ZAVŘÍT

Yearly Archives: 2026

Šéf ruské zahraniční rozvědky SVR Naryškin varoval Evropu před totální válkou, zatímco Trump odmítl německou provokaci s dronem a prohlásil, že Putin na NATO nezaútočí! Witkoff s Kushnerem vezou do Moskvy nový mírový návrh! Válečná hra potvrdila, že válka Evropy s Ruskem proběhne bez americké armády!

Ředitel ruské zahraniční rozvědky SVR Sergej Naryškin publikoval v pátek zásadní dokument, který odhaluje brutální kontrast mezi Evropou a USA. Posuďte sami: Nejprve Donald Trump v pátek během tiskové konference v Oválné pracovně Bílého domu veřejně odmítl konstrukci, podle které měl nález dronu s výbušninou na německém letišti Lipsko/Halle představovat důkaz připravovaného ruského útoku proti Severoatlantické alianci.

Americký prezident dostal přímou otázku, zda tento incident nepovažuje za útok na území NATO. Jeho odpověď byla krátká, jednoznačná a především naprosto odlišná od válečného bubnování evropských vlád. Trump tak několika větami odmítl politický výklad incidentu, který Berlín využívá k další eskalaci vztahů s Moskvou. Všimněte si, že zatímco Trump odmítl dron jako důkaz útoku Ruska na zemi NATO, český ministr zahraničí se postavil na stranu německého válečného štváče a kancléře Merze.

Přepis videa:

Reportér: „Na německém letišti byl nalezen dron s výbušninou. Není to snad útok na území NATO?“

Donald Trump: „Nemyslím si, že by to Putin udělal. Mluvím s ním. Znám ho velmi dobře. Putin nemá v úmyslu zaútočit na území NATO.“

Německá vláda totiž Rusko oficiálně obvinila [1] z pokusu o útok dronem nesoucím výbušninu, který byl 4. srpna nalezen v nákladovém prostoru letiště poblíž ukrajinského transportního letadla Antonov An-124. Moskva německé obvinění kategoricky odmítla, označila je za nepodloženou provokaci a varovala před následky bezprecedentního vyhrocení vzájemných vztahů.

Trump se přesto nepřipojil k Berlínu, neoznačil nález dronu za ruský útok na členskou zemi NATO a nepřijal ani tezi, že Vladimir Putin plánuje vojenskou konfrontaci s aliancí. Naopak prohlásil [2], že ruského prezidenta dobře zná, pravidelně s ním hovoří a nevěří, že by Moskva usilovala o napadení území NATO.

Zatímco Berlín ukazuje na Moskvu, Trump vysílá do Ruska mírové vyjednavače

Ve stejné chvíli Donald Trump potvrdil, že jeho zvláštní vyslanec Steve Witkoff a zeť Jared Kushner vyrazí do Moskvy a následně pravděpodobně také do Kyjeva. Nepovezou další balík raket, sankcí ani ultimát, ale nový americký návrh na ukončení války na Ukrajině.

Agentura Reuters cestu obou vyjednavačů potvrdila [3] s tím, že přesný harmonogram ještě nemusí být definitivní. Moskva má být první zastávkou a návštěva Kyjeva se stále koordinuje. Jde o další pokus Trumpovy administrativy prolomit patovou situaci, ale tentokrát probíhá v okamžiku, kdy se pozice Washingtonu a evropských metropolí stále viditelněji rozcházejí.

Přepis videa:

Reportérka: „Kdybych mohla položit ještě jednu otázku ohledně Moskvy. Jared Kushner a Steve Witkoff mají údajně odjet do Kyjeva a Moskvy. Přivezou s sebou nové návrhy?“

Donald Trump: „Přivezou s sebou návrh na ukončení války. Protože já jsem ukončil osm válek. Doufám, že jste na mě pyšní. Ukončil jsem osm válek. Nikdo mi za to nedává zásluhy. Ukončil jsem osm válek. Dostal jsem za to Nobelovu cenu? Ne. I když ta, která ji dostala, byla tak laskavá, že mi ji chtěla dát.“

Bílý dům hledá cestu k dohodě, zatímco Berlín a Brusel každý další incident využívají jako důkaz, že Rusko připravuje útok proti Evropě. Trump říká, že Putin na NATO zaútočit nechce. Evropské vlády současně přesouvají další peníze do zbrojení, plánují přechod průmyslu na válečný režim a učí obyvatelstvo, že přímý konflikt s Ruskem může přijít během několika let. Tyto dva přístupy již nelze zakrýt diplomatickými frázemi o jednotě Západu.

Spojené státy se snaží ukrajinskou válku uzavřít, aby mohly své strategické kapacity přesunout jinam. Evropské elity se naopak chovají, jako kdyby ukončení konfliktu znamenalo jejich politickou porážku, protože by se zhroutila celá konstrukce, na níž poslední roky postavily svoji legitimitu, zbrojní výdaje a omezování vztahů s Ruskem. Takže zatímco Trump se snaží o mír a posílá do Ruska vyjednavače míru, tak Evropa mezitím posílá do Ruska rakety dlouhého doletu, drony a nově i obvinění ze sabotáží v EU, takže na to musí reagovat už i ruská rozvědka.

Šéf ruské rozvědky varoval před válkou v celé Eurasii

Reakce Moskvy přišla ještě téhož dne a její obsah je mnohem vážnější než obvyklé diplomatické protesty. Ředitel ruské zahraniční rozvědky SVR Sergej Naryškin vystoupil v Petrohradu na 22. zasedání vedoucích bezpečnostních orgánů a zpravodajských služeb zemí Společenství nezávislých států. Prohlásil [4], že riziko rozsáhlého konfliktu v celém eurasijském prostoru už není hypotetické, ale naprosto reálné.

Naryškin obvinil evropské elity z poskytování rozsáhlé vojenské a finanční podpory Kyjevu a současně z maření všech pokusů o mírové urovnání. Podle něj má velení NATO zájem válku prodlužovat, protože ukrajinské území a ukrajinští vojáci představují prostředek k oslabování ruského vojensko-technického a mobilizačního potenciálu.

Sergej Naryškin, ředitel ruské zahraniční rozvědky (SVR)

Šéf SVR tvrdí, že alianční analýzy označují pokračování ukrajinského konfliktu za nejvýhodnější způsob, jak Rusko dlouhodobě vyčerpávat. „Tato fráze zní jako přiznání,“ uvedl. Podle jeho interpretace není prvořadým cílem západní politiky vítězství Ukrajiny, ale co nejdelší pokračování války, během níž Ukrajinci zabíjejí Rusy a Rusové spotřebovávají své zbraně, peníze i lidské rezervy.

Naryškin současně varoval, že ukrajinský mobilizační potenciál se podle odhadů některých evropských rozvědek během roku 2026 fakticky vyčerpá. Ukrajina se propadá do demografické katastrofy, v níž se spojuje válečná úmrtnost, emigrace, nízká porodnost a pokračující mobilizace mužů. Pokud jsou tato hodnocení alespoň přibližně správná, potom čas nepracuje pro Kyjev ani pro Brusel. Pracuje proti nim.

Evropský „plán A“ měl podle Naryškina spočívat ve strategickém vyčerpání Ruska a následném přístupu k jeho surovinám, trhům a politickému prostoru. Jenže na cestě stojí překážka, kterou nelze vyřešit ani dalšími sankcemi, ani dalšími konferencemi: Ukrajině docházejí lidé. Evropské elity podle šéfa SVR tuto kdysi prosperující sovětskou republiku jednoduše „vymlátily proti Rusku“.

Připravenost na válku do roku 2030 už není konspirace, ale oficiální program Evropské unie

Naryškin upozornil rovněž na evropskou Bílou knihu o obraně a program Připravenost 2030. Evropská komise skutečně představila [5] soubor opatření zaměřených na masivní zvýšení vojenských kapacit, společné nákupy zbraní, rozšíření zbrojní výroby a posílení vojenské infrastruktury do konce tohoto desetiletí.

Samotný dokument samozřejmě neříká, že Evropská unie hodlá Rusko v roce 2030 napadnout. Zakotvuje však přípravu Evropy na možnost rozsáhlého konfliktu, přičemž právě Rusko je v evropské bezpečnostní rétorice označováno za hlavní hrozbu. Naryškin tento program interpretuje jako institucionální přechod Evropy k přípravám na válku s Ruskou federací.

Podle šéfa SVR je evropská společnost na rozsáhlou válku objektivně nepřipravená. Desítky let byla vedena ke konzumu, pohodlí a individualismu, ale nyní se od ní očekává, že přijme drastické zvyšování výdajů na obranu, návrat branné povinnosti, hospodářské oběti a militarizaci veřejného prostoru. Proto je zapotřebí trvalý obraz nepřítele na východě.

Strach z Ruska umožňuje přesouvat stovky miliard eur ke zbrojním koncernům, budovat vojenské koridory, modernizovat přístavy a železnice, zadlužovat státy a vysvětlovat obyvatelstvu, proč na sociální systém, zdravotnictví nebo důchody najednou nejsou peníze. Válka ještě nezačala, ale její rozpočtová a propagandistická infrastruktura již vzniká.

Největší nebezpečí spočívá v představě takzvané kontrolované eskalace. Evropští politici mohou sami sebe přesvědčit, že lze neustále zvyšovat tlak, posílat stále účinnější zbraně, podporovat útoky hlouběji na ruském území a současně inscenovat vojenskou připravenost, aniž by Moskva překročila svůj práh tolerance. Naryškin ale varoval, že právě tímto způsobem se mocnosti dostávají do pasti vlastní propagandy. Diplomacie přestane fungovat a eskalace se utrhne z řetězu.

Německá simulace ukázala, že NATO se může rozpadnout bez jediného výstřelu z Washingtonu

Děsivou ilustraci tohoto problému poskytla veřejná strategická simulace „Ernstfall“, kterou připravil deník Die Welt společně s Německým centrem pro válečné simulace při Univerzitě Helmuta Schmidta v Hamburku. Do cvičení byli zapojeni bezpečnostní experti, bývalí představitelé NATO a někdejší vysocí důstojníci Bundeswehru.

Scénář „Ernstfall“ simuloval [6] situaci, v níž ruské jednotky po skončení cvičení zůstaly v Bělorusku a následně pod záminkou humanitární krize v Kaliningradské oblasti provedly omezenou operaci na území Litvy. Nešlo o masivní invazi do celé Evropy, ale o přesně dávkovaný zásah, jehož cílem bylo otestovat politickou soudržnost NATO.

Simulace odhalila, že vojenské schopnosti nejsou jediným ani hlavním problémem aliance. Tím skutečným problémem je politické rozhodování. Evropské vlády váhaly, zda incident vůbec představuje útok vyžadující kolektivní odpověď, obávaly se eskalace a nebyly schopny rychle vytvořit jednotné velení. Jakmile navíc nebyla zaručena rozhodná podpora Spojených států, začala se evropská soudržnost rozpadat.

Ruská strana ve scénáři dosáhla omezeného cíle nikoliv proto, že by vojensky porazila celou alianci, ale proto, že protivníka paralyzovala nejednoznačností. Některé evropské státy nechtěly riskovat rozsáhlou válku kvůli omezenému územnímu incidentu v Pobaltí. Jiné požadovaly americké vedení. Další začaly hledat možnost separátního příměří.

Právě tady leží smrtelná slabina celé evropské válečné rétoriky. Brusel může vydávat bílé knihy, tisknout brožury o krizové připravenosti a objednávat další stovky tanků, ale bez Spojených států nemá Evropa jednotné politické centrum, dostatečnou strategickou logistiku ani společnou vůli vést dlouhou válku s jadernou mocností.

Washington už nehledí na Moskvu, ale přes Tichý oceán na Peking

Spojené státy už mají evropského problému po krk. Je to paradox, protože právě předchozí americké administrativy sehrály zásadní roli v procesu, který po převratu na kyjevském Majdanu v roce 2014 dovedl Ukrajinu až k otevřené válce s Ruskem. Jenže americké priority se mezitím změnily. Největší strategickou výzvou pro Washington není Rusko, ale Čína. Čínský průmysl, výrobní kapacity, technologický rozvoj a rostoucí vojenská síla představují konkurenci, kterou nelze odstranit evropskými sankcemi.

Rusko je vojenským soupeřem a jadernou velmocí, ale Čína je ekonomickým a průmyslovým protivníkem schopným změnit celé uspořádání světového systému. Do této rovnice patří také Írán. Čína odebírá obrovské množství íránské ropy, přičemž podle údajů zveřejněných agenturou Reuters představovaly íránské dodávky v první polovině roku 2025 přibližně 13,6 procenta čínského dovozu ropy [7]. Většina tohoto obchodu probíhá se slevou a mimo standardní západní sankční mechanismy.

Íránská ropa není pro Peking důležitá jen jako energetická surovina. Je to také strategická pojistka proti přílišné závislosti na Rusku. Čína potřebuje mít možnost volby mezi Moskvou, Teheránem a dalšími dodavateli. Konkurence mezi sankcionovanou ruskou a íránskou ropou tlačí ceny dolů a dává Pekingu mimořádně silnou vyjednávací pozici. Pokud by Spojené státy a Izrael íránský režim zničily, přerušily jeho exportní infrastrukturu nebo zablokovaly dodávky, Čína by přišla o jeden z hlavních zdrojů levné ropy.

Analýza Carnegie Endowment upozornila [8], že případné vypadnutí íránských a venezuelských dodávek by pro Peking představovalo vážnou ztrátu a hlavním příjemcem by se stalo právě Rusko. Čína by se ocitla v mnohem větší závislosti na ruské ropě. To by sice ekonomicky posílilo Moskvu, ale zároveň by to snížilo čínskou možnost rozehrávat ruské a íránské dodavatele proti sobě. Proto Peking podporuje Írán podstatně silněji, než by se mohlo zdát z oficiálních diplomatických prohlášení. Nejde o sentiment, ale o ropu, ceny, strategickou autonomii a bezpečnost dodávek.

