Dění v Turecku a v Arménii – jasnější scénář “Evropského chalífátu”?

Dění v Turecku a v Arménii – jasnější scénář “Evropského chalífátu”?

Po neúspěšném, pár hodin trvajícím a – jak zdůrazňuje stále více zpráv – velmi amatérsky provedeném převratu, nastaly v Turecku mohutné čistky, na kterých překvapuje především rychlost, s jakou jsou hotovy seznamy téměř šesti tisíc nepohodlných osob. To jsou fakta, která hovoří pro verzi, že Erdogan převrat zinscenoval sám. Následné Erdoganovo obvinění tureckého duchovního F. Gullena, přes kterého z přípravy puče nepřímo obvinil Spojené státy, stejně jako následné uzavření americké vojenské základny Incirlik by naopak nasvědčovalo tomu, že pokus o převrat měl splnit vyšší-globalistické zájmy, konkrétně měl být dalším krokem v odstavování vlivu USA v Evropě (a to až k odstavení přes NATO) – více jsem o tom psala zde.

Jak to skutečně je, zřejmě není schopen posoudit nikdo, ale můj názor je, že šlo o samostatnou akci Erdogana, kterou, aniž by si to možná uvědomil, posloužil zájmům globalistickým. A jestli už bych nějaké to globalistické nakopnutí někde viděla, tak v postavě Putina, ale o tom později.

Pro tento článek je nejpodstatnější informací to, že v Turecku se “něco” děje (a tím nemyslím jen onen “převrat”, ale dění dlouhodobě). A totéž platí pro Arménii, kde mimo velkou pozornost v Jerevanu došlo k ozbrojenému útoku na policejní budovu s cílem osvobodit účastníka karabašského konfliktu – lídra opoziční Fronty veřejné spásy Nová Arménie  Žiraira Sefiljana, který byl 22. června zatčen na dva měsíce a kde kromě jeho osvobození opozice žádala i demisi arménské vlády, více zde či zde, zde. I pro Arménii platí význam toho, že se tam “něco” děje (a rovněž dlouhodobě, viz “elektrická revoluce” či boje o Náhorní Karabach).

K tomu si přidejme ještě Kurdy a samozřejmě Sýrii (a tím i ISIL) a máme současnou nejvýznamnější oblast na zeměkouli a světe div se – v hlavní roli je Turecko. Turecko, které je hlavní překážkou ve vytvoření islámského evropského chalífátu a současně hlavní překážkou, aby Rusko na Blízkém východě mohlo posílit svůj vliv přes Sýrii (= přes Írán)

V souhrnu z toho plyne, že Turecko se stalo překážkou pro všechny – a tím nemyslím, že se se všemi rozhádalo, ale to, že se stalo brzdou jakéhokoliv dalšího posunu v této oblasti. A pokud to vezmeme pohledem globalistů ve smyslu GP, tak těm Turecko vadí především proto, že s naplánovaným vytvářením evropského chalífátu mají zpoždění a musí manévrovat tak, že dokonce brzdí imigrační vlnu. A nyní musím odbočit od “kamínku” jménem Turecko k pohledu na podobu “mozaiky”, ze které možná bude m.j. jasné i to, proč Erdogan neví, na kterou stranu se přidat a lavíruje od jedné k druhé.

Evropský chalífát – Hora kráčí k Mohamedovi

Za jednu z nejpodstatnějších zpráv z poslední doby považuji tu, která docela zapadla (a možná to byl účel) pod děním kolem brexitu a je to zpráva, že Evropská komise 28. června přijala téměř dva roky připravovanou a zcela novou Strategii EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Představena měla být už před rokem a otálení a samotný málo transparentní proces měly přispět k tomu, že členské státy neměly možnost se s ní ztotožnit a byla jim prezentována až na summitu ve stínu negativního výsledku referenda ve Velké Británii.

Cíle strategie přednesla Federica Mogherini a když se tyto cíle přeloží do obyčejné selské řeči, tak mají jednoduchý závěr: Evropská unie bude expandovat do severní Afriky a na Blízký východ. Podrobnějším pohledem to sice znamená “jen”, že EU se v rámci politiky sousedských vztahů (EPS) zaměří na větší pomoc a vliv v zemích jako Tunis, Alžír, Libye, Egypt, dále v zemích Ligy arabských států (Kuvajt, Saudská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Omán), ale stejně tak v Moldávii, Gruzii, Ázerbájdžánu. A ve velmi neposlední řadě klade analýza důraz na spolupráci EU s – Íránem (více jsem psala zde).

