Petr Pavel chce převzít vedoucí úlohu nad českou vládní delegací na summitu NATO v Ankaře! Ústavní puč prezidentčíka se prohlubuje a politici z ANO netuší, o co vlastně Pavlovi jde! Nerozumí tomu ani Andrej Babiš! Jenže díky Robertu Ficovi už možná víme, co stojí za Pavlovou umanutostí summitem! Bude se tam totiž schvalovat finanční revolvingový program za 70 miliard EUR na zbrojení Ukrajiny každý rok!
Situace okolo stupňujícího se skandálu v České republice mezi Pražským hradem a Strakovou akademií nabývá v posledních hodinách až neuvěřitelných, pro mnohé šokujících obrysů. To, co původně vypadalo jako klasický kompetenční spor o reprezentaci země navenek, se v kontextu nových mezinárodních souvislostí mění v hlubokou politickou detektivku.
Prezident republiky Petr Pavel totiž ve čtvrtek v exkluzivním vyjádření pro Českou televizi otevřeně deklaroval, že pokud bude začleněn do delegace České republiky na nadcházejícím summitu NATO v Ankaře, automaticky se stane jejím vedoucím a bude to on sám, kdo bude autoritativně rozhodovat o tom, kterých konkrétních akcí a jednání se v Turecku zúčastní. Tento krok však vyvolal okamžitou ústavněprávní bouři, neboť podle platných principů české ústavy je to právě a jedině vláda, kdo určuje složení státních delegací a jejich mandát.
Prezidentovo suverénní prohlášení narazilo na tvrdou realitu českého ústavního pořádku. Podle zažitých zvyklostí a právních výkladů naší nejvyšší legislativy je exekutiva v čele s premiérem tím hlavním orgánem, který nese odpovědnost za zahraniční politiku státu. Ani Ústavní soud, ani prezident nemají ze své podstaty právo diktovat vládě, koho do svých řad pro mezinárodní summity zařadí či nikoliv. Přesto jsme svědky situace, kdy hlava státu vystupuje z pozice síly a nárokuje si absolutní prvenství, což v politických kuloárech vyvolává řadu otazníků.
Proč právě teď a proč s suchou intenzitou, která hraničí s ohýbáním ústavních zvyklostí? Včerejší události a analýzy, které jsme v této souvislosti přinesli, jasně ukázaly, že napětí mezi Hradem a vládou Andreje Babiše dosáhlo bodu varu. Tento spor však evidentně není veden v teoretické rovině prestiže či osobních animosit. Ve hře jsou mnohem hmatatelnější zájmy, které sahají daleko za hranice České republiky a jejichž kořeny tkví v geopolitických plánech Severoatlantické aliance na nadcházející měsíce a roky. Snaha prezidenta Pavla postavit se do čela delegace za každou cenu tak získává zcela nový rozměr.
Umanutá snaha Hradu pod drobnohledem parlamentu
Hlasitá kritika prezidentova postupu se ozývá zejména z řad vládní koalice a opozičních lavic, které tvoří současnou parlamentní většinu. Významným způsobem do debaty zasáhla poslankyně Barbora Rázga z Hnutí ANO, která je zároveň vlivnou členkou parlamentního výboru pro mediální záležitosti.
V diskusním pořadu na obrazovkách CNN Prima News se vyjádřila s neskrývaným podivem nad tím, jaké síly a motivace vlastně stojí za touto snahou prezidenta republiky. Podle Rázgy je dosud pro širokou veřejnost i pro řadu politických analytiků naprostou záhadou, proč se Petr Pavel snaží mermomocí nejen zúčastnit summitu NATO v Ankaře, ale proč chce vládní delegaci rovnou sám celou ovládnout a vést.
Poslankyně Rázga upozornila na to, že takto agresivní přístup k zahraniční reprezentaci země nemá v novodobé historii České republiky obdoby. Pokud hlava státu ignoruje varování ústavních právníků a tlačí na exekutivu způsobem, který destabilizuje domácí politickou scénu, musí za tím být skrytý motiv obrovského významu. Tento názor sdílí stále větší část politického spektra, která odmítá uvěřit, že jde pouze o symbolické gesto vojenského generála ve výslužbě, který se chce ukázat na mezinárodním fóru.
Spojování, nebo rozdělování?
K celé záležitosti se velmi ostře vyjádřil také samotný předseda vlády Andrej Babiš. Ten se momentálně nachází na oficiální zahraniční návštěvě v Polsku, odkud situaci doma bedlivě sleduje. V rozhovoru pro česká média komentoval prezidentovo chování se značným rozhořčením. Připomněl, že Petr Pavel po svém zvolení do funkce opakovaně a slavnostně sliboval, že bude prezidentem, který bude českou společnost spojovat, tlumit vášně a hledat konsensus napříč politickými tábory. Současné kroky Hradu však podle premiéra ukazují pravý opak.
Namísto deklarovaného spojování společnost tímto chováním Petr Pavel jen fatálně rozděluje a záměrně vyvolává institucionální chaos. Vláda nemůže ustupovat ultimátům, která nemají oporu v zákoně.
Babiš doslova uvedl, že namísto deklarovaného spojování společnost tímto chováním jen fatálně rozděluje a záměrně vyvolává institucionální chaos. Vláda podle něj nemůže ustupovat ultimátům, která nemají oporu v zákoně. Premiérův komentář jasně narýsoval dělicí čáru mezi protiválečnou rétorikou jeho kabinetu a militaristickým apelem, který dlouhodobě reprezentuje Pražský hrad. Přesto však i v tomto vyjádření visela ve vzduchu otázka: co je tím skutečným spouštěčem takto radikálního hradního postupu?
Robert Fico rozlouskl v Bardejově záhadu motivací Petra Pavla?
Záhadu prezidentova nepochopitelného chování však možná úplnou náhodou, nebo možná s geopolitickým záměrem, rozlouskl slovenský premiér Robert Fico. Ten se během své návštěvy východního Slovenska zúčastnil otevřené diskuse se studenty v Bardejově.
Právě na tomto fóru Fico pronesl slova, která okamžitě zaplavila alternativní i hlavní mediální proudy v obou částech bývalé federace. Slovenský ministerský předseda se nechal slyšet, že má obrovské obavy z nadcházejícího summitu NATO v Ankaře. Důvodem těchto obav má být fakt, že se za zavřenými dveřmi chystá ke schválení monstrózní, dosud nepředstavitelný finanční a vojenský závazek.
Podle Fica se má jednat o takzvaný opakovaný (fin. revolvingový) úvěr s ročním cyklem v astronomické výši 70 miliard EUR, který má sloužit k dlouhodobému financování a pokračování válečného úsilí na Ukrajině. Tento program by znamenal, že členské země NATO by rok co rok, bez ohledu na vývoj ekonomiky či vůli vlastních občanů, odevzdávaly miliardové částky do společného fondu. A právě v tomto momentě celá politická skládačka v České republice do sebe doopravdy a dokonale zacvakla jako puzzle.
Pijavice na miliardovém fondu? Kdo profituje z ankarského plánu?
Pokud se podíváme na mechanismus, jakým má tento obří alianční balík fungovat, zjistíme klíčovou věc: tyto peníze podle dostupných zákulisních informací nepůjdou na Ukrajinu přímo v hotovosti na zlaté záchody. Budou z naprosté většiny využity k masivnímu nákupu zbraní, těžké techniky a munice. Klíčové však je, že tyto nákupy se nebudou realizovat jen a pouze ve Spojených státech amerických, ale zejména u zbrojařských firem „členských zemí NATO“, tedy v drtivé většině u evropských zbrojovek.
💲NATO, €70 billion on the table for Ukraine: a new large-scale military aid package is ready
📰According to the newspaper Politico, NATO is discussing a new €70 billion military aid package for Kiev next year.
Pro český průmysl to znamená jediné: Z logiky věci vyplývá, že české zbrojařské holdingy a firmy se na tento obří revolvingový program v hodnotě 70 miliard EUR ročně přisají jako pijavice. Jde o zakázky, které mohou zbrojařům zajistit astronomické zisky na celá desetiletí dopředu. Pokud by se však současná protiválečně orientovaná Babišova vláda od tohoto programu na summitu v Ankaře distancovala, odmítla ho podepsat nebo se k němu připojit, byl by to konec.
Znamenalo by to pro české zbrojaře napojené na Pražský hrad naprostou katastrofu. Mohli by být z tohoto lukrativního programu NATO okamžitě a nekompromisně vyloučeni. Zbrojovky těch zemí NATO, které by se k programu nepřipojily, by z toho revolvingového programu čerpat nemohly! To je logika podstaty věci. Už to chápete, o co jde?
Evropský zbrojní kartel: Plán z Ankary pod lupou Politico
Tento rozsáhlý vnitrodiplomatický střet navíc stoprocentně koresponduje s čerstvými informacemi prestižního bruselského deníku Politico. Ten ve své aktuální analýze k nadcházejícímu summitu v Ankaře otevřeně popisuje, že Severoatlantická aliance pod tlakem evropských zbrojařských lobby mění strategii. Už nepůjde o ad-hoc pomoc, ale o centralizovaný, dlouhodobý mechanismus závazných armádních zakázek.
Ty mají evropskému vojensko-průmyslovému komplexu garantovat astronomické odběry munice a těžké techniky. Podle zjištění Politico je celý ankarský summit logisticky koncipován nikoliv jako běžné diplomatické fórum, ale jako obří kontraktační burza, kde budou jednotlivé národní delegace podepisovat memoranda zajišťující kontinuitu zbrojní výroby na celá desetiletí dopředu.
🔴 NATO Ankara summit July 2026 to clash over Ukraine aid, €70B European funding plan
NATO expects major disputes at its July 2026 summit in Ankara centered on military assistance to Ukraine. European countries plan to commit €70 billion in funding without U.S. participation.… pic.twitter.com/FqNdWe37z8
Právě tato mezinárodní zjištění definitivně demaskují pravou podstatu hry, která se v České republice hraje o složení delegace. Hradní pětatřicetičlenná ekipa, napěchovaná lobbisty z bezpečnostního sektoru, tak nejede do Turecka řešit bezpečnostní záruky státu, ale uplatnit své partikulární zájmy u tohoto nově vznikajícího evropského zbrojního kartelu.
Propojení Pavlových hradních sponzorů s novou alianční doktrínou, kterou detailně popisují zahraniční investigativci z Politico, ukazuje na chladný kalkul: obejít domácí protiválečnou Babišovu exekutivu a zajistit, aby si spřátelené české zbrojovky utrhly co největší krajíc z tohoto sedmdesátimiliardového aliančního balíku, bez ohledu na to, že to zemi uvrhne do hluboké ústavní a diplomatické izolace.
Noční alarm na Ústavním soudě a lobbistické pozadí
Nyní už vše dává dokonalý smysl. Je to právě tento enormní finanční tlak, co vedl k událostem, které nemají v dějinách naší justice obdoby? Je toto ten pravý důvod, proč prezident Petr Pavel tak naléhavě intervenoval u Ústavního soudu? Stojí toto v pozadí neuvěřitelné zprávy, že patnáct ústavních soudců bylo v noci z úterý na středu doslova vzbuzeno a zalarmováno, aby v rychlosti projednali, odhlasovali a papírově vypracovali předběžné opatření, které vládě přikazuje včlenit prezidenta Pavla do delegace?
🇳🇴 NATO considers up to €70 billion in new military aid for Ukraine — POLITICO
NATO is considering providing Ukraine with up to €70 billion in additional military assistance, POLITICO reports, citing diplomatic sources.
A právě proto ve čtvrtek Petr Pavel tak kategoricky a neústupně prohlásil, že musí stát přímo v čele delegace, a nikoliv fungovat pouze jako její řadový člen? Jako vedoucí delegace má totiž právo podepisovat klíčové dokumenty a garantovat aliančním partnerům, že Česká republika se zbrojního programu zúčastní, i kdyby s tím Babišův kabinet nesouhlasil.
Když k této rovnici připočteme vlivné lobbisty a mocné zbrojařské magnáty, kteří jsou dlouhodobě napojeni na Pražský hrad a kteří výrazným způsobem sponzorovali a podporovali Pavlovu prezidentskou volební kampaň, celý obrázek je kompletní. Skládačka zájmů, peněz a moci do sebe zapadla do posledního dílku.
Hlavní klíčové body:
Prezident Petr Pavel požaduje absolutní vedení delegace na summitu NATO v Ankaře navzdory ústavním zvyklostem.
Podle slovenského premiéra Roberta Fica se na summitu v zákulisí chystá schválení obřího revolvingového úvěru ve výši 70 miliard EUR ročně.
Finanční prostředky mají být využity na nákupy techniky u zbrojařských firem z členských států NATO, což otevírá dveře k obrovským ziskům pro český zbrojní průmysl. Pokud s tím ale česká delegace na summitu nevysloví souhlas, čeští zbrojaři budou z programu vyloučeni.
Noční zásah a bleskové předběžné opatření Ústavního soudu naznačují enormní lobbistický tlak ze strany hradních sponzorů a zbrojařských magnátů.
Hradní delegace jako byznysový zájezd pro pětatřicet vyvolených
Poslední dílek do této komplikované vládní skládačky zapadl s plnou intenzitou ve chvíli, kdy na veřejnost prosákly konkrétní personální plány Pražského hradu pro nadcházející cestu do Turecka. Ukázalo se totiž, že prezident Petr Pavel si pro summit v Ankaře naplánoval monstrózní doprovod čítající neuvěřitelných 35 lidí.
Podle zákulisních informací přímo z podnikatelského prostředí prý navíc drtivou většinu tohoto seznamu tvoří prominentní postavy z domácího bezpečnostního sektoru a lidé z okruhu klíčových zbrojních firem. Tento masivní byznysový výsadek tak dává jasnou odpověď na otázku, proč Hrad potřeboval bleskové předběžné opatření Ústavního soudu a proč tak úporně bojoval o možnost diktovat složení i mandát celé výpravy.
⚠️ A je to venku⚠️ Kolaborant z hradu si do Ankary naplánoval delegaci o 35 členech‼️ To nevypadá na neformální večeři lídrů🤷♀️ Je evidentní, že na něj tlačí jeho sponzoři a loutkovodiči, kteří chtějí svou splátku‼️ Jde tu čistě o prachy tomu zmrdovi‼️ Na 1000% by jel i Kolář‼️ pic.twitter.com/MeMFSwXIne
— Peťulína Markvartová (@PeulnaMarkvart1) June 24, 2026
Kontrast mezi přístupem obou ústavních institucí nemůže být výstižnější a celou situaci ostře komentoval i premiér Andrej Babiš. Ten v exkluzivním rozhovoru potvrdil, že zatímco jeho kabinet v rámci úsporných opatření posílá do Ankary striktně racionální a skromnou delegaci složenou pouze ze 12 členů, prezident se chová, jako by pořádal soukromý zájezd pro své volební sponzory a zbrojařské magnáty.
Tento personální nepoměr definitivně odhaluje, že na summitu NATO nepůjde o reprezentaci zájmů České republiky jako celku, ale o agresivní lobbistický tlak přímo na místě dění. Hradní delegace má zjevně posloužit jako beranidlo, které má českým zbrojařům zajistit přímé napojení na miliardové alianční toky, a to bez ohledu na oficiální protiválečnou linii legitimně zvolené české vlády.
Pražský hrad se snaží o komplexní převzetí zahraniční politiky ČR?
Současný otevřený střet mezi Hradem a Strakovou akademií tak definitivně překročil hranice běžného domácího politického hašteření. Ukazuje se, že pod pláštíkem ústavních kompetencí se hraje cynická hra o astronomické finanční toky, které mohou zásadním způsobem deformovat české podnikatelské i politické prostředí na desítky let dopředu.
Pokud se potvrdí informace, že klíčové státní instituce včetně Ústavního soudu jednají pod skrytým tlakem zbrojařských lobbistů, čelí Česká republika bezprecedentnímu ohrožení samotných základů právního státu a demokratické dělby moci. Nadcházející summit v Ankaře se stane klíčovým lakmusovým papírkem pro budoucnost naší zahraniční politiky.
Petr Pavel během prezidentské kampaně, vpravo jeho poradce Petr Kolář
Dvouvládí v české delegaci, kde premiér reprezentuje zdrženlivý, protiválečný postoj a prezident naopak vystupuje jako garant miliardových aliančních zbrojních závazků, hrozí mezinárodní blamáží obřích rozměrů. Autorita České republiky na mezinárodní scéně může být tímto schizofrenním přístupem fatálně paralyzována.
Skutečnou obavou však zůstává, zda pootevřené dveře k sedmdesátimiliardovému revolvingovému fondu nepovedou k definitivnímu podřízení národních zájmů zájmům úzké skupiny vojensko-průmyslových magnátů, a to bez ohledu na ekonomické dopady na samotné občany.
Vláda by proto měla uvažovat o zahájení kroků k odvolání prezidenta Petra Pavla z důvodů ohrožení ústavních principů dělby moci a rovněž z důvodů ohrožení národní bezpečnosti při snaze ovlivňovat a měnit zahraniční politiku vlády. Prezident totiž nejen pošlapává ústavní principy, ale evidentně se snaží sabotovat rozhodování vlády ČR, což je trestný čin velezrady, konkrétně ohrožování jádra demokratického státu, tedy dělby moci.
Dovolené jsou za dveřmi, ale my jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!
Blíží se prázdniny a letní dovolené, což je pro nezávislé servery a jejich financování vždy kritické období, protože lidé mají výdaje s dovolenými a letními pobyty. Konec měsíce se ale blíží, zbývá 5 dní a potřebujeme vaši pomoc i v době před dovolenými. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.
Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat i během prázdnin a i po prázdninách. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!
Ústavní soud ČR vydal usnesení ve stylu ústavního puče a nařídil vládě Andreje Babiše zařadit prezidenta Petra Pavla na soupisku členů vládní delegace pro summit NATO! Soudcokracie okolo aktivistických soudců Ústavního soudu mění Českou republiku ze zastupitelské parlamentní demokracie na prezidentský systém! Nejde o izolovaný incident, ale o vzorec v Evropě, kdy ústavní soudci zasahují do pravomocí legislativy, exekutivy a plebiscitu!
Česká republika se ocitla na prahu hluboké institucionální krize, která otřásá samotnými základy parlamentní demokracie. Události uplynulých hodin ukázaly, jak tenká je hranice mezi ochranou ústavnosti a přímým politickým aktivismem ze strany justičních orgánů.
Ústavní soud (ÚS) ČR totiž v naprosto bleskovém, bezprecedentním termínu vyhověl žádosti prezidenta Petra Pavla a vydal předběžné opatření, kterým přímo nařídil Vládě ČR a Ministerstvu zahraničních věcí bezodkladně zařadit prezidenta na seznam oficiální delegace pro nadcházející summit NATO v Turecku.
Rychlost, s jakou celý tento justiční zásah proběhl, bere dech a v historii české justice nemá obdoby. Sledujme neuvěřitelnou časovou osu: v pondělí 22. června 2026 schválila vláda složení delegace bez prezidenta. V úterý 23. června pozdě večer podal Pražský hrad urgentní návrh na předběžné opatření.
A hned následující den, ve středu 24. června, Ústavní soud vynesl své rozhodnutí. Soudci dokázali celý proces zprocesovat, projednat v plénu a vydat písemné usnesení za méně než 24 hodin! Takto bleskový servis pro hlavu státu ostře kontrastuje s měsíci a roky, které běžní občané na rozhodnutí tohoto soudu standardně čekají.
Jsme svědky pokusu o ústavní puč?
Tento krok vyvolal okamžitou bouři nevole a šok mezi vládními představiteli i ústavními analytiky. Ministr zahraničních věcí Petr Macinka (Motoristé) reagoval s mimořádnou ostrostí a postup Pražského hradu spojený s bleskovou asistencí Ústavního soudu otevřeně označil za „pokus o ústavní puč“.
Podle něj prezident vyhlásil exekutivě otevřenou válku. Zásadní otázkou však zůstává, zda justice svým rozhodnutím nepřekročila Rubikon a nevstoupila do sféry každodenního operativního řízení státu, která podle Ústavy náleží výhradně vládě odpovědné Poslanecké sněmovně. A právě zde se můžete podívat na plné znění toho předběžného opatření Ústavního soudu, které v takto šokujícím čase celou tuto krizi odstartovalo:
U S N E S E N Í
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudců a soudkyň Lucie Dolanské Bányaiové, Tomáše Langáška, Zdeňka Kühna, Milana Podhrázkého, Petra Průchy, Jiřího Přibáně, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jiřího Zemánka, Daniely Zemanové a soudce zpravodaje Pavla Šámala, o návrhu navrhovatele prezidenta republiky Petra Pavla, na vydání předběžného opatření v řízení o kompetenční žalobě podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky, proti odpůrci Vládě České republiky, za účasti Ministerstva zahraničních věcí České republiky, takto:
Vládě České republiky a Ministerstvu zahraničních věcí České republiky se ukládá povinnost bezodkladně, nejpozději však do 26. června 2026, notifikovat příslušným orgánům Severoatlantické aliance (NATO), že součástí oficiální delegace České republiky na summitu NATO v Ankaře ve dnech 7. až 8. července 2026 je prezident republiky Petr Pavel.
Vládě České republiky a Ministerstvu zahraničních věcí České republiky se ukládá zajistit pro prezidenta republiky a jím určený doprovod příslušnou diplomatickou akreditaci odpovídající postavení hlavy státu.
Vládě České republiky se zakazuje činit jakákoli opatření, která by prezidentu republiky bránila v účasti na summitu NATO v Ankaře nebo výkonu jeho ústavních pravomocí spojených se zastupováním státu navenek, a to až do doby definitivního rozhodnutí Ústavního soudu o podané kompetenční žalobě.
O d ů v o d n ě n í
I. Ústavní soud obdržel dne 22. června 2026 kompetenční žalobu prezidenta republiky, kterou se navrhovatel domáhá vyřešení sporu o rozsah pravomocí mezi ním a Vládou České republiky ve věci zastupování státu navenek podle čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR, konkrétně ve vztahu k účasti na vrcholných summitech Severoatlantické aliance. Spolu s touto žalobou podal navrhovatel dne 23. června 2026 večer naléhavý návrh na vydání předběžného opatření.
II. Navrhovatel poukázal na to, že Vláda České republiky svým usnesením ze dne 22. června 2026 schválila složení delegace na summit NATO v Ankaře, přičemž z ní hlavu státu zcela vyloučila. Vzhledem k tomu, že lhůta pro uzavření oficiálních akreditací ze strany organizátorů summitu vyprší v pátek 26. června 2026, hrozí navrhovateli bezprostřední a neodvratná újma na jeho ústavních právech, neboť bez provedení vládní notifikace a akreditace se summitu nebude moci z technických a diplomatických důvodů zúčastnit, čímž by byl samotný kompetenční spor předčasně a nevratně fakticky rozhodnut v neprospěch navrhovatele.
III. Ústavní soud po posouzení naléhavosti věci dospěl k závěru, že podmínky pro vydání předběžného opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu jsou naplněny. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto usnesením nijak nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci samé, tedy meritorní posouzení, komu v tomto sporu svědčí ústavní kompetence vedení delegace. Účast prezidenta republiky na summitech NATO je však dlouhodobě zavedenou ústavní a diplomatickou praxí České republiky.
IV. Vzhledem k extrémní časové tísni a hrozící nemožnosti realizovat případné vyhovující rozhodnutí o kompetenční žalobě, pokud by mezitím uplynuly akreditační termíny NATO, bylo nezbytné prozatímně zajistit status quo a umožnit administrativní zajištění účasti hlavy státu. Opačný postup by vedl k situaci, kdy by výkon exekutivní moci vlády mohl jednostranně suspendovat ústavní postavení prezidenta republiky jako hlavy státu ještě předtím, než soud stihne věc řádně projednat. Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2026
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
Když člověk čte řádky tohoto usnesení, až se mu nechce věřit vlastním očím. Nejde o žádné vznešené a teoretické pojednání o výkladu ústavních principů. Text vypadá doslova jako mikromanažerský seznam úkolů, jako direktivní manuál toho, co vláda suverénní země v následujících hodinách smí a nesmí udělat. Ústavní soud se v něm snížil k tomu, že diktuje konkrétní administrativní kroky, lhůty k notifikaci a doslova nařizuje podobu personálního složení vládní delegace.