Americké zbraně možná přijdou, američtí vojáci už přijít nemusí

Evropské elity stále plánují budoucnost, jako kdyby americký voják, americké letectvo a americká logistika byly automaticky k dispozici pro jakoukoli válku, kterou Evropa vyvolá nebo do níž se nechá zatáhnout. Jenže Washington se připravuje na soupeření s Čínou, na konflikt kolem Tchaj-wanu, na kontrolu námořních tras a na ochranu vlastní pozice v Indo-Pacifiku. Americké zbrojovky budou Evropě samozřejmě rády prodávat rakety, letadla, systémy protivzdušné obrany i munici. Evropská válka je pro ně obchodní příležitostí.

Dodávky amerických zbraní

Z toho ovšem nevyplývá, že americký prezident vyšle statisíce vojáků do přímé pozemní války s Ruskem a bude riskovat jaderný útok na americká města kvůli rozhodnutím Berlína, Paříže, Londýna nebo Bruselu. Simulace „Ernstfall“ ukázala přesně tento problém. Jakmile se americká podpora stane nejistou, evropská jednota mizí. Země vzdálené od ruských hranic začnou počítat náklady.

Část vlád odmítne pokračovat v beznadějném konfliktu. Některé státy budou požadovat okamžité příměří, jiné mohou hledat vlastní dohodu s Moskvou. NATO se nemusí rozpadnout slavnostním podpisem jednoho dokumentu. Může se rozpadnout ve chvíli, kdy několik členů odmítne za ostatní bojovat.

Tak dlouho budou Evropu připravovat na válku, až ji nakonec opravdu dostanou

Trumpův páteční výrok proto nebyl bezvýznamnou poznámkou před kamerami. Americký prezident přímo před zraky světa odmítl přijmout evropský výklad lipského incidentu jako důkazu ruského útoku na NATO. Současně oznámil vyslání Witkoffa a Kushnera s novým mírovým návrhem do Moskvy a Kyjeva.

Kontrast nemůže být výraznější. Washington posílá vyjednavače. Evropa posílá další peníze zbrojovkám. Trump říká, že Putin nechce zaútočit na NATO. Evropské vlády tvrdí, že útok může přijít nejpozději do roku 2030. Bílý dům hledá transakční dohodu.

Steve Witkoff, vyjednavač Trumpa pro Rusko a Blízký východ

Brusel vytváří politické, ekonomické a propagandistické podmínky pro dlouhodobou konfrontaci. Moskva samozřejmě této situace využívá a může si při jednáních klást tvrdé podmínky. Kyjev nemá dostatek lidí, Brusel nemá vlastní jednotné velení a bez Washingtonu nemá ani věrohodnou strategii vítězství.

Evropě zůstávají sankce, mediální kampaně, zbrojní zakázky a série incidentů, jejichž původ je veřejnosti předkládán jako hotová věc ještě dříve, než může vidět úplné vyšetřovací spisy. Nález dronu s výbušninou je závažný incident a německé orgány tvrdí, že mají zpravodajské poznatky ukazující na Rusko.

Spirála eskalace se v určitý okamžik stane nezastavitelnou

Veřejnosti však nebyl předložen úplný důkazní řetězec, který by umožnil nezávisle posoudit zadavatele, výrobce, způsob dopravy, osobu ovládající dron a skutečný cíl operace. Přesto se už incident používá k diplomatickým trestům, sankčnímu tlaku a mobilizaci evropského veřejného mínění

Takto vzniká spirála, před níž Naryškin varoval. Každá provokace potvrzuje předem připravený obraz ruského nepřítele s namalovanými rohy. Každé obvinění ospravedlňuje další zbrojení. Každé zbrojení je v Moskvě vykládáno jako příprava na útok a vyvolává ruskou protiakci. Média potom tuto protiakci označí za další důkaz ruské agresivity a celý proces začíná znovu na vyšší úrovni.

Zelenský s Witkoffem

Tak dlouho budou evropští politici, tajné služby a média připravovat obyvatelstvo na válku s Ruskem, až se diplomacie stane politicky nemožnou. Tak dlouho budou veřejnosti vysvětlovat, že mír je kapitulace a kompromis zrada, až jedinou přípustnou možností zůstane vojenská konfrontace. A tak dlouho budou věřit pohádce o kontrolované eskalaci, až se eskalace přestane dát kontrolovat.

Trump nyní dává Evropě poslední možnost sestoupit z této cesty. Otázkou není, zda ji evropské elity uslyší. Otázkou je, zda ji vůbec slyšet chtějí. Protože pro mnohé z nich už válka není katastrofou, které je nutné zabránit, ale politickým projektem, na němž stojí jejich moc, rozpočty a budoucnost. A právě proto je současná situace mnohem nebezpečnější než kterýkoliv jednotlivý dron nalezený na letišti. Evropa se odpoutává od USA obrovskou odstředivou rychlostí.

Každou sekundou se vzdaluje od míru, a každou další sekundou se přibližuje válečnému střetu s jadernou mocností, ale bez amerických vojsk po boku. Přesto ale vidíme, že Evropa si cestu vybrala a míří k válce a k vybičované protiruské propagandě ve stylu nacistické III. Říše neblahé paměti druhé poloviny 30. let minulého stoletá. Potvrzují to svými kroky a výroky už i čeští politici, jmenovitě někteří ministři Babišovy vlády. A to je zkrátka realita.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Evropa si umyla ruce od míru a připravuje obyvatelstvo na válku s Ruskem! Lipský dron se stal záminkou k likvidaci posledních diplomatických mostů a k obhajobě astronomického zbrojení! A proč Macinka pálí poslední mosty s Ruskem a dělá z naší republiky terč s nálepkou neonacistického hnízda?

Evropa už nehledá cestu k míru. Evropské vlády sice občas ještě použijí slovo „diplomacie“, aby uklidnily obyvatelstvo a zachovaly zdání odpovědnosti, ale jejich skutečná rozhodnutí míří opačným směrem. Kontaktní místa s Ruskem jsou zavírána, diplomaté jsou předvoláváni a vyhošťováni, kulturní instituce likvidovány, vojenské rozpočty prudce rostou a evropská veřejnost je prakticky každý týden zásobována dalším příběhem o ruských dronech, sabotérech, špionech a připravovaných útocích.

Německo nyní oznámilo [1], že uzavře poslední zbývající ruský generální konzulát v Bonnu a vypoví dohodu umožňující působení Ruského domu v Berlíně. Jako bezprostřední záminka posloužil incident na letišti Lipsko/Halle, kde byl 4. srpna nalezen dron s přibližně 600 gramy výbušniny poblíž ukrajinského nákladního letadla.

Kancléř Friedrich Merz

Německá vláda tvrdí, že útok připravilo Rusko. Moskva jakoukoliv účast odmítá a označuje obvinění za vykonstruovanou provokaci. Veřejnosti přitom nebyly předloženy takové důkazy, které by bylo možné nezávisle přezkoumat a které by prokazovaly přímý rozkaz z Moskvy. Německé úřady hovoří o zpravodajských poznatcích, podobnosti použité techniky a o dvou podezřelých – rodilém Rusovi s lotyšským pasem a běloruském občanovi s ruským pasem. To však stále není totéž jako veřejně doložený řetězec velení vedoucí ke Kremlu.

Přesto byl politický rozsudek vynesen ještě před soudem. Rusko je vinno, konzulát se uzavře, Ruský dům skončí a evropské země demonstrativně předvolají ruské diplomaty. Přesně tak vypadá situace, v níž se vyšetřování mění v pouhou formalitu, zatímco geopolitické rozhodnutí je připraveno předem.

Lipský dron jako evropské casus belli

Není nutné tvrdit, že celý incident byl prokazatelně operací pod falešnou vlajkou. Takový závěr bez přístupu k vyšetřovacímu spisu rovněž nelze dokázat. Je však naprosto oprávněné položit otázku, proč je údajný nález dronu okamžitě přetaven v diplomatické sankce nejvyššího kalibru, aniž by veřejnost viděla úplné důkazy, forenzní analýzy, komunikační záznamy nebo rozkazy, které by spojovaly podezřelé přímo s ruským státem.

Mechanismus je totiž pokaždé stejný. Nejprve dojde k incidentu. Poté tajné služby oznámí, že mají přesvědčivé poznatky, které ovšem kvůli ochraně zdrojů nemohou zveřejnit. Politici následně prohlásí věc za uzavřenou a přijmou sankce, vyhostí diplomaty nebo omezí kontakty. Média nakonec několikanásobným opakováním promění zpravodajské tvrzení ve společensky závaznou pravdu. Důkaz je nahrazen autoritou tajné služby. Občan má věřit, nikoliv kontrolovat. Kdo žádá předložení důkazů, je vzápětí obviněn, že „šíří ruský narativ“.

VIDEO 1: Lavrov o incidentu na letišti v Lipsku a uzavření ruského konzulátu

„V Německu, v Lipsku, našli na letišti nějaký spadlý dron. Usoudili, že ten dron se podobá těm – nemohou však potvrdit, že by se jednalo o jednoznačný závěr. Podobá se dronům, které používá Ruská federace. A na základě tohoto předpokladu, domněnky, hádání, jak chcete, přijali oficiální rozhodnutí uzavřít náš poslední zbývající generální konzulát v Německu, v Bonnu, a také uzavřít Ruský dům v Německu.“

Uzavření posledního ruského konzulátu není obyčejným administrativním opatřením. Je to likvidace dalšího komunikačního kanálu právě v době, kdy by Evropa měla kontakty s jadernou velmocí rozšiřovat. Jestliže mezi dvěma vojenskými bloky narůstá napětí, potom se odpovědní státníci snaží udržet co nejvíce diplomatických pojistek. Jestliže se však někdo připravuje na dlouhodobou konfrontaci, začne tyto pojistky odpojovat.

Moskva už oznámila [2], že odpoví uzavřením poboček německého Goethe-Institutu v Moskvě, Petrohradu a Jekatěrinburgu. Výsledkem tedy nebude větší bezpečnost, ale další zpřetrhání vztahů, zmenšení prostoru pro komunikaci a prohloubení obrazu nepřítele na obou stranách.

Macinka předvolal velvyslankyni a odvolal se na tajné služby a potom dal rozhovor anonymnímu provokatérovi v kukle

Do eskalační akce se okamžitě zapojila rovněž Česká republika. Ministr zahraničí Petr Macinka si předvolal ruskou velvyslankyni Annu Ponomarjovovou a vyjádřil Německu plnou solidaritu. Český ministr odmítl ruské vysvětlení incidentu jako provokace a prohlásil [3], že česká strana disponuje „přesvědčivými informacemi“ od Německa a vlastními poznatky dvou českých tajných služeb.

A jsme znovu u stejného problému. Jaké informace? Jaké důkazy? Co přesně zjistily české tajné služby o události na německém letišti? Dokládají tyto poznatky ruský původ součástek, ruskou národnost podezřelých, anebo skutečný rozkaz ruského státního orgánu? To jsou tři naprosto odlišné věci, které se v politické komunikaci záměrně slévají do jediného obvinění: „Udělalo to Rusko.“

Černínský palác sice ve svém prohlášení formálně vyzval Rusko k hledání mírového řešení války na Ukrajině, ale tato fráze působí ve světle skutečných kroků jako povinná diplomatická dekorace. Česká republika současně podporuje další dodávky zbraní, dronů a dělostřelecké munice na Ukrajinu, připojuje se k protiruským diplomatickým opatřením a bez veřejné prezentace důkazů přijímá zpravodajský závěr spojenců za vlastní.

Ministr zahraničí Petr Macinka s mužem v kukle ve studiu

Macinkovo vystupování je o to absurdnější, že ministr ve stejnou dobu čelí skandálu kvůli rozhovoru s anonymním zakukleným provokatérem. V místnosti se podle zveřejněných informací nacházely atrapy pistolí, pod stolem falešná bomba a v nápoji mělo být projímadlo. Macinka tvrdí, že lest rozpoznal, přesto na místo dorazil a rozhovoru se účastnil. Média nyní oprávněně řeší [4], jakým způsobem fungovala ministrova ochrana a proč prostor nebyl řádně zabezpečen.

Ministr, který se nechá posadit ke stolu s neznámým mužem v kukle v místnosti plné atrap zbraní, současně českým občanům oznamuje, že mají bez možnosti kontroly důvěřovat jeho hodnocení tajných informací o ruské odpovědnosti za incident v Německu. To není pouze groteskní kontrast. Je to obraz kvality evropské zahraniční politiky.

Moskva zařadila Česko těsně za „lídry“ neonacistického žebříčku

Ruské ministerstvo zahraničí zveřejnilo novou zprávu o glorifikaci nacismu, šíření neonacismu, rusofobii a ničení památníků osvoboditelů. Podle jeho hodnocení je nejhorší situace na Ukrajině a v pobaltských státech. Hned za těmito „lídry antirankingu“ ruská diplomacie zařadila [5] Polsko a Českou republiku. Formulace je tedy přesnější než zkratka, že Česko bylo označeno přímo za jednu z úplně hlavních evropských bašt, ale politický význam se tím příliš nemění: Moskva ČR řadí mezi země, v nichž podle ní probíhá mimořádně intenzivní rehabilitace nacistických kolaborantů, rusofobie a přepisování výsledků II. světové války.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov

Zařazení Česka do této skupiny nepřišlo kvůli jednomu Macinkovu předvolání velvyslankyně. Je výsledkem dlouhodobého procesu: odstraňování sovětských pomníků, přepisování historických rolí, tolerování symboliky ukrajinských nacionalistických formací a stále agresivnějšího veřejného jazyka namířeného proti Rusku. Macinkův krok pouze názorně dokládá, že česká zahraniční politika v tomto směru pokračuje bez ohledu na změny politických figur.

