Netanjahu poděkoval ruskojazyčným Izraelcům za záchranu sionistického projektu a Lavrov přiznal, proč Moskva stále věří západním „darebákům“ a plnění dohod! Dva rozhovory během jediného týdne odkryly schizofrenii ruské zahraniční politiky a Rusům na sociálních sítích vře krev! Doslova to vypadá, že Kreml dovoluje Západu podvádět Rusko, ale nikdo si nedovolí podvést Izrael!

Netanjahu poděkoval ruskojazyčným Izraelcům za záchranu sionistického projektu a Lavrov přiznal, proč Moskva stále věří západním „darebákům“ a plnění dohod! Dva rozhovory během jediného týdne odkryly schizofrenii ruské zahraniční politiky a Rusům na sociálních sítích vře krev! Doslova to vypadá, že Kreml dovoluje Západu podvádět Rusko, ale nikdo si nedovolí podvést Izrael!

Dva rozhovory, dvě zdánlivě nesouvisející události, ale jeden společný obraz ruské moci, která se již několik desetiletí pohybuje mezi vlastními geopolitickými zájmy, ekonomickými vazbami své podnikatelské elity, milionovou ruskojazyčnou diasporou v Izraeli a stále znovu obnovovanou nadějí, že se se Spojenými státy a kolektivním Západem nakonec přece jen podaří uzavřít nějakou dohodu.

Pokud jste poslouchali v pátek na SVCS moji analýzu o Nebeském Jeruzalému, tak toto je pokračování mé přednášky. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu totiž poskytl před izraelskými parlamentními volbami exkluzivní rozhovor ruskojazyčnému izraelskému 9. kanálu. Rozhovor vedl Boris Belodubrovskij a televize jej zveřejnila 23. srpna 2026 pod titulkem „Nevzdávám se. Bojuji“.

Nešlo tedy o blíže neurčené televizní studio v Rusku ani o náhodný sestřih ze sociální sítě, ale o předvolební rozhovor natočený pro izraelskou ruskojazyčnou televizi, podle izraelských médií přímo ve volebním studiu strany Likud [1]. Netanjahu v rozhovoru mluvil o válce proti Íránu, o budoucnosti pásma Gazy a Libanonu, o izraelských operacích v Sýrii, o odvodech ultraortodoxních Židů, umělé inteligenci i o významu ruskojazyčné aliji. A právě úryvek věnovaný ruskojazyčným obyvatelům Izraele začal následně masově kolovat na ruských sociálních sítích.

Netanjahu natočil rozhovor pro ruskojazyčný 9. kanál a boj o hlasy přistěhovalců ze SSSR tím vstoupil do ostré fáze

Izraelský premiér prohlásil, že ruskojazyčná veřejnost představuje obrovský přínos pro sionistické hnutí a zajišťuje pokračování existence Izraele. Výrok nezazněl ve vzduchoprázdnu. Izrael se připravuje na volby a ruskojazyční voliči tvoří natolik významný elektorát, že se o ně přetahují Likud, strana Jisrael Bejtejnu Avigdora Liebermana i další politické subjekty.

Sílu této skupiny potvrzuje i následná Netanjahuova odpověď na otázku, kdo vlastně v Likudu zastupuje přistěhovalce ze zemí bývalého Sovětského svazu. Netanjahu prohlásil, že jejich zástupcem je on sám. Rozhovor následně vyvolal další kontroverzi, když Likud v průzkumu zjišťoval, zda by voliči uvítali kandidaturu některých novinářů 9. kanálu na volební listině strany. Stanice protestovala proti politickému využívání jmen svých pracovníků [2].

Netanjahuův výrok je ovšem třeba číst přesně. Mluvil o ruskojazyčné komunitě jako celku, nikoliv výhradně o občanech současné Ruské federace. Do této skupiny patří přistěhovalci a jejich potomci z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Moldavska, pobaltských republik, jižního Kavkazu i středoasijských zemí bývalého Sovětského svazu. Významná část z nich odešla do Izraele ještě před vznikem dnešní Ruské federace nebo bezprostředně po rozpadu SSSR.

Přesto je politické poselství výroku naprosto průhledné. Netanjahu této komunitě vzkázal: Nejste okrajovou přistěhovaleckou skupinou, ale jedním z pilířů izraelského státu a sionistického projektu. A současně jí připomněl, kdo ji má podle jeho předvolebního vyprávění politicky zastupovat – Benjamin Netanjahu osobně.

Téměř milion přistěhovalců během osmnácti let změnil izraelskou společnost, ekonomiku i politiku

Nejde jen o předvolební lichocení. Čísla ukazují, že přistěhovalectví ze Sovětského svazu a následně z postsovětských republik skutečně patří k největším demografickým změnám v dějinách moderního Izraele. Podle údajů izraelského Centrálního statistického úřadu a Židovské agentury přišlo mezi lety 1989 a 2007 ze zemí bývalého SSSR přibližně 985 400 lidí [3].