Celý proces od večerního podání do denního vynesení rozsudku zabral pouhých několik hodin, což jen podtrhuje, s jakou politickou dynamikou a zadáním soud pracoval. To samo o sobě představuje největší absurditu a flagrantní pošlapání ústavnosti. Soudní tribunál, který nemá žádnou politickou odpovědnost vůči voličům, zde direktivně určuje složení politické delegace, čímž zasahuje do ryze provozních věcí exekutivy. Pokud justice začne určovat personálie a diktovat vládním úřadům technické detaily akreditací během pouhého jednoho dne, pak padá základní axiom dělby moci.
Překročení dělby moci a zásah do day-to-day politiky
Základním pilířem každého demokratického právního státu je striktní dělba moci na složku zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto tři pilíře musí fungovat v systému vzájemných brzd a rovnováh, avšak žádný z nich nesmí usurpovat roli druhého. Oficiální náplní práce Ústavního soudu je ochrana ústavnosti – tedy posuzování, zda jsou zákony a postupy v souladu s ústavním pořádkem. Vydáním tohoto předběžného opatření se však Ústavní soud dostal daleko za hranu této definice.
🔴 Ústavní soud dnes vydal předběžné opatření v kauze sporu Petra Pavla a vlády o účast prezidenta na červencovém summitu v Ankaře. Podle předběžného opatření musí vláda, ministr zahraničních věcí i ministerstvo prezidentovi účast na nadcházejícím summitu umožnit a nadále nesmí… pic.twitter.com/0JbXIHTEoJ
Určování konkrétního personálního složení diplomatické delegace na mezinárodní summit je klasickým příkladem tzv. day-to-day rozhodování vlády. Podle Ústavy ČR je to právě vláda, kdo určuje a nese odpovědnost za zahraniční politiku země.
Pokud soudní tribunál složený z jmenovaných funkcionářů nařizuje politickému orgánu vzešlému z vůle lidu, koho smí či nesmí zapsat na akreditační listinu, dochází k nebezpečnému vychýlení moci směrem k tzv. soudcokracii (vládě soudců). Soud se pasoval do role arbitra politického vkusu a operativního managementu.
Historický precedent z roku 2021 aneb když to prošlo poprvé…
Současný aktivismus Ústavního soudu se však nezrodil ve vakuu. Mnozí komentátoři upozorňují, že jde o pokračování a eskalaci trendu, který započal již před sněmovními volbami v roce 2021. Tehdy Ústavní soud pod vedením tehdejšího předsedy zásadním způsobem zasáhl do již běžícího volebního procesu, když těsně před otevřením volebních místností zrušil původní a významně snížil nová zákonná volební kvóra pro koalice.
Pavel Rychetský, bývalý předseda Ústavního soudu
Tento krok byl proveden bez jakékoli předchozí politické diskuse zákonodárců, legislativců či politických stran a přímo ovlivnil výsledky voleb a následné přerozdělení mandátů. Již tehdy zaznívaly silné hlasy varující před tím, že si Ústavní soud přivlastňuje roli zákonodárce.
Jelikož tehdejší zásah do legislativního procesu soudu bez větších institucionálních následků prošel, stavidla byla otevřena. Dnešní realita, kdy soud úkoluje ministry, skládá vládní delegace a rozhoduje v řádu hodin, je logickým vyústěním této nečinnosti a posilování mocenských ambicí soudcovského stavu na úkor volených zástupců.
Celoevropský vzorec soudcokracie: Od Rumunska po Prahu
Současné dění v České republice není izolovaným incidentem, ale zapadá do širšího celoevropského vzorce, kde se instituce justiční moci čím dál častěji zapojují do politického boje. Nejzářivějším a nejvíce varovným příkladem z nedávné doby je situace v Rumunsku z prosince 2024. V Rumunsku tehdejší Ústavní soud naprosto šokujícím způsobem zasáhl do demokratického plebiscitu.
Rumunský Ústavní soud zcela zrušil výsledky prvního kola prezidentských voleb. Záminkou byly údajné manipulace a zásahy na sociálních sítích, přičemž soud jednal na základě odtajněných zpráv tajných služeb. Hlavním důvodem v pozadí však byl fakt, že první kolo překvapivě vyhrál suverenistický kandidát Călin Georgescu, který se netajil kritickým postojem k pokračování konfliktu na Ukrajině a k bezbřehému financování zbrojení.
Protože vůle lidu neodpovídala představám establishmentu a tajných služeb, nastoupil Ústavní soud a demokratickou volbu občanů jednoduše škrtl. Paralela s Českou republikou je zřejmá. V obou případech vidíme situaci, kdy politické síly, které prosazují pragmatický přístup k mezinárodní politice a odmítají válečnou rétoriku, jsou ústavními soudci zastaveny.
Ať už jde o rumunského kandidáta Georgesca, nebo současnou českou vládu premiéra Andreje Babiše – tyto politické síly čelí odporu, který není veden skrze volební urny, ale skrze justiční zásahy. Pokud se ukáže, že výsledky demokratických voleb a exekutivní rozhodnutí vlád mohou být kdykoli anulovány nebo ohýbány ústavními soudci, pak se pojem „vůle lidu“ stává pouhou prázdnou frází.
Směřování k prezidentskému systému oklikou
Kritici postupu Ústavního soudu varují, že tito soudci, transformovaní do role politických aktivistů, de facto provádějí plíživou transformaci našeho politického systému. Česká republika je podle Ústavy zastupitelskou parlamentní demokracií, kde je hlavním nositelem exekutivní moci vláda, která disponuje důvěrou parlamentu. Prezident má role převážně reprezentativní a moderační.
Vynucováním účasti prezidenta na klíčových summitech proti vůli odpovědné vlády však Ústavní soud posouvá český systém směrem k systému prezidentskému či poloprezidentskému. Tento posun se však neděje ústavně čistou cestou – tedy změnou textu Ústavy v Parlamentu –, ale skrze judikaturu a předběžná opatření. Justice tak napomáhá hlavě státu k usurpování pravomocí, které jí nenáleží, a oslabuje postavení premiéra a ministrů.
Jestliže něco skutečně ohrožuje základy západní liberální demokracie, není to pluralita názorů nebo suverénní rozhodnutí vlád v zahraniční politice. Již samotná rychlost – vyřešení věci v řádu pouhých hodin – ukazuje, že justice dokáže jednat jako bleskový politický nástroj. Je to situace, kdy instituce, která má být nejvyšším garantem nestrannosti a ústavnosti, začne aktivně zasahovat do politické soutěže, ovlivňovat plebiscity a diktovat exekutivě provozní záležitosti složení soupisek vládních, tedy exekutivních delegací.
Sarkasmus a rozhořčení vládních představitelů jsou v tomto kontextu zcela pochopitelné. Pokud bude tento trend pokračovat, hrozí, že příští vlády již nebudou skládat účty svým voličům, ale panelu patnácti ústavních soudců v Brně. Možná vznikne nový politický systém nazvaný “Brnokracie” a ten bude měnit ČR k nepoznání.
Koneckonců, už to začalo. Brno přivedlo k moci Petra Fialu. Brno pozvalo Sudetoněmecký landsmančaft do ČR. A prezident nad Brnem s Posseltem převzal záštitu, i když není z Brna. Pokud by to mělo pokračovat, znamenalo by to definitivní konec demokracie v Česku a její nahrazení totalitou soudcokracie mocenských kruhů v Brně. Sice to zní absurdně, ale děje se to a začíná to být tvrdá realita.
Dovolené jsou za dveřmi, ale my jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!
Blíží se prázdniny a letní dovolené, což je pro nezávislé servery a jejich financování vždy kritické období, protože lidé mají výdaje s dovolenými a letními pobyty. Konec měsíce se ale blíží, zbývá 6 dní a potřebujeme vaši pomoc i v době před dovolenými. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.
Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat i během prázdnin a i po prázdninách. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!
Ukrajinské drony útočící na civilní cíle v Rusku nemohou zastavit prostup Ruské armády po celé linii fronty, ale mohou rozbít plány ruských rodin na dovolenou u moře! Evropa se chystá na válku s námi! Vladimir Putin zhodnotil ukrajinskou dronovou kampaň a vyhlídky do roku 2030! Sergej Lavrov mezitím prohlásil, že Zelenský je “Führer” a snaží se zatáhnout Bělorusko do války na Ukrajině!
Mezinárodní politická a bezpečnostní scéna se v posledních dnech ocitá v bezprostřední blízkosti zásadního bodu zlomu, který by mohl stávající regionální konflikt na Ukrajině transformovat do rozsáhlého celoevropského či dokonce globálního střetnutí. Ruská politická reprezentace v čele s prezidentem Vladimirem Putinem a ministrem zahraničních věcí Sergejem Lavrovem v uplynulých hodinách vyslala sérii bezprecedentně ostrých varování směřovaných jak západním metropolím, tak současnému vedení v Kyjevě.
Hlavním jmenovatelem těchto prohlášení je zřetelná registrace Kremlu, že evropské státy se v horizontu roku 2030 systematicky připravují na přímý vojenský střet s Ruskou federací, a zároveň bezprostřední hrozba zatažení Běloruska do válečných operací v důsledku ukrajinských ultimát. Situace nabývá na dramatičnosti i kvůli tomu, že Moskva jasně deklaruje svou připravenost splnit spojenecké závazky a odpovědět na jakýkoliv úder proti svému nejbližšímu partnerovi.
Prezident Vladimir Putin na úterní tiskové konferenci detailně analyzoval současný vývoj na bojišti a osvětlil strategické pozadí stupňujících se ukrajinských útoků bezpilotními letouny hluboko uvnitř ruského území. Podle ruského nejvyššího představitele je tato taktika Kyjeva přímým důsledkem reality na samotné frontové linii, kde ukrajinské ozbrojené síly již prokazatelně nedokážou efektivně čelit soustavnému a metodickému ruskému postupu.
Za situace, kdy se ukrajinská obrana na klíčových úsecích hroutí a Kyjev ztrácí kontrolu nad strategickými uzly, se útoky drony na civilní objekty uvnitř Ruska stávají primárním nástrojem asymetrického boje. Putin zdůraznil, že hlavním účelem těchto medializovaných úderů není dosažení vojenských cílů, nýbrž snaha o odvedení pozornosti světových médií od nepříznivého vývoje na frontě a vyvolání psychologického tlaku uvnitř ruské společnosti.
Ukrajinské drony útočící na civilní cíle v Rusku nemohou změnit realitu postupujících ruských vojsk na frontě
Tato tisková konference však byla pouze logickým pokračováním mnohem hlubšího strategického zhodnocení, které Vladimir Putin přednesl v dřívějším zásadním projevu před kadety a vysokými důstojníky ruských ozbrojených sil. V tomto plénu ruský prezident podrobil tvrdé kritice současnou globální bezpečnostní architekturu a otevřeně pojmenoval trendy, které Kreml vnímá jako bezprostřední ohrožení své národní existence. Zatímco ukrajinské frontové linie se rozpadají, Kyjev jednak zasévá teror mezi civilisty v Rusku útoky dronů, ale vedle toho ještě dává ultimátum Bělorusku.
Hlavním leitmotivem Putina v jeho vystoupení bylo konstatování, že Evropa se začíná zcela otevřeně a koncepčně chystat na přímý vojenský konflikt s Ruskem. Podle analýz ruského generálního štábu a zpravodajských služeb, které Putin reflektoval, již západní politické elity neoperují pouze s myšlenkou zástupné války, ale aktivně transformují své ekonomiky, legislativu a logistické struktury pro potřeby plnohodnotného střetu s Ruskou federací, přičemž kritickým horizontem pro dokončení těchto příprav má být rok 2030.
Eroze evropské suverenity a diktát z Kyjeva
Paralelně s prezidentovými slovy vystoupil s neméně závažným komentářem ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, který se zaměřil na diplomatickou rovinu konfliktu a na to, co Moskva označuje za naprostou erozi suverenity evropských států. Lavrov velmi ostře reagoval na poslední kroky a vyjádření ukrajinského vůdce Volodymyra Zelenského, který podle jeho slov překročil veškeré myslitelné diplomatické konvence, když začal otevřeně komandovat a úkolovat Evropskou unii.
Šéf ruské diplomacie s dávkou sarkasmu a ironie přirovnal Zelenského chování k historické postavě „Führera“ neboli Vůdce, který autoritativně diktuje evropským politikům, jak mají postupovat. Tento příměr Lavrov použil v kontextu Zelenského požadavků na to, jakého konkrétního zástupce má Evropská unie vybrat pro případná budoucí jednání s Ruskem, přičemž ukrajinský vůdce si vyhradil právo tohoto unijního kandidáta následně posoudit a schválit.
Zelenský diktuje Bruselu, ať vybere zástupce pro jednání s Rusy a Kyjev ho potom posoudí, zda je to dobrý kandidát
Celý tento výrok ze strany Kyjeva označil Lavrov za vrchol bizarnosti a za jasný důkaz toho, do jak podřízeného postavení se evropští lídři nechali manévrovat. Skutečnost, že hlava státu, který je plně závislý na finanční a vojenské pomoci Západu, si osobuje právo schvalovat či zamítat diplomatické zástupce celé Evropské unie, ukazuje na hlubokou krizi západní diplomacie.
Podle Moskvy tento přístup zcela pohřbívá jakékoli reálné šance na konstruktivní dialog, neboť Kyjev se namísto hledání kompromisů snaží nastolit diktát nad svými vlastními spojenci a prostřednictvím nich si vynutit kapitulaci Ruska. Evropská unie tímto způsobem ztrácí status autonomního geopolitického hráče a stává se pouhým vykonavatelem vůle radikálních struktur, což podle ruské diplomacie dlouhodobě poškozuje zájmy samotných evropských občanů.
Ultimátum Bělorusku je snahou o rozšíření geografie konfliktu
Klíčovým a geopoliticky nejvýbušnějším bodem Lavrovova vystoupení však byla jeho bezprostřední reakce na ultimátum, které Volodymyr Zelenský adresoval sousednímu Bělorusku. Ukrajinská strana totiž minulý týden vznesla vůči Minsku striktní požadavek týkající se vypnutí retranslačních radiostanic umístěných v příhraničních oblastech. Zelenský otevřeně varoval, že pokud režim Alexandra Lukašenka tyto stanice do stanoveného termínu nevypne, ukrajinská armáda je vojenskou silou zničí.
Lavrov tento krok interpretoval jako naprosto záměrný pokus Kyjeva zatáhnout Bělorusko do přímého vojenského konfliktu. Podle ruského ministra zahraničí se ukrajinské vedení snaží za každou cenu uměle rozšířit geografii konfliktu, aby do něj vtáhlo další aktéry a tím definitivně zmařilo jakoukoli zbývající šanci na mírové a diplomatické urovnání krize. Moskva tento tlak na Minsk vnímá jako koordinovanou provokaci, která má otestovat pevnost rusko-běloruských vazeb.
Vladimir Putin: Evropa chystá válku s námi!
Spolu s tím Vladimir Putin před kadety a generály během projevu prohlásil, že hrozby a rizika pro světový mír se zvyšují a Evropa se dokonce chystá na válku s Ruskem. Už to tedy nebude jen proxy válka skrze Ukrajince, ale otevřený konflikt Evropy pod velením EU s Ruskem. V souvislosti s tím je Zelenského ultimátum Bělorusku z minulého pátku v podstatě eskalační trampolínou, která má lokální konflikt na Ukrajině odrazit a vystřelit do mezinárodního konfliktu.
Vzhledem k tomu, že lhůta stanovená ukrajinským ultimátem vyprší tento pátek, situace dosáhla kritického bodu. Sergej Lavrov v této souvislosti vyslal Kyjevu i všem evropským hlavním městům zcela nekompromisní varování. Připomněl, že Ruská federace má od března 2025 s Běloruskem pevně podepsanou a platnou komplexní bezpečnostní smlouvu, která tvoří právní základ Svazového státu.
Lavrov explicitně prohlásil, že pokud by bylo Bělorusko tento pátek napadeno Ukrajinou – ať už formou raketových úderů, dronových útoků či pozemní operace namířené proti zmiňovaným radiostanicím – Rusko okamžitě a bezvýhradně splní své spojenecké závazky. To znamená, že Moskva poskytne Minsku veškerou nezbytnou vojenskou, materiální a logistickou pomoc k odražení agrese, neboť útok na Minsk je automaticky posuzován jako útok na samotné Rusko.
Běloruská karta vytažená Zelenským může znamenat regulérní 3. sv. válku, protože Londýnské kanceláře se zbavily slabého Starmera
Tento scénář by v praxi znamenal okamžité otevření nové severní fronty a zapojení pravidelné běloruské armády do bojových akcí, což by dramaticky změnilo dynamiku celého konfliktu. Ruská deklarace připravenosti bránit Bělorusko všemi dostupnými prostředky staví Kyjev před zásadní dilema, zda své hrozby naplní, nebo pod tlakem hrozící masivní eskalace ustoupí.
Cílem Kyjeva je na pokyn Londýna eskalovat válku, provést její geografický přeliv z lokálního na mezinárodní konflikt a tím vytvořit objednávku v NATO na vyslání vojsk na Ukrajinu na tzv. “containment” konfliktu, tedy jeho zadržení, aby se nerozšířil dále. Jenže přesně k tomu by paradoxně došlo, pokud by na Ukrajinu vstoupila vojska zemí NATO z evropských států. Takového názoru jsou ruští analytici.
Starmer probably could have avoided all this — if he just didn’t shake Zelensky’s hand
— Ignorance, the root and stem of all evil (@ivan_8848) June 22, 2026
Rezignace Keira Starmera v Londýně na tom nic nemění, protože jeho konec se dává do souvislosti s tím, že byl slabý a nedokázal u partnerů v EU a v Bruselu prosadit vyslání vojsk NATO na Ukrajinu hned teď a okamžitě, ne až po skončení války. Celá situace podtrhuje hlavní leitmotiv současného kremelského narativu. Konflikt již dávno přesáhl původní hranice.
Evropa se podle indicií Kremlu nachází na trajektorii směřující k totální válce, jejíž obrysy se stávají stále zřetelnějšími, a ignorování ruských bezpečnostních záruk a červených linií spolu se Zelenského ultimátem může uvrhnout celý kontinent do konfliktu nepředstavitelných rozměrů.
Přání války mezi evropskými elitami je obrovské a dělají pro válku s Ruskem absolutně všechno. Stačí se podívat na toho zoufalce z Pražského hradu, jak mermomocí chtěl letět na summit NATO v Turecku, aby tam mohl jménem ČR a bez mandátu Babišovy vlády bubnovat proti Rusku a opakovat ty výkřiky hlavounů z NATO o tom, že je potřeba se připravit na válku s Ruskem. To je prostě realita válečných procesů, které teď běží v Evropě.
Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!
V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývá 7 dní a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.
Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!
Evropa je zrůda a smetiště, které historicky přineslo světu největší zlo, od kolonialismu až po dvě světové války! Ruský konvenční úder na zemi v Evropě očekávám příští rok, s velkou pravděpodobností na Německo, kde se probouzí revanšismus! Putin je nerozhodný a západní nepřítel to odhalil! Putinův stratég Sergej Karaganov poskytl v podzemním bunkru rozhovor ukrajinské novinářce!
Geopolitická situace v Evropě se ocitá v bodě, který mnozí analytici bez nadsázky označují za nejnebezpečnější moment od dob kubánské raketové krize. Konflikt na Ukrajině, původně vnímaný jako regionální střet, stále intenzivněji hrozí přerůst v otevřenou celoevropskou válku. Olej do ohně nejnověji přilil výbušný rozhovor [1], který s hlavním ideologem Kremlu, Sergejem Karaganovem, natočila a před pár dny publikovala ukrajinská novinářka Diana Pančenko. V rozhovoru zazněly věci, ze kterých jde mráz po zádech.
Rozhovor, pořízený na utajeném místě v podzemním bunkru – podle spekulací hluboko na Sibiři – odhaluje mrazivou realitu uvažování moskevských elit. Sergej Karaganov, vlivný politolog a čestný předseda moskevské Rady pro zahraniční a obrannou politiku, v rozhovoru otevřeně formuloval myšlenky, které byly dosud považovány za nepředstavitelné tabu.
Jeho slova již nelze brát jako pouhé propagandistické proklamace pro domácí publikum; představují ucelenou, byť děsivou doktrínu nové ruské zahraniční politiky. Karaganov bez obalu pojmenoval cíle, strategii a především fatální frustraci z dosavadního vývoje konfliktu, což z tohoto interview činí klíč k pochopení nejbližších kroků Kremlu. Co je ale zásadní, že rozhovor nebyla ani tak určen pro Ukrajince, jako spíš pro Rusy a hlavně Evropany.
Práce sovětského vnitřního prediktora v konceptuálním koncertu
Nejvíce šokující pasáže se týkají přímé hrozby vojenským útokem na území členských států NATO. Karaganov otevřeně deklaroval, že v příštím roce očekává ze strany Ruska varovný konvenční úder na Evropu, přičemž jako primární cíl naznačil Německo, ve kterém podle jeho názoru opět začíná bujet nebezpečný revanšismus.
Evropský kontinent v rozhovoru označil za největší zlo na světě a původce všeho utrpení, přičemž připomněl historii kolonialismu a fakt, že právě z Evropy vzešly dvě nejstrašnější světové války. Karaganov zastupuje koncepty a teze vnitřního prediktora Sovětského svazu. Celé zhruba třičtvrtěhodinové video je koncertem práce národního prediktora Ruska, který vychází z odkazu vnitřního prediktora SSSR.
Diana Pančenko a Sergej Karaganov v bunkru na neznámém místě
Zároveň však z Karaganových slov zazněla překvapivá kritika do vlastních řad. Ruského prezidenta Vladimira Putina totiž nepřímo označil za příliš nerozhodného vůdce. Západní nepřátelé podle něj tuto váhavost vycítili a plně ji využívají ve svůj prospěch. Ruské vedení sice neustále kreslí pomyslné červené čáry, avšak při jejich překročení ze strany Západu se nic zásadního nestane – kromě toho, že Moskva posune a nakreslí další červenou čáru o něco dál, což podle ideologa podkopává věrohodnost ruského konvenčního a především jaderného odstrašení.
Sergej Karaganov o Rusku, Ukrajině, Evropě a Putinovi
Přátelé, dnes máme na návštěvě člověka, kterého po celém světě respektují i se ho bojí. Zakladatel a předseda redakční rady prestižního časopisu „Rusko v globální politice“. Čestný předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku. Vedoucí katedry světové ekonomiky a světové politiky na Vysoké škole ekonomické. Sergej Alexandrovič Karaganov. Dobrý den, je mi velkou ctí, Sergeji Alexandroviči.
Dobrý den, je mi ctí, těší mě, že vás poznávám, Diano Vitaljevno.
To je vzájemné. Je velmi důležité, že řídíte struktury, které formují světový názor v žurnalistice, v obranné politice a mezi mládeží. V podstatě formujete politické myšlení v Rusku. Dokonce i Putin vás nazývá strašným člověkem. To se stalo. Přitom tvrdíte, že Rusko musí zasadit Západu jaderný úder. Chcete nás všechny zničit?
Nikdy v životě jsem neřekl, že musíme zasadit Západu jaderný úder. A když jsem říkal, že možná budeme muset, nedej Bože, zasadit jaderný úder na Západ, zastávám to proto, abychom zabránili a ukončili tuto strašnou válku, kterou nám Západ vnutil a kterou vede na území Ukrajiny, přičemž ničí miliony Ukrajinců a desítky tisíc Rusů. Kromě toho se celková mezinárodní situace vyvíjí směrem, kdy se řítíme k světové válce.