Česká republika se tak znovu přimyká k Německu jako menší středoevropský přívěsek jeho mocenského projektu. Pokud by na horizontu roku 2030 skutečně došlo k válce NATO s Ruskem, Praha by téměř jistě nastoupila vedle Berlína. V historicky převrácených kulisách by se opakoval starý model: český průmysl, české území a čeští občané by posloužili německému válečnému tažení na východ.

Mír zmizel a jeho místo zaujal program Readiness 2030

Evropská komise se svým cílem nijak netají. Program nazvaný ReArm Europe, později marketingově přejmenovaný na Readiness 2030, má mobilizovat až 800 miliard eur na vojenské výdaje. Sama Komise svůj plán popisuje [6] jako mimořádný investiční skok, který má Evropu učinit vojensky připravenou nejpozději do roku 2030. Nejde tedy o okrajovou debatu několika generálů. Jde o oficiální program Evropské unie.

Jeho součástí je uvolnění rozpočtových pravidel pro zbrojení, až 150 miliard eur společných úvěrů, využití veřejných i soukromých peněz, zapojení Evropské investiční banky a přesměrování části stávajících evropských fondů do obranného průmyslu. Lavrov se ostře pustil také do předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, kterou Moskva viní z pokusu převádět další pravomoci národních vlád do rukou Evropské komise.

VIDEO 2: Lavrov o Ursule von der Leyenové a „evropských hodnotách“

„Ursula von der Leyenová, kterou nazýváme ‚führerka Ursula‘, se snaží přetáhnout do Evropské komise ty kompetence a pravomoci, které podle rozhodnutí celé Evropské unie nebyly převedeny do Bruselu, ale zůstávají v rukou národních vlád. A tato tendence se u ní projevuje velmi silně. Před několika lety, když jsme zahájili speciální vojenskou operaci, na otázku: ‚A co teď? Vybuchly tam Severní proudy, to je ruský plyn,‘ odpověděla: ‚Ano, naši voliči budou trpět, protože ceny energie budou podstatně vyšší. Ale musíme trpět, aby ukrajinský lid hájil naše evropské hodnoty.‘ Nikdo se jí nezeptal, co jsou to za evropské hodnoty? Pokud zákonný zákaz ruského jazyka ve vzdělávání, v kultuře, v každodenním životě a v médiích odráží evropské hodnoty, pak prosím, vítejte zpět v nacismu pro Evropu.“

Vojenská mobilizace skutečně poskytuje Bruselu ideální nástroj pro další centralizaci. Pod heslem naléhavého ohrožení lze obcházet rozpočtové limity, společně se zadlužovat, určovat členským zemím priority a postupně převádět obranu – jednu ze základních kompetencí suverénního státu – pod nadnárodní řízení. Veřejnost přitom nemá být partnerem rozhodování. Má být psychologicky zpracovaným plátcem účtu.

V překladu do normálního jazyka: peníze, které budou chybět na infrastrukturu, bydlení, zdravotnictví, důchody, rodinnou politiku a energie, potečou do raket, dronů, munice, tanků a systémů protivzdušné obrany. Generální tajemník NATO Mark Rutte dokonce varoval [7], že Rusko by mohlo být během pěti let připraveno zaútočit na alianci, a požadoval zvýšení výdajů až na pět procent HDP, z toho 3,5 procenta na přímé vojenské výdaje. NATO požaduje násobné zvýšení kapacit protivzdušné obrany, tisíce dalších obrněných vozidel a miliony kusů dělostřelecké munice.

Takový účet nelze občanům prodat bez nepřítele. Evropské vlády potřebují casus belli nikoliv nutně pro okamžité vyhlášení války, ale pro ekonomickou mobilizaci před válkou. Potřebují společnost přesvědčit, že astronomické zbrojní výdaje nejsou politickou volbou, nýbrž otázkou přežití. Každý dron, každý požár a každý neobjasněný incident se proto stává součástí jediného příběhu: Rusko už útočí a Evropa se musí připravit.

Válečná výroba jako nový motor evropské ekonomiky

Evropský průmyslový model postavený na dostupných ruských surovinách, německé průmyslové výrobě a exportu na světové trhy se rozpadá. Energie jsou drahé, konkurenceschopnost klesá a část výroby se přesouvá mimo Evropu. Namísto obnovy ekonomických vztahů přichází nový recept: vojensko-průmyslový komplex financovaný veřejnými dluhy.

Podobnost s Německem po roce 1933 nespočívá v totožnosti režimů, ale v použité ekonomické logice. Také Hitlerův režim využil masivní státní zakázky, zadlužení, infrastrukturu a zbrojní výrobu jako motor hospodářské mobilizace. Zbrojení dočasně vytváří pracovní místa, zvyšuje průmyslovou produkci a dovoluje politikům vykazovat růst. Jenže vyrobené zbraně nevytvářejí běžný blahobyt. Jejich ekonomický a politický smysl se završuje teprve tehdy, když jsou nasazeny, spotřebovány a nahrazeny novými.

VIDEO 3: Lavrov o historické úloze Evropy a jejím současném směřování

„Evropa není připravena čestně spolupracovat, neumí čestně spolupracovat. A když už mluvíme o Evropě, po půl tisíciletí, více než pět set let, byla hlavním zdrojem všech neštěstí a pohrom, které postihovaly lidstvo. Zdrojem dvou světových válek. Zdrojem současné situace, kdy se prostě utopili, již sami se utopili v záplavě sankcí a nezákonných omezení, jimiž se snaží hájit své, jak se domnívají, právo na pokračující hegemonii ve světových záležitostech.“

Proto je nebezpečné budovat ekonomický „powerhouse“ na vojenské výrobě. Jakmile na zbrojních zakázkách začnou záviset továrny, regiony, banky, investiční fondy a statisíce pracovních míst, vytvoří se mocenská skupina, která bude potřebovat trvalé napětí a nepřetržitou výrobu nepřítele. Jeho výrok je ruskou interpretací evropských dějin, ale nelze popřít, že dvě světové války skutečně vznikly v Evropě a byly výsledkem soupeření evropských mocností. O to absurdnější je přesvědčení dnešních lídrů, že bezpečnost lze znovu vybudovat pomocí horečného zbrojení, likvidace diplomacie a kolektivní psychózy.

Sabotáže budou používány jako palivo pro další eskalaci

Napětí dále zvyšuje série incidentů v Německu. Ve čtvrtek došlo k podezřelému žhářskému útoku [8] na staveništi u mnichovského sídla společnosti Rohde & Schwarz, která vyrábí radary a protidronové systémy. Zápalná zařízení byla nalezena rovněž u výrobce dronů Helsing a policie zadržela dva bulharské občany. Německo současně vyšetřuje sabotáže rozvodných zařízení a další útoky na infrastrukturu.

Zatím nejsou veřejně doloženy důkazy, že právě tento žhářský útok řídilo Rusko. To však nezabrání tomu, aby byl celý soubor případů mediálně zasazen do rámce „ruské hybridní války“. Rozdílné události s různými pachateli, motivy a důkazní situací se slévají do jediného proudu, z něhož má občan získat dojem, že ruský útok již fakticky probíhá. Právě tak se vyrábí společenský souhlas se zbrojením. Ne jedním velkým důkazem, ale stovkami menších zpráv, obvinění a znepokojivých titulků.

Současná kampaň nevznikla po lipském incidentu a nezačala ani v únoru 2022. Její základy byly položeny nejpozději v roce 2014. Od té doby byli Rusové postupně vykreslováni jako kolektivní hrozba, ruští sportovci a umělci vytlačováni z mezinárodního prostoru, ruská média zakazována a jakékoliv upozornění na ukrajinský nacionalismus označováno za kremelskou propagandu.

Vytvoření vyvrhele vždy předchází mobilizaci proti němu. Nejprve musí být odstraněna empatie, potom hospodářské vztahy, následně kultura a nakonec diplomacie. Teprve poté lze veřejnosti oznámit, že nepřítel rozumí pouze síle a že na zbrojení neexistuje alternativa. Evropa se dnes nachází hluboko v této posloupnosti. Diplomatické a kulturní styky s Ruskem jsou systematicky rušeny, přičemž každý další incident slouží jako argument, proč uzavřít poslední zbývající dveře.

Po 20. září může přijít další zlom

Na ruském internetu přibývají obavy, co nastane po skončení voleb do Státní dumy 20. září. Rusko může po volbách přistoupit k tvrdším rozhodnutím, další mobilizaci zdrojů nebo zásadní změně vedení války. Současně na ruské území dopadají drony a rakety vyrobené nebo financované zeměmi NATO. Evropští politici se přitom tváří, že mohou Rusko dlouhodobě ostřelovat prostřednictvím Ukrajiny, likvidovat jeho diplomatické zastoupení a současně očekávat, že Moskva nikdy neodpoví přímo proti evropským zájmům. To je nebezpečná iluze.

Vladimir Putin, prezident Ruské federace a jeho vzkaz Evropě…

Petr Macinka a jemu podobní politici nezatahují Českou republiku do abstraktního konfliktu odehrávajícího se tisíce kilometrů daleko. Postupně vytvářejí stav, v němž se ČR stává logistickou, průmyslovou a politickou součástí války proti jaderné velmoci. Každá další dodávka zbraní, každý bezpodmínečně a nekriticky převzatý zpravodajský závěr od německé BND, britské MI-6 či ukrajinské GUR a každé uzavřené diplomatické zastoupení posouvají zemi o krok blíže k přímé konfrontaci s Ruskem.

Evropa si umyla ruce od míru. Namísto diplomatické architektury buduje válečnou ekonomiku, namísto jednání vytváří seznamy nepřátel a namísto důkazů žádá občany o slepou víru v tajné služby. Lipský dron je pouze nejnovější záminkou. Skutečným cílem je společenský souhlas s astronomickými výdaji na zbrojení a s transformací evropské ekonomiky na válečný stroj. Až bude tento stroj v roce 2030 dokončen, bude potřebovat jediné: nepřítele, proti kterému bude možné jej použít.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Zelenský pohrozil světovým aerolinkám, že ruské nebe zaplní ukrajinské drony, a proto civilní letecká přeprava v Rusku prý už není bezpečná! Putin to vyhodnotil jako státní terorismus, zatímco v Kyjevě se střílelo mezi důstojníky SBU a GUR kvůli unesenému zástupci RDK! Slava kokainy!

Zelený feťák a vůdce kyjevské junty Zelenský překročil další práh eskalace, za kterým už nezačíná vojenská operace proti armádě protivníka, ale vědomé vytváření strachu v civilní letecké dopravě. V novém videoposelství varoval zahraniční aerolinky, pojišťovny a všechny provozovatele, kteří používají ruská letiště a ruský vzdušný prostor, že ruské nebe se stává nebezpečným, protože v něm budou létat ukrajinské drony. Současně připojil povinnou slovní pojistku, že Ukrajina prý civilní letadla neohrožuje. Jenže právě tato dvě sdělení se navzájem vylučují.

Po dojezdu.

Drogově závislá hlava státu veřejně oznamuje, že její ozbrojené síly zaplní dálkovými útočnými prostředky vzdušný prostor, kterým prolétají dopravní letadla, nejde už pouze o popis válečného rizika. Je to nátlakové sdělení určené aerolinkám, pojišťovnám, cestujícím a vládám třetích zemí.

Jeho praktický význam je jednoduchý: přestaňte létat do Ruska, jinak ponesete riziko následků. A právě v tom spočívá mafiánská konstrukce celého projevu. Ňuchačenko formálně tvrdí, že vám nechce ublížit, a současně vás upozorňuje, že prostor, do něhož hodlá posílat zbraně, už pro vás nebude bezpečný. Prostě mafie.

Zelenského varování aerolinkám zní jako mafiánská nabídka – buď nás poslechnete, anebo vaše letadla budou hořet!

Zelenský v projevu vykazoval známky dojezdu po konzumaci koksu. Natahoval nos, v projevu hlasitě nasával vzduch do nosu, prostě dojížděl koksové občerstvení. V projevu se obrátil nejen na dopravce, ale výslovně také na pojistitele. To není náhodná formulace. Moderní civilní letectví nestojí pouze na povoleních a letových koridorech, ale také na pojistném krytí.

Pokud pojišťovny vyhodnotí trasu jako válečné nebo nepřijatelné riziko, mohou zvýšit sazby, omezit krytí, případně let fakticky znemožnit. Kyjev se proto nepokusil uzavřít ruské nebe vojenskou převahou. Pokusil se ho uzavřít mafiánským vydíráním. Podle agenturních zpráv Ukrajina zároveň tlačí na Mezinárodní organizaci pro civilní letectví ICAO, aby používání ruského vzdušného prostoru odrazovala. Ta stanovuje a koordinuje mezinárodní standardy civilního letectví, nemůže však sama jednoduše vyhlásit ruské nebe za uzavřené jen na základě politického požadavku Kyjeva.

Přepis videa:

„Dnes chceme varovat každou leteckou společnost, která využívá ruský vzdušný prostor, každého pojistitele a všechny, kdo stále využívají klíčová ruská letiště. Ruské nebe se stává zcela nebezpečným. Ukrajina neohrožuje civilní letectví jako takové ani žádné civilní letadlo. Prostě v ruském vzdušném prostoru budou drony, a to je třeba brát v úvahu.

Ačkoli ruské úřady o tom neinformují náležitým způsobem, ruský vzdušný prostor bude de facto uzavřen. Válka, kterou rozpoutalo Rusko, uzavírá jeho vzdušný prostor. My na Ukrajině nechceme ztráty nevinných životů, proto varujeme partnery: v ruském vzdušném prostoru již neexistují bezpečné podmínky.