Šéfka evropské diplomacie Federica Mogherini a íránský ministr zahraničí Mohamad Javad Zarif, Teherán, červenec 2015

Když jsem k nové “Strategii EU” narazila na články, že Evropská unie se rozšíří o země severní Afriky a Blízkého východu a že tím bude vytvářet Evropské impérium s vlastní armádou (a že to má být i důvod proč Británie z EU odešla), v první moment to vypadalo jako naprostý nesmysl. Ale hlubším pohledem to až takový nesmysl není, protože to, co je nazýváno Evropským impériem, ve skutečnosti může být právě onen Evropský chalífát.

Ovšem budovaný nikoliv pouze tím, že uprchlíci přicházejí (jsou zváni) do Evropy, ale v méně zjevné podobě budovaný tím, že EU se skutečně rozšíří na jih i na východ. A že vytvoří říši na způsob další takové kolem Středozemního moře, jaká už zde byla v podobě Římské říše či Osmanské. Tentokrát ale s tím rozdílem, že křesťané a muslimové už v ní nebudou soupeři, ale naopak vytvoří zcela nový národ (slovy pohádky v podání M. Donutila – národ “bílé kávy”).

Federica Mogherini a její “EU global strategy” z 28. června 2016

Proces budování evropského impéria (evropského chalífátu) byl spuštěn na jaře 2015 a to pod vedením hlavní líderky, Angely Merkelové. A protože přišla vlna protestů napříč celou Evropou, může se zdát, že jeho současné zpomalení až zbrzdění je výsledkem těchto protestů. A že evropští politici dostali rozum a budou bránit zájmy evropských národů a že po brexitu se snad vzpamatuje i EU.  A že dokonce jsou to platby Turecku, které tento proces zastavily.

Já si však stále více dovolím tvrdit, že tento proces naplno probíhá ve své méně zjevné podobě, kterou jsem nazvala “Hora jde k Mohamedovi”. Náhledový obrázek k článku je z návštěvy F. Mogherini v Íránu v dubnu 2016, kde pobývala spolu se sedmi eurokomisaři. Návštěva se uskutečnila za cca 4 měsíce poté, co byly zrušeny antiíránské sankce a kdy USA se přesto v bankovní politice odmítaly podle toho k Íránu chovat. A zástupci EU tehdy Íránu přislíbili, že nejen že poskytnou další miliony eur na pomoc uprchlíkům z Iráku, Jemenu a Afghánistánu, ale především, že budou společně s Íránem tlačit na USA (více jsem o tom psala zde).

Ale především si dovolím tvrdit, že pokud je uprchlická vlna zbrzděna, není to proto, že je to zásluha Turecka (a peněz, které dostává), ale “zásluha” toho, že dosud nebyla vyřešena největší překážka pro vznik evropského chalífátu – Turecko. Přesněji Turecko v té podobě, v jaké je.

Jak přijmout nové členy EU a proč Turecko ještě členem není

Na východní straně Evropy jsou jen dvě země, které se prozatím marně snaží o členství v EU (i o bezvízový styk s ní) – Ukrajina a Turecko. Dlouho jsem byla přesvědčená, že v obou případech je to jen proto, že jde o energetické trubky do EU. Že v případě Ukrajiny je nutné ruské zavřít a v případě Turecka jak ruské zavřít, tak íránské a celé blízkovýchodní otevřít. A ač tento význam nadále shledávám zásadním, musela jsem svůj pohled postupně upravit, protože ono nejde jen o ta potrubí. V případě Ukrajiny sice jde především o její strategický význam ve vztahu k Rusku, v případě Turecka ale jde o víc – kromě rovněž strategického významu navíc i o další a další země, do kterých by se EU chtěla rozšířit, a to tak, že by se přiblížila až k tomu Íránu, který F. Mogherini tak ráda navštěvuje (a který má být příštím vůdcem Evropy).