Už v ní jsme. Právě proto, abychom obnovili strach z jaderných zbraní, jsem vyzýval k možnosti provedení jaderného úderu, abychom obnovili strach z jaderných zbraní, ukončili tuto válku, kterou proti nám Západ opět vede na Ukrajině, a zabránili globální katastrofě. Rozhodně nechci, aby byly tyto jaderné zbraně použity. Kritizuji to, že ruské vedení by mělo být připraveno na omezené použití jaderných zbraní, ale samozřejmě proti cílům v nepřátelských zemích Evropy.
Dnes to trochu zjednoduším. Říkáte, že Západ se přestal bát, že jaderné zbraně přestaly být zbraněmi odstrašení. Říkáte, že v případě krajního opatření – samozřejmě to vysvětlujete, máte stupnici eskalace, velmi podrobně tam vysvětlujete, jaká opatření je třeba podniknout. Ale říkáte, že Západ se vyděsí. Mám velmi jednoduchou otázku. A co když ne? Co když se nevyděsí? Co když jaderný úder, co když eskalace zasáhne pouze eskalaci?
Mimo jiné se docela dobře vyznám v historii jaderné strategie. Jsem si na 99 %, možná na 99,9 % jistý, že pokud by Rusko, nedej bože, provedlo sérii jaderných úderů – a to na Evropu, za druhé, nedej bože, protože by to byl obrovský hřích, jelikož jaderné zbraně jsou zbraněmi zvláštního druhu – utrpělo by obrovské množství nevinných lidí. Takže pokud se jaderné Rusko rozhodne provést, nebo bude nuceno provést sérii jaderných úderů na Evropu, všechno rychle skončí. Buď všichni utečou, nebo pokud se někdo ještě začne hýbat, dojde k další sérii jaderných úderů. Psal jsem o tom v otevřeném tisku. Bohužel značná část Evropy přestane existovat. To je strašné, protože Evropa je přece jen našimi sousedy.
A navzdory tomu, že Rusko nepovažuji za Evropu – a díky Bohu, že Rusko není Evropa –, přesto tam leží mnoho našich duchovních kořenů. A mnoho vašich kulturních kořenů. Jedná se o válku, kterou rozpoutaly Spojené státy, kterou Spojené státy v Americe poměrně dlouho vnucovaly a provokovaly. Tato válka byla, mimochodem, namířena i proti Evropě a jejím cílem bylo rozdělit Rusko a Evropu a nikdy jim nedat možnost se sjednotit. Nyní však do této války vedou evropské šílené elity. Myslím si, že pokud se nezastaví, bude to, bohužel, nutné. Zpočátku bude samozřejmě třeba podniknout několik kroků na žebříčku nejaderné eskalace, ale obávám se, že to bude nutné udělat.
Žebříček eskalace podle Karaganova se skládá z několika po sobě jdoucích fází. Fáze 1. Hlasité prohlášení o revizi jaderné doktríny. Oficiální snížení prahu použití. Hotovo. Stupeň 2. Demonstrativní zvýšení bojové pohotovosti strategických jaderných sil. Veřejně, aby to viděl Západ. Hotovo. Stupeň 3. Přesun jaderných zbraní. Například rozmístění v Bělorusku. Provedeno v roce 2023. Krok 4. Cvičení zaměřená na nácvik provedení jaderného úderu.
Od roku 2023 se stala pravidelnými a častějšími. Krok 5. Demonstrativní varovný výbuch, například v liduprázdné oblasti nebo nad neobydleným územím, aby se prokázala odhodlanost. Šestá fáze. „Jednotlivý jaderný úder na vojenský cíl na území nepřátelské země“. V jeho textech se objevují země východní Evropy, členové NATO, organizátoři podpory Ukrajiny. Sedmá fáze. Série jaderných úderů na skupinu cílů v Evropě. Pokud se Západ po prvním úderu nevzpamatuje.
Bohužel před asi 20–30–40 lety přestali Evropané, a zejména do značné míry Američané, mít strach z jaderných zbraní, přestali se bát války. A to je děsivé, protože Evropa zmizela ze všech hlavních zla, utrpení lidstva a hluchých světových válek za jednu generaci. V Evropě vyplouvá na povrch to nejhorší, co v její historii bylo.
Jako člověk, na kterého jsou uvaleny evropské sankce, a to osobně za protinatovskou propagandu, je to pro mě také poněkud překvapivé, protože nedělám nic špatného, kromě toho, že neustále vyzývám k míru. Ale v roce 2024 jste na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu řekl Vladimíru Vladimiroviči Putinovi, že možná bude nutné Evropany přivést k rozumu tvrdým úderem, a on tehdy odpověděl, že doufá, že k tomu nikdy nedojde, a označil vás za strašného člověka. Víte, zda se od té doby názor Vladimíra Vladimiroviče Putina změnil?
Kdybych znal názor Vladimíra Vladimiroviče Putina, nehlásil bych to. Zadruhé jsem přesvědčen, že Vladimir Vladimirovič Putin, stejně jako já, nechce použití jaderných zbraní. Ale požaduji od něj i od naší elity, abychom byli připraveni na použití jaderných zbraní. Připravovali jsme se na použití jaderných zbraní a v krajním případě jsme je použili.
Navíc již nyní otevřeně navrhuji, že pokud je pro Vladimíra Vladimiroviče těžké toto rozhodnutí přijmout – chápu, že je to strašně těžké rozhodnutí –, aby jmenoval velitelem na evropském bojišti nekompromisního generála, který tuto zbraň použije. Možná by se pak evropské elity vzpamatovaly ještě předtím, protože evropské elity nyní upadly na úroveň myší, které se ničeho nebojí, a naprosto neuvěřitelně zhlouply. Tento úpadek trval poměrně dlouho, ale vedl k těm děsivým výsledkům, které nyní vidíme. V Evropě nyní není s kým mluvit. Vidíme, jak Zelenského Evropané prostřednictvím Zelenského neustále usilují o eskalaci, eskalaci, eskalaci, eskalaci.
Jsem přesvědčena, že hlavním cílem Západu a Evropy je vyvést Rusko z rovnováhy. A pokud se nepodaří dosáhnout vojenské porážky Ruska, pak přimět Rusko k militarizaci a nedat mu možnost se rozvíjet. Nehraje v takovém případě právě taková logika, o které mluvíte, do karet Západu?
Západ, respektive Spojené státy americké, dlouhá léta provokovaly a zcela vědomě vyprovokovaly tuto válku, aby zasadily strategickou porážku Rusku nebo Rusko oslabily, a poté se podle toho zaměřily na Čínu. Evropané se teď prostě nacházejí… Nechápou, co dělají. Věří v tu hloupost, kterou šíří. Protože Rusko se chystá zaútočit na Evropu, což u nás vyvolává prostě homérský smích nad touto Evropou. Kolik vám musíme zaplatit, abyste nás tam neměli?
Musíme se přece jen rozhodnout pro možnost použití jaderných zbraní, ale přesto doufám, že tuto válku ukončíme. A válka se nyní vede proto, aby vyčerpala Rusko a dříve či později stabilizovala jeho vnitřní situaci. Proto je třeba tuto válku ukončit. Navíc v této válce umírají lidé. A i když je nyní značná část ukrajinského národa – obyvatelé Ukrajiny – naladěna proti Rusku, je mi líto těch lidí, kteří umírají na ukrajinské straně. Ještě více je mi líto našich vlastních vojáků. Tuto válku je třeba ukončit.
V Rusku, mimo jiné, jakoby rostla únava z války. Drony zasahují infrastrukturu a doletí hluboko do Ruska. Chápete, v jakém stavu se ve skutečnosti nyní nachází jak fronta, tak ekonomika, a má Rusko nějaký plán? Protože to vypadá na velmi nelehké časy.
Plány se nyní projednávají. Domnívám se, že narůstá odhodlání začít útočit mnohem důrazněji jak na Ukrajinu, tak na ty evropské země, které se přímo podílejí na agresi proti Rusku. Myslím, že k tomu dojde za rok.
Za rok?
Ano.
Co přesně? Údery na Evropu?
Údery na řadu evropských zemí. Zpočátku samozřejmě nejadernými zbraněmi. Jsem pro to, aby se to stalo co nejdříve. Byl jsem pro to, aby se to stalo již v minulých letech, protože tuto válku vedeme nesmyslně dlouho. Zmiňujete Německo a Británii. V první řadě Německo, bohužel i Rumunsko, protože přes Rumunsko proudí zbraně na Ukrajinu, a bohužel i Polsko. Ale na prvním místě je Německo.
Revanšismus se znovu probouzí, Německo se stává tím, čím bylo po posledních 150 let – zdrojem, hlavním zdrojem zla v lidstvu i v Evropě. A samotná Evropa – to bych chtěl připomenout všem, včetně našich případných ukrajinských posluchačů, kteří touží po Evropě. Evropa je tedy ztělesněním všech hlavních zel lidstva. Rasismus, kolonialismus, nespočetné války, nespočetné genocidy. Naši ukrajinští posluchači…
Na Ukrajině je velmi rozšířený výraz – nevím, jak je tomu v Rusku – „evropské hodnoty“. Nevím, zda se v Rusku používá, či nikoli. Často se ještě dá zaslechnout „evropská životní úroveň“.
To je mizerný vtip. Evropské hodnoty – to je nacionalismus, to je fašismus, to jsou sériové genocidy, to je kolonialismus. Loupili, Evropa loupila, značná část Evropy, ne celá Evropa, dokonce zbohatla, protože loupila celý svět a zabíjela miliony lidí. Ničí civilizaci a potlačuje civilizaci. To je Evropa, to je zrůda, hlavní zrůda veškerého zla lidstva. A do této Evropy se naši ukrajinští sousedé rozhodli vrhnout, aniž by chápali, kam jdou. Bylo mi jich líto. Ale co nadělat? Špatné vzdělání.
Ve svých rozhovorech říkáte, že nevěříte Trumpovi, když tvrdí, že chce mír, protože je pro něj výhodnější prodávat zbraně Evropě, aby je Evropa dodávala na Ukrajinu, a tím oslabovala jak Evropu, tak Rusko. A co si myslíte, věří Putin Trumpovi, že Trump chce mír? A co je pak vlastně ten „duch Anchorage“?
Nemluvil jsem s Vladimirem Vladimirovičem, a i kdybych s ním mluvil, neřekl bych, o čem jsme mluvili. Doufám, že Vladimir Vladimirovič samozřejmě Trumpovi nevěří. Ale snaží se najít východisko z této situace. Možná v naději, že pokud válku zastavíme, najdou se později možnosti ji i ukončit. Protože pokud teď uzavřeme jen dočasné míry a příměří, provokace budou pokračovat a stejně budeme muset znovu zasáhnout s ještě větší tvrdostí – jak proti Ukrajině, tak na území Ukrajiny i v Evropě. Proto nevěřím v částečná řešení. A duch Anchorage – to je past. Píšu o tom přímo. Ale snažíme se využít právě tuto malou příležitost k tomu, abychom válku zastavili. Myslím, že to není složité, ale zkusit to můžeme.
A obecně, je možné, že se USA a Rusko stanou spojenci, a ne protivníky?
Ne.
Proč? Vždyť to přece vypadá logicky, Sergeji Alexandroviči.
Jsme naprosto… jsme naprosto odlišní.
Odlišnější než od Číny?
S Čínou máme společnou hranici. A mimochodem i značnou společnou historii. Ale my a Američané jsme odlišní, jsme si vzdálení. To je u spojenců, možná, když jsou jen proti někomu, ale proti komu? Proti Číně, nedej bože. Američané se nás snažili poštvat proti Číně, což se jim částečně podařilo, ale i kvůli naší vlastní hlouposti jsme se s Čínou hádali. Vůbec nepotřebujeme dobré vztahy se Spojenými státy americkými. Potřebujeme normální, korektní a klidné vztahy.
A společným cílem ruské politiky je, podle mého názoru, vytvořit podmínky pro to, aby se Spojené státy americké mohly důstojně chovat v západní polokouli. Víte, že mezi americkými elitami existuje takový názor, například u pana Curtise Yarwina nebo pana Buchanana, kteří tvrdí, že pro Rusko a USA je velmi výhodné být spojenci, že právě naopak, Rusku a USA se vyplatí být přáteli, například proti Evropě. Odmítáte takovou možnost?
Nemáme vůbec žádný důvod být spojenci proti Evropě. Jiná věc je, že v optimální budoucí světové konfiguraci by Rusko, Čína, Spojené státy a Indie měly vytvořit jakýsi čtyřúhelník společného vedení ve světě. To je však v daleké budoucnosti; zatím musíme projít dlouhým obdobím válek, které objektivně vzniknou jednoduše proto, že z dosavadního systému světového řádu byly vyraženy nosné základy, mimo jiné Sovětským svazem a Ruskem, ale my jsme o tom nevěděli.
Když jsme usilovali o rovnováhu sil, chtěli jsme zajistit – tehdy jsme ještě byli spolu s Ukrajinou, se současnou Ukrajinou – chtěli jsme zajistit svou bezpečnost. Podkopali jsme Západu, a to především Evropě, základ jeho padesátileté nadvlády ve světovém systému. A tím byla vojenská převaha. Základem vojenské převahy byla ekonomická nadvláda, kulturní nadvláda a schopnost přelévat HDP. Proto nás Evropané – ne všichni, mnozí to nechápou – zaslouženě nenávidí. Rozhodli jsme se omezit jejich možnosti drancovat svět. Nyní budou klesat ze svého blahobytu, který byl do značné míry, ne-li převážně, vybudován na drancování světa.
Bude Rusko válčit s Evropou? Mám na mysli přímý střet.
Doufám, že k tomu nedojde, ale pokud k tomu dojde, z Evropy by nemělo nic zůstat.
Mnozí se ptají, s kým budou bojovat?
Nyní rozdmýchávají válečnou hysterii, aby tyto elity, které nyní vládnou, ospravedlnily své vlastní selhání a samozřejmě vojenskými výdaji alespoň trochu oživily umírající ekonomiku. Zatím nejsou připraveni s námi bojovat, zatím tam není žádný Hitler.
A budou připraveni?
Musíme dbát na to, aby připraveni nebyli. A pokud budou připraveni, zasadit jim preventivní úder. Proto říkám, že v případě, že se pustí do války, kterou proti nám vedou rukama Ukrajinců a těly Ukrajinců, musíme dříve či později začít útočit na nesmysly. Často říkáte, že světová válka už probíhá. A v případě ještě větší eskalace, například v případě války mezi USA a Čínou, Ruskem a Evropou, kde na Zemi vůbec bude bezpečno? Myslím si, že Amerika s Čínou nakonec válčit nebudou. Tam budou velmi složité konstelace. Příštích 20 let bude velmi nestabilních. Čína buduje svůj stabilní jaderný potenciál. Američané za žádných okolností nezaútočí na jadernou velmoc.
Co se týče Evropy, tam je válka bohužel možná, protože v současné době v čele Evropy nestojí praktičtí lidé, kteří by chápali, co dělají. Říkám jim bezmozkové hyeny. Zlá smečka psů. Je to hrozné. Mimochodem, byl jsem zakladatelem, jedním ze zakladatelů Institutu Evropy. V mládí jsem byl vůbec eurofil. A domníval jsem se, že potřebujeme to, co mají v Evropě. Ale když jsem se do toho ponořil a pochopil, co je to Evropa, rychle jsem se nejprve stal euroskeptikem a poté i tvrdým antievropanem.
Co byste tedy jako vědec poradil obyčejnému člověku, s ohledem na vše, o čem mluvíte? Jak se na to všechno připravit? Nevím, dnes jsme s vámi v takovém… řekněme v bunkru, hledat si bunkr, kupovat, stavět dům na Sibiři, kupovat někde nemovitost v Austrálii, pokud na to má někdo možnost. To jsou nějaké praktické rady. A jak se chováte vy?
Prakticky požadujte od svých vlád, aby ukončily válku. To je vše. A co se týče Evropanů, normálních Evropanů – samozřejmě, normální lidé existují. Od nás je, mimochodem, odřízli. Nejen my jsme pod sankcemi, já a další lidé. Všichni Evropané jsou pod sankcemi. Mají zakázáno stýkat se s Rusy. Pokud by, nedej bože, někdo sem přijel, jsou pak předvoláni k bezpečnostní službě, nebo jsou dokonce pronásledováni. To je taková morální příprava na válku. Moje rada pro obyčejné Evropany a, mimochodem, pro evropský „stát v státě“ – zjednodušeně řečeno, pro „plutokracii“. Do rakví svých států jste uložili loutky. Tyto loutky zešílely. Vyměňte je.
K Ukrajině. Stále opakuji, že v prvních letech se Zelenského popularita opírala o mýtus o „Kyjevu za tři dny“ – že Ukrajina odrazila ruský útok na Kyjev a proto už vyhrála. Co si myslíte, existoval vůbec plán dobýt Kyjev za tři dny?
Bohužel si myslím, že někdo v Rusku o tom uvažoval, což byla chyba. Do této války jsme vstoupili, i když ne až příliš pozdě, protože jsem se domníval, že pokud to bylo nutné, měl být ultimátum předloženo již v roce 2018, a navrhoval jsem to. Na druhou stranu jsme do této války vstoupili nepřipraveni, a když jsme do ní vstoupili tak, jak jsme vstoupili, velmi jsem se tím trápil, dokonce jsem onemocněl. Domníval jsem se, že válka je, bohužel, téměř nevyhnutelná, ale myslel jsem si, že začne někde v roce 2024. Dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Kdyby nezačala v roce 2022, co by se stalo?
Kdyby Rusko nezačalo v roce 2022, co by se stalo? Kdyby nezačala v roce 2022, začala by v roce 2024. A pak by válka od samého začátku nabyla jiného rozsahu a probíhala by jinak. Rusko udělalo velmi mnoho chyb. Jednou z hlavních chyb je to, že jsme nevyužili alespoň politicky svůj jaderný potenciál. Bylo třeba od samého začátku… Politicky. Ano, politicky. Hned na začátku. Psali jsme nejrůznější dokumenty o tom, jaká by měla být stupnice eskalace. Bylo třeba provádět cvičení, jaderné zkoušky. Teď, jak jste si všimli, mimo jiné i po mých výzvách a naléháních, jsme přece jen začali osazovat jadernými hlavicemi rakety, které se nacházejí v Bělorusku, a také mnoho dalších nosičů. To jsou mimo jiné kroky na žebříčku eskalace. Doufejme, že tyto kroky budou správně vyhodnoceny dříve, než budeme nuceni tyto zbraně použít.
A mimochodem, když byl poprvé použit „Orešnik“, mnozí mluvili o tom, že jde o geniální tah Putina, že je to takový trumf v rukávu. Ale při posledních útocích na Ukrajině – velmi pozorně sleduji ukrajinskou propagandu – to dokonce zesměšňovali. A pak sám Putin řekl, že zasáhli stodolu. Nemáte pocit, že se Orešniku už nebojí?
Orešniku se samozřejmě nebojí. Jde o to, že Orešnik je strašlivá zbraň, účinná zbraň jen pokud je vybavena jadernými hlavicemi. Je to skvělá zbraň. Musíme ukázat, že jsme připraveni ji použít. Ale přál bych si, aby k jejímu použití nakonec nedošlo. Zahynuly by miliony lidí, včetně dětí, včetně nevinných.
Přitom zdůrazňujete, že na Ukrajinu nelze útočit jadernými zbraněmi, chápu to správně?
Ano, protože na Ukrajině, respektive na značné části Ukrajiny, žijí přece jen národy, které jsou nám příbuzné a blízké. Ale může to dojít i tak daleko, pokud bude tato válka pokračovat donekonečna. To bych si opravdu nepřál.
V Rusku se často ozývá nespokojenost s tím, že Rusko neútočí na centra rozhodování, na Bankovou ulici, na Nejvyšší radu a tak dále.
To je chyba. Měli jsme útočit.
A co by to změnilo?
Jde o to, že v naší společnosti, v našem vedení prostě panoval určitý pocit, že jsme jeden národ. Jeden národ. My ale nejsme jeden národ. Na Ukrajině je spousta lidí, kteří jsou nám kulturně blízcí, ale Ukrajina se vyvíjela úplně jinak než my. Ukrajina neměla ukrajinská území od dob Kyjevské Rusi a od dob mongolského vpádu, který Kyjevskou Rusi fakticky zničil. Bohužel jsme válku vedli nedostatečně rozhodně. To vedlo ke zbytečným ztrátám jak na ukrajinské straně, tak na naší straně. Je to pozoruhodný příběh s ruským prezidentem, protože na Ukrajině i na Západě ho vykreslují jako diktátorského netvora. V Rusku mu naopak často vyčítají přílišnou mírnost.
A jaký je Putin ve skutečnosti?
Je to jemný, velmi inteligentní člověk. Pozorně sleduji, jak se vyvíjí. V mnoha ohledech ho obdivuji, ale je nerozhodný, nedostatečně rozhodný.
Málokdo ve skutečnosti dokáže o tom mluvit s takovou odvahou jako vy. Říkáte, že to nezohlednili a podcenili. Ale copak nebylo jasné, že na Ukrajině už posledních 30 let vzkvétá strašná rusofobie, všechny ty pochody AZOVu? Mluvím jako člověk, který to všechno sledoval zevnitř. A 30 let nám každý den důsledně vtloukali do hlavy, že Rusko je zdrojem všech našich neštěstí. Ve škole jsem napsala nespočet slohových prací na téma „Jak jsme nešťastní a za všechno může Rusko“, protože to psali všichni. Narodila jsem se v Mykolajivu a nikdy jsem se neučila rusky. Nikdy. Nebyl ani ve škole, ani na univerzitě. To znamená, že při tom všem, když jsem viděla, jak to všechno vypadá – počínaje vtipy o Moskvě a konče konkrétními rusofobními akcemi –, nebylo snad jasné, že na nás nečekají s květinami?
Bohužel v Rusku zavládlo sebeklamné přesvědčení, že jsme jeden národ. Mimochodem, nejsme jednotný národ ještě z jednoho velmi zřejmého důvodu. Rusové, jak víte, jsou národním lidem. Nemáme ani rasismus, ani šovinismus. Jsme kulturně velmi otevření. Všimněte si, že v Rusku, navzdory tomu, že vedeme válku, neexistují protiukrajinské nálady. Na Ukrajině tomu nevěří. Na Ukrajině si myslí, že když přijedeš do Ruska, tak tě sežerou. U nás je dodnes Ševčenkovo nábřeží, máme ukrajinské restaurace, máme všechno. U nás se zpívá spousta ukrajinských písní. Ale my jsme opravdu jiný národ. Je mi samozřejmě líto lidí, kteří se dostali nebo se sami dostali, respektive byli zahnáni do této pasti této války, ale já nechci sjednocení Ruska a Ukrajiny.
Nechcete? A co by se podle vás mělo stát s Ukrajinou?
Optimální variantou by mělo být připojení jižních a východních regionů k Rusku. A co se týče všeho ostatního, ať se stane, co se má stát, aby to bylo co nejlepší, aby to bylo nárazníkové, neutrální území.
To znamená, že Oděsa by podle vás měla patřit k Rusku? Oděsa. Komu by měla patřit Oděsa?
Myslím, že ano. Je to naprosto, na 100 %, ruské město. Navíc se využívá k přepravě zbraní. Obecně řečeno, již mnoho let, po celá desetiletí, se zasazuji o to, aby se centrum duchovního, ekonomického a politického rozvoje Ruska přesunulo na Sibiř. Tam je naše budoucnost. Tam, mimochodem, leží i kořeny moci Velké Rusy až do doby, než Jermak vstoupil za Ural, ačkoli za Ural se chodilo i před ním. Rusko bylo jedním z východoevropských států. Ukrajina tam prostě neexistovala.