Je důležité, aby to slyšeli velvyslanci států, kteří působí zde na Ukrajině, i velvyslanci působící v Moskvě. Každý z nich přesně ví, co ruská válka znamená pro naši Ukrajinu, pro naše lidi, a musí tuto informaci předat do svých hlavních měst. Je důležité, aby to vyslyšely příslušné letecké společnosti, které v současné době létají především na letiště v Moskvě, v Petrohradu a do dalších klíčových ruských destinací.“

Zelenského slova přicházejí ve chvíli, kdy Ukrajina rozšiřuje dálkové dronové útoky hluboko do ruského území a podle zveřejněných informací chce jejich intenzitu dále zvyšovat. Cílem už nejsou jen rafinerie, letiště a vojenské objekty. V posledních týdnech byly opakovaně zasaženy také rozsáhlé logistické areály společností Wildberries a Ozon. Kyjev tím otevřel novou kapitolu války proti civilní zásobovací infrastruktuře. Teď zjevně zjišťuje, že Moskva umí stejnou doktrínu použít v podstatně větším měřítku.

Ňuchačeko se pokusil odpovědnost předem přenést na Rusko, zahraniční dopravce a jejich pojistitele. Ukrajina prý civilní letectví neohrožuje, ale současně bude do ruského vzdušného prostoru posílat drony v takovém množství, že v něm přestanou existovat bezpečné podmínky. To není uklidnění.

To je předběžné vytváření alibi pro případ, že některý útok jednou skončí tragédií. Je to mluva mafiána. A přitom je to Žid, po matce i oo otci. Panečku, to je chucpe. A mluví jako gangster ze 30. let minulého století v Chicagu. Zelenského projev je nebezpečný právě proto, že jde o politické sdělení. Tedy o výrok o chystaném státním terorismu.

Kyjev zapálil Wildberries, Moskva odpověděla úderem na ukrajinskou logistiku

Pozadím Zelenského výhrůžného poselství je rozšiřující se válka proti skladům, třídicím centrům a zásobovacím řetězcům. Ukrajinské drony od poloviny července útočily na rozsáhlé logistické komplexy Wildberries a později také na areály společnosti Ozon.

Podle ukrajinských médií bylo vyřazeno osm z deseti největších logistických center Wildberries, která představovala více než 81 procent jejich společné skladové plochy. Tyto údaje nelze nezávisle ověřit v celém rozsahu, samotná série zásahů však potvrzena byla.

Rusko následně zesílilo údery na ukrajinskou logistickou a hospodářskou infrastrukturu. Zasažena byla třídicí centra Nova Pošta, sklady potravin, obchodní provozy a další objekty sloužící zásobování. Ukrajinský ministr zemědělství Taras Vysockyj podle Reuters uvedl, že byla zničena přibližně devadesátiprocentní část potravinové logistiky provozované maloobchodními řetězci, přesto odmítl, že by Ukrajině hrozil plošný nedostatek potravin. V některých kyjevských obchodech se ale objevily výpadky základního zboží.

Sklady Wildberries

To je tvrdá odpověď na strategii, kterou Kyjev sám pomáhal zavést. Jestliže jsou civilní sklady v Rusku prohlášeny za legitimní cíle proto, že nepřímo podporují fungování válčícího státu, stejnou logiku může Moskva obrátit proti ukrajinskému zásobování. Rusko má přitom více úderných prostředků, větší výrobní kapacity a Ukrajina trpí nedostatkem drahých raket protivzdušné obrany.

Výsledek je tudíž předvídatelný. Každá eskalace, kterou Kyjev zahájí jako symbolické přenesení války do Ruska, se může vrátit v několikanásobně větším objemu. Právě zde lze hledat politickou logiku Zelenského vystoupení. Pokud Kyjev nedokáže zastavit ruské údery a nemá dost prostředků k ochraně vlastní logistiky, může se pokusit zvýšit cenu války tlakem na ruskou civilní ekonomiku a mezinárodní dopravu.

Výhrůžka aerolinkám potom není projevem síly, ale přiznáním asymetrické slabosti. Ukrajinské vedení nemůže uzavřít ruské nebe, a proto se snaží přimět svět, aby se mu začal vyhýbat ze strachu, že ukrajinské drony začnou shazovat civilní západní Boeingy a Airbusy.

Putin odpověděl jedinou větou: S teroristy se nejedná!

Vladimir Putin na Zelenského prohlášení reagoval během tiskové konference v Biškeku na okraji summitu Šanghajské organizace pro spolupráci. Nejprve připustil, že konkrétní výrok neslyšel. Jakmile mu novinář jeho obsah stručně popsal, označil jej za výzvu ke státnímu terorismu. Současně spojil ukrajinskou rétoriku se snahou Kyjeva obnovit jednání a usilovat o osobní setkání.

Putinova odpověď byla politicky jasná. Moskva se dlouhodobě upozorňuje na ukrajinské dálkové útoky jako teroristickou činnost. Tentokrát ale Zelenský dodal Kremlu mimořádně použitelný materiál. Když ukrajinský prezident sám spojuje budoucí přítomnost ukrajinských dronů s nebezpečím pro civilní letectví v Rusku, Kreml už nemusí konstruovat vlastní interpretaci. Stačí mu opakovat Zelenského slova.

Přepis videa:

Vladimir Putin: „Jaké prohlášení?“

Novinář: „Zelenský prohlásil, že pro nás není bezpečné létat.“

Vladimir Putin: „Ano. No, poslyšte, já jsem takové výroky neslyšel, ale pokud to bylo řečeno nahlas, pak je to prostě výzva ke státnímu terorismu. A upozorňuji, že nás žádají o obnovení jednání, žádají o osobní setkání. S teroristy se nejedná! Ale to je první věc. A druhá věc v téže souvislosti: pokud, nedej bože, k takovým tragédiím dojde, najdeme způsob, jak na to reagovat. O tom ať nikdo nepochybuje!“

Putin navíc připojil přímé varování, že pokud by došlo k letecké tragédii, Rusko najde způsob odpovědi. Ani tato věta nemůže být brána na lehkou váhu. Vzniká tak eskalační spirála, v níž jedna strana oznamuje, že protivníkův vzdušný prostor nebude bezpečný, a druhá strana předem slibuje odvetu za případnou katastrofu. Mezi těmito politickými výhrůžkami se přitom budou pohybovat civilní posádky a cestující, kteří s válkou nemají nic společného.

V Kyjevě se mezitím nestřílelo na Rusy, ale mezi vlastními službami. A to dokonce dvakrát po sobě

Do tohoto obrazu zapadla téměř groteskním způsobem přestřelka v kyjevské čtvrti Berezňaky. V noci z úterý na středu poprvé a následně ráno podruhé se v okolí ulice Jurije Šumského ozývala střelba, policie uzavřela oblast a na sociálních sítích se objevila svědecká videa. Ukrajinská média s odvoláním na své zdroje uvedla, že proti sobě stáli příslušníci civilní kontrarozvědky SBU a vojenské rozvědky GUR. Níže máte video z noční střelby.

Oficiální verze SBU tvrdí, že její vyšetřovací skupina prováděla úkony v případu připravovaného teroristického útoku ruské FSB. Skupina ozbrojených mužů jí měla zablokovat cestu a zaútočit na ni. SBU proto povolala speciální jednotku Alfa, která použila zbraně a útočníky zadržela. Ukázalo se ale, že zadržení patří k jedné z jednotek ukrajinských obranných sil. Ráno přitom SBU a GUR společně oznámily, že překazily ruský plán na atentát proti představiteli ruské opozice bojující na ukrajinské straně.

Válka tajných služeb v Kyjevě na ulici i za bílého dne

Jenže mediální rekonstrukce ukazuje podstatně chaotičtější příběh. Konflikt souvisí se zmizením Stěpana Kaplunova, zástupce velitele Ruského dobrovolnického sboru pro bojovou činnost. RDK už 1. září oznámil, že Kaplunova několik dní předtím unesli neznámí lidé ze dvora jeho domu. Jeho kolegové se obrátili na SBU, GUR i Státní úřad pro vyšetřování, ale nedostali jasnou odpověď, kde se nachází a z čeho je obviněn. Níže je video ze druhé střelby mezi SBU a GUR ve středu ráno.

Podle zdrojů ukrajinských a západních médií Kaplunova zadržela SBU, zatímco RDK působí pod patronátem GUR. Když příslušníci vojenské rozvědky přijeli k objektu spojovanému s jeho zadržením, následovala konfrontace a střelba. Důvěryhodnější zdroje v první bilanci uváděly tři zraněné na straně GUR. Kaplunovův právník a některá další média hovořila o jednom mrtvém příslušníkovi GUR a dvou těžce zraněných, tato bilance však v okamžiku vzniku článku nebyla oficiálně potvrzena. Tvrzení, že zahynul pracovník SBU, dostupným potvrzeným zprávám neodpovídá.

Call centra a kryptoměnové klíče? Slava kokainy!

Na Telegramu se okamžitě rozšířila verze z okruhu antikorupčních skupin, že v pozadí konfliktu nejsou žádní ruští teroristé, ale výnosy z nelegálních ukrajinských call center. Ta se mají specializovat na podvodné telefonáty do zemí Evropské unie a vylákávají z obětí peníze z bankovních účtů.

Kaplunov měl podle těchto tvrzení kontrolovat kryptoměnové účty nebo přístupové klíče a příslušníci SBU a GUR se měli střetnout o kontrolu nad penězi. Tato verze by vysvětlovala intenzitu konfliktu i údajný únos, ale v tuto chvíli pro ni nejsou veřejně dostupné ověřitelné důkazy. A zjevně nikdy nebudou, o to se Kyjev postará, jen co opustí podzemní bunkr v obrněném vlaku. Jako ve vtipném AI videu níže. Slava kokainy!

Pro Zelenského režim je to ničivý obraz. Prezident na jedné straně varuje světové aerolinky před ukrajinskými drony v ruském nebi a vystupuje jako vrchní velitel státu, který údajně řídí strategickou eskalaci. Na druhé straně se mu v hlavním městě střetnou dvě nejmocnější bezpečnostní struktury kvůli sporu o člověka z ozbrojené ruské exilové jednotky. SBU hovoří o vyšetřování terorismu,

GUR chrání své lidi a v ulicích Kyjeva se střílí agenti civilní a vojenské rozvědky Ukrajiny mezi sebou. Jedná se o systémový rozklad zhrouceného ukrajinského státu, kterému už nezbylo nic jiného, než se uchylovat k terorismu za frenetického potlesku euronacistů v Bruselu a sionistických biřiců v Londýně.

Ukrajina se topí v korupčních skandálech okolo Zelenského, jeho pravá ruka uprchla do Izraele, na ulicích v Kyjevě se střílí mezi sebou agenti dvou ukrajinských tajných služeb a samotný Zelenský, jen krátce po malém sjetí se na koksu, vyhrožuje světovým aerolinkám a jejich cestujícím. Taková je realita zhroucené Ukrajiny. A po 20. září po volbách do ruské Státní dumy se začnou dít věci. Zima se blíží a když ukrajinská loď jde ke dnu, každý námořník ví, že jako první ze všech, dříve než samotní námořníci, prchají z lodi krysy! A taková je pravda o Ukrajině!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Islanďané mají štěstí, že odmítli rozhovory o vstupu do EU! Jinak by brzy mohli přijít o přídavky na děti, předčasné důchody a zdravotní benefity jako Němci! Merz úplně zešílel a prohlásil, že výdaje na zbrojení jsou přednější než přídavky na děti, a že odchod mladých Němců do ciziny nevadí, čtyři z pěti mladých prý tady zatím zůstávají!

Islandští voliči jako kdyby dostali několik hodin po referendu názornou ukázku toho, před čím právě zachránili vlastní zemi. V sobotu odmítli pokračování rozhovorů o vstupu Islandu do Evropské unie a hned v neděli usedl německý kancléř Friedrich Merz před kamery veřejnoprávní televize ARD, aby Němcům vysvětlil, že na rodičovské příspěvky, předčasné důchody a dostupnou zdravotní péči už zřejmě nebudou peníze, protože absolutní prioritu dostane přezbrojení Bundeswehru a pokračování války na Ukrajině!

Kontrast snad ani nemohl být dokonalejší. Zatímco Islanďané si v referendu podrželi právo rozhodovat o vlastní zemi, německý kancléř veřejně oznámil, že sociální jistoty obyvatel největší ekonomiky Evropské unie musejí ustoupit zbrojení. A aby toho nebylo málo, ve stejném rozhovoru prakticky odbyl i varovný průzkum, podle kterého každý pátý mladý člověk v Německu konkrétně plánuje odchod do zahraničí.

Plánované výdaje na obranu Německa

Islandské referendum se přitom vůbec netýkalo přímého vstupu do Evropské unie. Voliči rozhodovali pouze o tom, zda mají být obnoveny přístupové rozhovory, které Island přerušil v roce 2013. Přesto se 52,8 procenta hlasujících vyslovilo [1] proti a pouze 47,2 procenta pro obnovení jednání. K urnám přišlo přibližně 82,5 procenta voličů, takže výsledek rozhodně nelze smést ze stolu jako produkt nezájmu nebo nízké účasti.

Islanďané zkrátka viděli, kam se Evropská unie ubírá, a většina z nich zatáhla za ruční brzdu ještě předtím, než se jejich země dostala do soukolí, ze kterého se později vystupuje jen za cenu obrovských politických a ekonomických otřesů.

Merz Němcům oznámil, že zbraně jsou důležitější než rodiny

Friedrich Merz vystoupil v pořadu ARD Sommerinterview v neděli 30. srpna, tedy pouhý den po islandském referendu. Moderátor mu předložil čísla, která by ještě před několika lety působila jako rozpočtové údaje země připravující se na světovou válku. Německé výdaje na obranu mají podle údajů uvedených v rozhovoru dosáhnout v letošním roce 82 miliard eur, v roce 2027 již 109 miliard, v roce 2028 celkem 153 miliard a v roce 2029 dokonce 162 miliard eur.