F.Mogherini a evropští komisaři v Íránu v dubnu 2016

Tak či tak, Ukrajina a Turecko jsou dvě země, které na členství v EU stále čekají. Ponechme nyní stranou Ukrajinu a soustřeďme se na Turecko a na jeho marné volání o členství. Ač se Turecko stalo zásadním bodem v ovlivňování migrační vlny, na členství v EU či na bezvízový styk stále nemá nárok (čímž netvrdím, že by nárok mít mělo). Proč? Jeho území je v překreslování blízkovýchodních hranic zásadním.

Dlouho jsem si myslela, že samostatný stát Kurdistán, který má vzniknout na úkor části Iráku, Íránu, Sýrie a právě Turecka a jehož hranice mají sahat na jedné straně ke Středozemnímu moři, na druhé k Ázerbájdžánu a Gruzii a tím ke kaspickým zdrojům a zároveň do Evropy vést zdroje íránské, je konečným cílem propojení všech energetických trubek tak, aby byly jak odstaveny ruské, tak byl zrušen tranzit blízkovýchodních přes nevypočitatelné Turecko.

Ale stále více se mi jeví, že Kurdové jsou pouze prostředkem k rozložení Turecka a že tím hlavním cílem je vznik Nové Arménie, jíž by se snad Kurdové měli snad stát jen nějakou federalizovanou součástí. Přesněji – že hlavním cílem je vznik Velké Arménie (více jsem o tom psala zde).

A tímto pohledem by scénář vzniku Evropského chalífátu mohl být následující: Přes ISIL je rozkládán Blízký východ tak, aby v této oblasti byly ovládnuty všechny ropné terminály a aby na částech území Iráku, Íránu, Sýrie a Turecka vznikl za pomoci Kurdů (podporovaných celým Západem, ale i Ruskem) jejich samostatný stát. Tím dojde k tomu, že Turecko bude obráno o kus svého současného území. Ale někde v pozadí je Arménie, která je dávno tomu připravována na obnovení své říše, takové, která bude mít mnohem větší rozptyl, než by tomu bylo v případě Kurdistánu, protože bude zabírat nejen Středozemní, ale i Černé a Kaspické moře.

Ale jak vzniku Kurdistánu, tak obnovení vlivu Arménie, stojí v cestě jeden společný nepřítel – Turecko. Respektive naopak – má Turecko v této oblasti v současnosti jiné větší nepřátelé, než jsou Kurdové a Arméni? Přičemž ten první je v boji s Tureckem používán reálně a zcela zjevně, zatímco ten druhý psychologicky a zprostředkovaně (viz uznávání turecké genocidy Arménů, český prezident v Arménii, návštěva papeže v Arménii, schůzky Putina či Hollandeho ohledně bojů v Náhorním Karabachu atd.).

Mnohokrát jsem do svých článků vkládala obrázek, který měl na jedné straně potvrdit, která území by měl budoucí Kurdistán zabrat a dále s tím, že jde o území, kde má kořeny dosud nejstarší náboženství světa – náboženství Jezídů/satanistů, uctívající kult Slunce, páva a Meleka Tause, ale v neposlední řadě s tím, že toto území by zahrnovalo i biblickou horu Ararat na území současné Arménie.

A ač jsem obzvláště v náboženských souvislostech Arménii často zmiňovala, její význam jsem si vyjasnila až díky Valeriji Pjakinovi a jeho komentářům, že Arménie je zemí židů/Židů číslo dvě a že jakmile bude Turecko rozloženo, bude obnovena právě ta Velká Arménie, kterou zmiňuji výše (a viz Pjakin zde či zde).

A nyní se snesme od pohledů z vyšší perspektivy k naší současnosti. A představme si, že Erdogan se konečně přestal stavět na zadní a pochopil, že Turecko o kus území prostě přijít musí, protože takový je plán pro přibližování Evropy k Íránu a tím k vytváření evropského chalífátu. A že v tomto směru není síly, která by jeho snahy o udržení osmanských ambicí podpořila. Erdogan pochopí, že mu v tom nepomohou nejen USA, EU či Rusko, ale ani Saúdská Arábie a ISIL. Snahy vzdá (ač přesnější by bylo, že bude nahrazen někým “globalizačně více chápavým”) a na části jeho území vznikne Kurdistán.