A s největší pravděpodobností by na východoevropské rovině nepřežila, kdybychom nepřipojili Sibiř, zdroj našeho pobřežního panství, našeho bohatství, naší moci a naší budoucnosti. A domnívám se, že se musíme co nejdříve přesunout. Tam, kam patříme. Návrat na Sibiř je návratem domů. Rusko není evropská země, i když mnozí Rusové se mnou nebudou souhlasit. Z vnějšího hlediska jsme své duchovní kořeny získali z jihu. Je to přece Byzanc, Palestina, Izrael, dnešní Izrael. Je to muslimský svět, je to buddhistický svět. Politický systém jsme však nakonec převzali z Velké mongolské říše, pod jejíž nadvládou jsme strávili 250 let a jejíž vazaly jsme byli, a kterou poté ruský stát do značné míry napodobil.
Mělo to své stinné stránky, ale i klady, musíme však pochopit, že jsme velká severní euroasijská země a takoví také musíme být. To je naše historie, to je naše podstata, to je naše budoucnost. Přitom mám pocit, že je tu mnoho jakoby nesrovnalostí. Například sleduji přenos ze summitu BRICS a moderátorka federálního kanálu je v záběru s iPhonem a v botách značky Valentino s obrovským, opravdu obrovským logem Valentino. V Rusku se mnozí velmi radovali z příjezdu otce Elona Muska. Jeho staré vazby jsou nyní, mírně řečeno, příčinou toho, že Rusko velmi trpí.
Nemáte pocit, že se Rusové dodnes snaží zalíbit Západu?
Ano, ten pocit tu je. Právě tato speciální vojenská operace přinesla Rusku mimo jiné obrovský prospěch. I když je škoda, že za to musíme platit lidskými životy. Stali jsme se mnohem samostatnějšími. Začali jsme chápat, kým jsme. Začali jsme rozvíjet vlastní vědu, vlastní technologie, vlastní průmysl. A zbavili jsme se „Mongolské“ elity. „Compradores“ – tak Portugalci, portugalští kolonialisté, nazývali obchodníky, kteří je obsluhovali v koloniích v Asii. Takže u nás byla kompradorská elita. Celá ukrajinská elita byla kompradorská. Na 100 %.
Jedná se o naprosto zkorumpovanou elitu, která se vůbec nezabývala budováním a rozvojem svého státu. To je tragédie toho území, které se nazývá Ukrajina. Ale Rusové, samozřejmě, značná část Rusů dodnes pociťuje určitý pocit, že jsme Evropané. Vysvětluji to svým přátelům. I když opakuji, že Evropu dobře znám, byl jsem tam mnohokrát, mám tam spoustu přátel. Měl jsem tam dokonce i majetek, který mi zabavili. Kromě Moskvy a několika dalších ruských měst jsem měl jedno nejoblíbenější město na světě – Benátky. Měl jsem tam byt, který jsem měl velmi rád.
Litujete toho?
Samozřejmě, věděl jsem, že mi to vezmou. Říkám na rovinu, že být dnes v Rusku eurofilem znamená být duševně nedostatečný a morálně nečistý. Vzhledem k té Evropě, jaká dnes existuje. Byla i jiná Evropa od které jsme získali velmi mnoho, ale která skončila před asi 100 lety.
Jak dlouho podle vás ještě potrvá válka na Ukrajině?
Trvá už velmi dlouho, ale doufám a pevně se zasazuji o to, abychom postupovali tvrdě po stupnici eskalace a začali zasazovat mnohem tvrdší údery nejen proti nepřátelům na Ukrajině, ale i proti řadě evropských zemí.
Tedy dostat se až do Lvova – jste proti tomu? Říkáte, že Ukrajina by neměla být pohlcena.
Ne, v žádném případě.
A co například Kyjev a Kyjevsko-pečerská lávra, Třetí dědictví Panny Marie. Dnes se tam dějí strašné věci. Konají se tam večírky, mnichy vyhnali z lávry. Prostě hrozné věci.
Je mi líto ukrajinského národa, který přichází o své duchovní kořeny, protože Lavra je přece našimi společnými duchovními kořeny. Ale nemyslím si, že bychom to měli získávat zpět. Kyjev. Zvlášť pokud by to stálo mnoho lidských životů. Miluji Kyjev, miloval jsem Kyjev. Býval jsem na Ukrajině. Mám na Ukrajinu spoustu krásných vzpomínek. Ale nedej bože, abychom se sjednotili se současnou Ukrajinou.
Protože tam žije jiný národ, který navíc kvůli zradě svých elit a vlivu Západu upadl na úplně špatnou stranu. Jsou tam i skvělí lidé, ale ty neznám. Většina lidí, které znám, z Ukrajiny utekla, takže téměř všichni moji přátelé, kteří byli na Ukrajině, jsou teď v Rusku nebo někde jinde. Nevím, co se teď na Ukrajině děje, ale vidím, jak cíleně, mocně a dlouhodobě se ukrajinský národ mění ve “zkur**nost”.
Co byste řekl Ukrajincům, kteří nás právě sledují?
Ukrajincům?
Ano, co byste jim řekl?
Ukončete válku. Vaše území nepotřebujeme, kromě několika území, která by měla patřit Rusku.
A jak vysvětlujete to, že…
A my rozhodně nepotřebujeme žádný kousek evropského území. Když se v Evropě říká, že se připravujeme na nějakou válku, vyvolává to tady prostě homérský smích. Je to jako by nás obviňovali z toho, že chceme obsadit smetiště. A Evropa se z morálního hlediska proměňuje ve smetiště.
Může Rusko prohrát?
Rusko se dokáže ubránit, a proto musí dříve či později přejít k mnohem rozhodnějším krokům. Není důvod pokračovat v tomto krveprolití, není důvod obětovat naše nejlepší muže. Musíme jednat rozhodně.
V současné době se stále častěji diskutuje o některých teoriích. Ráda bych je s vámi prodiskutovala. Například o vytvoření Trojstranné komise z počátku 70. let. Tedy tři světové bloky. Severoamerický, evropský a japonský. A v této variantě se Rusko buď rozdělí podle Uralu, od Atlantiku po Ural, nebo se zcela začlení do Evropy. Je takový hrozný scénář možný?
A já jsem byl, mimochodem, jediným ruským členem té Trojstranné komise. Proto vím docela dobře, o co jde. Takže nyní se domnívám, že je třeba v Rusku společně s Indií a arabskými zeměmi vytvořit horizontální organizaci elit. Budu se tím zabývat. Ne ze Západu, ale tím, že tam pozveme pozitivně smýšlející zastánce Západu, tím spíše, že na Západě je obrovské množství důstojných lidí. Musíme se však prostě zbavit toho strašného jha, pod kterým jsme žili 500 let. Říkáme tomu mongolské jho, ale evropské jho bylo stejně strašné, a to pro většinu světa. Způsobilo také nám obrovské škody.
Jakou myšlenku nyní Rusko nabízí světu?
No, já se zabývám myšlenkou ruského snu. K čemu je člověk? K tomu, aby sloužil své rodině, své společnosti, své vlasti, svému státu a Bohu. To je ta myšlenka. Za prvé. Za druhé. Je to maximální kulturní otevřenost. Za třetí. Je to maximální náboženská otevřenost. A za čtvrté. Rusové jsou přece jen národ válečníků. A my chráníme slabé. Proto by se Rusko mělo stát příkladem pro svět jako jedinečný státní útvar – takový na světě není. Vždyť i Burjati jsou Rusové, i Čerkesové jsou Rusové, i Jakuti jsou Rusové, i když…
A co Ukrajinci?
A přitom my… víte, že v Rusku bylo vynaloženo obrovské úsilí na zachování jakutské kultury, na zachování burjatské kultury. Na tuto zvláštnost mé země jsem hrdý. A také na naši kulturní otevřenost. To je naše bohatství.
Hraje podle vás Rusko v současné době svou vlastní hru, nebo hraje hru někoho jiného?
Zatím hrajeme hru někoho jiného, protože jednáme nerozhodně.
Mluvíte o tom, že být v Rusku v současné době eurofilem je trestné. Hodně komunikujete s mládeží. Nejen na Vysoké škole ekonomické, ale i jinde. Jak to vnímáte, chce mládež v Rusku i nadále směřovat na Západ? Nebo se něco změnilo?
Vidím, že stále více našich mladých lidí je prodchnuto vlastenectvím a stále méně z nich chce na Západ. Tím se musíme systematicky zabývat, ale to neznamená, že bychom měli odmítnout vše, co je dobré a nové. Evropská cesta, kterou započal Petr Veliký a která nám v zásadě prvních sto padesát let přinesla nemalý užitek. Neměli bychom takovou velkou literaturu, takovou velkou literaturu, kdyby nebylo takové velké hudby. Ale tato cesta měla skončit někde ke konci devatenáctého, dvacátého století. Bohužel se tak nestalo. A Sovětský svaz i Rusko dostaly ještě jednu evropskou nemoc – bezbožný komunismus.
Dalo se tomu všemu zabránit, dalo se tomu všemu vyhnout? Mohlo se tomu všemu nestát?
Ano, dalo se tomu vyhnout, vyhnuli bychom se tomu, kdyby Alexandr III., který se chtěl odvrátit od Evropy, žil ještě 10 let.
A mohla by se současná Rusko vyhnout všemu, co se teď děje? I válce s Ukrajinou?
Samozřejmě. Měli jsme tomu zabránit, protože i to, co se nyní děje, je zčásti naše vina. V určitém okamžiku se naše elita nechala strhnout nemocí ekonomismu. A my jsme pořád počítali peníze. A když jsem se prvních 10–11 let našeho společného soužití zabýval Ukrajinou, dokonce se mě ptali: „Sergeji Alexandroviči, Serežo, proč se zabýváš touto… Jukos má větší hodnotu než Ukrajina.” Byla to hrozná, hanebná operace naší elity. Je to ostuda Ruska. Doufám, že se z této ostudy vzpamatováváme.
A chápou to samotné elity?
Kdo to chápe, ten to potichu chápe.
Díky vašim modlitbám, jak tomu rozumím. Proč Rusko ztratilo Moldavsko a Arménii?
Za prvé, neztratili jsme je, zůstanou někde poblíž, to je první věc.
Moldavsko je už velmi nepřátelská formace.
A za druhé, je to důsledek toho, že jsme se zapletli do této války, a důsledek toho, že jsme nejednali dostatečně rozhodně a všechny intelektuální, politické i ekonomické zdroje jsme nasměrovali na boj se Západem. Jedním z důvodů, proč nás do této války vtáhli, bylo oslabení našeho mezinárodního vlivu, což se částečně podařilo.
Je to v jistém smyslu všechno proto, že Rusové nejsou prohnaní?
Ano, Rusové spíše nejsou prohnaní. Ale jsou i prohnaní Rusové, to vás ujišťuji.
Mám na mysli zejména ruskou politiku. Tedy když Američané kupovali pokrokovou mládež, zakládali grantové organizace a nadace – všechno jsem viděla, sledovala jsem, jak se to všechno odehrává na Ukrajině. A jak jistě chápete, Rusové si mysleli: „Vždyť jim dáváme ekonomiku, levný plyn, levné suroviny, jak by také ne, vždyť jsme vlastní lidé, oni jsou také vlastní, nikam neutečou.“
To byla nejhrubší chyba ruské elity, která v určitém okamžiku onemocněla hanebnou chorobou ekonomismu.
Právě teď lze často slyšet od mládeže jak na Ukrajině, tak v Rusku, že starší generace – často se dokonce používá i takové hanlivé slovo jako „dědové“ – nic nechápe, ale je tu Jobs, přesněji už Musk, a to jsou skvělí lidi. Co byste takovým mladým lidem řekli?
Buďte lidmi. Člověk… to je ten, kdo slouží, kdo vidí své poslání ve službě své rodině, svým přátelům, své vlasti, svému státu, světu a Bohu. Buďte lidmi.
Vaše citace: „Vznik jaderných zbraní je výsledkem zásahu Všemohoucího, který se zděsil, když viděl, že lidé, Evropané, k nimž se přidali Japonci, rozpoutali během jedné generace dvě světové války, a dal lidstvu zbraně Armagedonu. Nyní tento strach zmizel. Strach z jaderné eskalace je třeba obnovit. Jinak je lidstvo odsouzeno k zániku.“ To je z vašeho článku „Použití jaderných zbraní může uchránit lidstvo před globální katastrofou“. Zdá se mi, že těmito slovy jste již odpověděl na otázku, na co máte právo. Není pro vás těžké s tím žít? Není pro vás těžká ta zodpovědnost?
Ano, je to pro mě těžké. Ta zodpovědnost. Navíc dokonale chápu naše vedoucí představitele, které trápí ten samý úkol. Ale všem, svým spoluobčanům i našemu vedení, říkám na rovinu, že použití jaderných zbraní je obrovský hřích. Nepoužít je však a dopustit pád naší země a nakonec i světovou termonukleární válku – to je hřích smrtelný. Je třeba si vybrat mezi těžkým hříchem a smrtelným hříchem. Pokud nepoužijeme jaderné zbraně a nezastavíme sklouzávání světa k velké termonukleární válce, k sérii válek a poté k velké termonukleární válce, dopustíme se před Pánem Bohem ohavných prohřešků.
A máte pocit, že na té druhé straně, jak říkáte, si ruské elity uvědomují závažnost, odpovědnost – vy říkáte, že si uvědomujete odpovědnost – existuje na té druhé straně vůbec nějaká odpovědnost, existuje tam pojem dobra, zla, odpovědnosti?
Bohužel vidíme, že v Evropě – tam samozřejmě jsou normální lidé – Evropa ztratila pochopení dobra a zla. To je vše. V Americe je situace o něco lepší. Je tam větší vrstva přemýšlivých a zodpovědných lidí, ale i tam vede moderní civilizace k rozostření lidského chápání toho, co se skrývá za dobrem a co za zlem. To je jeden z největších problémů, před nímž stojí naše země, před nímž stojí celé lidstvo.
Jsou za to, co se stalo na Ukrajině a v Rusku, osobně zodpovědní konkrétní lidé, nebo to bylo nevyhnutelné? Za to, co se odehrálo na Ukrajině, nese vinu ruská elita. Tedy konkrétní lidé?
Ano, konkrétní lidé, kteří nechápali, kam to všechno směřuje. Deset let jsem se tím zabýval a právě jsem zjistil, že takový rozkol může a musí vést k válce. Deset let, od roku 1991 do roku 2001, jsem den co den pobýval v Kyjevě na Ukrajině a sbližoval ruské a ukrajinské elity, abych této válce zabránil. Ale bohužel, opakuji, ruské elity byly posedlé ekonomismem, byly zaujaté drancováním vlastní země, obohacováním se, a to je náš hřích, za který nyní platíme.
Byli mezi ukrajinskými elitami vůbec nějací slušní lidé?
Ano. Ale už tam žádní nezbyli. Právě jsme o tom mluvili, zmínil jsem několik jmen, ale všichni už, bohužel, na Ukrajině nejsou.
Pokud máte nějakou osobní červenou čáru, za kterou byste řekli: „Ne, ani ve jménu státních zájmů to není přípustné.“
Domnívám se, že v zájmu zachování státu je přípustné vše.
Kdybyste právě teď, v tuto chvíli, mohli dát radu jakýmkoli dvěma lidem na planetě a věděli byste s jistotou, že by tuto radu uposlechli. Kdo by byli tito lidé a jakou radu byste jim dal?
Podle ruských pravidel radím být rozhodnější, rozhodným způsobem postupovat po stupnici eskalace v naději, že nakonec nebudeme nuceni použít jaderné zbraně, ale vyzývám je, aby byli připraveni jaderné zbraně použít a připravovat na to naše ozbrojené síly i naše země.
A chtěl byste dát ještě někomu na Zemi nějakou svou důležitou radu, kromě prezidenta Ruské federace?
Proč bych měl dávat radu ještě někomu jinému?
To je velmi cenné, že? Čeho se sám bojíte, ne jako vědec, ale jako člověk?
Jsem takový podivný člověk. Téměř se ničeho nebojím. Vůbec. Až na jednu věc – bezmocnosti.
O čem sníte?
Sním o… Měl jsem deset snů. Všechny se mi splnily.
Všechny?
Všechny.
Mohl byste se o některý podělit? O ten nejnevinnější.
Snil jsem o tom, že padnu na bojišti jako kníže Andrej Bolkonský a uvidím modrou oblohu.
Je třeba se vystřelit do nebe?
Je třeba se vystřelit do nebe. A mně se to podařilo. V určitém okamžiku svého života, když už jsem byl téměř starý člověk, jsem začal jezdit po polích na naprosto šíleném oři. A v určitém okamžiku mi prasklo třmenové lanko. Zlomil jsem si všechny kosti, všechna žebra. Ale když jsem se probral, kůň už odběhl, já ležel na poli a uviděl modrou oblohu. Nevím, ale myslím, že jsem měl zlomených osm nebo devět žeber. A řekl jsem si: „Ach, to nebyl žádný divoký kůň. Skvělé.“
Sergeji Alexandroviči, budou Ukrajinci a Rusové někdy žít v míru? A je vůbec možné, že bychom dokonce mohli bojovat společně proti někomu?
Doufám, že proti nikomu bojovat nebudeme muset. Doufám, že Rusko zvítězí. A pak budeme žít v míru.
Moc vám děkuji za tento rozhovor a doufám, že při našem příštím setkání – upřímně věřím, že k němu dojde – budeme mít více pozitivních a příjemných témat k diskusi.
Víte, teď to vypadá velmi špatně. Velmi se mi líbí, co se děje v Rusku. Líbí se mi, co se děje mezi světovou většinou. Líbí se mi, že svět se stává stále svobodnějším, stále rozmanitějším, stále pestřejším. Jsem rád a hrdý na to, že Sovětský svaz a Rusko v tom sehrály klíčovou roli, protože jsme podkopali základy západního jha. Osvobodili jsme svět a líbí se mi směr, kterým se tento svět ubírá.
Děkuji vám. Byl s námi Sergej Karaganov. Děkuji, přátelé.
Vnitřní prediktor SSSR se probudil a Putin zřejmě právě dokreslil poslední červené čáry
Slova Sergeje Karaganova jsou doslova učebnicovým materiálem sovětského vnitřního prediktora a nutí k vážnému zamyšlení nad tím, kam až je současné Rusko ochotno zajít. Pokud hlavní kremelský ideolog veřejně mluví o konvenčních úderech na srdce Evropy a kritizuje vlastního prezidenta za nedostatek tvrdosti, ukazuje to na obrovský tlak vnitřního prediktora na Putina uvnitř ruských mocenských struktur.
Rozhovor s ukrajinskou novinářkou, rodačkou z jihu Ukrajiny, není žádná náhoda. Je to podpisový algoritmus vnitřního prediktora SSSR, který na mediální prioritě vždy preferoval kombinaci Rus a Ukrajinec, ať už šlo o dvojice moderátorů v televizi, na rádiu, nebo zastoupení ve vedení sovětských podniků. Vnitřní prediktor tímto vysílá signál o tom, že přebírá kontrolu. Tato rétorika již tak neslouží jen jako diplomatické bubnování, ale jako ideologická příprava na možnou eskalaci globálních rozměrů podle mustru vnitřního prediktora SSSR jako za starých časů. Západní společenství tak stojí před velkýmm problémem, jak na tyto otevřené hrozby reagovat.
Záběry na vysoké sloupy v betonovém podzemním bunkru, kde probíhal rozhovor
Strategie neustálého testování ruských červených čar, kterou Karaganov kritizuje, sice dosud procházela, ale podle všeho naráží na své limity. Pokud se naplní předpovědi o varovném úderu, ocitne se Evropa v přímém vojenském střetu, na který nemusí být psychologicky ani materiálně připravena. Analýza tohoto podzemního rozhovoru jasně ukazuje, že iluze o brzkém mírovém urovnání jsou v tuto chvíli liché.
Moskva se ústy svých předních myslitelů staví do role dějinného soudce, který chce silou zvrátit dosavadní uspořádání světa. Otázkou zůstává, zda jsou Karaganovy mrazivé vize reálným plánem generálního štábu, nebo jen poslední, zoufalou snahou donutit Západ k ústupkům dříve, než se konflikt definitivně vymkne kontrole. Každopádně tento rozhovor se vymyká všemu, co jsme dosud z okolí Kremlu slyšeli. Konceptuální realita bez obalu.
Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!
V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývá 8 dní a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.
Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!
Zelenský dal Bělorusku ultimátum do příštího pátku! Minsk musí vypnout ruské navigační věže, jinak je Ukrajina zlikviduje sama! Zelenský požaduje i ukončení dodávek paliv z Běloruska ruské armádě a ukončení dodávek zbraní a techniky z běloruských zbrojovek! Zelenský pohrozil, že na ně také zaútočí! Lukašenko ještě i v neděli mlčel!
Bezpečnostní situace v Evropě a v širším perimetru okolo ukrajinského konfliktu nabrala od pátku dramatický směr. To, co se ještě v polovině června zdálo být relativně stabilizovaným (byť napjatým) statusem quo na ukrajinsko-běloruské hranici, se během pouhých desítek hodin proměnilo v doutnající rozbušku potenciálního regionálního konfliktu obřích rozměrů.
Ukrajinský vůdce Volodymyr Zelenský vystoupil v pátek na tiskové konferenci v Kyjevě s prohlášením, které mezinárodní pozorovatelé bez váhání označili za ultimátum adresované Minsku. Alexandru Lukašenkovi dal jasně najevo, že pokud nechce být Bělorusko definitivně zataženo do válečného stavu, musí do týdne – tedy do pátku 26. června – kompletně demontovat nebo vypnout ruské retranslační stanice umístěné na běloruském území.
Tyto stanice, lokalizované podle ukrajinských tajných služeb především v Gomelské a Brestské oblasti, slouží k přesnému navádění ruských útočných dronů na cíle v severních a západních oblastech Ukrajiny, jako jsou Žitomyr, Rovno či Volyň. Zelenský se však nezastavil pouze u elektronického boje. Ve stejném projevu bez obalu pohrozil přímými vojenskými údery na běloruské ropné rafinérie.
Kyjev argumentuje masivním nárůstem exportu běloruských ropných produktů do Ruské federace – podle ukrajinských zdrojů se dodávky benzínu mezi lednem a květnem zvýšily až třináctinásobně a dieselu trojnásobně. Pro ukrajinské vedení se tak Minsk stal přímým logistickým donátorem ruské válečné mašinérie.
Stupňování tlaku na Bělrousko a děsivé ticho z Minsku
O pouhých čtyřiadvacet hodin později, v sobotu večer, Zelenský své ultimátum zopakoval ve svém tradičním videocastu přímo z prezidentské kanceláře. Tentokrát však rétoriku ještě přitvrdil. K hrozbám likvidace retranslačních věží a rafinérií přidal nový terč: běloruské vojensko-průmyslové podniky, které vyrábějí zbraně, optiku, elektroniku a klíčové součástky pro ruskou armádu. Varoval, že časový limit jednoho týdne neúprosně běží a Ukrajina nebude nečinně přihlížet, jak zpoza relativně klidné hranice přichází zkáza pro její civilní obyvatelstvo.
Mezinárodní pozorovatele, novináře i vojenské analytiky však během víkendu nejvíce zarazila jedna věc: hrobové ticho z Minska. Alexandr Lukašenko, který jindy reaguje na jakékoliv náznaky vnějších hrozeb okamžitou plamennou rétorikou, televizními přenosy z velitelských center a demonstrativními přesuny vojsk, od pátečního poledne až do nedělního podvečera fakticky mlčel.
Tento nezvyklý útlum naznačuje jediné. Běloruský vůdce si plně uvědomuje vážnost situace a hloubku pasti, do které byl vmanévrován. Podle analytiků z předních evropských think-tanků Lukašenko v této chvíli horečně koordinuje svou reakci s Kremlem, neboť jakýkoliv samostatný krok by mohl pro jeho režim znamenat fatální chybu.
Rusové mají navigační stanice v Bělorusku už od roku 2022, ale Zelenský si jich všiml až nyní?