K tomu má Německo každoročně poskytovat dalších 10 miliard eur přímo Ukrajině. Nejde tedy o jednorázovou pomoc, ale o dlouhodobý finanční závazek směřující k udržování ukrajinského válečného aparátu. Jestliže by tato částka zůstala zachována po dobu deseti let, šlo by o dalších 100 miliard eur nad rámec samotného přezbrojování Bundeswehru.

Moderátor: V letošním roce plánuje spolková vláda výdaje na zbrojení ve výši 82 miliard eur, v příštím roce již 109 miliard eur na rozpočet obrany, v roce 2028 to bude 153 miliard a v roce příštích spolkových voleb v roce 2029 to bude 162 miliard eur ročně. K tomu ještě každoročně 10 miliard eur přímo na podporu Ukrajiny. Pane spolkový kancléři, dokážete občanům vysvětlit takové gigantické částky, když se snižuje rodičovský příspěvek, když se mají zrušit předčasné důchody a když rostou doplatky za léky?

Friedrich Merz: O těchto otázkách jsme v kabinetu dlouho diskutovali a nejde o rozhodnutí, které bych učinil sám, ale považuji je za správné. Sám jste to řekl: musíme napravit deficity posledních patnácti let. Bundeswehr není tam, kde by měl být. V Německu se musíme umět bránit. Je to zjevně nezbytné. A k čemu nám bude i ten nejkrásnější rodičovský příspěvek, když ztratíme svou svobodu a mír v Evropě bude ohrožen? Svoboda a mír jsou prioritou, kterou musíme naplnit, které musíme dosáhnout, abychom byli zemí, v níž se může projevit i hospodářský rozvoj.

Moderátor: Občané by se však ptali, zda lze obranyschopnost tak přímo měřit takovými částkami v eurech. Když se v tomto odvětví poptáte, uslyšíte slova jako „zlatá horečka“ nebo „šampaňská nálada“. Vidíte v tom problém, že se právě teď utrácejí takové částky, které jsou příliš vysoké?

Friedrich Merz: To je diskuse, kterou samozřejmě vnímám. Proto jsme se také s ministrem obrany dohodli, že nyní ještě jednou prověříme všechna zadávací řízení a zadávací záměry. Chceme mít moderní Bundeswehr. Nechceme se vracet ke starým zbraňovým systémům.

Merzova věta o tom, „k čemu nám bude i ten nejkrásnější rodičovský příspěvek“, okamžitě zastínila prakticky všechno ostatní, co v rozhovoru zaznělo. Kancléř sice doslova neřekl, že rodičovský příspěvek bude úplně zrušen, ale jeho politická hierarchie byla naprosto srozumitelná: jestliže bude vláda vybírat mezi sociálními jistotami německých rodin a dalšími stovkami miliard pro zbrojní průmysl, přednost dostanou zbraně.

Autenticitu výroku potvrzuje [2] nejen záznam samotné ARD, ale i německé agenturní zpravodajství, které Merzovu formulaci citovalo. Německá média následně otevřeně popsala rozpočtový konflikt jako střet mezi rodičovským příspěvkem a obranou. Jinými slovy, nejde o přehnanou interpretaci několika kritiků na sociálních sítích. Takto byl kancléřův výrok pochopen i uvnitř samotného Německa.

Nejdříve děti, potom důchody a nakonec spoluúčast pacientů

V rozhovoru nebyl rodičovský příspěvek zmíněn izolovaně. Moderátor jej zasadil do jedné řady se zrušením možnosti předčasného důchodu a se zvyšováním doplatků za léky. To je mimořádně důležité, protože tím vznikl celkový obraz nové německé rozpočtové doktríny: obyvatelstvo se má uskromnit, zatímco vojenské výdaje mají během několika let prakticky explodovat.

Plány na zásadní reformu německého důchodového systému skutečně existují. Merz podpořil [3] doporučení, podle kterého by se měl důchodový věk postupně navázat na rostoucí délku života a současně by měla být odstraněna možnost odcházet do předčasného důchodu bez krácení penze po odpracování předepsaného počtu let. Nejde tedy o smyšlený strašák sociálních sítí, ale o součást reálně diskutované reformy.

Německým občanům se předkládá stále stejný argument: stát nemá dost peněz na zachování dosavadní úrovně sociálního systému. Když však přijde řeč na Bundeswehr, nákup zbraní nebo financování Ukrajiny, omezené rozpočtové možnosti náhle mizí. Na obranu má být v roce 2029 připraveno 162 miliard eur a vedle toho dalších 10 miliard pro Kyjev. Na rodiče, důchodce a pacienty se ale vytahuje účetní kalkulačka a vysvětluje se jim, že musejí pochopit vážnost situace.

Tohle je přesně ten politický model, před kterým islandští voliči instinktivně ustoupili. Evropská unie se stále méně prezentuje jako projekt prosperity, volného obchodu a rostoucí životní úrovně. Stále více se mění v politicko-vojenský blok, jehož vedení žádá od obyvatel oběti ve jménu konfrontace s Ruskem, zatímco obrovské finanční proudy míří do zbrojních koncernů.

Každý pátý mladý Němec chce odejít? Merz má radost ze zbývajících čtyř

Jestliže výrok o rodičovském příspěvku působil jako ukázka sociální necitlivosti, Merzova reakce na odchod mladých lidí už připomínala politickou autodestrukci. Kancléř dostal otázku na výsledky studie „Jugend in Deutschland 2026“, podle které 21 procent lidí ve věku od 14 do 29 let konkrétně plánuje odchod do zahraničí. Dalších 41 procent si dokáže představit, že by Německo trvale opustilo.

Výzkum proběhl mezi 9. lednem a 9. únorem 2026 na reprezentativním vzorku přibližně 2 000 mladých lidí. Studie mezi hlavními problémy uvádí [4] finanční nejistotu, rostoucí náklady na bydlení, dluhy, obavy z pracovního uplatnění, psychický tlak a ztrátu důvěry v budoucnost země.

K tomu se přidává nespokojenost části mladých Němců s migrační politikou, bezpečnostní situací, stále tvrdší regulací veřejné diskuse a pocitem, že politické vedení země problémy neřeší, ale pouze trestá jejich pojmenovávání. Merz měl před sebou příležitost projevit alespoň základní pochopení. Místo toho vytáhl argument, že čtyři z pěti mladých lidí přece zůstávají.

Moderátorka: Jak si tedy vysvětlujete, že každý pátý mladý člověk uvažuje o odchodu z Německa?

Friedrich Merz: Vždyť to znamená, že čtyři z pěti lidí si myslí, že se vyplatí pracovat v Německu. A že mnoho lidí uvažuje o tom, zda by se neměli přestěhovat někam jinam, je přece zcela v pořádku. Vždycky se jen zeptám: Kam byste tedy rádi odešli, když je to jinde tolik lepší než v Německu?

Moderátorka: Napište nám to do chatu.

Taková odpověď je politicky neuvěřitelná. Každý pátý mladý člověk představuje pětinu nastupující generace, budoucích zaměstnanců, podnikatelů, techniků, lékařů, řemeslníků a daňových poplatníků. Stát, který se potýká se stárnutím populace a nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, by měl podobný výsledek považovat za poplach nejvyššího stupně. Německý kancléř ho však obrátil v optimistickou statistiku, protože čtyři lidé z pěti zatím neutekli.

Slovo „zatím“ je přitom rozhodující. Studie totiž neříká, že zbývající čtyři pětiny jsou se životem v Německu spokojené. Pouze jedna pětina již konkrétně plánuje odchod a podstatně větší část mladé generace o něm alespoň uvažuje. Merz tedy prezentoval jako úspěch skutečnost, že se většina mladých lidí dosud nerozhodla zemi definitivně opustit.

Politické harakiri několik dní před volbami

Merz svůj rozhovor poskytl pouhý týden před mimořádně důležitými zemskými volbami v Sasku-Anhaltsku, které se uskuteční [5] 6. září 2026. Průzkumy tam před hlasováním přisuzují AfD přibližně 38 až 41 procent hlasů, zatímco CDU výrazně zaostává.

Za této situace by se od předsedy CDU očekávalo, že bude každou větu vážit na lékárnických vahách. Merz však během jediného rozhovoru poskytl voličům hned dvě mimořádně silné zkratky: zbraně jsou důležitější než rodičovský příspěvek a odchod každého pátého mladého Němce není problém, protože zbývající čtyři zatím zůstávají. Celostátní prognózy potom vypadají podobně jako na mnoha zemských úrovních:

To už není od Merze obyčejná komunikační chyba. Je to veřejná demonstrace politického myšlení, ve kterém občan přestává být středem státní politiky a mění se pouze v účetní položku. Rodina je náklad, důchodce je náklad, pacient je náklad, ale rakety, obrněná vozidla a každoroční miliardy pro Ukrajinu jsou nedotknutelnou investicí do údajné svobody.

Merz přitom argumentuje obranou míru, ale současně plánuje dlouhodobě financovat pokračování konfliktu, který už spolykal obrovské množství peněz, vojenské techniky i lidských životů. Němcům se tedy předkládá paradox: aby si uchovali mír, musejí financovat válku; aby si uchovali svobodu, musejí odevzdat část své sociální bezpečnosti; a aby Německo mělo budoucnost, musí přijmout skutečnost, že jeho mladí lidé uvažují o odchodu.

Island si ponechal výhody evropského trhu, ale odmítl politickou klec

Právě zde vystupuje do popředí islandský kontrast. Island není izolovanou zemí odříznutou od Evropy. Je členem Evropského hospodářského prostoru (EEA), díky čemuž má přístup na jednotný evropský trh. Současně je součástí Schengenského prostoru a prostřednictvím Evropského sdružení volného obchodu udržuje rozsáhlé hospodářské vztahy s členskými státy EU.

Islanďané tedy nehlasovali pro ekonomickou izolaci. Hlasovali pro zachování modelu, ve kterém mohou využívat podstatnou část obchodních výhod evropské spolupráce, aniž by odevzdali Bruselu plnou kontrolu nad vlastní zemědělskou, rybářskou, rozpočtovou a zahraniční politikou.

Právě kontrola nad rybolovem sehrála v referendu zásadní roli. Pro Island nejde o folklórní odvětví, ale o strategickou součást ekonomiky, exportu a národní identity. Vstup do EU by otevřel otázku společné rybářské politiky, přístupu k islandským vodám a přerozdělování kvót.

Odpůrci pokračování rozhovorů proto správně upozorňovali, že země by mohla výměnou za formální místo u bruselského stolu ztratit praktickou kontrolu nad jedním ze svých nejcennějších přírodních zdrojů. Island navíc nikdy formálně nestáhl přihlášku podanou v roce 2009, pouze přerušil jednání. Referendum proto mělo rozhodnout [6], zda se celý proces znovu rozběhne. Většina voličů odpověděla záporně a vláda oznámila, že výsledek bude respektovat.

Brusel se dívá na Island přes mapu severního Atlantiku

Zájem Evropské unie o Island přitom není pouze ekonomický. Země leží na strategickém rozhraní severního Atlantiku a Arktidy, v prostoru, jehož vojenský význam prudce roste kvůli soupeření s Ruskem a současně kvůli americkému tlaku na Grónsko.

Island je zakládajícím členem NATO, nemá však vlastní stálou armádu. Svoji bezpečnost opírá [7] především o členství v Severoatlantické alianci a na bilaterální obranné dohodě se Spojenými státy. Letecká základna Keflavík a poloha ostrova v prostoru mezi Grónskem, Islandem a Britskými ostrovy z něj činí klíčový bod pro kontrolu severoatlantických námořních a leteckých tras.

Výsledek referenda o souhlasu k obnovení rozhovorů s Bruselem o vstupu Islandu do EU

Bylo by proto naivní domnívat se, že Brusel viděl v islandském členství pouze rozšíření jednotného trhu o necelých 400 000 obyvatel. Island má význam kvůli Arktidě, severnímu Atlantiku, podmořské infrastruktuře, vojenské logistice a sledování pohybu ruských ponorek. Plné začlenění země do EU by Bruselu poskytlo silnější politický rámec pro zapojování Islandu do budoucích evropských bezpečnostních a arktických struktur s obrovským surovinovým potenciálem v Arktidě, tedy v Severním ledovém oceánu.

To ovšem neznamená, že by odmítnutím rozhovorů zmizela vojenská přítomnost NATO nebo Spojených států. Island zůstává členem aliance. Referendum však zabránilo tomu, aby k již existující alianční vrstvě přibyla další vrstva politického a silně znacifikovaného a zfašizovaného řízení z Evropské unie.

Islanďané dostali varování z Německa v přímém přenosu. Ovšem média mají jasno, prý za výsledek hlasování mohou Rusové!

Německo mělo být výkladní skříní Evropské unie. Zemí průmyslové síly, technologické převahy, sociální stability a vysoké životní úrovně. Dnes jeho kancléř před kamerami vysvětluje, že na rodičovské příspěvky, předčasné důchody a zdravotní benefity nebude možné pohlížet stejně jako dříve, protože země musí vydávat stále větší částky na zbrojení.

Současně každý pátý mladý Němec plánuje odchod do zahraničí a kancléř se utěšuje tím, že čtyři z pěti zatím zůstávají. Průmyslové podniky zápasí s cenami energií a klesající konkurenceschopností, bydlení je pro mladou generaci stále hůře dostupné a politická reprezentace místo obratu nabízí další militarizaci a další finanční závazky vůči Ukrajině. Netrvalo to ale ani 48 hodin od referenda a západní média začala tvrdit, že referendum na Islandu prý ovlivnilo a zmanipulovalo Rusko.

Islanďané se v referendu nerozhodovali pouze mezi členstvím a nečlenstvím. Rozhodovali se mezi zachováním vlastní schopnosti říci „ne“ a vstupem do systému, ve kterém se rozhodnutí největších států postupně mění v povinnost všech ostatních. Friedrich Merz jim den po hlasování poskytl nejlepší možné potvrzení, že jejich obavy nebyly přehnané.