Jen v roce 1990 dorazilo přes 185 000 přistěhovalců ze Sovětského svazu a v roce 1991 dalších téměř 148 000. Během pouhých dvou let tak Izrael přijal více než 330 000 lidí z rozpadajícího se sovětského prostoru. Izraelský vládní materiál uvádí, že během celého 20. století přišlo do Palestiny a později do Izraele přibližně 1,1 milionu přistěhovalců z Ruského impéria, SSSR a Společenství nezávislých států. Dalších více než 160 000 ruskojazyčných Židů dorazilo mezi lety 2000 a 2009 [4]. Celkově se v Izraeli počet občanů s ruským původem odhaduje na 2,2 milionu

A proud nepřestal ani po zahájení války na Ukrajině. Izraelský parlament v červnu 2024 oznámil, že z prvních 14 982 nových přistěhovalců daného roku bylo 10 628 občany Ruska, tedy přibližně 70 procent [5]. Ruskojazyčná alija přinesla Izraeli vědce, lékaře, inženýry, hudebníky, programátory, vojáky, podnikatele i celé průmyslové a technologické sítě.

Proto Netanjahuův výrok není historicky nesmyslný. Problém začíná v okamžiku, kdy se tento reálný demografický a hospodářský vliv propojí s ruskými ekonomickými elitami, jejich majetkem, druhými pasy a schopností pohybovat se mezi Moskvou, Londýnem, Kyprem a Tel Avivem.

Dvanáct ruských miliardářů s izraelským občanstvím není konspirační teorie, ale veřejně popsaná skutečnost

V této části je nezbytné oddělit doložitelná fakta od tvrzení, která již doložitelná nejsou. Židovský původ automaticky neznamená izraelské občanství, podporu Netanjahua ani loajalitu k jakékoli konkrétní izraelské vládě. Stejně tak samotné vlastnictví izraelského pasu nedokazuje, že jeho držitel ovládá rozhodování Kremlu. Dokumentovaná je však existence početné skupiny mimořádně bohatých podnikatelů pocházejících z Ruska, kteří izraelské občanství skutečně získali. Forbes v roce 2022 napočítal jedenáct ruských rodáků z řad miliardářů s izraelským pasem [6] a dokonce na jednoho zapomněli – na Lva Levieva:

1. Roman Abramovič
2. Lev Leviev
3. Dmitrij Buchman
4. Igor Buchman
5. Michail Fridman
6. Vjačeslav Moše Kantor
7. German Chan
8. Alexandr Mamut
9. Alexandr Nesis
10. Jurij Milner
11. Jurij Šefler
12. Gavril Jušvajev

Ne všichni z uvedených mužů dnes žijí v Rusku, ne všichni udržují stejné vztahy s Kremlem a některé případy se po roce 2022 zásadně změnily. Jurij Milner například oznámil, že se ruského občanství vzdal. Proto by bylo nepřesné všechny automaticky označit za současné ruské oligarchy sloužící Kremlu.

Nejznámějším příkladem zůstává Roman Abramovič, někdejší gubernátor Čukotky a jeden z nejmocnějších podnikatelů, kteří zbohatli během ruské privatizace. Izraelské občanství získal v roce 2018. Kreml tehdy ústy Dmitrije Peskova reagoval, že je to jeho právo a že na tom Moskva nevidí nic mimořádného [7]. Abramovič má vedle ruského a izraelského také portugalské občanství.

Izraelským občanem je rovněž Michail Fridman, spoluzakladatel skupiny Alfa. Reuters tuto skutečnost znovu uvedl ve zprávě o jeho sporu proti evropským sankcím [8]. Vjačeslav Moše Kantor podle veřejných údajů disponoval ruským, izraelským i britským občanstvím a po zavedení sankcí pobýval v Tel Avivu. To všechno dohromady vytváří děsivou nadnárodní strukturu.

Kapitál vznikl v postsovětském Rusku, podnikatelská aktiva se rozprostřela mezi několik jurisdikcí a jejich vlastníci si zajistili více občanství. Izraelský pas pro ně může být výrazem identity, rodinného spojení, osobní bezpečnosti, možnosti pobytu i ochranou před politickými otřesy. Není to maličkost. Ale pořád to samo o sobě není důkaz, že tito lidé diktují Kremlu jeho politiku vůči Íránu.

Moskva chrání vztahy s Izraelem, zatímco její strategický partner Írán čelí izraelským bombám

Právě zde se nachází skutečná schizofrenie ruské geopolitiky. Nikoliv v neprokázané představě, že jedna etnická či náboženská skupina tajně ovládá celý Kreml, ale v otevřeném konfliktu několika ruských státních zájmů. Rusko potřebuje Írán jako vojenského, technologického, energetického a geopolitického partnera. Teherán pomohl Moskvě zejména v první fázi války na Ukrajině, kdy se íránské bezpilotní technologie staly důležitou součástí ruského úderného arzenálu.