Ač mi přitom začíná být líto Kurdů, protože ti nakonec mohou být jen loutkami “vyšších plánů”, Turecko v této pokořené podobě má konečně šanci být přijato za člena EU. A i kdybych připustila, že přechodně skutečně vznikne Kurdistán, který rovněž bude mít předpoklady pro členství v EU (vždyť mu fandí nejen celá Evropa, ale ani Írán s ním nemá problém a navíc přes něj povedou všechny ty trubky), tak přes Kurdistán se dostáváme k  dalším potencionálním členů EU – ke Gruzii, Ázerbájdžánu, Moldávii, no a samozřejmě k té Arménii, která může nejen nějak federalizovat Kurdistán, ale především spojit Evropu s tím pro EU tolik kýženým/glogalisticky žádaným Íránem.

A touto optikou nezbývá než uznat, že řeč o rozšiřování EU, resp. o budování evropského/středomořského impéria/islámského chalífátu vůbec není tak zcestná, jak se to v první moment mohlo jevit. A že ač Mohamed sice jde k hoře (uprchlíci a islamizace Evropy), ještě více jde hora k Mohamedovi (Mogherini a eurokomisaři v Íránu plus nová Strategie EU z 28. června).

A jakmile je pro brexitu a po přijetí nové Strategie EU a dokonce po ohlášení Merkelové, že německá armáda má plnit zásadní roli v budování “světového řádu”, “náhodou” se to v Turecku (a současně i v Arménii) začíná hýbat. Což lze vnímat tak, že trpělivost s Tureckem, s tou hlavní brzdou globalistického “pokroku” došla. A došla na všechny strany – tzn. i Rusku.

Byl Putin spouštěčem Erdoganova  “převratu” v Turecku ?

Tady si opět musím vzít na pomoc Pjakina (bohužel, jakékoliv jiné analýzy, se kterými by člověk mohl srovnávat vlastní pohled, aby jeden s lucernou hledal!) a jeho řeč z 11.7.2016, kde v čase od 01:06 zde říká: “Je třeba zdůraznit, že s ohledem na tu takzvanou Erdoganovu „omluvu”, ke které ho donutili tak, že si ho přehnuli přes koleno, se telefonní rozhovor konal na základě ruské iniciativy. To je velice důležité. Protože Erdoganovi bylo nutné vysvětlit jednu jednoduchou věc, aby se nestavěl na zadní. S ohledem na obecný chod věcí by ten telefonický rozhovor měl mít asi tento smysl. Putin zavolal Erdoganovi a řekl mu: „Předvedli ti, že jsi nula, už vidíš, že jsi účastník procesů, které nechápeš? My víme, že jsi to nebyl ty, ani turecké letectvo, kdo to naše letadlo sestřelil, ale odpovědnost jste na sebe vzali, takže je to na vás a zodpovíte si to se vším všudy. Ty jsi pro ně nula, jen další Saddám Husajn, nebo Kaddáfí. Rozmáčknou tě jako mouchu. Už jednou jsem ti nabízel účast v jiném scénáři, nabízel jsem ti ochranu. Chceš-li přežít, budeš hrát podle našeho scénáře, a pokud nechceš, je to tvůj problém. My nic podnikat nemusíme, jen budeme dál vyčkávat. Dobře víš, že jsme to nebyli my, kdo tě k té omluvě donutil. To oni tě lámali a oni tě zlomí. Oni potřebují ten úkol vyřešit a budou to dělat všemi silami.”

Za zdůraznění stojí především závěrečná věta “Oni potřebují ten úkol vyřešit a budou to dělat všemi silami.” A jaký to je úkol? Můžu se mýlit, ale dle mého žádný jiný, než  vznik evropského chálifátu s Íránem v čele, kterému právě Turecko/Erdogan stojí v cestě.

A proč by Putin měl zájem Erdogana dokopat k nějakému jasnému rozhodnutí místo trpění jeho věčného lavírování? Protože Erdogan brzdí i ruské zájmy na Blízkém východě a zde konkrétně tím, že Erdogan podporou ISIL prodlužuje ruskou angažovanost v Sýrii natolik, že opozičníci Putina ruskému národu Sýrii podávají jako analogii Afgánistánu a samotný Írán má dokonce Rusko kritizovat, že se ze Sýrie stáhlo (opět Pjakin zde).