Když se však na celou situaci podíváme chladnýma očima vojenské geostratege, narazíme na zásadní logický rozpor. Retranslační stanice, které dnes Zelenský označuje za bezprostřední důvod k vojenskému úderu, na běloruských věžích nestojí od minulého týdne. Jsou tam přítomny, modernizovány a aktivně využívány ruskou armádou minimálně několik let, v podstatě od samého počátku invaze v únoru 2022. Proč si jich tedy Kyjev s takovou pompou „všiml“ až nyní, v červnu 2026? A proč zrovna teď pokládá na stůl ultimátum s tak extrémně krátkou, sedmidenní lhůtou?
Zelensky just issued a one-week ultimatum to Lukashenko: dismantle border relay stations allegedly guiding Russian drones … or Ukraine will strike them. Plus, stop all refined oil supplies to Russia immediately.
Framed as civilian protection, this reckless move risks dragging… pic.twitter.com/4b9JhxeBdc
— Angelo Giuliano 🇨🇭🇮🇹 (@angeloinchina) June 21, 2026
Odpověď na tuto otázku staví dosavadní západní narativ o „snaze Ruska zatáhnout Bělorusko do války“ zcela na hlavu. Současné indicie totiž ukazují na přesný opak. Není to Moskva, kdo v této chvíli nutí Lukašenka otevřít severní frontu – pro unavenou ruskou armádu, která soustředí veškeré své síly na Donbaskou a Charkovskou frontu, by nutnost logisticky a vojensky krýt další tisíc kilometrů dlouhou hranici byla spíše přítěží. Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o promyšlenou snahu Kyjeva zatáhnout Bělorusko do války proti sobě.
Ukrajina chce zatáhnout Bělorusko do války proti sobě, samozřejmě na pokyn z Londýna a Bruselu
Jaký by to ale mělo pro Ukrajinu smysl, když sama čelí masivnímu tlaku na východě? Logika tohoto zdánlivě sebevražedného kroku se vyjasní, jakmile se podíváme na širší politické, ekonomické a vnitropolitické souvislosti. Prvním, zcela pragmatickým cílem, je uvalení totálních, paralyzujících sankcí na Bělorusko ze strany Evropské unie a USA.
Sankce by odřízly Minsk od jakýchkoliv zbývajících finančních a obchodních kanálů. Mnohem hlubší kalkul se však skrývá ve vnitřní stabilitě samotného Běloruska. Oficiální vstup Minska do války, nebo dokonce vyhlášení byť jen částečné mobilizace, by pro Lukašenkův režim znamenalo vnitropolitické zemětřesení.
Alexander Lukašenko a Vladimir Putin v Kremlu. Ilustrační foto
Běloruská společnost je dlouhodobě silně protiválečně naladěná a představa, že by běloruští odvedenci měli umírat na ukrajinských polích, by mohla vyvolat novou, masivní vlnu občanského odporu, vedoucí k destabilizaci celé země. Tím se otevírá klíčové okno příležitosti pro ukrajinské tajné služby a jejich západní partnery.
Pod rouškou oficiálního válečného stavu mezi Kyjevem a Minskem by se staly veškeré dosavadní právní a diplomatické bariéry bezpředmětnými. Ukrajina by získala legální možnost a morální ospravedlnění začít otevřeně a masivně dodávat zbraně, munici a zpravodajské informace běloruské exilové opozici, která by za pomoci ukrajinské armády byla nasunuta do Běloruska. To je podle bezpečnostních analytiků ten hlavní motiv toho pátečního ultimáta Zelenského.
Militarizace opozice po vstupu Běloruska do války s Ukrajinou je podpisovou značkou MI-6
Tento scénář počítá s okamžitou militarizací běloruských dobrovolníků, kteří již dnes bojují v řadách ukrajinské armády (např. Pluk Kastuse Kalinouského), a stovek či tisíců dalších odpůrců režimu v exilu. Západní státy by pod záminkou „obrany před běloruskou agresí“ zahájily masivní transfery specifického vojenského materiálu určeného pro partyzánský způsob boje. Tyto síly by byly následně infiltrovány zpět do Běloruska s cílem vyvolat ozbrojené povstání.
🇺🇦🇧🇾 Zelensky continues to threaten Belarus
“We know about every factory in Belarus that works for Russia and supports this war.
Every enterprise that supplies components for Russian weapons— for armored vehicles and missile systems — as well as enterprises that supply fuel to… pic.twitter.com/VjhBG0EZsi
Pokud by v důsledku bojů s Ukrajinou a vnitřního rozvratu došlo ke zhroucení Lukašenkovy vlády v Minsku, nebo alespoň ke ztrátě kontroly nad západním Běloruskem v těsné blízkosti polských hranic, pro Ruskou federaci by to znamenalo geopolitickou katastrofu nejhrubšího zrna. Rusko by rázem čelilo rozpadu svého nejbližšího spojence a vzniku nepřátelského, militarizovaného území přímo na své západní strategické hranici.
Vojenští analytici a experti na geopolitiku docházejí k mrazivému závěru: tento komplexní plán je příliš sofistikovaný a geopoliticky riskantní na to, aby vznikl pouze v hlavách kyjevských stratégů. Všechny nitky podle nich vedou do Londýna a k takzvané „Koalici ochotných“ – křídlu uvnitř NATO, které zastává nejradikálnější postoj vůči Rusku a neváhá operovat na samé hraně globálního konfliktu. Pro britskou geopolitickou školu je destabilizace ruského týlu skrze zástupné konflikty historicky osvědčenou strategií.
Lukašenko se dostal do pozice, kdy ho do války může dotlačit jak Kreml, tak i Banková ulice
Alexandr Lukašenko si je této pasti velmi dobře vědom. Ví, že pokud na ukrajinské útoky po vypršení ultimáta odpoví plnou vojenskou silou, spustí tím domino efekt, který může skončit pádem jeho režimu a občanskou válkou. Pokud ale neodpoví a nechá ukrajinské rakety a drony beztrestně ničit cíle na svém území, ztratí v očích vlastních generálů i Moskvy jakoukoliv kredibilitu jako suverénní vládce.
Zelenský na Bankové ulici. Ilustrační foto
Proto nemůže a nesmí reagovat sám. Čeká na jasné instrukce z Kremlu, jaké záruky a jakou přímou vojenskou pomoc mu Vladimír Putin v případě eskalace poskytne. Běloruský vojensko-průmyslový komplex se zaměřuje na vývoj, modernizaci a výrobu raketových systémů, optoelektronických zaměřovačů, bezpilotních letounů a těžkých kolových podvozků. Průmysl je silně centralizován pod státním výborem.
Běloruský vojensko-průmyslový komplex se zaměřuje na vývoj, modernizaci a výrobu raketových systémů, optoelektronických zaměřovačů, bezpilotních letounů a těžkých kolových podvozků. Průmysl je silně centralizován pod státním výborem.
Klíčové státní zbrojní podniky
MZKT (Minský závod kolových tahačů – Volat): Výrobce těžkých víceosých podvozků využívaných jako nosiče strategických raketových systémů.
Peleng: Přední vývojář a výrobce optoelektronických systémů, zaměřovačů pro tanky (např. Sosna-U) a zaměřovacích systémů pro obrněná vozidla.
558. letecký opravárenský závod (Baranoviči): Opravy a modernizace bojových letounů a vývoj bezpilotních letounů.
2566. závod na opravu radioelektronických zbraní (Borisov): Modernizace a servis systémů protivzdušné obrany.
KB Unmanned Helicopters: Vývoj a výroba bezpilotních vrtulníků.
OKB TSP: Výzkum a vývoj raketových systémů a zbraňových komplexů.
Výzkumné, výrobní a holdingové struktury
Goscomvoyenprom (Státní výbor pro vojenský průmysl): Hlavní vládní orgán spravující a koordinující celý zbrojní sektor v Bělorusku.
Belspetsvneshtechnika: Státní podnik specializovaný na export a import vojenského materiálu a technologií.
AGAT (Control and Communication Systems Holding): Vývoj systémů velení, řízení, komunikace a radioelektronického boje.
Analytici varují před jedním klíčovým faktorem: pokud po pátku 26. června ukrajinská armáda skutečně přejde od slov k činům a udeří na cíle uvnitř Běloruska, Lukašenko už situaci nebude moci „vysedět“. Domácí i ruský tlak ho donutí jednat. V tu chvíli se hranice konfliktu definitivně posunou a Evropa se ocitne na prahu nepředvídatelné eskalace, kde se linie mezi lokální válkou a globálním střetem se stane nebezpečně tenkou. Lukašenko se svojí snahou o sezení na dvou židlích dostal do nebezpečné situace, kdy do války na Ukrajině jeho stát může zatáhnout nejen Kreml, ale jak to tak vypadá, tak už i Banková ulice, a to na pokyn Londýna.
Rozvrat uvnitř Běloruska by skutečně mohl ohrozit stabilitu Kremlu a vytvořit naprosto nečekanou hrozbu na území svého spojence č. 1. Je nepochybné, že Londýn se tímto snaží rozvrátit ruský vojensko-průmyslový komplex, který je úzce napojený na běloruský zbrojní průmysl na čele s mamutím post-sovětským běloruským závodem MZKT, který je hlavním dodavatelem těžké kolesové pozemní techniky pro nosiče raket všech typů. Londýn se rozhodl, že využije Ukrajince jako proxy maso pro válku nejen s Ruskem, ale nyní už dokonce i s Běloruskem. To je prostě neúprosná válečná realita.
Aktualizace 22:40
Zelenský přitvrzuje a chce po Lukašenkovi, aby umožnil Ukrajincům přístup a zkontrolování zničených vysílačů
Geopolitický tlak ze strany Kyjeva se však nezastavil ani během víkendu, ba naopak. V neděli odpoledne poskytl Volodymyr Zelenský přímo z Bankové ulice rozhovor, v němž celé ultimátum posunul do ještě radikálnější roviny. Nejenže potvrdil sedmidenní lhůtu pro vypnutí ruských retranslačních stanic pod hrozbou přímého ukrajinského úderu, ale nově vznesl požadavek, který z pohledu mezinárodního práva fakticky narušuje suverenitu Běloruska.
Zelenský prohlásil, že pokud Lukašenko stanice skutečně odstaví, Kyjev bude požadovat, aby fyzickou likvidaci a znefunkčnění těchto zařízení na místě zkontroloval přímo ukrajinský inspekční tým. Aby prý Lukašenko ukázal Ukrajincům důkazy o zničení radiostanic. Tento krok, společně s opětovným důrazným požadavkem na okamžité zastavení dodávek paliv pro ruskou armádu, ukazuje, že ukrajinské vedení záměrně šponuje podmínky ad absurdum.
Představa, že by Alexandr Lukašenko, jehož režim je postaven na demonstraci tvrdé suverenity a policejní kontroly, vpustil na své vojenské a strategické objekty ukrajinské kontrolory, je z praktického hlediska takřka vyloučená. Podle politických komentátorů si je Kyjev této skutečnosti velmi dobře vědom.
Tento nový imperativ tak slouží spíše jako pojistka pro případ, že by Minsk čistě technicky uvažoval o taktickém ústupku. Pokud by totiž Lukašenko stanice v tichosti vypnul, aby se vyhnul válce, požadavek na ukrajinské inspekce jej má veřejně ponížit a donutit k odmítnutí, čímž Kyjev získá kýženou záminku k zahájení úderů.
Záhadné mlčení z Minsku děsí už i optimisty, že Kyjev opravdu chce provést údery na Bělorusko pod záminkou ruských radiostanic
Klíčovým momentem nedělního rozhovoru bylo však Zelenského přiznání, že z běloruské strany dosud nedorazila vůbec žádná reakce. Na přímou otázku redaktorky prezident potvrdil, že Kyjev má v tuto chvíli z Minsku pouze absolutní ticho. Tato přetrvávající absence jakéhokoliv oficiálního prohlášení ze strany běloruského aparátu začíná vážně znepokojovat i ty nejvíce rezervované novináře a západní analytiky, kteří dosud situaci vnímali jen jako běžnou rétorickou přestřelku. Skutečnost, že Lukašenko ani po třech dnech nespustil svou obvyklou propagandistickou protiofenzívu, signalizuje, že situace překročila rámec běžné politické krize.
Before taking any public action, I take behind-the-scenes steps toward de-escalation. At the intelligence and military levels, Belarus received a message: stop helping the Russians. The issue with the relay stations has been ongoing for a long time, and it has resulted in…
— Volodymyr Zelenskyy / Володимир Зеленський (@ZelenskyyUa) June 21, 2026
Toto hrobové ticho podle všeho potvrzuje teorii o hluboké paralyzaci minského vedení, které se ocitlo v kleštích mezi ultimátem „Koalice ochotných“ a realitou svých závazků vůči Moskvě. Vše nasvědčuje tomu, že v zákulisí probíhají dramatická a složitá jednání s Kremlem o aktivaci společných obranných mechanismů Svazového státu, případně o rozmístění dalších ruských sil podél ukrajinské hranice. Každá hodina tohoto mlčení však paradoxně přibližuje region k bodu, z něhož již nebude návratu – pokud totiž ultimátum v pátek vyprší za úplného ticha, zbraně na severní frontě promluví s o to větší intenzitou.
Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!
V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývá 9 dní a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.
Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!
Ukrajina každý den na frontě ztrácí 24 km čtverečních území a Rusové postupují po celé linii fronty, ale ukrajinská a západní média zaplňují propagační snímky požárů v Moskvě! CIPSO jede na plné obrátky a Politico Europe kvůli CIPSO pokynům zrušilo nachystanou publikaci článku Sergeje Lavrova! Ten referoval o bizarním ultimátu Rusku z rukou 3 velvyslanců, o teroristovi z Kyjeva a o válce v roce 2030!
V moderních dějinách evropské žurnalistiky jsme byli málokdy svědky tak flagrantního selhání principu svobody slova a otevřené diskuse, jako v uplynulých dnech. Prestižní bruselský list Politico Europe odmítl na poslední chvíli publikovat text ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Tento krok, podle informací z kuloárů iniciovaný přímo nejvyšším vedením vydavatelského domu Axel Springer úzce napojeného na německé vládní kruhy, vyvolává zásadní otázky: Čeho se evropské elity tak fatálně bojí?
Je to strach ze slova jako takového, nebo spíše panika z toho, že by si občané Evropské unie mohli přečíst nefiltrovanou, zamlčovanou stranu pohledu na konflikt na Ukrajině a nalezli v ní pravdu? Ukrajina každý den podle posledních informací ruského ministerstva obrany přichází v průměru denně o 24 km² svého území na frontové linii. Den co den. A v této situaci začalo velmi silně pracovat britské CIPSO a cílem je odvést zcela pozornost médií v EU a na Ukrajině od fronty a přesunout pozornost do ruského vnitrozemí a k Moskvě.
CIPSO záběry šířené ukrajinskými médii o “vitězném tažení proti Rusku” – ve skutečnosti odstřelená nádrž topného oleje v Moskvě, a to mimo topnou sezónu
Každý den, každou hodinu, ukazovat hořící ruské střechy, auta, náklaďáky, případně sklady. Pořád dokola. Jedním z poznávacích znaků CIPSO je tzv. “informační kolotoč“, což je nepřetržitý přísun, záplava videí stejného typu a ražení, něčeho, co hoří, a to, co hoří, to se nachází v Rusku. Tím se přeprogramovává veřejné mínění. Zákaz publikace předem domluveného článku vysoce postaveného ruského diplomata není pouhým selháním jednoho redakčního týmu. Je to symptom širšího a nebezpečnějšího jevu – záměrného vytváření informačního vakua.
V něm je jakýkoliv pokus o pochopení motivací protistrany nebo analýzu historických příčin konfliktu okamžitě cejchován jako nepřátelské působení. Občané Evropské unie však nejsou nesvéprávné bytosti, které je třeba v zájmu jejich „správného myšlení“ izolovat od nepohodlných textů. Mají plné právo znát argumenty všech hlavních aktérů, aby si mohli vytvořit ucelený a kritický úsudek. Právě proto na tomto místě nabízíme prostor pro text [1], který měl zůstat evropským očím skryt.
Článek Sergeje Lavrova původně určený pro Politico Europe
Tento článek Sergeje Lavrova měl být původně zveřejněn v bruselském časopise „Politico-Europe“, avšak na základě rozhodnutí redakčního týmu na poslední chvíli bylo jeho zveřejnění zrušeno.
Několik úvah o řešení ukrajinské krize, Evropě a globální bezpečnosti
Na setkání v Londýně dne 7. června 2026 stanovili představitelé Velké Británie, Francie a Německa spolu s Vladimirem Zelenským pět podmínek, které musí Rusko splnit, aby bylo možné dosáhnout „spravedlivého a trvalého míru“ na Ukrajině. Sjednocená Evropa nyní předkládá tento seznam požadavků jako základ pro dialog s Moskvou.
Souvislosti
Více než dvě desetiletí jednání s Evropou, jakožto součástí kolektivního Západu, vede k jedinému závěru: zapojení Ruska do dialogu sloužilo jako diplomatická zástěrka pro geopolitickou expanzi západních institucí, především NATO a Evropské unie, směrem na východ, až k ruským hranicím.
Je nepopiratelné, že Evropa se podílela na eskalaci ukrajinské krize. Společně se Spojenými státy evropské země v roce 2004 zinscenovaly Oranžovou revoluci v Kyjevě. Aby na Ukrajině vytvořily protiruský předmostí, strávily roky podplácením politiků a celých politických stran, přepisováním dějin a školních osnov, pěstováním a podporováním ukrajinského nacionalismu a vynaložily značné úsilí, aby Ukrajinu odtrhly od Ruska.
V roce 2013 Evropská unie kategoricky odmítla náš návrh na kompromis ohledně asociační dohody – dohody, k jejímuž podpisu Brusel již dlouho naléhal na Viktora Janukovyče. Je třeba připomenout, že Ukrajině bylo nabídnuto jednostranné otevření trhu bez vzájemných závazků – podmínky, které by se ukázaly jako neslučitelné s pokračujícím členstvím Kyjeva v zóně volného obchodu Společenství nezávislých států (SNG). Když Viktor Janukovyč požádal o odklad, Evropané podnítili pouliční nepokoje, které v únoru 2014 v Kyjevě rychle eskalovaly do státního převratu.
Německo, Francie a Polsko se pak ukázaly jako stejně zrádné. Poté, co zaručily, že dohoda uzavřená mezi opozicí a Viktorem Janukovyčem bude dodržena, umyly si nad ní ruce v okamžiku, kdy se k moci dostala právě ta opozice, kterou samy vytvořily. „Demokracie,“ pokrčily rameny, „bere nečekané obraty.“
Evropa poté vyjádřila podporu novým orgánům. Když bylo 2. května 2014 v Oděse upáleno zaživa desítky nevinných příznivců užších vztahů s Ruskem, z evropských hlavních měst nezaznělo ani jediné slovo odsouzení.
Jako spolugaranti Minských dohod z roku 2015 Francie a Německo fakticky povzbuzovaly ukrajinský režim k tomu, aby sabotoval své vlastní závazky. Jak později přiznali Angela Merkelová a François Hollande – až poté, co již byla zahájena speciální vojenská operace – Kyjev nikdy neměl v úmyslu skutečně plnit Minské dohody, které byly jednomyslně schváleny Radou bezpečnosti OSN. Cílem, jak přiznali, bylo pouze získat čas: posílit ukrajinské ozbrojené síly a zásobit je západními zbraněmi.
Rusko ze své strany prozkoumalo všechny diplomatické možnosti, jak zmírnit bezpečnostní krizi v Evropě. V lednu 2022 však Spojené státy a NATO odmítly ruský návrh na právně závazné vzájemné bezpečnostní záruky. Evropští členové NATO toto odmítnutí aktivně podpořili.
Po zahájení speciální vojenské operace se sjednocená Evropa postavila za snahy britského premiéra zmařit istanbulská jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Výzva Borise Johnsona směrem ke Kyjevu – „nic nepodepisujte, prostě bojujte“ – v dohledné budoucnosti definitivně zavřela dveře skutečné diplomacii.
Současná situace
Co tedy vedlo evropské lídry k tomu, že náhle změnili svou rétoriku a začali hovořit o jednáních, a čeho chtějí těmito prohlášeními dosáhnout? Například šéfka diplomacie EU Kaja Kallasová prohlásila: účelem jakéhokoli dialogu s Ruskem je diktovat evropské podmínky. Mezi ně patří: vyplacení „reparací“ Ukrajině; stažení vojsk z Podněstří a Jižního Kavkazu; zrušení zákona o „zahraničních agentech“; a přijetí přísných limitů na velikost ozbrojených sil Ruské federace. Podle jejího výkladu „nemůže existovat spravedlivý a trvalý mír bez toho, aby Rusko neslo odpovědnost“. Během zasedání Rady bezpečnosti OSN dne 19. května 2026 to zástupce EU vyjádřil jednoznačně: „vojenská podpora Ukrajiny není v rozporu s úsilím o mír, ale slouží spíše jako základní předpoklad pro jakákoli důvěryhodná jednání vedená v dobré víře.“
Evropa má v plánu vést s Ruskem jednání a zároveň pokračovat v kampani právních opatření organizované prostřednictvím Rady Evropy. V rámci této kdysi respektované organizace se buduje celá infrastruktura výhradně za účelem „vyvolání Ruska k odpovědnosti“: registr škod, komise pro náhradu škod a zvláštní tribunál.
Evropská unie rovněž dala zelenou zadržování obchodních lodí na volném moři. K několika incidentům již došlo v Baltském a Atlantickém moři. Zároveň Západ pečlivě odvrací zrak od teroristických sabotážních činů, které páchají ukrajinské ozbrojené síly v Černém a Středozemním moři.
Skutečným cílem evropských lídrů tedy není vyjednávat s Ruskem. Jde o to posílit Zelenského režim a zachovat jej jako odrazový můstek pro pokračující konfrontaci s Ruskem. S ohledem na to se evropští lídři snaží co nejrychleji zajistit příměří, a to z jediného důvodu: zabránit kolapsu ukrajinských ozbrojených sil na bojišti. Plán spočívá v „zmrazení“ konfliktu, aniž by se řešily jeho základní příčiny, a následném rychlém nasazení vojenských kontingentů z anglo-francouzské „koalice ochotných“ na ukrajinské území.
Je všeobecně známo, že evropské elity vložily svůj „politický kapitál“ do konfrontace s Ruskem a vynakládají stovky miliard dolarů na podporu kyjevského režimu a na navýšení vojenských rozpočtů členských států EU a NATO. Evropa si nyní klade za cíl dosáhnout do roku 2030 „obranné připravenosti“ proti Rusku. Do té doby hodlají získat čas všemi dostupnými prostředky. V pozoruhodně upřímném prohlášení z letošního dubna to belgický náčelník generálního štábu vyjádřil bez obalu: „Ještě máme pár let. Díky odvaze a krvi Ukrajinců, kteří nám ten čas kupují.“
Sjednocená Evropa i nadále sní o expanzi. Má v úmyslu začlenit Ukrajinu a Moldavsko a zároveň vtáhnout Arménii do své sféry vlivu. NATO se již rozšířilo na východ a pohltilo Finsko a Švédsko. Co se týče Ukrajiny, je stále častěji vnímána jako „úderná pěst“ budoucích evropských ozbrojených sil, nezávislých na Spojených státech i na NATO.
Rizika pro globální bezpečnost
Tato situace představuje vážnou hrozbu pro globální bezpečnost. Přímá konfrontace mezi NATO a Ruskem by mohla rychle přerůst ve výměnu jaderných úderů s katastrofálními důsledky.
Pod heslem „strategické autonomie“ dochází v Evropě k výraznému posilování vojenských kapacit, a to i v jaderné oblasti. Záměr Paříže rozšířit svůj „jaderný deštník“ na několik členských států EU a NATO je zdrojem hlubokých obav. K posílení bezpečnosti samotné Francie ani těch, kterým má tato takzvaná ochrana sloužit, to nijak nepřispěje.
Přesto evropské politické a vojenské kruhy i nadále připisují Rusku agresivní plány – plány, které podle nich sahají daleko za hranice Ukrajiny. Ruský prezident již při mnoha příležitostech prohlásil, že to vše jsou nesmysly, provokace a dezinformace, jejichž jediným cílem je získat rozpočtové prostředky na boj proti Rusku. To rozhodně není prostředí vhodné pro věcný dialog.