Obě země v lednu 2025 podepsaly smlouvu o komplexním strategickém partnerství. Jenže tato smlouva neobsahuje závazek vzájemné vojenské pomoci při napadení jedné ze stran. Analýza polského Střediska východních studií upozornila, že právě absence takové klauzule umožnila Moskvě po izraelských útocích zůstat u diplomatického odsouzení, aniž by musela Íránu vojensky pomoci [9].

Rusko izraelské údery proti Íránu skutečně označilo za nevyprovokované a odporující Chartě OSN. Vladimir Putin telefonoval íránskému prezidentovi i Netanjahuovi a izraelského premiéra vyzval, aby jaderné otázky řešil diplomacií, nikoliv bombardováním [10]. Za těmito slovy však nenásledovalo přímé ruské vojenské vystoupení proti Izraeli. Proč?

Moskva si nechce zničit vztahy s Izraelem, nechce riskovat přímý konflikt s izraelským letectvem a za ním stojícími Spojenými státy, nechce uzavřít komunikační kanály a nechce přijít o možnost působit jako prostředník. Zároveň zde existuje obrovská ruskojazyčná komunita, rodinné vazby, dvojí občanství a ekonomické zájmy. Rusko a Izrael navíc dlouhé roky koordinovaly vojenské operace nad Sýrií, aby zabránily vzájemným střetům. Výsledek je však pro Teherán stejný: ruské odsouzení izraelských útoků zůstává převážně diplomatické, zatímco bomby dopadají na Írán.

Lavrov mezitím v rozhovoru pro RBC vysvětloval, proč Moskva znovu věřila Spojeným státům

A potom přišel druhý rozhovor. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vystoupil 28. srpna 2026 v rozsáhlém interview pro televizi RBC. Moderátor Ilja Doronov mu položil otázku, kterou si část ruské veřejnosti klade už dlouhá léta: Proč Moskva stále znovu oznamuje, že ji Západ podvedl, když přece musí předem vědět, že dohody nebudou dodrženy?

Lavrovova odpověď začala příslovími o ruské trpělivosti. Připomněl zbožnost ruského národa, rčení „Pán byl trpělivý a nám to přikázal“, zásadu „sedmkrát měř, jednou řež“ i čekání na slíbené. Potom pronesl větu, která se stala hlavním terčem kritiky na ruských sociálních sítích: „Je to pořád jakási naděje, že darebák přece nemůže být úplným darebákem.“

Nešlo přitom jen o obecnou historickou úvahu. Rozhovor se následně přesunul k jednání Vladimira Putina a Donalda Trumpa v Anchorage v srpnu 2025. Lavrov tvrdil, že základem rozhovorů byl návrh přivezený americkým vyjednavačem Stevem Witkoffem. Putin jej měl v přítomnosti Trumpa bod po bodu zopakovat a potom oznámit, že Rusko americký návrh přes určité nuance přijímá.

Podle Lavrova však americká strana později začala existenci takto dosaženého porozumění zpochybňovat. Marco Rubio následně prohlásil, že Spojené státy nemohou být neutrálním prostředníkem, protože stojí na straně Ukrajiny. Lavrov rovněž připomněl Macronovo tvrzení, že Evropa „pohřbila Anchorage“ a Trumpa získala na svoji stranu [11].

Jestliže je podvod základem západní diplomacie, proč Moskva stále uzavírá dohody podáním ruky?

Lavrov následně tvrdil, že Rusové jsou zvyklí jednat „po šlechticku“ nebo „po chlapsku“. Když si dvě strany podají ruce, měla by dohoda podle jeho výkladu platit i bez podpisu. Jenže právě tato odpověď rozlítila část ruské veřejnosti. Ne proto, že by Lavrov popřel západní podvody, ale protože je naopak popsal jako dlouhodobý, opakující se a předvídatelný princip.

Pokud je podle samotného ruského ministra podvod „základem západní diplomacie“, potom další spoléhání na nepsané sliby není projevem ušlechtilosti, ale vědomým opakováním stejné chyby. Stát není člověk, který může omlouvat svoji důvěřivost dobrým srdcem. Stát nese odpovědnost za bezpečnost milionů obyvatel a za životy ruských vojáků na frontě. Ruských synů, otců, vnuků, strýců.

Spojené státy mezitím pokračují v podpoře Ukrajiny, předávají zpravodajské informace a jejich zbraně se prostřednictvím evropských spojenců dostávají do ukrajinského arzenálu. Samotný Lavrov v rozhovoru přiznal, že Moskva posílá americkému ministerstvu zahraničí dotazy na zapojení Washingtonu do ukrajinských úderů v hloubi ruského území, avšak dosud na ně nedostala odpověď.