Kdyby Island otevřel cestu k plnému členství, dříve či později by se i jeho občané mohli dozvědět, že peníze na rodiny, důchody a zdravotnictví jsou příliš drahé, zatímco peníze na zbrojení a geopolitické ambice Bruselu se musejí najít vždy. Islandští voliči proto skutečně mohou děkovat vyšší prozřetelnosti.

Zachovali si přístup na evropský trh, ponechali si vlastní měnu, kontrolu nad rybolovem i právo rozhodovat o dalším směřování země. A zároveň zůstali stát v bezpečné vzdálenosti od spolku, jehož nejmocnější kancléř právě vysvětlil vlastním občanům, že „nejkrásnější rodičovský příspěvek“ jim bude k ničemu, jestliže stát nejprve nenakoupí zbraně do války proti Rusku. Tady v Německu tomu politici z CDU říkají ochrana svobody. Na Islandu tomu většina voličů očividně říká Eurokoncentrák. A to je zkrátka realita!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Dugin vyzval k osvobození celé Ukrajiny! Po volbách do Státní dumy může přijít zásadní změna vedení války, tvrdí ukrajinský analytik, a proto se Kyjev obává otevření severní fronty! A k tomu Zelenský přiznal, že Rusové vypálili za 4 dny na Ukrajinu 1 500 dronů, z nichž 800 mělo proudový pohon a k jejich zničení prý Ukrajina potřebuje více stíhaček!

Rusko musí osvobodit celé území Ukrajiny, protože jakýkoliv zbytek současného ukrajinského státu se bude podle Alexandra Dugina dál šířit jako rakovinový nádor do ruské společnosti. Jeden z nejvýraznějších ideologů ruského eurasianismu to prohlásil ve svém autorském pořadu Eskalace Alexandra Dugina na rádiu Sputnik jen několik týdnů před volbami do Státní dumy, které se uskuteční od 18. do 20. září 2026. Dugin doslova označil ovládnutí celé Ukrajiny za otázku bytí, či nebytí samotného Ruska.

Nejde přitom o výrok izolovaný od ostatních událostí. Prakticky současně začali ukrajinští analytici otevřeně hovořit o pěti variantách ruské operace na severu Ukrajiny, od pouhého odvedení pozornosti přes vytvoření nárazníkového pásma v Černihivské oblasti až po pokus o postup směrem ke Kyjevu a obklíčení ukrajinského hlavního města.

Alexander Dugin

A do třetice přišlo večerní vystoupení Volodymyra Zelenského. Ukrajinský prezident přiznal, že během pouhých čtyř dnů Rusko nasadilo proti Ukrajině téměř 1 500 dronů různých typů, přičemž přibližně 800 z nich mělo být poháněno proudovými motory. Zelenský současně uvedl, že proti těmto dronům musí zasahovat především ukrajinské bojové letectvo.

Všechny tři zprávy zapadají do jediného obrazu: Moskva zvyšuje vojenský tlak, Kyjev se obává nové severní fronty a zářijové volby se mohou stát politickým předělem, po němž dojde ke změně způsobu vedení celé speciální vojenské operace.

Dugin: Rusko nebude souzeno pouze tehdy, pokud zvítězí

Duginův výrok zazněl 24. srpna v jeho pravidelném pořadu na rádiu Sputnik. Ruský filozof nejprve prohlásil, že válka již dávno není sporem o hranice, jednotlivé oblasti ani konkrétní územní zisky. Jde podle něho o existenční konflikt, ve kterém bude poražené straně předložen účet nejen za způsobené škody, ale dokonce i za její vlastní oběti a utrpení.

Rádio Sputnik následně shrnulo [1], že podle Dugina Rusko nesmí „na ruském těle“ ponechat hluboce toxický rakovinový nádor ukrajinského nacismu. Z toho dovodil, že řešením nemůže být pouze ovládnutí Donbasu, jihovýchodních oblastí nebo vytvoření demilitarizovaného pásma, ale osvobození celé Ukrajiny.

Alexander Dugin: Nejdůležitější však je, že se naslouchá pouze vítězům. Zde platí taková přísná, nepříjemná a možná i nemorální zásada: vítězové nejsou souzeni. Poražení však souzeni jsou, protože poražení nemají nikdy pravdu. A pokud nezvítězíme, bude nám předložen účet za naše vlastní oběti, za naše vlastní utrpení. O to tu jde.

Proto otázku pokání či omluv podle mého názoru odložíme až do vítězství. Musíme se soustředit, musíme zasazovat údery na kriticky důležité objekty nepřátelské infrastruktury. Musíme osvobodit území celé Ukrajiny, protože pokud to tam necháme jako rakovinový nádor, bude se dále šířit.

Musíme očistit naše ruské tělo od tohoto onkologického, toxického, hluboce toxického jevu, jakým je ukrajinský nacismus. Musíme rozhodně osvobodit celou Ukrajinu. Je to otázka bytí či nebytí Ruska. Není to otázka, zda mít, či nemít Ukrajinu. Je to otázka bytí či nebytí nás samotných.

Dugin není silovikem v přesném institucionálním smyslu tohoto slova. Nezastává velitelskou funkci v armádě, tajných službách ani bezpečnostním aparátu. Je však jednou z nejviditelnějších postav ruského ideologického a vlasteneckého prostředí, které dlouhodobě požaduje mnohem tvrdší vedení války.

Jeho výroky proto nelze automaticky vydávat za oficiální rozhodnutí Kremlu, ale stejně tak je nelze odmávnout jako bezvýznamnou soukromou úvahu. Dugin veřejně pojmenovává to, co značná část ruského válečného tábora požaduje již několik let: opustit politiku omezeného konfliktu a začít válku vést až k úplnému odstranění kyjevského režimu.

Volby nebudou hlasováním o Putinovi, ale o způsobu vedení války

Volby do devátého svolání Státní dumy se budou konat po dobu tří dnů od 18. do 20. září. Samotný volební den tak připadne na neděli 20. září. Půjde o první ruské parlamentní volby konané po více než čtyřech letech rozsáhlého konfliktu na Ukrajině. Jejich význam proto nebude spočívat pouze v rozdělení mandátů, ale také v tom, jakou zprávu pošlou jednotlivé výsledky do Kremlu.

Vladimir Putin, prezident RF

Nikdo reálně neočekává porážku Jednotného Ruska. Průzkum VCIOM zveřejněný před volbami přisuzoval [2] vládní straně k 23. srpnu podporu 39,2 %, zatímco Komunistická strana Ruské federace dosahovala 11,7 %, Noví lidé 10,8 % a LDPR 9,7 %. Zajímavější než samotné vítězství Jednotného Ruska proto bude výsledek komunistů a ostatních stran podporujících tvrdší postup na Ukrajině.

KPRF nepředstavuje liberální alternativu vůči Putinovi. V otázce války se naopak její představitelé často řadí mezi nejtvrdší jestřáby. Výraznější vzestup komunistů by tak nebyl hlasováním pro mír, přiblížení k Západu ani změnu geopolitické orientace Ruska. Byl by hlasováním části společnosti pro radikálnější vedení války, rychlejší mobilizaci zdrojů a dosažení jasně definovaného vítězství.

Po zákazu Jabloka prakticky nikdo v Rusku neprotestoval

Podstatný je rovněž osud liberální strany Jabloko. Její federální kandidátní listinu nejprve 29. července jednomyslně zaregistrovala Ústřední volební komise, ale 10. srpna Nejvyšší soud registraci na základě žaloby strany Rodina zrušil. Odvolací kolegium Nejvyššího soudu toto rozhodnutí 17. srpna potvrdilo a o den později Ústřední volební komise Jabloko odstranila [3] z federálního volebního lístku.

Vyřazení Jabloka přitom nevyvolalo žádnou rozsáhlou protestní vlnu. Strana vystupovala s programem zastavení palby a ukončení bojů, ale její schopnost mobilizovat ruskou veřejnost zůstala minimální. To samo o sobě ještě nedokazuje, že každý ruský volič požaduje rozsáhlejší válku. Ukazuje to však, že liberální protiválečná alternativa dnes není silou schopnou změnit ruský politický kurz nebo dostat statisíce lidí do ulic.

Nikolaj Rybakov, předseda strany Jabloko

Skutečný střet tedy nebude probíhat mezi válkou a mírem, ale mezi dosavadní opatrnou, postupnou strategií Kremlu a požadavkem radikálního křídla na rychlejší a ničivější postup. Právě tuto dosavadní doktrínu část ruských sociálních sítí sarkasticky označuje jako „opatrné zabíjení na Ukrajině“: Moskva útočí, ale zároveň dlouhodobě omezuje rozsah mobilizace, vyhýbá se přechodu celé ekonomiky do plného válečného režimu a postupuje po frontě tempem, které její kritici považují za zbytečně pomalé.

Kyjev počítá s pěti ruskými scénáři na severu Ukrajiny

Duginovo vystoupení by mohlo zůstat pouze ideologickým apelem, kdyby se prakticky ve stejnou dobu na ukrajinské straně nezačalo otevřeně mluvit o ruských plánech pro Černihivskou a Kyjevskou oblast. V pořadu Radio NV vystoupil vojenský analytik Denys Popovyč, který popsal přibližně pět možných scénářů ruského postupu na severu země.

Podle Popovyče může jít o pouhou demonstraci síly, informační operaci určenou k odvedení ukrajinské pozornosti, vynucené přemístění ukrajinských rezerv, vytvoření nárazníkové zóny nebo o skutečnou pozemní operaci směřující v krajní variantě k obklíčení Kyjeva. Za nejpravděpodobnější současnou možnost považuje proniknutí ruských jednotek do určité hloubky v Černihivské oblasti a vytvoření pásma, které by zvýšilo tlak na Černihiv i samotné hlavní město.

Denys Popovyč: Možná, je to docela možné. Ruské velení zvažovalo několik možností, které má na stole. Jedna z nich je prostě odvedení pozornosti a druhá pak vytvoření nárazníkové zóny. Třetí varianta je odvedení pozornosti samotnými záměry, abychom tam přesunuli svou pozornost na tento směr. A ještě jedna varianta sahá až ke konkrétní operaci týkající se postupu a obklíčení samotného hlavního města.

K dnešnímu dni jsem jmenoval asi pět variant, že? Přibližně tolik jich je, ano. V současné době mají zjevně na stole variantu s nárazníkovou zónou, jednu z těch možností, s proniknutím do určité hloubky na území Černihivské oblasti, tedy s cílem zesílit tlak na samotný Černihiv, zesílit tlak na samotný Kyjev.

No, tedy maximálně tak daleko, jak se budou moci posunout. Zjevně by tato varianta mohla být – zdůrazňuji, mohla by být – jejich hlavní variantou, protože v tomto ohledu nelze nic s jistotou tvrdit. Ale v současné době je to naprosto správná poznámka.

Popovyč však současně upozornil, že Rusko podle jeho názoru momentálně nemá dostatek volných a čerstvých sil pro okamžitou rozsáhlou operaci proti Kyjevu. Jeho slova proto nepředstavují potvrzení, že útok byl již nařízen. Potvrzují ovšem, že ukrajinská strana tuto variantu považuje za natolik vážnou, aby s ní pracovala ve veřejném prostoru. Radio NV uvedlo [4], že rozhovor byl věnován právě pokračujícím útokům na Kyjev, nárůstu počtu proudových dronů a hrozbě přicházející ze severu.

Černihivská oblast by Rusům otevřela cestu k tlaku na Kyjev

Případná operace v Černihivské oblasti by nemusela od prvního dne vypadat jako nový přímý útok na Kyjev. Rusko by mohlo nejprve usilovat o vytvoření nárazníkového pásma, roztažení ukrajinských jednotek po dlouhé severní hranici a vynucení přesunu rezerv z Donbasu nebo jiných kritických sektorů.

Taková operace by měla vojenský i psychologický účinek. Ukrajinské velení by nemohlo vědět, zda omezený postup zůstane omezený, nebo zda se po dosažení prvních cílů promění v rozsáhlejší útok. Každý ruský pohyb směrem k Černihivu by zároveň vyvolal otázku, zda konečným cílem není postup ke Kyjevu.

Právě zde se protíná Popovyčova vojenská analýza s Duginovým politickým požadavkem. Dugin požaduje odstranění celého současného ukrajinského státního útvaru, zatímco Popovyč popisuje vojenské varianty, které by mohly vytvořit podmínky k dosažení takového cíle. Ani jeden z nich ovšem nerozhoduje o operačních rozkazech ruského generálního štábu. Jejich výroky jsou přesto důležitým ukazatelem toho, o jakých možnostech se již otevřeně hovoří na obou stranách fronty.

Pokud by Rusko skutečně připravovalo větší severní operaci, potřebovalo by soustředit jednotky, logistiku, ženijní techniku, prostředky protivzdušné obrany a rozsáhlé zásoby munice. Takovou přípravu nelze zcela skrýt. Moskva však může po celé týdny vytvářet nejistotu, přesouvat síly, simulovat několik možných směrů a nutit Kyjev, aby své nedostatečné rezervy rozděloval mezi stále větší počet ohrožených oblastí.

Osm set proudových dronů za čtyři dny mění pravidla vzdušné války

Třetím varovným signálem se stalo vystoupení Volodymyra Zelenského z neděle 30. srpna. Ukrajinský prezident oznámil [5], že Rusko během pouhých čtyř dnů vyslalo proti Ukrajině téměř 1 500 dronů všech typů, přičemž přibližně 800 z nich mělo být proudových. Nejobtížnějším úkolem je podle něho právě likvidace těchto rychlejších strojů a hlavní část obrany proti nim v současnosti zajišťuje ukrajinské bojové letectvo.