Postoj Ruska
Pokud jde o jednání, Vladimir Putin na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu znovu zdůraznil, že Rusko není proti kontaktům s žádnou stranou. Evropu však vnímáme jako stranu odhodlanou přivodit Rusku porážku – což je postoj, k němuž se Evropané sami otevřeně hlásí. Dialog s Evropou proto nelze vést tak, jako by se jednalo o nestranného pozorovatele.
Rusko by raději dosáhlo cílů zvláštní vojenské operace diplomatickou cestou. To vyžaduje spolehlivé zajištění bezpečnosti podél západních hranic Ruska a zaručení úcty a důstojnosti pro naše občany a krajany, včetně práva mluvit jejich rodným ruským jazykem a vyznávat pravoslavnou víru. Další vojenská, politická a ekonomická expanze Západu je nepřijatelná: je v rozporu s principy multipolárního světa.
Evropští představitelé by si měli uvědomit, že model regionální bezpečnosti, který se v Evropě budoval po celá desetiletí od přijetí Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, byl zničen jejich vlastními rukama. A již nikdy nebude obnoven. Nyní musíme směřovat k vytvoření celokontinentální bezpečnostní architektury, která bude otevřená všem euroasijským zemím a bude odrážet dnešní multipolární realitu.
Princip rovné a nedělitelné bezpečnosti, který euroatlantisté pošlapali, může být zakotven v nové euroasijské architektuře. Až nastane správný čas, bude se k tomuto velkému úsilí moci připojit i Evropa.
Klíčovým bodem je, že smysluplný dialog vyžaduje obnovení důvěry, kterou v období po skončení studené války otřásly protiruské kroky Západu, včetně Evropy jako jeho součásti. Důvěru lze obnovit pouze prostřednictvím konkrétních kroků, které prokážou upřímné odhodlání přestat využívat diplomacii jako zástěrku pro expanzivní ambice. Důvěru nelze obnovit, ani nelze obnovit dialog, prostřednictvím ultimát, jako je to, které bylo Rusku předloženo v Londýně dne 7. června 2026.
P.S.: Je třeba poznamenat, že londýnské ultimátum jednoznačně potvrdili velvyslanci Velké Británie, Francie a Německa na schůzce na ruském ministerstvu zahraničních věcí dne 11. června 2026 – na schůzce, o kterou tak naléhavě žádali. To byl jediný účel jejich návštěvy na ministerstvu.
–Lavrov–
Z článku jasně už asi tušíte, z čeho mají CIPSO operátoři největší obavy. Strach z odlišného názoru, respektive strach z toho, že by lidé mohli konfrontovat oficiální narativ s argumenty protistrany, ukazuje na hlubokou vnitřní krizi západní politické i mediální integrity. Pokud je pozice Evropské unie a Washingtonu tak pevná, morálně čistá a podložená nezpochybnitelnými fakty, proč je nutné uplatňovat administrativní zákazy a cenzurní zásahy na té nejvyšší úrovni?
Odpověď je nasnadě: realita na bojišti i v mezinárodní diplomacii se dramaticky rozchází s tím, co je evropské veřejnosti denně předkládáno v mainstreamových médiích. Cenzura v tomto kontextu nefunguje jako ochrana před propagandou, ale jako nástroj pro udržení monopolu na informace a udržení iluze vítězství i ve chvílí, kdy Ukrajina na svém vlastním území prohrává.
Takže je potřeba zahltit informační prostor CIPSO obsahem, tedy sugestivními záběry na ohně, požáry, exploze a výbuchy v Moskvě, daleko za frontou. Tím se Brity řízené CIPSO nějaký čas podaří udržet evropskou a vlastně i ukrajinskou společnost v mediální iluzi, že Ukrajina i Západ vítězí a Rusko už vlastně prohrálo, a proto je možné mu přinést na stůl ultimátum. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Asymetrie války a mediální efekty versus realita na frontě
Současná fáze konfliktu vykazuje hlubokou asymetrii mezi virtuální realitou vytvářenou na sociálních sítích a faktickým vývojem na reálném bojišti. Západní veřejnost je pravidelně zásobována zprávami o útocích ukrajinských bezpilotních letounů na Moskvu či jiná ruská města.
Tyto operace, ačkoliv jsou opticky impozantní, mediálně vděčné a pro západní diváky psychologicky povzbuzující, mají minimální vojenský význam. Bouchání dronů v Moskvě je efektní divadlo, ale ustřelený poklop civilní olejové nádrže v Moskvě nebo poškozená okna administrativní budovy nedokážou zvrátit tvrdou strategickou realitu na frontové linii.
Zatímco se v evropských metropolích tleská těmto asymetrickým úderům do týlu, na skutečné frontové linii, na Donbasu a v přilehlých oblastech, je ruská armáda v metodickém, těžkém, ale v podstatě nezastavitelném pohybu vpřed. O tomto systematickém postupu, vyčerpání ukrajinských lidských zdrojů a logistickém kolapsu ukrajinských ozbrojených sil (AFU) západní mainstream zarytě mlčí.
Anebo tyto skutečnosti bagatelizuje jako podružné. Tím však pouze prohlubuje dezorientaci vlastní veřejnosti, která je následně šokována každým dalším průlomem fronty. Ruská vojenská mašinerie nereaguje na mediální PR; reaguje na reálnou destrukci vojenského potenciálu nepřítele.
Konec diplomacie a od vyjednávání k aroganci ultimát
Druhý rozměr současné krize spočívá v totální destrukci klasického diplomatického řemesla ze strany Západu. Západní mocnosti zjevně rezignovaly na hledání kompromisů, bezpečnostních záruk a realistických mírových řešení.
Namísto toho nastoupila politika diktátu, arogance a ultimát, která však u jaderné velmoci nemůže z logiky věci přinést žádný pozitivní výsledek. Absurditu a nehoráznou drzost tohoto přístupu ilustruje nedávná událost přímo z moskevského ministerstva zahraničí, kde se setkání vrcholných diplomatů proměnilo v teatrální gesto postrádající elementární respekt k diplomatickým zvyklostem.
Představa, že lze Rusko donutit ke kapitulaci nebo k přijetí jednostranných podmínek prostřednictvím nátlaku a nerespektování jeho bazálních bezpečnostních zájmů, svědčí o nebezpečné ztrátě smyslu pro realitu u evropských politických elit. Když se diplomaté velmocí chovají jako doručovatelé ultimát a nikoliv jako architekti míru, prostor pro odvrácení nejhorších scénářů se dramaticky zužuje. Nazývat takové chování „vyjednáváním“ je urážkou inteligence každého, kdo se kdy zabýval historií mezinárodních vztahů.
Horizont roku 2030 už skoro oficiálně a směřování k totální konfrontaci
Nejvíce alarmující je však dlouhodobý narativ, který západní politici a vojenští představitelé systematicky implantují do veřejného prostoru. Neustálé operování s časovým horizontem kolem roku 2030 jako s momentem nevyhnutelného přímého vojenského střetu mezi NATO a Ruskem odhaluje děsivou pravdu. Západní elity se nepřipravují na mír, nehledají diplomatické cesty ze slepé uličky; ony se mentálně i materiálně připravují na velkou válku.
Jak však jasně a nekompromisně zaznívá z ruské strany, případný střet tohoto kalibru by se ani v nejmenším nepodobal opotřebovávacímu lokálnímu konfliktu, jaký dnes vidíme na Ukrajině. Šlo by o globální střet vedený zcela odlišnými prostředky a technologiemi, s potenciálně fatálními následky pro celou evropskou civilizaci. Skutečnost, že evropští lídři tuto hrozbu bagatelizují a pokračují v eskalaci, naznačuje, že jednají v naprostém odtržení od reality. Celé to působí doslova jako „útěk EU a Západu do náruče velké války s Ruskem“, kam směřují s umanutou vervou.
Zájmy zbrojařské lobby a historická paměť národů
Při pohledu na toto permanentní stoupání po eskalačním žebříčku se nelze zbavit dojmu, že evropští politici se nechovají jako odpovědní státníci chránící své národy, ale spíše jako agenti a marketéři nadnárodních zbrojařských koncernů.
Vojenskoprůmyslový komplex je totiž jedinou entitou, která z prodlužování a eskalace tohoto strašlivého konfliktu masivně profituje. Miliardy eur z kapes evropských daňových poplatníků tečou proudem do nákupu munice a zbraňových systémů, zatímco ekonomická stabilita, sociální smír a životní úroveň samotných obyvatel Evropy prudce klesají.
Moscow. A record attack. My hat’s off to the air defense
On the night of June 18, over Russia, 555 long-range drones were shot down. Over the capital region – 180 at this moment. I have no doubt that the rest were intended for Moscow, but were shot down over other regions.
— 🇷🇺 STANISLAV KRAPIVNIK 🇷🇺 (@STANISKRAPIVNIK) June 18, 2026
Západní elity navíc prokazují fatální neznalost historie a specifika ruské národní povahy. Dějiny opakovaně a neúprosně ukázaly, že čím větší vnější tlak je na Rusko vyvíjen, tím pevnější, soudržnější a odhodlanější se ruská společnost stává. Tlak zvenčí nevede k rozpadu systému, ale k jeho maximální vnitřní konsolidaci. O této historické zákonitosti se v minulosti tvrdě přesvědčil Napoleon i Hitler.
Jak se zdá, dnešní politická elita EU a Západu má neodolatelnou potřebu se o této pravdě přesvědčit znovu. Tragédií je, že jako rukojmí si tito politici berou nás, obyčejné Evropany, které chtějí vehnat do katastrofy na horizontu roku 2030. Zamlčování pravdy o konfliktu a cenzura nepohodlných rozhovorů v mainstreamu jsou nám dobře známí kroky na této cestě do propasti. A to je prostě drsná realita války.
Netanjahu pohřbil mírovou dohodu mezi USA a Íránem, když odmítl ústřední článek 1 smlouvy a oznámil okupaci jihu Libanonu! Trumpova smlouva nás nezavazuje, prohlásil Netanjahu a na tiskovce prohlašoval, že dokud bude premiérem, tak Írán jadernou zbraň nezíská! Dokud mír nebude chtít Izrael, míru na Blízkém východě se nikdy nedosáhne!
Blízký východ zažil v uplynulých hodinách diplomatický šok nejhrubšího zrna. Americká televizní stanice CNN získala oficiální text [1] přísně utajovaného memoranda o porozumění (MoU) mezi Spojenými státy americkými a Íránskou islámskou republikou, které má ambici definitivně ukončit ničivou patnáctitýdenní přímou vojenskou konfrontaci mezi oběma mocnostmi.
Tento dokument, skládající se ze 14 klíčových bodů, byl podepsán za mimořádně dramatických a vlastně i symbolických okolností. Americký prezident Donald Trump jej stvrdil svým podpisem přímo v prostorách slavného Zrcadlového sálu ve Versailleském paláci – na stejném místě, kde se před více než sto lety psaly dějiny konce první světové války. Netanjahu ale dohodu vzápětí potopil na tiskové konferenci.
Íránský prezident Masúd Pezeškiján a další klíčoví aktéři následně dokument podepsali dálkově prostřednictvím zabezpečeného elektronického podpisu. Tento historický průlom, zprostředkovaný intenzivní diplomacií Pákistánu a Kataru (proto také nese pracovní název Islámábádské memorandum), měl položit základy pro šedesátidenní intenzivní vyjednávání o trvalé mírové smlouvě. Podle dojednaného rámce mělo dojít k okamžitému příměří, ukončení americké námořní blokády íránských přístavů a okamžitému obnovení svobodné komerční plavby strategicky kritickým Hormuzským průlivem.
Netanjahu torpédoval mírový plán mezi USA a Íránem
Jenže sotva inkoust na papírových certifikátech zaschl, nadějný diplomatický konstrukt dostal fatální zásah z místa, které sice nebylo přímým účastníkem americko-íránských rozhovorů, ale jehož geopolitická váha dokáže pohnout celým regionem. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu totiž vystoupil se zásadními prohlášeními.
Ty podle předních mezinárodních pozorovatelů celou dohodu efektivně pohřbily a potopily ještě předtím, než vůbec mohly začít pracovat expertní týmy ve Švýcarsku. Netanjahu uspořádal, tedy kromě tiskovky u sebe na Úřadu vlády, ještě i tiskovou konferenci v reprezentativním sále před širokým auditoriem mezinárodních hostů a novinářů, která navázala na předchozí ostré prohlášení během tiskového brífinku přímo po zasedání izraelské vlády.
Izraelský premiér zde s nekompromisním výrazem deklaroval, že Izrael se v žádném případě nestáhne z jižního Libanonu, který izraelská armáda (IDF) obsadila během uplynulých tří měsíců těžkých bojů. Naopak potvrdil, že Izrael v této oblasti zřizuje de facto trvalé okupační pásmo – takzvanou „bezpečnostní zónu“.
Ta sahá v některých sektorech až 10 kilometrů hluboko do libanonského vnitrozemí, směrem k řece Litání. Prohlásil, že tyto hluboké bezpečnostní zóny jsou nezbytné pro ochranu Izraele, a to jak v Gaze, tak v Sýrii a právě v jižním Libanonu, a že v nich armáda zůstane tak dlouho, jak to bude vyžadovat bezpečnost země, bez ohledu na jakékoli externí dohody.
Otevřená roztržka: Trump označil Netanjahua za šíleného
Reakce ze Spojených států na sebe nenechala dlouho čekat a proměnila se v nejotevřenější diplomatický střet mezi Washingtonem a Tel Avivem za poslední desetiletí. Americký prezident Donald Trump, který se momentálně nachází ve Francii na summitu G7, reagoval na Netanjahuova slova s neskrývaným vztekem.
Před novináři prohlásil, že izraelský premiér musí být „mnohem zodpovědnější, pokud jde o Libanon“ a otevřeně kritizoval brutální rozsah izraelských operací. „Nejsem spokojený s tím, jak se Izrael zachoval vůči Libanonu a Hizballáhu. Měli tu práci sfouknout mnohem rychleji, ale tohle se prostě táhne věčně,“ ulevil si Trump. Dodal, že neustálé izraelské údery hází „negativní světlo na velkou dohodu, na dohodu s Íránem“, která je pro jeho administrativu absolutní prioritou.
Netanyahu Reaffirms Israel Won’t Withdraw From Lebanon Despite US-Iran MoU
An Israeli official said Israel is having ‘stubborn negotiations’ with the US on continuing the war#Lebanon#Israel#Netanyahu#Iranhttps://t.co/KU6L42aCEx
Zákulisní informace z Bílého domu navíc odhalují, že mezi oběma státníky proběhl extrémně emotivní a vulgární telefonát. Trump měl Netanjahuovi bez obalu říct, že jeho plán na trvalou okupaci jihu Libanonu je „šílený“ a že ohrožuje americké národní zájmy. „Bibi, s tímhle musíme přestat. Musíme to utnout,“ popsal Trump svůj postoj v podcastu Pod Force One s tím, že bez zapojení USA by Izrael „byl vyhozen do povětří už před dlouhou dobou“.
Trump dokonce šokoval přítomné diplomaty bizarním návrhem, aby Izrael nechal likvidaci Hizballáhu na Sýrii pod vedením nového režimu Ahmeda al-Sharaa, protože Syřané by v tom prý „odvedli lepší práci“. Viceprezident J.D. Vance mezitím potvrdil, že šedesátidenní lhůta pro vyjednání definitivní smlouvy s Íránem začíná běžet právě teď a Washington očekává kompletní příměří na všech frontách – včetně Libanonu a Izraele, bez ohledu na to, co si Netanjahu přeje.
„Trumpova dohoda nás nezavazuje,“ zní z Izraele, který překresluje mapy
Odpověď z Izraele však byla stejně tvrdá a demonstruje totální rozkol v dosud neochvějném spojenectví. Vysoce postavení izraelští představitelé hned v úterý kontrovali prohlášením, že „Trumpova dohoda s Íránem není pro Izrael závazná“. Nejradikálněji vystoupil ministr pro národní bezpečnost Itamar Ben Gvir, který dohodu označil za kapitulaci před terorem.
Izraelská armáda slova svého premiéra okamžitě přetavila v realitu na mapě. IDF oficiálně publikovala nový vojenský plán, kde je takzvaná „bezpečnostní zóna“ zakreslena agresivní tmavě červenou barvou a zasahuje ještě hlouběji do libanonského území, dokonce až za řeku Litání k baště Nabatieh. Vojenský mluvčí Avichay Adraee na platformě X potvrdil, že armáda v tomto sektoru zůstane pro operační účely stabilně nasazena a neexistuje žádný časový harmonogram pro stažení.
Uniklá mapa IDF se zobrazením okupovaného území jižního Libanonu – červené zvýraznění
Pro Íránskou islámskou republiku a jejího nejvyššího vůdce Alí Chameneího je přitom pokračující izraelská okupace jižního Libanonu naprosto nepřijatelná, v principu identicky jako přítomnost izraelských vojsk v pásmu Gazy. Libanonský Hizballáh tvoří samotný pilíř íránské „Osy odporu“ a íránský ministr zahraničí Abbás Araghčí okamžitě reagoval.
Varoval, že jakákoli přítomnost izraelských vojsk na libanonském území po pátku, kdy má dojít k oficiálnímu ceremoniálu ve švýcarském Bürgenstocku, bude považována za fatální porušení dohody s USA. Vyjednavači v Islámábádu a Dauhá jasně deklarovali, že Libanon byl pevnou součástí rozhovorů, a Netanjahuovo rezolutní odmítnutí stažení vojsk se proto stává okamžitým a nepřekonatelným „Deal Breakerem“.
Když Izrael nechce mír, mění se mírová dohoda mezi USA a Íránem na strategické vítězství Íránu v pokračující válce s Izraelem
Bez ochoty Izraele uzavřít mír s Íránem a jeho spojenci se totiž americko-íránská dohoda nemění v nástroj regionální stability, ale stává se de facto strategickým vítězstvím Teheránu. Válka na Blízkém východě bude pokračovat, avšak s tím rozdílem, že Spojené státy z ní po podpisu Trumpova memoranda diplomaticky i vojensky vycouvají.
Tím ponechají Izrael v naprosté izolaci. Tento moment se může stát důvodem pro naplnění jedné z projekcí, která zachycuje úspěšný atentát na Trumpa letos na podzim. Pro židovský stát je totiž takový současný scénář porážkou neskutečného charakteru. Benjamin Netanjahu se sice na vládní tiskové konferenci snažil zoufale zachovat dekórum a vyzýval Izraelce ke klidu, přičemž tvrdil, že se nic zásadního neděje a že Američané od podpory Izraele neodcházejí.
Trump Criticizes Israeli Strikes in Lebanon, Clashes with Netanyahu
Otázkou však zůstává, zda tomu věří on sám. Trump, čelící doma ostré kritice, že Íránu ustoupil a zajistil mu miliardové ekonomické úlevy bez úplné demontáže jaderného programu, již stihl kritiky označit za „hlupáky“ a dal jasně najevo, že pro něj je prioritou stažení Ameriky z další „nekonečné války“ a snížení cen ropy. Abychom pochopili hloubku celého sporu, je nutné se podívat na samotný text dokumentu, který Netanjahu svým radikálním krokem odmítl respektovat. Níže přinášíme kompletní překlad textu 14 bodů memoranda (MoU), jak jej publikovala CNN:
Oficiální finální text Memoranda o porozumění mezi USA a Íránem ve věci urovnání konfliktu
Spojené státy americké a Íránská islámská republika a jejich spojenci v současné válce podpisem tohoto memoranda o porozumění (MOU) prohlašují okamžité a trvalé ukončení vojenských operací na všech frontách, včetně Libanonu, a zavazují se, že od nynějška nezahájí žádnou válku ani žádnou vojenskou operaci proti sobě navzájem.
Spojené státy americké a Íránská islámská republika se zavazují respektovat vzájemnou suverenitu a územní celistvost a zdržet se vměšování do vnitřních záležitostí druhé strany.
Spojené státy americké a Íránská islámská republika se zavazují vyjednat a dosáhnout konečné dohody maximálně do 60 dnů, přičemž tuto lhůtu lze po vzájemném souhlasu prodloužit.
Okamžitě po podpisu tohoto MOU zahájí Spojené státy americké rušení své námořní blokády a jakýchkoli narušení či překážek vůči Íránské islámské republice a námořní blokádu plně ukončí do 30 dnů. Během tohoto období bude provoz plavidel obnoven v poměru k předválečnému provozu zajišťovanému Íránskou islámskou republikou. Spojené státy americké se dále zavazují stáhnout své síly z blízkosti Íránské islámské republiky do 30 dnů po uzavření konečné dohody.
Po podpisu tohoto MOU přijme Íránská islámská republika opatření a vynaloží maximální úsilí k zajištění bezpečného průjezdu komerčních plavidel bez jakýchkoli poplatků po dobu pouhých 60 dnů, a to z Perského zálivu do Ománského moře a naopak.
Spojené státy americké se zavazují vypracovat s regionálními partnery definitivní, vzájemně odsouhlasený plán s částkou nejméně 300 miliard dolarů na obnovu a ekonomický rozvoj Íránské islámské republiky. Mechanismus implementace tohoto plánu bude finalizován jako součást konečné dohody do 60 dnů. Všechny požadované licence, výjimky a povolení potřebná pro příslušné finanční transakce budou Spojenými státy americkými uděleny.
Spojené státy americké se zavazují plně zrušit všechny sankce uvalené na Íránskou islámskou republiku, její instituce a její fyzické a právnické osoby, a to v souladu s časovým harmonogramem, který bude dohodnut v konečné dohodě.
Íránská islámská republika znovu potvrzuje, že neusiluje o vývoj ani získání jaderných zbraní, a zavazuje se spolupracovat s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) v rámci záruk, které budou upřesněny v konečné dohodě. Minimální metodika pro nakládání se zásobami obohaceného uranu bude zahrnovat naředění na místě (down-blending) pod dohledem MAAE.
Obě strany se dohodly na zřízení společné komise složené ze zástupců Spojených států amerických, Íránské islámské republiky a zprostředkovatelských států, která bude monitorovat plnění tohoto MOU a řešit případné spory vzniklé během 60denního vyjednávacího období.
Spojené státy americké a Íránská islámská republika se zavazují usnadnit okamžitou výměnu všech válečných zajatců a zadržených osob spojených s tímto konfliktem, přičemž proces bude zahájen do 7 dnů od podpisu tohoto MOU pod dohledem Mezinárodního výboru Červeného kříže.
Íránská islámská republika povede dialog s Ománským sultanátem s cílem definovat budoucí správu a námořní služby v Hormuzském průlivu, a to v diskusi s ostatními pobřežními státy Perského zálivu v souladu s platným mezinárodním právem a suverénními právy pobřežních států průlivu.
Obě strany se zavazují spolupracovat v oblasti regionální bezpečnosti a boje proti terorismu, přičemž specifické mechanismy a formy spolupráce budou definovány v konečné dohodě s cílem zajistit dlouhodobou stabilitu na Blízkém východě.
Spojené státy americké a Íránská islámská republika se zavazují, že po podpisu konečné dohody předloží tuto dohodu Radě bezpečnosti OSN ke schválení prostřednictvím závazné rezoluce, která zajistí mezinárodní garance pro její implementaci.
Toto memorandum o porozumění vstupuje v platnost okamžitě po jeho podpisu oběma stranami a bude sloužit jako právní a politický rámec pro probíhající mírová jednání.
Dohoda za 60 dní bude buď zcela mrtvá, anebo jen USA se stáhnou z boje mezi Íránem a Izraelem
Pohled na těchto 14 bodů jasně ukazuje, proč je Netanjahuovo vyhlášení okupačního pásma v Libanonu pro celou konstrukci smrtící. Pokud Izrael odmítne opustit libanonské území, Hizballáh vedený z Bejrútu a podporovaný Teheránem logicky neukončí své raketové a dronové útoky na sever Izraele. Jakmile tyto útoky budou pokračovat, Izrael odpoví masivním bombardováním a pozemními operacemi.