A v bezradné situaci, ve které se Erdogan dlouhodobě nachází, a v jejím umocnění tím, že přes globalizační médium byl donucen upravit text omluvy Rusku na svých stránkách proto, že už jej mají plné zuby všichni (a tvůrci evropského chalífátu v souladu s plány o islámské Evropě obzvláště), lze Putinova slova vnímat i jako poslední kapku, po které se Erdogan, právem přirovnán k Hussajnovi a Kaddáfímu, rozhodl právě pro takové řešení, pro jaké se rozhodl.

A tím i pro takové, jaké se globalistům hodí nejen k jeho likvidaci, ale i k odstavení vlivu USA v Evropě. Po zinscenovaném puči zahájil čistky a navrch obvinil Spojené státy, že jsou jeho strůjci. A to dle mého aniž by mu došlo, že tím vším si právě zadělal na skutečný vojenský převrat a tím i na svůj konec.

A pokud to byla skutečně Putinova slova, která Erdogana dovedla k tak toužebně očekávané akci ve smyslu “ledy se pohnuly”, tak Putin musí u globalistů sbírat další plusové body!  A pokud tomu skutečně bylo takto a Putin nejen sobě, ale skutečně i globalistům poslal přihrávku, která ukončí čas stagnace (tureckého “zdržování hry”), pak tak učinil s vědomím toho, že teprve nyní/konečně dojde k souboji kdo z koho. A čí představa globalizace je ta správná. A aby bylo jasno, zde je nutné připomenout důležitou věc – že Rusko totiž není proti globalizaci!

Rusko není proti globalizaci, Rusko je proti marxismu NWO

Spousta lidí Rusko obviňuje, že jde politice globalizace na ruku. Důvod toho nepochopení je ten, že většina považuje to, co se jmenuje NWO, za jedinou podobu globalizace a když se Rusko chová globalizačně především ve smyslu nenechat se vyprovokovat k válečnému konfliktu tak, jak si to přejí USA, mnozí to vnímají tak, že podporuje NWO (což podobně tu a tam platí i opačně, jako např. nyní, když je J. Kerry kritizován za vstřícnost Putinovi).

Někteří mají představu, že když se centrem světové moci stane Čína, bude to vítězství nad NWO, tzn. nad globalizátory (GP), přičemž opak je pravdou, protože Čína v současnosti hraje v plánech globalistů hlavní roli. Stejně tak operování atlantickým a euroasijským křídlem GP mi přijde zavádějící, protože GP je jen jeden a ovládá obě křídla (jak já jsem Pjakina pochopila, tak GP pouze určuje, která strana “má míč” a která tedy má výhodu proto, že její “hra” je lepší. Což ale nic nemění na tom, že právo na vlastnictví “hřiště”/světa si stále uzurpuje jediný majitel). A je to tento majitel, který právě přesouvá centrální světskou moc z Británie do Číny a centrální duchovní moc z Vatikánu do Arménie.

A v souladu s tímto přesouváním je v centru pozornosti majitele OBOU křídel Blízký východ a s ním jak islamizace Evropy, tak vznik Kurdistánu/Velké Arménie(?). A v souladu s tím především Turecko, které má o kus svého území přijít a jeho moc v této oblasti má skončit, zatímco role Íránu má být posílena (příští vůdce evropského kalifátu), což velmi úzce souvisí s děním v Sýrii, jíž je Írán spojencem.

Co je ale pro OBĚ křídla GP podstatné je, že ať už byla centrem Británie a Vatikán, či bude Čína a Arménie, stále jde o jednu a tutéž moc, která má kořeny v Babylonu a Egyptě a která je označována jako „biblická kultura“, která pro svou vládu využila židy/Židy.

A vše, co je nazýváno NWO, je plán této moci bez ohledu na to, kde má/bude mít centrálu. To jen Spojené státy, které dvě století plnily roli policajta této moci, dosud nepochopily, že zavádění NWO není o JEJICH vůdčí roli ve světě a neznamená JEJICH prospěch, protože ve skutečnosti byly jen hráčem, který měl na určitý čas míč na své straně! A většina na to spolu se Spojenými státy skočila s tím, že NWO = vláda Spojených států, přičemž v dalším zavádění NWO má právě pokračovat Čína!