Toto prohlášení navíc lze automaticky přeložit jako výslovné přiznání, že Ukrajina již nemá žádné rakety protivzdušné obrany. Ukazuje to na velmi vážný problém. Jestliže musí proti masově nasazovaným dronům ve stále větší míře startovat stíhačky, znamená to, že pozemní protivzdušná obrana buď nemá dostatečnou kapacitu, nebo by používání drahých raket proti levnějším cílům vedlo k příliš rychlému vyčerpání zásob.

Volodymyr Zelenský: Dnes jsme obdrželi zprávy našich vojáků o ochraně nebe. Nynější taktikou Rusů je vyčerpávání Ukrajiny, vyčerpávání Ukrajinců, především našich lidí. Neustále probíhají útoky dronů, mnoho z nich tvoří proudové Šáhidy. Značnou část naši vojáci sestřelují.

Jen za tyto čtyři dny bylo nasazeno téměř jeden a půl tisíce dronů všech typů, z nichž přibližně osm set bylo proudových. Nejobtížnějším úkolem je sestřelování právě proudových dronů. V současnosti ochranu proti nim zajišťuje především naše bojové letectvo. Pracujeme na tom, abychom měli potřebné stíhací prostředky.

Ruská strategie je zjevná: vytvořit takové množství cílů, aby ukrajinská obrana musela spotřebovávat rakety, vyčerpávat posádky, udržovat letadla neustále ve vzduchu a odhalovat polohu radarových systémů. Proudem poháněné drony navíc zkracují reakční dobu obrany a komplikují jejich zachycení mobilními palebnými skupinami, které byly účinnější proti pomalejším vrtulovým strojům.

Zlom nemusí přijít 21. září, ale až po několika týdnech

Bylo by mechanické očekávat, že Rusko zahájí novou strategickou operaci hned ráno po uzavření volebních místností. Volby však mohou vytvořit politický rámec pro rozhodnutí, která se začnou projevovat během následujících týdnů a měsíců.

Pokud výsledky ukážou posílení KPRF nebo obecně stran požadujících tvrdší vedení války, může Kreml tento výsledek interpretovat jako společenský mandát k eskalaci. Nemusí přitom přijmout program komunistů ani se vzdát vlastní kontroly. Stačí, když zvýší intenzitu úderů, rozšíří mobilizační opatření, urychlí růst armády nebo změní geografii pozemních operací.

Časovým oknem může být přelom listopadu a prosince, případně období po Novém roce. Záležet bude na stavu fronty, počasí, připravenosti jednotek, množství nahromaděné techniky a na schopnosti Ruska pokračovat v rozsáhlé vzdušné kampani. Právě podzimní útoky dronů mohou sloužit k postupnému vyčerpání ukrajinské protivzdušné obrany před tím, než přijde další fáze operace.

Duginův výrok proto nelze číst jako operační rozkaz s konkrétním datem. Je třeba ho vnímat jako formulaci maximálního politického cíle, který stále hlasitěji zaznívá z ruského vlasteneckého prostředí. Popovyčova analýza ukazuje, že podobné scénáře bere vážně i protivník. A Zelenského údaje dokazují, že ruská eskalace ve vzduchu již není budoucí možností, ale současnou realitou.

Rusové nebudou hlasovat o změně režimu, ale o změně kurzu

Hlavní otázkou zářijových voleb nebude, zda Vladimir Putin zůstane u moci. Prezident v těchto volbách svůj úřad neobhajuje a vítězství Jednotného Ruska je prakticky předem očekávané. Skutečnou otázkou bude, zda se ve výsledcích projeví rostoucí nespokojenost s pomalým tempem války a požadavek na její tvrdší vedení.

Ruský volič může chtít změnu, aniž by chtěl vyměnit Putina. Může podporovat stávající mocenský systém, ale současně požadovat odlišnou vojenskou politiku. Právě tento rozpor může rozhodovat o podobě následující fáze konfliktu: nikoliv střet Kremlu s protiválečnou opozicí, ale tlak válečné části společnosti na Kreml, aby přestal postupovat opatrně.

Není vyloučeno, že po volbách se ve velení SVO opět zjeví Gen. Sergej Surovikin

Vyřazení Jabloka odstranilo z federálního hlasování jedinou viditelnou stranu, která chtěla z voleb učinit referendum o zastavení palby. Na druhé straně zůstávají komunisté, LDPR i další síly, jejichž kritika míří zpravidla opačným směrem. Nevyčítají Kremlu, že válku zahájil, ale že ji nevede dostatečně rozhodně a rychle.

Bez ohledu na přesné rozdělení mandátů proto existují silné důvody očekávat, že se způsob vedení speciální vojenské operace po volbách změní. A objeví se i noví nebo spíš staronoví generálové ve velení SVO. Hodně se v poslední době mluví o návratu gen. Sergeje Surovikina. Nemusí jít okamžitě o pochod na Kyjev. Může začít vytvořením nárazníkové zóny, otevřením dalšího směru, zesílením úderů proti energetice a dopravě nebo další masovou vlnou proudových dronů.

Dugin pojmenoval konečný ideologický cíl. Popovyč popsal možné vojenské cesty. Zelenský přiznal rozsah současného vzdušného tlaku. A datum 20. září se mezi těmito třemi výroky objevuje jako politický předěl, za kterým už nemusí pokračovat stejná válka, jakou jsme sledovali doposud. Taková se nám rýsuje nová realita!

Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!

V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je tu konec měsíce, zbývá jen dnešek a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.

Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Netanjahu poděkoval ruskojazyčným Izraelcům za záchranu sionistického projektu a Lavrov přiznal, proč Moskva stále věří západním „darebákům“ a plnění dohod! Dva rozhovory během jediného týdne odkryly schizofrenii ruské zahraniční politiky a Rusům na sociálních sítích vře krev! Doslova to vypadá, že Kreml dovoluje Západu podvádět Rusko, ale nikdo si nedovolí podvést Izrael!

Dva rozhovory, dvě zdánlivě nesouvisející události, ale jeden společný obraz ruské moci, která se již několik desetiletí pohybuje mezi vlastními geopolitickými zájmy, ekonomickými vazbami své podnikatelské elity, milionovou ruskojazyčnou diasporou v Izraeli a stále znovu obnovovanou nadějí, že se se Spojenými státy a kolektivním Západem nakonec přece jen podaří uzavřít nějakou dohodu.

Pokud jste poslouchali v pátek na SVCS moji analýzu o Nebeském Jeruzalému, tak toto je pokračování mé přednášky. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu totiž poskytl před izraelskými parlamentními volbami exkluzivní rozhovor ruskojazyčnému izraelskému 9. kanálu. Rozhovor vedl Boris Belodubrovskij a televize jej zveřejnila 23. srpna 2026 pod titulkem „Nevzdávám se. Bojuji“.

Netanjahu na 9. kanálu

Nešlo tedy o blíže neurčené televizní studio v Rusku ani o náhodný sestřih ze sociální sítě, ale o předvolební rozhovor natočený pro izraelskou ruskojazyčnou televizi, podle izraelských médií přímo ve volebním studiu strany Likud [1]. Netanjahu v rozhovoru mluvil o válce proti Íránu, o budoucnosti pásma Gazy a Libanonu, o izraelských operacích v Sýrii, o odvodech ultraortodoxních Židů, umělé inteligenci i o významu ruskojazyčné aliji. A právě úryvek věnovaný ruskojazyčným obyvatelům Izraele začal následně masově kolovat na ruských sociálních sítích.

Netanjahu natočil rozhovor pro ruskojazyčný 9. kanál a boj o hlasy přistěhovalců ze SSSR tím vstoupil do ostré fáze

Izraelský premiér prohlásil, že ruskojazyčná veřejnost představuje obrovský přínos pro sionistické hnutí a zajišťuje pokračování existence Izraele. Výrok nezazněl ve vzduchoprázdnu. Izrael se připravuje na volby a ruskojazyční voliči tvoří natolik významný elektorát, že se o ně přetahují Likud, strana Jisrael Bejtejnu Avigdora Liebermana i další politické subjekty.

Sílu této skupiny potvrzuje i následná Netanjahuova odpověď na otázku, kdo vlastně v Likudu zastupuje přistěhovalce ze zemí bývalého Sovětského svazu. Netanjahu prohlásil, že jejich zástupcem je on sám. Rozhovor následně vyvolal další kontroverzi, když Likud v průzkumu zjišťoval, zda by voliči uvítali kandidaturu některých novinářů 9. kanálu na volební listině strany. Stanice protestovala proti politickému využívání jmen svých pracovníků [2].

Přepis videa:

„Máme mezi sebou opravdu talentované lidi ze všech oborů, ale rusky mluvící veřejnost samozřejmě představuje obrovský přínos pro sionistické hnutí. Obrovský přínos, který zajišťuje pokračování naší existence.“

Netanjahuův výrok je ovšem třeba číst přesně. Mluvil o ruskojazyčné komunitě jako celku, nikoliv výhradně o občanech současné Ruské federace. Do této skupiny patří přistěhovalci a jejich potomci z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Moldavska, pobaltských republik, jižního Kavkazu i středoasijských zemí bývalého Sovětského svazu. Významná část z nich odešla do Izraele ještě před vznikem dnešní Ruské federace nebo bezprostředně po rozpadu SSSR.

Přesto je politické poselství výroku naprosto průhledné. Netanjahu této komunitě vzkázal: Nejste okrajovou přistěhovaleckou skupinou, ale jedním z pilířů izraelského státu a sionistického projektu. A současně jí připomněl, kdo ji má podle jeho předvolebního vyprávění politicky zastupovat – Benjamin Netanjahu osobně.

Téměř milion přistěhovalců během osmnácti let změnil izraelskou společnost, ekonomiku i politiku

Nejde jen o předvolební lichocení. Čísla ukazují, že přistěhovalectví ze Sovětského svazu a následně z postsovětských republik skutečně patří k největším demografickým změnám v dějinách moderního Izraele. Podle údajů izraelského Centrálního statistického úřadu a Židovské agentury přišlo mezi lety 1989 a 2007 ze zemí bývalého SSSR přibližně 985 400 lidí [3].

Jen v roce 1990 dorazilo přes 185 000 přistěhovalců ze Sovětského svazu a v roce 1991 dalších téměř 148 000. Během pouhých dvou let tak Izrael přijal více než 330 000 lidí z rozpadajícího se sovětského prostoru. Izraelský vládní materiál uvádí, že během celého 20. století přišlo do Palestiny a později do Izraele přibližně 1,1 milionu přistěhovalců z Ruského impéria, SSSR a Společenství nezávislých států. Dalších více než 160 000 ruskojazyčných Židů dorazilo mezi lety 2000 a 2009 [4]. Celkově se v Izraeli počet občanů s ruským původem odhaduje na 2,2 milionu

Vladimir Putin s Berelem Lazarem, vrchním rabínem Ruské federace. V pozadí obraz Menachem Mendel Schneersona, svatého muže Chabadu Lubavitch

A proud nepřestal ani po zahájení války na Ukrajině. Izraelský parlament v červnu 2024 oznámil, že z prvních 14 982 nových přistěhovalců daného roku bylo 10 628 občany Ruska, tedy přibližně 70 procent [5]. Ruskojazyčná alija přinesla Izraeli vědce, lékaře, inženýry, hudebníky, programátory, vojáky, podnikatele i celé průmyslové a technologické sítě.

Proto Netanjahuův výrok není historicky nesmyslný. Problém začíná v okamžiku, kdy se tento reálný demografický a hospodářský vliv propojí s ruskými ekonomickými elitami, jejich majetkem, druhými pasy a schopností pohybovat se mezi Moskvou, Londýnem, Kyprem a Tel Avivem.

Dvanáct ruských miliardářů s izraelským občanstvím není konspirační teorie, ale veřejně popsaná skutečnost

V této části je nezbytné oddělit doložitelná fakta od tvrzení, která již doložitelná nejsou. Židovský původ automaticky neznamená izraelské občanství, podporu Netanjahua ani loajalitu k jakékoli konkrétní izraelské vládě. Stejně tak samotné vlastnictví izraelského pasu nedokazuje, že jeho držitel ovládá rozhodování Kremlu. Dokumentovaná je však existence početné skupiny mimořádně bohatých podnikatelů pocházejících z Ruska, kteří izraelské občanství skutečně získali. Forbes v roce 2022 napočítal jedenáct ruských rodáků z řad miliardářů s izraelským pasem [6] a dokonce na jednoho zapomněli – na Lva Levieva:

  1. Roman Abramovič
  2. Lev Leviev
  3. Dmitrij Buchman
  4. Igor Buchman
  5. Michail Fridman
  6. Vjačeslav Moše Kantor
  7. German Chan
  8. Alexandr Mamut
  9. Alexandr Nesis
  10. Jurij Milner
  11. Jurij Šefler
  12. Gavril Jušvajev

Ne všichni z uvedených mužů dnes žijí v Rusku, ne všichni udržují stejné vztahy s Kremlem a některé případy se po roce 2022 zásadně změnily. Jurij Milner například oznámil, že se ruského občanství vzdal. Proto by bylo nepřesné všechny automaticky označit za současné ruské oligarchy sloužící Kremlu.

Nejznámějším příkladem zůstává Roman Abramovič, někdejší gubernátor Čukotky a jeden z nejmocnějších podnikatelů, kteří zbohatli během ruské privatizace. Izraelské občanství získal v roce 2018. Kreml tehdy ústy Dmitrije Peskova reagoval, že je to jeho právo a že na tom Moskva nevidí nic mimořádného [7]. Abramovič má vedle ruského a izraelského také portugalské občanství.

Michail Fridman

Izraelským občanem je rovněž Michail Fridman, spoluzakladatel skupiny Alfa. Reuters tuto skutečnost znovu uvedl ve zprávě o jeho sporu proti evropským sankcím [8]. Vjačeslav Moše Kantor podle veřejných údajů disponoval ruským, izraelským i britským občanstvím a po zavedení sankcí pobýval v Tel Avivu. To všechno dohromady vytváří děsivou nadnárodní strukturu.