V ten moment se bod číslo 1, garantující trvalé ukončení vojenských operací na všech frontách včetně té libanonské, stává cárem papíru. Írán bude nucen pod tlakem své vlastní domácí scény i radikálních křídel v Revolučních gardách (IRGC) signalizovat, že Washington nedokázal zkrotit svého hlavního blízkovýchodního spojence, a celý proces vyjednávání konečné dohody zkolabuje dříve, než uplyne stanovených 60 dní.
Trumpův podpis smlouvy s Íránem ve Versailles
Netanjahu se v podstatě pokouší vmanévrovat Donalda Trumpa do situace, kdy bude americký prezident nucen buďto tolerovat izraelské záborové ambice a riskovat obnovení plnohodnotné války s Íránem, nebo se od Izraele veřejně distancovat a nechat ho napospas opotřebovávacímu konfliktu na třech frontách bez přímé americké asistence.
Izraelská opozice vedená Jairem Golanem již nyní tvrdě kritizuje Netanjahua za to, že svou politikou izolovala Izrael od jeho klíčového bezpečnostního garanta a promrhal vojenské úspěchy, kterých armáda dosáhla za cenu obrovských obětí. Blízký východ tak sice na papíře získal šanci na mír, ale realita v terénu ukazuje, že zrcadla ve Versailles odrážela spíše diplomatickou iluzi než skutečné řešení hluboko zakořeněného konfliktu. A to je prostě konceptuální realita.
Aktualita 09:20 – Teherán odpískal účast na schůzce ve Švýcarsku
Schůzka delegací USA a Íránu naplánovaná na pátek ve švýcarském Bürgenstocku se nakonec neuskuteční. Írán v reakci na pokračující útoky Izraele na Libanon účast na schůzce zrušil. Podle íránských zdrojů prý Trump dostal od Íránu vzkaz skrze Pákistán, aby prý “srovnal Netanjahua do latě” a dlouho s tím neotálel, pokud nemá mírová dohoda spadnout pod stůl. Přesně podle předpokladu se tak Netanjahuovi podařilo schůzku ve Švýcarsku zmařit.
Informace Reuters o zrušení schůzky
Na reakci Trumpa si počkáme. Otázkou teď je, jestli se Netanjahuovi podaří zmařit i naplánovaná jednání vyjednávacích týmů USA a Íránu v následujících 60 dnech. A otázkou je, jestli se něco Trumpovi náhodou nestane, vzhledem ke stovkám vysoce postavených úředníků ve Washingtonu D.C. s tzv. duálním občanstvím, tedy americkým a izraelským. Mnozí z nich jsou spící agenti Mosadu. Trump složil slib halachy, ale mír s Íránem je podraz Izraele. A porušení halachy se podle hebrejských tradic trestá smrtí.
Vatikán a židovská lobby z Izraele nás znovu podvedly! Alexander Lukašenko v rozhovoru pro Al Arabiya zhodnotil proces selhání mírových rozhovorů v březnu a v dubnu 2022, když ruská vojska stála u Kyjeva. Podle jeho názoru bylo tehdy Rusko znovu podvedeno, jako předtím v případě Minských dohod! Mezitím summit skupiny G7 potvrdil rostoucí únavu z konfliktu na Ukrajině, který nepřinesl očekávanou porážku a izolaci Ruska!
V geopolitických šachách málokdy vidíme do kuchyně aktérů v reálném čase. O to větší rozruch vyvolal rozsáhlý rozhovor, který v pondělí 15. června poskytl běloruský prezident Alexander Lukašenko arabské televizní stanici Al Arabiya. V rozhovoru, který trval bezmála hodinu a půl, se otevřeně dotkl nejcitlivějších témat současné globální bezpečnosti.
Od konfliktů na Blízkém východě až po skryté mechanismy války na Ukrajině. Nejsledovanější pasáží se však stal jeho detailní návrat na samý počátek rusko-ukrajinského konfliktu v únoru a březnu roku 2022, kdy se ruská vojska nacházela na předměstích Kyjeva. Lukašenko poprvé otevřeně popsal, jaké síly tehdy podle něj zmanipulovaly Moskvu k osudovému ústupu. Moskva podle jeho názoru, ale údajně i podle názoru běloruské generality, udělala chybu.
Podle běloruského vůdce bylo tehdejší stažení ruských jednotek od ukrajinského hlavního města přímým důsledkem rozsáhlého diplomatického podvodu, do kterého byly zapojeny vlivné globální náboženské a politické struktury. Lukašenko explicitně prohlásil, že Vatikán a rovněž židovská lobby z Izraele tehdy doslova oklamaly Rusko a prezidenta Vladimira Putina. Tyto subjekty měly podle jeho slov vyvinout enormní tlak a poskytnout záruky.
Pokud Moskva v rámci gesta dobré vůle stáhne svá vojska od Kyjeva, ukrajinská vláda okamžitě přistoupí k podpisu komplexní mírové dohody. Rusko tomuto slibu uvěřilo, stáhlo své elitní formace, a výsledkem byl okamžitý krach veškerých vyjednávání a následná eskalace konfliktu, která trvá dodnes. Lukašenko tento incident přirovnal k historickému precedensu s Minskými dohodami. Podle něj šlo o naprosto identický scénář, kdy bylo Rusko podvedeno podruhé.
Vatikán a židovská lobby z Izraele jako viníci selhání mírových rozhovorů
Zatímco první diplomatická lest v podobě minského procesu měla pouze poskytnout Kyjevu čas na vyzbrojení armády – což v minulosti otevřeně přiznali někteří západní lídři –, jarní události roku 2022 u Kyjeva byly přímou taktickou pastí. Běloruský prezident zdůraznil, že na začátku konfliktu si byl celý svět vědom toho, že Rusové byli schopni dosáhnout rychlého vojenského vítězství právě díky své bezprostřední blízkosti u ukrajinské metropole.
Alexander Lukašenko s moderátorkou televize Al Arabiya
Ústupek, k němuž byl Putin dotlačen na základě intervencí Vatikánu a blízkovýchodních lobbistických skupin, tak z pohledu Minsku zásadně změnil trajektorii celé války a uzamkl obě strany v opotřebovávacím konfliktu, v němž ani po letech nikdo nedosáhl svých deklarovaných cílů. Kromě výbušného odhalení ohledně Kyjeva přinesl rozhovor pro Al Arabiya i další překvapivé momenty.
Ty ilustrují současné diplomatické lavírování Minsku. Alexander Lukašenko se v průběhu interview nečekaně vyjádřil na adresu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Vůbec poprvé se veřejně omluvil za některé své dřívější, mimořádně ostré a nediplomatické výroky, které na Zelenského adresu v minulých letech v zápalu rétorických přestřelek vyslal.
Omluvy a pragmatismus vůči Zelenskému
Tento krok analytici nečtou jako slabost, ale jako promyšlený pokus o obnovení určitého komunikačního kanálu s Kyjevem. Lukašenko se dlouhodobě snaží profilovat jako potenciální mediátor, který sice sdílí obranný prostor s Ruskou federací, ale zároveň si nechává otevřené dveře pro moment, kdy budou obě bojující strany nuceny usednout k jednacímu stolu. Tím, že ukázal ochotu k osobní korekci vůči ukrajinskému vedení, vyslal signál, že Minsk nechce být vnímán jako absolutní agresor, ale jako pragmatický soused, který si uvědomuje geopolitickou realitu regionu.
Vladimir Putin a Alexander Lukašenko
Zároveň však v rozhovoru varoval před pokračující militarizací východní Evropy. Zvláštní pozornost věnoval Polsku a pobaltským státům, jejichž zbrojní programy a zvyšování stavu aliančních vojsk na běloruských hranicích označil za přímé ohrožení stability. Lukašenko zdůraznil, že jakýkoliv pokus o narušení suverenity Běloruska by vedl k okamžité a asymetrické reakci, přičemž připomněl přítomnost ruských taktických jaderných zbraní na svém území jako nejvyššího odstrašujícího faktoru.
Patetická rétorika G7 a zamlčování skutečného stavu na frontě, ale i stavu o teroristických útocích Ukrajiny za frontou v Rusku
Abychom získali kompletní a, jak se říká, „plnotučný“ obraz současného mezinárodního dění, musíme Lukašenkova slova zasadit do kontextu právě skončeného summitu G7, který se konal ve francouzském Évianu na břehu Ženevského jezera. Kontrast mezi realitou popisovanou z Minsku a politickou scénou nejbohatších západních demokracií nemůže být křiklavější.
V Évianu totiž opět zaznívaly patetické a v mnoha ohledech hluboce protichůdné výroky. Lídři G7 na jedné straně schválili sadu čtyř základních principů, které mají ještě více zintenzivnit tlak na Moskvu – včetně nových restrikcí cílících na ruský ropný a plynový export, kterému nahrály nižší globální ceny energií po uvolnění napětí v Hormuzském průlivu.
Z úst západních diplomatů zaznívala odvážná tvrzení, že „momentum je na straně Ukrajiny“ a že Západ poskytne Kyjevu veškeré prostředky k tomu, aby konsolidoval své zisky na bojišti. Vypadalo to, že schůzka G7 se odehrává “na kokainu“, když ruská letní ofenzíva právě demoluje podél celé fronty ukrajinské pozice, o čemž evropská média samozřejmě mlčí a nenamáhají se o tom informovat. Namísto toho vydatně média informují o propagačních úderech ukrajinských dronů.
🚨 JUST IN: 🇫🇷 G7 leaders unite for the cameras in Evian as global power players gather for a high-stakes summit. 📸🔥 pic.twitter.com/jBF6SxbrI5
Ale ani o těch nepřináší celé informace. Třeba o středečním teroristickém útoku ukrajinského dronu na běloruský školní autobus se školáky, kteří jeli před prázdninami na exkurzi do Ruska a dron na jejich autobus zaútočil v Brjanské oblasti. Americký prezident Donald Trump na okraj summitu po setkání se Zelenským prohlásil, že Rusko „musí dosáhnout dohody“, protože odmítá přihlížet masivnímu umírání tisíců mladých lidí každý měsíc. Paradox a jistá míra politické schizofrenie však spočívá v argumentačním narativu, který západní lídři v Évianu akcentovali.
Oficiální proklamace tvrdí, že masivní navyšování dodávek zbraní a neustálé pumpování finanční pomoci do ukrajinského vojensko-průmyslového komplexu je jedinou cestou, jak Putina a Rusko „donutit k jednání o míru“. Tato logika – tedy že mír lze vybojovat výhradně intenzivnějším válčením a totálním ekonomickým zadušením protivníka – ignoruje historickou zkušenost i fakt, že ruská ekonomika se již plně transformovala na válečný režim a vykazuje značnou odolnost vůči sankčním tlakům.
Brazilský prezident popsal únavu Západu z nulových výsledků války na Ukrajině
Zatímco západní lídři se před kamerami předháněli v deklaracích neochvějné jednoty, skutečnou atmosféru uvnitř jednacích sálů v Évianu poodhalil brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který se summitu účastnil jako významný host v rámci rozšiřování dialogu s globálním Jihem. Lula, který do Francie přijel s agendou reformy OSN a boje proti ekonomickému unilateralismu, pro média otevřeně popsal stav, který západní marketing pečlivě maskuje.
‼️🇧🇷⚔️🇺🇦SPONSORS OF UKRAINE ARE ALREADY TIRED OF SUPPORTING IT – SAID BRAZILIAN PRESIDENT LULA DA SILVA AT THE G7 SUMMIT
He also stated that he “saw for the first time” a desire among the meeting participants to end this conflict and, for his part, promised to assist in this… pic.twitter.com/cYIosyDQyD
Podle brazilského prezidenta byla na jednáních G7 již zcela jasně a hmatatelně patrná hluboká únava z války. Tento fenomén se projevuje nejen v kuloárech, kde západní státy narážejí na limity svých vlastních armádních skladů a rozpočtových možností, ale především v neochotě globálního Jihu slepě následovat euroatlantický narativ. Lula da Silva zdůraznil, že svět se nemůže nechat paralyzovat konfliktem na evropském kontinentu a že destrukce multilaterálních institucí, jako je OSN, situaci nijak nevyřeší. Namísto neustálého přiživování válečného požáru vyzval k okamžité rekonstrukci mezinárodního dialogu.
Velká válka v Evropě za dveřmi, o které se mluví, ale nikdo přesně neví, kdy vezme za kliku. Trump na G7 jako kůl v plotě, po vzoru Zelenského
Tato „únava“, o které Lula hovořil, přesně koreluje s tím, co ve svém rozhovoru naznačil Lukašenko. Zatímco v roce 2022 byly západní mocnosti a jejich spojenci (včetně lobbistických struktur) přesvědčeni, že diplomatickými triky a následným tlakem dokážou Rusko strategicky porazit, v červnu 2026 se ukazuje, že tato strategie narazila na své limity.
Protichůdná vyjádření z Évianu – kde se na jedné straně mluví o totálním vítězství a na druhé se pod povrchem šíří vyčerpání a pragmatická snaha Donalda Trumpa dotlačit strany k dohodě – ukazují, že západní fronta začíná pod tíhou vleklé reality praskat. Závěrečné focení na G7 zachytilo, že Trump se dostal do izolace, nikdo se s ním nebavil.
Osamělý Trump v Évianu na summitu G7 ve Francii v roce 2026
Totéž potkalo Zelenského na summitu NATO ve Vilniusu v roce 2023. Lukašenkův rozhovor pro Al Arabiya a summit G7 v Évianu tvoří dvě strany téže mince. Ukazují svět, kde se oficiální diplomatická rétorika dramaticky rozchází se zákulisními machinacemi a reálným stavem na bojišti.
Jestliže před čtyřmi lety Rusko podle běloruského prezidenta doplatilo na svou důvěru vůči slibům Vatikánu a izraelské lobby u Kyjeva, dnešní Západ začíná doplácet na vlastní iluzi, že lze mír vygenerovat nekonečným pokračováním konfliktu.
Osamělý Zelenský na summitu NATO ve Vilniusu v roce 2023
Nic jiného jim nezbývá. Založili v roce 2022 své politické kariéry na válce, a proto chtějí ty role dohrát do konce, i za cenu zatažení EU do války s Ruskem. A při započtení kolapsu evropské ekonomiky, která kvůli Green Dealu nevidí jinou budoucnost než ve zbrojní výrobě, která Green Dealu jako jedna z mála nepodléhá, se nám rýsuje znovu éra poloviny 30. let minulého století.
Celá Evropa se tehdy transformovala na zbrojení stejně jako dnes. Všichni už totiž tehdy věděli, že velká válka v Evropě bude, jen přesně nikdo neznal datum. Historie se opakuje. Prokletí Evropy duchem času (Zeitgeist) v reálné akci je právě k vidění všude okolo nás. A to je realita.
Likvidujete Německo! Průmysl se rozpadá! Ekonomiku dusíte, zatímco státní aparát roste! Tsunami insolvencí firem a úprk podniků i lidí do zahraničí se zrychluje! Podporujete migraci, rozdáváte migrantům německá občanství a zatahujete Německo do války s Ruskem! Šéfka AfD v epickém projevu v Bundestagu naložila kancléři Merzovi a jeho vládě jako nikdy předtím!
Vystoupení spolupředsedkyně opoziční Alternativy pro Německo (AfD) Alice Weidelové na půdě spolkového sněmu 11. června rezonuje veřejným prostorem jako málokterý projev v poslední době. Její ostrá kritika směřovala přímo na hlavu kancléře Friedricha Merze a jeho vládní koalice. Weidelová obvinila současný kabinet z ideologického zaslepení, které podle ní vede k systematické likvidaci německého průmyslu, nezvládnuté migrační krizi a hazardování s národní bezpečností skrze jednostrannou podporu pokračování konfliktu na Ukrajině namísto prosazování diplomatického řešení.
Zatímco političtí oponenti často označují rétoriku AfD za populistickou, pohled na aktuální tvrdá ekonomická data a statistické ukazatele dává jejím slovům mrazivý reálný základ. Německý hospodářský motor, který po desetiletí táhl celou Evropskou unii, totiž poprvé od konce druhé světové války vykazuje známky strukturálního selhávání. Jedním z nejvýbušnějších témat projevu Alice Weidelové byl masivní nárůst bankrotů a nucených konců tradičních německých podniků. Celý její projev máte ve videu níže.
Výraz „tsunami insolvencí“, který politička použila, přesně odráží realitu, kterou v posledních měsících dokumentují statistické úřady. Podle oficiálních údajů Spolkového statistického úřadu (Destatis) a předních ekonomických institutů (jako je IWH v Halle) vzrostl počet insolvencí firem v Německu v první polovině roku meziročně o téměř 30%. Tento trend navíc navazuje na již tak kritický rok, kdy byl zaznamenán nejvyšší počet firemních kolapsů za poslední dekádu.
Zánik tradičních značek: Mezi oběťmi současné krize nejsou pouze malé a střední podniky (tzv. Mittelstand), ale i giganti s celosvětovým jménem. Automobiloví subdodavatelé, textilní řetězce, strojírenské závody a velké stavební korporace podávají žádosti o ochranu před věřiteli v tempu, které Německo nepamatuje.
Stavební sektor v kolapsu: Kvůli vysokým úrokovým sazbám a extrémním nákladům na ekologické standardy bydlení došlo k poklesu bytové výstavby o více než 35% oproti vládním cílům.
Hlavní příčinou však zůstává to, co Weidelová pojmenovala jako energetickou a regulatorní sebevraždu – Green Deal. Podle pozorovatelů šlo o vůbec nejtvrdší projev Alice Weidel v Bundestagu, což souvisí s tím, jak preference AfD válcují strany současné Merzovy vládní koalice, která podle komentátorů velmi výrazně začíná připomínat vládu českého premiéra Petra Fialy. Stejně jako Fiala, tak i Merz vsadil všechny karty na válku na Ukrajině, na přijetí Ukrajiny do EU, na vyzbrojování Ukrajiny a na pokračování války – na úkor domácích a vnitrostátních témat, především těch ekonomických a sociálních.
Rozval německé ekonomiky je však natolik obrovský, protože ukončení dodávek paliv, energií a surovin z Ruska učinilo německý strojírenský průmysl nekonkurenceschopným na světových trzích, neboť Německo je největší nejen evropskou, ale i světovou exportní ekonomikou. A s tím spojené emisní a uhlíkové daně likvidaci německého průmyslu prostě dorazily. Pokud nemáte čas na video výše, tak tady níže je přepis:
Epický projev Alice Weidel v Bundestagu
Paní předsedkyně, pane spolkový kancléři, vážené dámy a pánové. Toto vládní prohlášení bylo labutí písní neúspěšného vládce. Pane Merzi… vaši vlastní lidé již diskutují o vašem odvolání, ale vy si sám zpíváte chvalozpěvy.
K faktům: Trh práce se hroutí. Německé hospodářství ztratilo v prvním čtvrtletí oproti loňskému roku půl milionu pracovních míst. Každých 20 minut se stane další podnik obětí tsunami insolvencí. Průmyslové zakázky klesají dvakrát tak rychle, než se očekávalo. Průmyslové jádro se rozpadá. Vysoké daně a náklady na energii, byrokracie a plánované hospodářství dusí základ naší ekonomiky, zatímco státní aparát neustále roste. Exodus průmyslu do zahraničí hraničí s hromadným útěkem.
Spolu s podniky a pracovními místy odcházejí i lidé. Během prvního roku vašeho působení ve funkci emigrovalo tolik německých občanů jako nikdy předtím. Jsou to mladí lidé, jsou to ti dobře vzdělaní, kteří odcházejí, protože ve své vlastní zemi již nevidí budoucnost. Masová imigrace do našich sociálních systémů z třetího světa naopak pokračuje nezměněným tempem. Pod záminkou azylu přichází šestimístný počet nelegálních přistěhovalců a k tomu další velké množství lidí zadními vrátky v podobě rodinného sloučení. Pokud jde o deportace, vaše bilance je ještě katastrofálnější než ta „semaforové koalice“ – takhle vypadá obrat v migrační politice?
Naopak, tuto neúspěšnou masovou migraci ještě více zviditelňujete tím, že těmto migrantům, těmto nelegálům, rozdáváte německé občanství. Rozdávání německých pasů dosáhlo ve vašem prvním roce vlády nového rekordu. Pro ty, kdo nežijí v izolované bublině, není nárůst násilí, sexuálních a hrubých trestných činů jen chladnou statistikou, ale každodenním průvodcem vlastního strachu a obav o naše děti. Na hlavním nádraží v Norimberku, v domovském městě předsedy CSU Markuse Södera, gangy migrantů pod vlivem drog zotročují nezletilé německé dívky, aby je zneužívali jako sexuální otrokyně.
Ptám se: Kolik takových Norimberků je v Německu a co mají všechny společného? Ano, co všechno z naší země udělala masová migrace, otupělost a úpadek mravů? Nemyslete si, že jsou Němci naivní. Velmi dobře vnímají, jak se s nimi zachází. Pozorně poslouchají, když ministryně sociálních věcí a předsedkyně SPD Bärbel Bas o nás Němcích pohrdavě mluví jako o „jednotné hnědé rase“. Kdo tak mluví, ten nenávidí to, co je jeho vlastní, i sám sebe, a ve vládě nemá co dělat.
Její pohrdání Němci se projevuje i v sociální politice. Němečtí daňoví poplatníci a plátci sociálních příspěvků mají platit vyšší příspěvky na důchody a pracovat déle. Mají snášet rostoucí sociální příspěvky, masivní škrty v dávkách a v případě potřeby péče vynaložit celý svůj majetek a vlastní dům, na který celý život šetřili. Ale mají platit za celoživotní plnou péči o miliony příživníků z třetího světa. Více o této spolkové vládě vědět nemusíte. Na náklady spojené s migrací, rozvojovou pomocí, energetickou transformací a šílenstvím v oblasti ochrany klimatu každoročně plýtváte částkami v řádu stovek miliard. O úsporách a škrtech zde není ani řeč.
Neúspěšná energetická transformace již pohltila 500 miliard eur. A bude nás stát ještě desetkrát tolik, přes pět bilionů eur. Záměrně a úmyslně jste zničili energetickou infrastrukturu Spolkové republiky Německo. Posíláte miliardy miliard na Ukrajinu a financujete tím prodlužování války, která už dávno měla skončit. Dodnes nepožadujete od Kyjeva žádné vysvětlení ohledně vyhození plynovodu Nord Stream do vzduchu. Přitom byla zničena životně důležitá infrastruktura pro naši ekonomiku a byla způsobena obrovská škoda. Místo toho záměrně vyhledáváte konfrontaci s Ruskem, jadernou velmocí, abyste odvedli pozornost od vlastního selhání. Mluvíte o válce. Mluvíte pořád jen o válce.
Mluvíte o válce a chcete tuto válku podporovat a vtáhnout do ní Německo. Přitom mír je přesně to, co tento kontinent potřebuje, a Ukrajina také. Mluvme konečně o míru místo o válce. A pravdou také je, že ne, Ukrajina se nikdy nesmí stát členem Evropské unie a NATO! Tečka, basta! Rekordní dluhy, vyšší daně a odvody, deindustrializace, hrozba války, násilí ze strany migrantů, zločiny z nenávisti proti Němcům. Víc už občané od této spolkové vlády a od vás očekávat nemohou. To není jen štěkání dotčených psů. Není to jen vaše selhání, pane Merzi, ale selhání celé vaší vlády. Odpovědnost za to však nesete vy, protože jste se v dobrém i ve zlém podřídili levicové, neefektivní a německonenávidějící SPD.
S takovým personálem nelze dosáhnout politického obratu. Přitom právě teď je naléhavě nutné zahájit reformy. Musíme okamžitě prohlásit takzvanou klimatickou krizi a energetickou transformaci za ukončené. Dokonce i Mezivládní panel pro změnu klimatu mezitím stáhl své hororové scénáře. Proč tedy čekat? Musíme zrušit daň z CO₂, snížit daně z energie, znovu se vrátit k jaderné energii a zcela zrušit zákaz spalovacích motorů a diktát v oblasti vytápění. Potřebujeme tržní ekonomiku a levnou energii. Žádnou politiku zákazů.