Přesto Rusko dál oceňuje odlišnost Trumpovy politiky od Bidenovy administrativy, udržuje komunikační kanály a čeká na nové americké návrhy. To je jádro celé kritiky: Moskva současně tvrdí, že Západ systematicky podvádí, a přesto stále hledá novou podobu dohody se stejným Západem.

Dvojí metr ruské moci: nezradit vztahy s Izraelem, ale znovu doufat v dohodu s Washingtonem a riskovat tak další podvody Západu na Rusku

Oba rozhovory proto zapadají do jediného obrazu. Netanjahu otevřeně děkuje ruskojazyčné komunitě za její přínos k pokračování sionistického projektu. Rusko přitom udržuje vůči Izraeli mimořádně opatrnou politiku, přestože izraelské operace zasahují jeho strategického partnera Írán. Lavrov současně vysvětluje, že Moskva znovu a znovu doufala, že západní „darebák“ přece jen nebude darebákem úplným.

V obou případech se ruský stát vyhýbá definitivnímu řezu. Nechce zpřetrhat vztahy s Izraelem, protože jsou příliš hluboké, osobní, ekonomické a bezpečnostní. Nechce definitivně uzavřít dveře ani před Washingtonem, protože stále doufá v dohodu, která by upravila ukrajinský konflikt a umožnila obnovit alespoň část vztahů se Spojenými státy.

Taková politika může být z pohledu diplomatů označována za pragmatismus. Z pohledu bojujících a hlavně umírajících ruských vojáků a obyvatel zasažených válkou však může působit jako nekonečné čekání na okamžik, kdy se protivník konečně začne chovat jinak, než jak se choval posledních třicet let. A to není už diplomacie, to je zhůvěřilost. A ta nemá v diplomacii co pohledávat.

Netanjahu žádné podobné pochybnosti nemá. Ruskojazyčné Izraelce označí za pilíř pokračování existence svého státu a okamžitě se uchází o jejich hlasy. Izraelské letectvo udeří všude, kde izraelská vláda vidí hrozbu, bez ohledu na státní hranice sousedních zemí, bez ohledu na diplomatické protesty Moskvy. A Washington současně podporuje Ukrajinu, zatímco s Ruskem vede rozhovory o míru, které vlastně nemyslí vážně, což ukázalo fiasko z Anchorage.

Není dovoleno podvést Izrael, ale Rusko lze podvádět opakovaně, a dokonce za vědomí a souhlasu Kremlu

Pouze Moskva dál vysvětluje, že podala ruku, uvěřila slovu a čekala, zda se darebák přece jen nezastaví před poslední hranicí. Lavrov na konci příslušné části rozhovoru tvrdil, že toto čekání již skončilo. Jenže ruská veřejnost se právem ptá: Jestliže opravdu skončilo, proč Rusko stále a nadále jedná tak, jako kdyby to vůbec neskončilo?

Potvrzuje se tím, co jsem říkal na SVCS. Jediným úkolem Ruska na Ukrajině je plnění zájmů Izraele na získání kontroly nad Nebeským Jeruzalémem, tedy nad jižní a jihovýchodní Ukrajinou, kde se v dávné historii rozkládala Chazarská říše složená z turkických kmenů. Nejde o úplně přesné geografické území,  ale je spíše definováno klíčovými městy na Ukrajině a v Novorusku, které izraelští sionisté považují za součást svého historického území, které bylo nazýváno jako “Království na Severu“.

Tento prostor Severního království byl plně ovládnut židovskými kupci a obchodníky, kteří si penězi postupně koupili a ovládli celý chazariát. Byl to stejný proces jako dnes, když sionističtí pomocí peněz, úvěrů, dluhů a bank ovládají, až na výjimky, skrze centrální banky všechny země této planety. Totéž se stalo tehdy s Chazarskou říší. Nešlo o prosté přijetí hebrejské víry ze strany turkických kmenů, ale o jejich úplné ovládnutí hebrejskou kulturou, penězi a dluhy. Úplně stejně vznikla Samuelova říše v kráteru obklopeným hlubokými hvozdy lesů uprostřed Evropy, později nazývaná Bohemia a Moravia.

Proto si zapamatujte, že není dovoleno podvést Izrael a jeho zájmy! Nikdy! Zato na straně druhé je dovoleno podvádět Rusko, pořád dokola, a to za souhlasu vysokých představitelů Ruska, jako je ministr zahraničí, který to prostě veřejně přizná. Politika Ruska je tedy založená na důvěře v západní darebáky, že nejsou až tak úplně darebáci. Pánbůh s námi a zlé pryč! A taková je bohužel tvrdá a drsná realita.

Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!

V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývají 2 dny  a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.

Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News