Kurdistánu za účelem propojení všech blízkovýchodních energetických trubek a dále za účelem obnovením nejstaršího náboženství světa, náboženství Jezídů, uctívajícího kult Slunce a padlého anděla satana.

Ale vysvětlení událostí v této části světa může být ještě jiné: strach z důkazů. Proto ISIL funguje nejen jako nástroj, který má pro globalisty v této části světa přepsat hranice, ale ISIL funguje také jako nástroj, který v zájmu globalistů bombarduje historické památky (důkazy).  A to by vysvětlovalo, proč Rusko tyto památky naopak tolik brání (za nějakých cca 100 let se mohl najít pouze zlomek důkazů o Chetitech a kdo ví, co všechno na hliněné tabulky zapsali! ). A to by vysvětlovalo i to, proč Rusko v osvobozené Palmýře uspořádalo koncert – když to nadsadím, tak to mohl být koncert na oslavu Chetitů, resp. koncert jako potvrzení, že ani po tří tisíci letech Ramesse II. nezvítězil a že jedinou možností řešení je opět mírová smlouva, tzn. respekt ke konkurenci – v tomto případě k Rusku.

Shrnutí

Zcela pragmaticky vzato – všímejme si nadále dění kolem Turecka a Sýrie. A Arménie – protože plán na vytvoření Velké Arménie má najednou zcela jinou logiku. Arménie a Izrael jsou vlastně spřátelené (židovské země) a Írán zas potřebuje Velkou Arménii jakožto spojnici s Evropou, protože tuto roli Turecko nejen že brzdí, ale takřka vůbec neplní (po nepodařeném puči se sice Erdogan rozhoupal a najednou celou zemi islamizuje tak, jak je žádoucí, ale na druhou stranu bombarduje Kurdy a to je pro GP nežádoucí). A pokud jde o Írán a Izrael, nikdy jsem na jejich tolik proklamované nepřátelství nevěřila a často k tomu jako důkaz uvádím událost, kdy se íránský prezident Ahmádínežád chlubil židovským původem.  V podstatě zde ve finále máme obraz, o kterém se tak často hovoří jako o  vytváření “Velkého Izraele” (Už chybí jen plán Assisi, ale na ten dojde v září, kdy papež František bude prosazovat sjednocení všech tří náboženství –  a údajně odhalí i “mimozemšťany”).

V souhrnu ale jde o to, že Turecko a Sýrie, dvě země, na kterých se kdysi rozprostírala říše Chetitů, jsou nyní, po tři tisíci letech, takovým finále velikého plánu a v tomto finále má do hry opět vstoupit Arménie  – Židé číslo 2 (ale možná Židé číslo jedna, když rozložili Chetity). Sledujme proto, jak je najednou aktualizována a oficiálně uznávaná genocida Arménů Tureckem – viz např. Německem (paradoxně Německem, ve kterém byla později jako přes kopírák zopakována Hitlerem na Židech číslo 1), či naším prezidentem Zemanem, či papežem Františkem.

Sledujme proto i dění kolem Náhorního Karabachu a tam si přejme, ať Ázerbájdžán naslouchá Rusku (viz Projekt “Sever-Jih”).

Článek má téměř pět tisíc slov. Ač jsem původně měla v plánu popsat i to, proč v době bitvy u Kadeše byla zvolena lhůta tři tisíce let a jak tato souvisí s právě končícím velkým vesmírným cyklem, to už se sem nevejde, tak to až v příštím článku.

-Pozorovatelka-  1.9.2016