Je třeba reformovat zákon o občanství a drasticky zvýšit překážky pro získání občanství. Je třeba vypnout sociální magnety přitahující migraci. Nelegální migranti musí být bez výjimky odmítnuti na našich hranicích. Pachatelé trestných činů a nelegální přistěhovalci musí být repatriováni. Měli byste se jednou věnovat politice pro naši zemi, milá SPD. Už jste na 11, 12 procentech, nebo kde vlastně teď jste? Když jste vlastně byli jen u Antify, nemůžete dělat rozumnou politiku. To vidíme totiž na vicekancléři a ministru financí Larsovi Klingbeilovi. Nic se nenaučil, nikdy nepracoval, byl jen u Antify, neumí zacházet s čísly.
Proto je naše země přesně tam, kde právě je. Máte tedy dvě možnosti, pane Merzi. Máte dvě možnosti, pane Merzi. Můžete tuto patovou situaci vyřešit tím, že ukončíte levicovou koalici se SPD a budete hledat nové konstruktivní většiny. Nebo můžete dál vyčkávat a nic nedělat, což je očekávatelné, dokud občané nevynutí nové volby, které přinesou reformní vládu AfD. Nejprve na zemské úrovni a poté na federální úrovni. Jsme připraveni převzít odpovědnost, protože si to Německo zaslouží, protože my Němci si zasloužíme mít dobrou vládu.
Děkuji.
–Weidel–
Útěk před Green Dealem: Uhlíkové daně vyhánějí kapitál do zámoří
Německý průmysl byl vybudován na dvou pilířích: špičkovém inženýrství a levných, stabilních energiích. Rozuměj energiích z Ruska. Druhý pilíř byl politickými rozhodnutími v uplynulých letech zcela zničen. V důsledku odchodu od jádra, uvalení vysokých uhlíkových daní a drahých emisních povolenek (EU ETS) platí německé podniky za elektřinu a plyn jedny z nejvyšších částek na světě. Výsledkem je masivní exodus německého kapitálu. Firmy již neinvestují doma, ale přesouvají své výrobní kapacity do zahraničí, a to především do zámoří.
Destinace
Hlavní výhody pro německé firmy
Spojené státy (USA)
Masivní dotace v rámci Inflation Reduction Act (IRA), levný břidlicový plyn, absence unijních uhlíkových daní.
Čína a Jihovýchodní Asie
Levná pracovní síla, pragmatická energetická politika bez dogmatických klimatických cílů.
Podle průzkumů Průmyslové a obchodní komory (DIHK) celých 42% středních a velkých průmyslových podniků v Německu plánuje omezit domácí výrobu nebo ji zcela přesunout za hranice. Tento jev se již nenazývá pouhou hrozbou, ale probíhající deindustrializací. Pokud energeticky náročné sektory, jako je chemický průmysl (reprezentovaný např. koncernem BASF), ocelářství či výroba cementu, opustí německou půdu, dojde k dominovému efektu, který zasáhne celý dodavatelský řetězec.
Paradox zbrojního průmyslu – Jediný růstový sektor s emisními výjimkami
Weidelová ve svém projevu ostře napadla Merzovu vládu za to, že transformuje Německo na válečnou ekonomiku. Zatímco civilní sektory krvácejí pod tíhou zelené regulace, zbrojní průmysl zažívá bezprecedentní boom. Tento stav provází hluboký politický a ekonomický paradox: vojenská mašinerie a zbrojní výroba mají specifické výjimky z mnoha klimatických regulací a emisních povolenek.
Zatímco rodinná pekárna nebo sklárna čelí likvidačním poplatkům za uhlíkovou stopu, produkce tanků, dělostřelecké munice a bojových vozidel je vnímána jako strategická priorita, na kterou se přísná dogmata Green Dealu v plné míře nevztahují.
Válečná konjunktura: Akcie zbrojních koncernů, jako je Rheinmetall, dosahují historických maxim. Obrat tohoto sektoru vzrostl v uplynulém období o desítky procent, poháněn vládním fondem pro Bundeswehr v hodnotě 100 miliard eur a neustálými dodávkami na ukrajinskou frontu.
Nucená transformace: Mnoho strojírenských podniků, které dříve vyráběly komponenty pro automobily nebo civilní infrastrukturu, je nuceno transformovat své linky na subdodávky pro obranný sektor. Je to jediný způsob, jak si zajistit vládní zakázky, přístup k úvěrům a vyhnout se drakonickým ekologickým penalizacím.
Německo se tak mění z exportního lídra v oblasti civilních technologií na ekonomiku, jejímž hlavním motorem začíná být produkce zbraní. Je to proces, který se odehrává i v dalších evropských zemích a paradoxně se tím prohlubuje riziko tzv. ekonomického vynucení války s Ruskem okolo roku 2030 v důsledku transformace většiny velkých průmyslových podniků v Německu a postupně i v celé EU na zbrojní produkci, která nepodléhá emisním a uhlíkovým daním a povolenkám.
Rostoucí nezaměstnanost a odchod mladých mozků
Problémy průmyslu se nevyhnutelně přelévají do sociální sféry. Míra nezaměstnanosti v Německu vykazuje setrvalý vzestupný trend. Po letech stability se oficiální počet nezaměstnaných nebezpečně přiblížil k hranici 3 milionů osob, přičemž realita je kvůli statistickým metodám (krátkodobé kurzy, rekvalifikace) ještě vážnější.
Zásadním strukturálním problémem je, že zanikají dobře placená, kvalifikovaná místa v průmyslu. Ta jsou nahrazována buď hůře placenými pozicemi ve službách, nebo sociálním systémem. Zároveň se potvrzuje varování Weidelové ohledně ztráty lidského kapitálu. Německo čelí fenoménu zvanému „brain drain“ (odliv mozků).
Podle demografických studií opouští Německo každoročně přibližně 150 000 až 200 000 rodilých Němců, přičemž většinu tvoří mladí, vysoce vzdělaní lidé – inženýři, lékaři, IT specialisté a vědci.
Jako důvody uvádějí:
Extrémní daňové a odvodové zatížení (které patří k nejvyšším v rámci OECD).
Zhoršující se bezpečnostní situaci a kvalitu veřejných služeb.
Pocit absence dlouhodobé perspektivy v zemi ovládané ideologickými experimenty.
Tito kvalifikovaní lidé odcházejí do Švýcarska, Rakouska, USA nebo Austrálie. Na jejich místo přichází vlna nelegální migrace, která však podle statistik Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) a Úřadu práce z drtivé většiny nenachází uplatnění na trhu práce kvůli chybějící kvalifikaci a mohutné jazykové a dokonce i analfabetické bariéře, protože až 30% migrantů z Afriky neumí číst a psát. Výsledkem je extrémní přetížení sociálního systému (Bürgergeld).
Riziko jaderného konfliktu a Merzova geopolitická sázka
Ekonomická destrukce však podle šéfky AfD není jediným hříchem Merzovy vlády. Tím nejvážnějším je podle ní hazardování se samotnou existencí státu. Weidelová ve svém projevu přímo obvinila kancléře Friedricha Merze, že svou rétorikou a schvalováním dodávek zbraní dlouhého doletu (včetně debat o střelách Taurus a možnosti úderů hluboko v ruském vnitrozemí) zatahuje Německo do přímé války s Ruskou federací.
Weidelová připomněla, že Rusko zůstává jadernou velmocí a eskalace konfliktu ze strany Berlína může vést k katastrofě, kterou Německo nebude schopno přežít. Kritizovala Merze za to, že opustil tradiční roli německé diplomacie jako mostu mezi Východem a Západem a vyměnil ji za roli jednoho z nejagresivnějších aktérů konfliktu, což zemi ekonomicky vyčerpává a vojensky vystavuje enormnímu riziku.
Kancléř Friedrich Merz (vpravo) v Bundestagu během projevu Alice Weidel
Projev Alice Weidelové nebyl pouhou opoziční kritikou, ale diagnózou hluboké krize německého státu. Čísla hovoří jasně: propad průmyslové výroby, rekordní vlna insolvencí, útěk klíčových korporací do zámoří, ztráta mladé inteligence a transformace hospodářství na zbrojní bázi ukazují, že dosavadní politický směr Berlína je dlouhodobě neudržitelný a v podstatě se mění na válečnou a státními zdroji dotovanou ekonomiku.
Německo se tak ocitlo na křižovatce. Buď přistoupí k radikální revizi své energetické a zahraniční politiky, opustí nerealistické cíle Green Dealu a vrátí se k pragmatickému ekonomickému realismu, nebo bude pokračovat v řízeném úpadku, jehož sociální a politické následky pocítí celá Evropa ve válečném konfliktu s Ruskem na horizontu roku 2030. Jak ukázala debata v Bundestagu, opozice je připravena tato tabuizovaná témata otevírat s čím dál větší intenzitou, a to i kvůli tomu, že zhroucení ekonomiky Němcům rozkopalo a rozmlátilo jejich nákupní vozíky. Německo proto zažívá proces voličské katarze. Brzy se tento proces překopíruje do dalších zemí EU.
Dohoda mezi USA a Íránem je největší Trumpovou porážkou, kterou si Barack Obama náležitě vychutnává! Nová dohoda s Íránem totiž bude pro USA a Izrael ještě horší než ta, kterou s Teheránem v roce 2015 podepsal Obama, a kterou Trump v roce 2018 roztrhal se slovy, že šlo o nejhorší smlouvu v historii! Klíč míru ale nedrží ani USA, ani Írán, ale Izrael! Pokud nepřestane s útoky na Libanon, smlouva padne!
V geopolitice málokdy nastávají momenty tak prudkého vystřízlivění, jaké právě prožívá izraelské politické a vojenské vedení. Prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa z nedělního večera, který na své síti Truth Social s jemu vlastním triumfalismem oznámil, že dohoda s Íránem „je kompletní“, a nařídil okamžité ukončení námořní blokády islámské republiky, otřáslo základy blízkovýchodní bezpečnostní architektury.
Zatímco Trump oslavuje slovy „Lodě světa, nastartujte motory. Let the oil flow!“, v Tel Avivu panuje šok, vztek a pocit hluboké zrady. Íránská televize si rovněž vychutnala tento okamžik, protože dohoda Íránu s USA je velkolepá čára přes rozpočet Izraele. Pro izraelského premiéra Benjamina Netanjahua představuje tento moment absolutní krach jeho celoživotní strategie.
Plán na zatažení Spojených států do přímého vojenského konfliktu s Íránem, který by vedl k destrukci teheránského jaderného programu a případné změně režimu, se definitivně sesypal jako domeček z karet. Místo toho se Írán pod Trumpovým patronátem stává legitimním smluvním partnerem Washingtonu, zbavuje se ekonomického rdousení a upevňuje svou pozici regionální velmoci.
Barack Obama se na americké televizi jenom culil a usmíval, protože Trump teď bude muset s Íránem podepsat de facto horší dohodu, než podepsal Obama před 11 lety
Paradox celé situation a hloubku Trumpova pragmatického obratu dokonale ilustrovalo nedělní vystoupení bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy v pořadu stanice ABC News. Obama s neskrývaným potěšením a hlubokým pocitem osobního zadostiučení poukázal na to, že Trumpem narychlo dojednaný text se v klíčových parametrech bude jen stěží lišit od jaderné dohody (JCPOA) z roku 2015.
Tedy od té samé dohody, kterou Obama s Íránem pracně podepsal a kterou Donald Trump po svém prvním nástupu do Bílého domu v roce 2018 s velkou pompou roztrhal jako „nejhorší smlouvu všech dob“. Historická ironie však sahá ještě dál. Jak upozorňují političtí analytici, nový bezpečnostní rámec je pro Spojené státy a jejich spojence v mnoha ohledech prokazatelně horší než původní Obamova verze.
Zatímco dohoda JCPOA obsahovala přísné inspekční protokoly a postupné uvolňování sankcí navázané na plnění jasných jaderných závazků, nynější Trumpův dokument nabízí Teheránu okamžitou ekonomickou resuscitaci výměnou za pouhý příslib budoucích rozhovorů. Trump, poháněný blížícími se volbami, udělal přesně to, co roky vyčítal svým demokratickým předchůdcům – podepsal dohodu z pozice slabosti pod tlakem rostoucích cen ropy.
Volby jsou na prvním místě a Trumpův pro-izraelský postoj narazil na mez přežití republikánů u voleb
Důvod, proč Donald Trump přistoupil na podmínky, které izraelská média otevřeně označují za kapitulaci, je ryze domácí a pragmatický. V USA gradují primárky a v listopadu 2026 zemi čekají ostře sledované volby do Kongresu. Válka s Íránem, která naplno propukla na konci února, drasticky ochromila Hormuzský průliv, vyhnala ceny ropy do závratných výšin a zatížila amerického voliče inflací. Pro Trumpa, jehož politické přežití závisí na ekonomické stabilitě a splnění slibu „ukončit cizí války“, se pokračování konfliktu stalo neudržitelným luxusem.
UNREAL:
🇮🇱🇮🇷 A peace deal was just announced.
Israel didn’t get the memo.
Still striking Beirut.
Refusing to leave Lebanon.
Lobbying Washington against unfreezing Iranian assets.
Netanyahu:
Iran will never get a nuclear weapon. On his watch.
Republikáni nutně potřebovali srazit ceny paliv na domácích čerpacích stanicích. Trump ukázal, že pro dosažení rychlého diplomatického vítězství je ochoten obětovat i ty nejzákladnější bezpečnostní požadavky svého nejbližšího blízkovýchodního spojence. Dokonale to ilustroval kritický moment z neděle. Izrael provedl masivní nálety na jižní předměstí Bejrútu, což mělo podle analytiků za cíl rozhovory na poslední chvíli torpédovat.
Trump však Netanjahua veřejně a ostře zkritizoval za ohrožení rozhovorů. Teherán následně unikl do diplomatického polštáře: oznámil, že v zájmu nenarušení pátečního oficiálního podpisu ve švýcarském letovisku Bürgenstock se zdrží odvety za toto izraelské bombardování, čímž Trumpovi ukázal svou „konstruktivní tvář“ a Izrael nechal v roli agresora, který se marně snaží rozpoutat širší válku.
Text dohody tvoří 14 bodů, které šokovaly Tel Aviv
Analýza textu memoranda o porozumění, jehož finální shodu potvrdil jak pákistánský zprostředkovatel Shehbaz Sharif, tak íránský náměstek ministra zahraničí Kazem Gharibabadi, ukazuje, proč je Izrael v tak hlubokém šoku. Dokument totiž reflektuje téměř výhradně íránské vyjednávací pozice.
Mírová dohoda se skládá z následujících 14 bodů:
Zastavení bojů: Trvalé a okamžité ukončení války na všech frontách, včetně Libanonu.
Nevměšování se: Závazek USA nezasahovat do vnitřních záležitostí Íránu a plně respektovat suverenitu Islámské republiky.
Konec námořní blokády: Úplné zrušení námořní blokády Íránu do 30 dnů (prezident Trump již vydal exekutivní příkaz k jejímu okamžitému ukončení).
Stahování sil USA: Závazek Spojených států stáhnout své vojenské síly z bezprostředního okolí Íránu.
Hormuzský průliv: Znovuotevření a normalizace provozu v Hormuzském průlivu do 30 dnů pod íránskou bezpečnostní správou (s okamžitým odminováním).
Ropné sankce: Pozastavení amerických sankcí na prodej íránské ropy, petrochemických produktů a jejich derivátů a zajištění plného přístupu Íránu k jeho finančním zdrojům.
Plán obnovy (Kompenzace): Požadavek, aby USA a jejich spojenci předložili plány na rekonstrukci a hospodářskou obnovu Íránu v celkové hodnotě minimálně 300 miliard dolarů.
Lhůta pro finální vyjednávání: Stanovení 60denního vyjednávacího okna pro dosažení konečné dohody o jaderných otázkách a úplném zrušení primárních i sekundárních sankcí USA, jakož i příslušných rezolucí Rady bezpečnosti OSN a Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE).
Závazek k NPT: Opětovné potvrzení závazku Íránu v rámci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), že nebude vyrábět jaderné zbraně.
Status quo během rozhovorů: Během 60denního vyjednávacího období se USA zavazují nezvyšovat počet svých vojáků v regionu a nezavádět žádné nové sankce.
Zmražená aktiva: Uvolnění 24 miliard dolarů ze zmrazených íránských finančních prostředků během vyjednávacího období, přičemž polovina této částky (12 miliard USD) musí být Íránu zpřístupněna ještě před oficiálním zahájením rozhovorů.
Monitorovací mechanismus: Zřízení nezávislého kontrolního mechanismu, který bude dohlížet na implementaci této předběžné dohody.
Schválení OSN: Konečná dohoda musí být ratifikována a posvěcena novou rezolucí Rady bezpečnosti OSN.
Podmínky a rozsah finálních rozhovorů: Finální rozhovory nezačnou, dokud nebude uvolněna první polovina zmrazených peněz, pozastaveny ropné sankce a zrušena námořní blokáda. Výsledná dohoda se bude striktně týkat pouze stavu obohacených materiálů, obohacovacích aktivit, rušení sankcí a ekonomické obnovy. Diskuse o íránském raketovém programu a podpoře regionálních odbojových skupin (jako Hizballáh či Hamás) jsou z agendy definitivně vyřazeny.
Jde o strategický pat, kdy se prostě Netanjahu přepočítal
Když Spojené státy na jaře uvalily na Írán drtivou námořní blokádu, Benjamin Netanjahu věřil, že nastala historická chvíle. Izraelská vojenská doktrína dlouhodobě počítala s tím, že ekonomický kolaps kombinovaný s masivními americkými údery donutí teheránský teokratický režim k fatálním ústupkům nebo rovnou k pádu. Izrael doufal, že konflikt neskončí, dokud nebude zničen nejen jaderný potenciál Íránu, ale především jeho takzvaná „osa odporu“.
Benjamin Netanjahu, izraelský premiér
Realita poloviny června 2026 je však diametrálně odlišná. Zpackaný kalkul spočíval v podcenění íránské asymetrické odolnosti a ochoty riskovat globální ekonomický kolaps. Írán ukázal, že dokáže způsobit Spojeným státům takovou ekonomickou bolest, kterou žádný americký prezident před volbami neustojí. Z pohledu Izraele je nejvíce zničující čtrnáctý bod dohody.
Skutečnost, že Trump explicitně souhlasil s tím, že íránský balistický program a financování Hizballáhu a Hamásu budou z budoucích rozhovorů definitivně vyřazeny, je pro Tel Aviv noční můrou. Izrael po měsících intenzivní války zjišťuje, že hrozba na jeho severních i jižních hranicích zůstává zachována, a navíc bude i nadále dotována z Teheránu, kterému se nyní otevřou stavidla ropných miliard.
Írán jako vítěz: Od izolace k regionální hegemonii
Následky této dohody nejsou pouze teoretické; fakticky znamenají masivní posílení íránského vlivu na Blízkém východě.
Ekonomická resuscitace: Okamžité zrušení námořní blokády a uvolnění prvních 12 miliard dolarů napumpuje do kolabujícího íránského hospodářství kyslík. Jakmile začne ropa opět volně proudit na světové trhy, režim získá obrovské příjmy, které může investovat jak do stabilizace domácí situace, tak do modernizace armády.
Geopolitická legitimita: Írán se z pozice mezinárodního vyvržence stává přímým smluvním partnerem Bílého domu. Skutečnost, že jednání vyvrcholí ve Švýcarsku, dává novému teheránskému vedení obrovskou domácí i mezinárodní legitimitu.
Nedotknutelnost osy odporu: Vzhledem k tomu, že regionální sponzoři Íránu nebyli do dohody zahrnuti jako subjekty omezování, Hizballáh v Libanonu a Húsíové v Jemenu mohou slavit čisté vítězství. Přestáli americko-izraelský tlak a jejich patron z konfliktu vychází bohatší a silnější.
Křehkých 60 dní odhalí, jestli Netanjahu má odvahu jít přes mrtvoly, včetně té Trumpovy politické, či dokonce skutečné
Zatímco Donald Trump oslavuje mír a Teherán kalkuluje zisky, zkušení blízkovýchodní zpravodajové varují před nebezpečným paradoxem: tento mír momentálně nedrží v rukou ani Washington, ani Teherán. Klíč od války a míru má v rukou Benjamin Netanjahu. A právě nadcházejících 60 dní, určených pro finální vyjednávání o jaderném programu, představuje nejnebezpečnější období moderních dějin Blízkého východu.
Izraelský bezpečnostní kabinet se ocitl v koutě. Pokud dohoda vstoupí v platnost v plném rozsahu, Izrael strategicky prohrál. Jedinou možností, jak tento scénář zvrátit, je vyprovokovat Írán k tak masivní reakci, která Trumpovi znemožní dohodu politicky obhájit před vlastními republikánskými jestřáby a americkou veřejností. Na tiskové konferenci už dokonce Netanjahu prohlásil, že Izrael není touto dohodou USA a Íránu vázán.
Lze proto důvodně předpokládat, že Izrael se v následujících týdnech nepodřídí textu o „zastavení operací na všech frontách, včetně Libanonu“, pod záminkou, že on sám není signatářem americko-íránského memoranda. Svět se musí připravit na scénář, kdy Izrael drasticky zintenzivní údery na pozice Hizballáhu v Libanonu, na íránské základny v Sýrii a možná přistoupí i k cíleným likvidacím vysokých íránských představitelů přímo v Teheránu.
Cíl Tel Avivu bude průzračně čistý: donutit Írán, aby porušil svůj slib zdrženlivosti. Pokud Izrael zasáhne Libanon tak tvrdě, že Hizballáh začne masově ostřelovat Tel Aviv, Írán bude pod obrovským tlakem své vlastní armády nucen zasáhnout. V ten moment Netanjahu získá argument pro Trumpa: „Podívejte se, s jakými teroristy to podepisujete dohodu ve Švýcarsku.“
Mnichovská dohoda Blízkého východu?
Pro Izrael začíná nová, extrémně nebezpečná éra. Benjamin Netanjahu postavil svou politickou kariéru na slibu, že Íránu nikdy nedovolí dosáhnout statutu regionálního hegemona pod ochranou mezinárodních smluv. Dnes izraelská média nešetří výrazy jako „Mnichovská dohoda Blízkého východu“. Dohoda Íránu s USA znamená, že Írán bude mít pod touto smlouvou ochranu USA, smluvně zakotvenou, kterou Izrael bude moci ignorovat jen na vlastní triko a vlastní účet.
⚡️BREAKING: 🇮🇷 Iran warns the U.S. — if Washington breaks any future deal, the Strait of Hormuz will be shut down again.
Trumpův krok jasně demonstroval limity americké ochoty bojovat cizí války, pokud začnou ohrožovat předvolební zájmy ve Washingtonu. Izrael zůstává v regionu vojensky dominantní, ale strategicky izolovanější než kdy dříve. Skutečnost, že mír je nyní vnímán jako existenční hrozba pro židovský stát, však znamená jediné: Netanjahu udělá vše pro to, aby se švýcarský dokument stal pouhým cárem papíru.
Příštích 60 dní rozhodne o tom, zda Trump získá svůj Nobelův dekret a s ním spojenou cenu, nebo zda Blízký východ pohltí plameny války, kterou už nepůjde zastavit. Pokud by mír zkrachoval, reálně bude hrozit, že do listopadových voleb v USA ta válka neskončí. A to by byl konec republikánské strany i Trumpa v Bílém domě. Pokud demokraté porazí republikány v obou komorách, budou mít v rukách Trumpův impeachment. A teď už i Trump musí vědět, jaká je realita.
Abychom Vám na našem serveru AE News poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce našeho webu, jako jsou třeba přehrávání videí, načítání komentářů atd.
Nezbytné
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro funkčnost webu jako celku a legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.