A pak zde máme Rusko, které velmi dobře pochopilo, že k lámání chleba v zavádění NWO dochází právě na Blízkém východě a navíc v zemi, která je spojencem toho Íránu, který má jak vládnout Evropě, tak spolupracovat s Čínou, tedy v Sýrii. A to byl hlavní důvod, proč Rusko do Sýrie vstoupilo a proč tak mohutně prezentovalo návštěvu Bašára Asada v Moskvě právě v té chvíli, kdy na pokyn globalistů NWO britská královna poslušně vzdávala hold čínskému prezidentovi – viz Nečekané jednání Asada a Putina v Moskvě:

Byl to vzkaz těm, kteří zavádějí NWO, že Rusko nejen že má o globalizaci jiné představy, ale také že bez Ruska neprojde žádná globalizace.

A protože na Blízkém východě to vře až k válce (obzvláště, když globalizátoři stále více Spojeným státům naznačují, že jejich role – výhoda držení míče – skončila), jsou globalisté za přítomnost Ruska vděční (a obzvláště za ruskou roli v loňských jednáních ohledně Íránu a tím za zrušení antiíránských sankcí, protože Írán má v celém budoucím dění natolik zásadní význam, že dokonce sám Obama jako první americký prezident po 34-ti letech poslušně Íránu telefonoval ).

A v čem je pointa? Ve finále to vypadá, že Rusko spolupracuje s těmi, kteří zavádějí NWO (a je úplně jedno, jestli jej zavádějí přes USA/Británii/Vatikán či přes Čínu/Írán/Arménii), tzn. zavádějí biblicko-babylonsko-sionistickou podobu globalizace. To ale nic nemění na tom, že i Rusku jde o globalizaci, ovšem v jeho případě o takovou, která biblicko-babylonsko-sionistickou představu zruší a zavede svou, postavenou na spolupráci jednotlivých národů, na právu k jejich identitě, na udržování rodiny atd.

Ve finále je situace taková, že dva globalisté spolu spolupracují – a proč by ne, když oba vědí, že globalizace je nezbytná a proč by si GP nevzal za spojence Rusko, které jediné se chová globalizačně a dění obzvláště na Blízkém východě harmonizuje před hrozbou války, na rozdíl od USA, které se všude chovají jako slon v porcelánu. Ale to nic nemění na tom, že oba globalisté spolu zároveň soupeří o to, čí podoba globalizace zvítězí.

A že Rusko si drží svůj směr, to lze vidět v tom, jak obhajuje národ a vlastenectví, ale také jak např. upřednostňuje rodinu a odmítá propagaci homosexuality a veškerou tu babylonizaci.

A úplně v základu zde ještě máme analogii s Trockým a Stalinem, kdy Trockij prosazoval pokračování VŘSR do všech dalších zemí tak, aby výsledkem bylo zrušení všech hranic a národů (tzv. permanentní revoluce), zatímco Stalin, tento „zrádce“ marxismu, trval na tom, že socialismus lze vybudovat bez nutnosti likvidace státu a národa. Čímž se dostáváme k marxistům a neomarxistům v EU (v čele s marxistkami Mogherinovou, Merkelovou, ale předtím už i s Barrosem), sedících v novodobé babylonské věži/budově EU a k Rusku, které se marxismu opětovně brání stejně, jako v časech za Trockého (a jeho IV. internacionály).    

Komsomolka, která nerada vzpomíná na život v Doněcku, marxistka Merkelová se soudruhem Kohlem

Turecko – ledy se pohnuly, co bude dál ?

Ať už byl neúspěšný vojenský převrat v Turecku dílem zoufalců Erdogana či Spojených států (nezávisle na sobě) anebo dílem globalistů NWO či globalisty Putina, podstatné je, že hlavní brzda, Erdogan, je v každém případě likvidována, což vyhovuje naprosto všem (kromě Erdogana samotného, kterému ještě zřejmě nedochází, že pokud převrat zinscenoval kvůli udržení své moci a následně zavádí čistky, tak si právě udělal medvědí službu, protože všem kolem, ať doma či venku, teprve dal trumfy ke skutečnému převratu a tím k vlastní likvidaci).

A co můžeme čekat dál? Nevím, jestli přes všeobecnou nevoli obyčejných Turků či přes domácí tureckou opozici, jejíž velká část je právě v armádě, či přes Kurdy anebo přes vnější reakce na čistky, které Turecku ještě více zavřou dveře do EU, či přes USA a Rusko, kde každá strana uvítá příležitost k ukončení jakékoliv spolupráce s už tak rozhádaným Erdoganem, ale Erdoganovi zvoní hrana a spolu s ním i Turecku v té podobě, v jaké se dosud úporně drželo.

A až bude rozloženo do takové podoby, jaká je v zájmu Sýrie a Íránu a jaká je v souladu s tím žádoucí především pro GP a jeho plán o evropském chalífátu, pak na části tureckého území vznikne nový stát. Svůj původní názor, že to bude Kurdistán, jsem upravila v tom smyslu, že nikoliv Kurdistán, ale Arménie zřejmě má být tou zemí.

Ale ať už to bude na začátku Kurdistán a později Arménie, Turecko se v nové podobě stane hodným toho, aby konečně bylo přijato za člena EU. A až bude přijato Turecko, budou následovat další země – Gruzie, Ázerbájdžán (pokud ještě bude existovat a Arménie jej nezlikviduje), ale zřejmě především Nová Arménie, která k EU jednou ranou přičlení jak Ázerbájdžán a Kurdistán, tak také kus Íránu.

A tím budeme doma – tzn. budeme přesně tam, kam se F. Mogherini a eurokomisaři jezdí klanět. A ve finále tím bude potvrzena ta na první pohled nesmyslná teorie – teorie o expanzi EU a tím o budování nové Středozemní říše s vlastní armádou a především teorie o vytvářením nové rasy, rasy v barvě bílé kávy.

A v tomto smyslu je celá uprchlická vlna jen slabým odvarem, protože ač Mohamed k hoře jde očividnějším tempem, přece jen každý krok hory k Mohamedovi má mnohem větší váhu, protože více skrytou a tím i méně odvratitelnou.

Bez Ruska to prostě nepůjde

Bez Ruska to nepůjde a když to píšu, mám na mysli dvě věci a obě znamenají buď konflikt s Ruskem anebo dohodu s Ruskem. Vynechám nyní Spojené státy, které si konfliktem s Ruskem chtějí vyřešit pouze svůj problém, přičemž svět jako globál je zajímá jen potud, aby mu i nadále velely bez ohledu na fakt, že jde pouze o velení na způsob sloužícího policajta, který je právě posílán do výslužby.

A vrátím se zpět k plánu o evropském chalífátu, kde začnu tím, že naprosto selským rozumem viděno, musí jakýkoliv státní celek z něčeho žít. A to platí i evropský chalífát, který má propojit Evropu, severní Afriku, Blízký východ a Írán tak, aby byl spojen s Čínou. Obzvláště ve spojení s Čínou je to obrovská masa lidí a ti všichni budou chtít jíst a pít. A ač na tomto území budou koncentrovány světové energetické zdroje a jejich trubkovody, vodu a chléb nenahradí. Obzvláště pokud jde o Čínu, která kromě uhlí žádnými energetickými zdroji neoplývá, je v jejím případě koncentrace lidí na km2 bezkonkurenční. K tomu si přidejme, že Evropa nemá téměř žádné přírodní zdroje (a pokud jde o ropu a plyn tak prakticky vůbec žádné). A má-li být projekt evropského chalífátu životaschopný, nutně k tomu potřebuje Rusko – jeho zdroje. A proto tedy ruské území, kde na rozdíl např. od Číny je koncentrace obyvatel na km2 minimální, nemluvě o zdrojích půdy, lesů, vod a takřka celé Mendělejevovy tabulky. Má-li tedy být projekt evropského chalífátu životaschopný, potřebuje Rusko. A k tomuto bodu nemusí být překvapivá mapa, která si budoucí evropské impérium představuje tak, že kromě zemí kolem Středomoří a Blízkého východu bude zahrnovat i evropskou část Ruska.

Ale jak dosáhnout na ruské zdroje? Možnosti jsou dvě: buď konfliktem s Ruskem anebo dohodou s Ruskem (=přistoupením na jeho představu o globalizaci).

A pak zde máme první, zásadní krok, který bez Ruska rovněž nepůjde, a to je vůbec samotná možnost vzniku evropského chalífátu. Tento krok automaticky počítá s tím, že Írán a Čína se přidají na stranu globalistů  NWO a že jak Írán tak Čína se k Rusku otočí zády. Ale tady jsme především Íránem v Sýrii, v zemi Íránu spřátelené. A získá-li Rusko na svou stranu Sýrii, získá i Írán a tím i Čínu. A to by mohlo znamenat získat na svou stranu i Evropu a přinést ten efekt, že evropský chalífát by se nemusel uskutečnit. Jinak řečeno – jak stvořit evropský chalífát, když v cestě je Rusko? A možnosti jsou opět jenom dvě: buď konfliktem s Ruskem anebo dohodou s Ruskem (=přistoupením na jeho představu globalizace, která by ovšem už islamizaci Evropy nepovažovala za nutnou).

A prvním a zásadním krokem se ocitáme v Turecku a přes něj právě v té Sýrii, ve které Turecko spoluprací s ISIL působí Rusku problém. A jelikož nejdříve musí evropský chalífát vůbec vzniknout a protože největší brzdou jehozniku je Turecko, lavírující mezi NWO a ruskou představou globalizace, a jelikož právě v Turecku se ledy právě pohnuly (a zdá se, jak píšu výše,  že nejvíce zásluhou Putina), právě nyní se láme chléb jak v tom, jestli evropský chalífát vůbec vznikne, tak v tom, která představa globalizace zvítězí – jestli babylonsko-biblicko-sionistická (svět jako jedna šedá masa bez hodnot jako vlast a rodina) či ruská (svět jako barevná mozaika, kde každý národ má právo na vlastní identitu a rodinu ctí jako základ veškerého lidstva).

Závěr

Bez ohledu na to, jestli pokus o převrat v Turecku  má na svědomí Erdogan či USA či globalisté, podstatné je, že z globalizačního hlediska se ledy právě pohnuly, protože hlavní brzda, Erdogan, konečně nějak koná. A myslím, že dále je nutné sledovat ten dlouho očekávaný rozklad Turecka a přát si aby Erdoganovi s jeho druhou největší armádou v NATO nehráblo. Prezident Zeman jistě ne náhodou kdysi řekl, že vedle toho, co přijde s Tureckem, byla Ukrajina jen lehká viróza, stejně jako ne náhodou navštívil Arménii, kde zasadil strom a současně vyzval parlament, aby i ten proti vůli Turecka oficiálně uznal genocidu Arménů. A možná stejně tak ne náhodou řekl i větu, že nikoliv Rusko vstoupí do Evropské unie, ale naopak Evropská unie do Ruska. A myslím, že dále je nutné sledovat jak Erdoganův konec, tak dění kolem Kurdů. No, a především kolem Arménie a tím tedy m.j. i kolem Náhorního Karabachu.

Erdogan neměl příliš na výběr, protože dávno tomu bylo rozhodnuto, že sunnitská podoba islámu (Saúdská Arábie, Turecko, ISIL ) končí a že preferována bude jeho šíitská podoba, tzv.  “správný” islám (Írán, Sýrie, Libanon). Bez ohledu na to, že ve skutečnosti obě podoby jsou otroky “božstva” ropy, bych ještě ráda zdůraznila svůj názor, že Izrael a Írán nejsou takovými nepřáteli, jak je to prezentováno.

Erdogan přesto dal přednost další sunnitské islamizaci země (80-90 % obyvatel) v naději, že ta mu zachrání kůži, přičemž skutečně na výběr měl jen dvě možnosti: přistoupit na globalizaci podle NWO nebo na globalizaci podle Ruska. V obou případech by sice o část vlivu přišel, ale v případě příklonu k Rusku by – dle mého – nemusel padnout. Takto jsou jeho dny sečteny a dovolím si tvrdit, že od USA přes EU až k Íránu, Číně a samozřejmě až ke GP, si to všichni přejí. A ač si od toho každý slibuje své, prozatím je podstatné, že ledy se konečně pohnuly.

A protože od loňského léta, kdy svět po dlouhých jednáních a až za pomoci Ruska uzavřel jadernou dohodu s Íránem a protože od té doby se o přátelství s Íránem všichni perou, Evropané v této době mají největší možnost se rozhodnout, nakolik se jim vrcholná představitelka EU F. Mogherini líbí v oděvu na islámský způsob. A jestli je až taková podoba přátelství s Íránem (proti kterému nic nemám), nutná natolik, aby Evropa byla od Ruska energeticky odstavená či s ním dokonce riskovala další vojenský konflikt.

-Pozorovatelka-  18.7.2016