Kapitál vznikl v postsovětském Rusku, podnikatelská aktiva se rozprostřela mezi několik jurisdikcí a jejich vlastníci si zajistili více občanství. Izraelský pas pro ně může být výrazem identity, rodinného spojení, osobní bezpečnosti, možnosti pobytu i ochranou před politickými otřesy. Není to maličkost. Ale pořád to samo o sobě není důkaz, že tito lidé diktují Kremlu jeho politiku vůči Íránu.

Moskva chrání vztahy s Izraelem, zatímco její strategický partner Írán čelí izraelským bombám

Právě zde se nachází skutečná schizofrenie ruské geopolitiky. Nikoliv v neprokázané představě, že jedna etnická či náboženská skupina tajně ovládá celý Kreml, ale v otevřeném konfliktu několika ruských státních zájmů. Rusko potřebuje Írán jako vojenského, technologického, energetického a geopolitického partnera. Teherán pomohl Moskvě zejména v první fázi války na Ukrajině, kdy se íránské bezpilotní technologie staly důležitou součástí ruského úderného arzenálu.

Obě země v lednu 2025 podepsaly smlouvu o komplexním strategickém partnerství. Jenže tato smlouva neobsahuje závazek vzájemné vojenské pomoci při napadení jedné ze stran. Analýza polského Střediska východních studií upozornila, že právě absence takové klauzule umožnila Moskvě po izraelských útocích zůstat u diplomatického odsouzení, aniž by musela Íránu vojensky pomoci [9].

Lev Leviev s Donaldem Trumpem v roce 2015 krátce poté, co Trump oznámil kandidaturu na prezidenta

Rusko izraelské údery proti Íránu skutečně označilo za nevyprovokované a odporující Chartě OSN. Vladimir Putin telefonoval íránskému prezidentovi i Netanjahuovi a izraelského premiéra vyzval, aby jaderné otázky řešil diplomacií, nikoliv bombardováním [10]. Za těmito slovy však nenásledovalo přímé ruské vojenské vystoupení proti Izraeli. Proč?

Moskva si nechce zničit vztahy s Izraelem, nechce riskovat přímý konflikt s izraelským letectvem a za ním stojícími Spojenými státy, nechce uzavřít komunikační kanály a nechce přijít o možnost působit jako prostředník. Zároveň zde existuje obrovská ruskojazyčná komunita, rodinné vazby, dvojí občanství a ekonomické zájmy. Rusko a Izrael navíc dlouhé roky koordinovaly vojenské operace nad Sýrií, aby zabránily vzájemným střetům. Výsledek je však pro Teherán stejný: ruské odsouzení izraelských útoků zůstává převážně diplomatické, zatímco bomby dopadají na Írán.

Lavrov mezitím v rozhovoru pro RBC vysvětloval, proč Moskva znovu věřila Spojeným státům

A potom přišel druhý rozhovor. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vystoupil 28. srpna 2026 v rozsáhlém interview pro televizi RBC. Moderátor Ilja Doronov mu položil otázku, kterou si část ruské veřejnosti klade už dlouhá léta: Proč Moskva stále znovu oznamuje, že ji Západ podvedl, když přece musí předem vědět, že dohody nebudou dodrženy?

Lavrovova odpověď začala příslovími o ruské trpělivosti. Připomněl zbožnost ruského národa, rčení „Pán byl trpělivý a nám to přikázal“, zásadu „sedmkrát měř, jednou řež“ i čekání na slíbené. Potom pronesl větu, která se stala hlavním terčem kritiky na ruských sociálních sítích: „Je to pořád jakási naděje, že darebák přece nemůže být úplným darebákem.“

Přepis videa:

„A my stále slýcháme reakce z naší země: ‚Zase nás podvedli.‘ A všichni se ptají: ‚Proč pořád čekáme, že nás nemají podvádět?‘ No, jak dlouho, jak dlouho se na to ještě dá naletět?

-Jsme přece zbožný národ, náš lid je mnohonárodnostní. A existuje spousta přísloví o trpělivosti, o velké trpělivosti našich lidí. Pán byl trpělivý a nám to přikázal. Ale sedmkrát měř, jednou řež. Na slib čekají tři roky. To také prozrazuje určitou psychologii.

Ale nejde o naivitu národního charakteru, zvěčněnou našimi dlouhými, dlouhými historickými událostmi. Je to spíš jakási naděje, že darebák přece nemůže být úplně darebákem, když to vezmeme tak jednoduše. A Ilja Muromec ležel třicet tři let na peci. Také čekal, až budou jeho služby pro Vlast potřebné. Ale podvod je základem západní diplomacie.“

Nešlo přitom jen o obecnou historickou úvahu. Rozhovor se následně přesunul k jednání Vladimira Putina a Donalda Trumpa v Anchorage v srpnu 2025. Lavrov tvrdil, že základem rozhovorů byl návrh přivezený americkým vyjednavačem Stevem Witkoffem. Putin jej měl v přítomnosti Trumpa bod po bodu zopakovat a potom oznámit, že Rusko americký návrh přes určité nuance přijímá.

Podle Lavrova však americká strana později začala existenci takto dosaženého porozumění zpochybňovat. Marco Rubio následně prohlásil, že Spojené státy nemohou být neutrálním prostředníkem, protože stojí na straně Ukrajiny. Lavrov rovněž připomněl Macronovo tvrzení, že Evropa „pohřbila Anchorage“ a Trumpa získala na svoji stranu [11].

Jestliže je podvod základem západní diplomacie, proč Moskva stále uzavírá dohody podáním ruky?

Lavrov následně tvrdil, že Rusové jsou zvyklí jednat „po šlechticku“ nebo „po chlapsku“. Když si dvě strany podají ruce, měla by dohoda podle jeho výkladu platit i bez podpisu. Jenže právě tato odpověď rozlítila část ruské veřejnosti. Ne proto, že by Lavrov popřel západní podvody, ale protože je naopak popsal jako dlouhodobý, opakující se a předvídatelný princip.

Pokud je podle samotného ruského ministra podvod „základem západní diplomacie“, potom další spoléhání na nepsané sliby není projevem ušlechtilosti, ale vědomým opakováním stejné chyby. Stát není člověk, který může omlouvat svoji důvěřivost dobrým srdcem. Stát nese odpovědnost za bezpečnost milionů obyvatel a za životy ruských vojáků na frontě. Ruských synů, otců, vnuků, strýců.

Lev Leviev s Vladimirem Putinem v roce 2004

Spojené státy mezitím pokračují v podpoře Ukrajiny, předávají zpravodajské informace a jejich zbraně se prostřednictvím evropských spojenců dostávají do ukrajinského arzenálu. Samotný Lavrov v rozhovoru přiznal, že Moskva posílá americkému ministerstvu zahraničí dotazy na zapojení Washingtonu do ukrajinských úderů v hloubi ruského území, avšak dosud na ně nedostala odpověď.

Přesto Rusko dál oceňuje odlišnost Trumpovy politiky od Bidenovy administrativy, udržuje komunikační kanály a čeká na nové americké návrhy. To je jádro celé kritiky: Moskva současně tvrdí, že Západ systematicky podvádí, a přesto stále hledá novou podobu dohody se stejným Západem.

Dvojí metr ruské moci: nezradit vztahy s Izraelem, ale znovu doufat v dohodu s Washingtonem a riskovat tak další podvody Západu na Rusku

Oba rozhovory proto zapadají do jediného obrazu. Netanjahu otevřeně děkuje ruskojazyčné komunitě za její přínos k pokračování sionistického projektu. Rusko přitom udržuje vůči Izraeli mimořádně opatrnou politiku, přestože izraelské operace zasahují jeho strategického partnera Írán. Lavrov současně vysvětluje, že Moskva znovu a znovu doufala, že západní „darebák“ přece jen nebude darebákem úplným.

V obou případech se ruský stát vyhýbá definitivnímu řezu. Nechce zpřetrhat vztahy s Izraelem, protože jsou příliš hluboké, osobní, ekonomické a bezpečnostní. Nechce definitivně uzavřít dveře ani před Washingtonem, protože stále doufá v dohodu, která by upravila ukrajinský konflikt a umožnila obnovit alespoň část vztahů se Spojenými státy.

Vladimir Putin s Donaldem Trumpem na letišti v Anchorage na Aljašce, srpen 2025

Taková politika může být z pohledu diplomatů označována za pragmatismus. Z pohledu bojujících a hlavně umírajících ruských vojáků a obyvatel zasažených válkou však může působit jako nekonečné čekání na okamžik, kdy se protivník konečně začne chovat jinak, než jak se choval posledních třicet let. A to není už diplomacie, to je zhůvěřilost. A ta nemá v diplomacii co pohledávat.

Netanjahu žádné podobné pochybnosti nemá. Ruskojazyčné Izraelce označí za pilíř pokračování existence svého státu a okamžitě se uchází o jejich hlasy. Izraelské letectvo udeří všude, kde izraelská vláda vidí hrozbu, bez ohledu na státní hranice sousedních zemí, bez ohledu na diplomatické protesty Moskvy. A Washington současně podporuje Ukrajinu, zatímco s Ruskem vede rozhovory o míru, které vlastně nemyslí vážně, což ukázalo fiasko z Anchorage.

Není dovoleno podvést Izrael, ale Rusko lze podvádět opakovaně, a dokonce za vědomí a souhlasu Kremlu

Pouze Moskva dál vysvětluje, že podala ruku, uvěřila slovu a čekala, zda se darebák přece jen nezastaví před poslední hranicí. Lavrov na konci příslušné části rozhovoru tvrdil, že toto čekání již skončilo. Jenže ruská veřejnost se právem ptá: Jestliže opravdu skončilo, proč Rusko stále a nadále jedná tak, jako kdyby to vůbec neskončilo?

Potvrzuje se tím, co jsem říkal na SVCS. Jediným úkolem Ruska na Ukrajině je plnění zájmů Izraele na získání kontroly nad Nebeským Jeruzalémem, tedy nad jižní a jihovýchodní Ukrajinou, kde se v dávné historii rozkládala Chazarská říše složená z turkických kmenů. Nejde o úplně přesné geografické území,  ale je spíše definováno klíčovými městy na Ukrajině a v Novorusku, které izraelští sionisté považují za součást svého historického území, které bylo nazýváno jako “Království na Severu“.

Mapa Nebeského Jeruzaléma (červeně ohraničené území)

Tento prostor Severního království byl plně ovládnut židovskými kupci a obchodníky, kteří si penězi postupně koupili a ovládli celý chazariát. Byl to stejný proces jako dnes, když sionističtí pomocí peněz, úvěrů, dluhů a bank ovládají, až na výjimky, skrze centrální banky všechny země této planety. Totéž se stalo tehdy s Chazarskou říší. Nešlo o prosté přijetí hebrejské víry ze strany turkických kmenů, ale o jejich úplné ovládnutí hebrejskou kulturou, penězi a dluhy. Úplně stejně vznikla Samuelova říše v kráteru obklopeným hlubokými hvozdy lesů uprostřed Evropy, později nazývaná Bohemia a Moravia.

Proto si zapamatujte, že není dovoleno podvést Izrael a jeho zájmy! Nikdy! Zato na straně druhé je dovoleno podvádět Rusko, pořád dokola, a to za souhlasu vysokých představitelů Ruska, jako je ministr zahraničí, který to prostě veřejně přizná. Politika Ruska je tedy založená na důvěře v západní darebáky, že nejsou až tak úplně darebáci. Pánbůh s námi a zlé pryč! A taková je bohužel tvrdá a drsná realita.

Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!

V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývají 2 dny  a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.

Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Šéf CIA přiletěl vojenským transportním letadlem do Moskvy a měl prý varovat Rusko před úderem na zemi NATO ve chvíli, kdy na Slovensku zadrželi dva Litevce a jednoho Ukrajince, kteří chtěli provést sabotáž v ukrajinské fabrice na drony v Prešově! A tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí varovala Británii před ruskou odvetou za britské rakety a drony útočící na Rusko!

Neohlášená návštěva ředitele CIA Johna Ratcliffa v Moskvě vyvolala mimořádnou pozornost světových médií. Nejen kvůli samotnému faktu, že šéf americké Ústřední zpravodajské služby osobně zamířil do ruské metropole, ale především kvůli způsobu, jakým cestu uskutečnil.

Namísto obvyklého vládního nebo služebního letounu typu Gulfstream G550 přiletěl na palubě vojenského transportního stroje Boeing C-17A Globemaster III. Letadlo s volacím znakem REACH 4555 odstartovalo ze základny Joint Base Andrews u Washingtonu, zastavilo se v lotyšské Rize a následně zamířilo na moskevské letiště Vnukovo.

Záznam letu Ratcliffa z Rigy do Moskvy

Podle veřejně dostupných letových údajů strávilo v Moskvě přibližně osm a půl hodiny. Americká vláda, Pentagon ani CIA původně neposkytly [1] žádné vysvětlení, koho stroj přepravoval a jaký byl účel jeho neobvyklé cesty. Teprve následně americká média s odvoláním na své zdroje uvedla, že na palubě byl právě Ratcliffe.

Zprávy o návštěvě nakonec potvrdila i ruská strana. Ředitel ruské Služby vnější rozvědky Sergej Naryškin oznámil, že se s Ratcliffem skutečně osobně setkal. Obsah jejich jednání ovšem odmítl odhalit s odůvodněním, že šlo o citlivé otázky spadající do působnosti zpravodajských služeb. Video máte níže.

Naryškin potvrdil osobní schůzku, ale její obsah zůstal utajen

Naryškin se ve veřejném vystoupení snažil celou záležitost prezentovat jako běžnou součást práce vedení tajných služeb. Zdůraznil, že osobní nebo dálkové kontakty mezi šéfy zpravodajských struktur nejsou ničím výjimečným a probíhají i mezi zeměmi, jejichž vlády se nacházejí v hlubokém politickém konfliktu.

Takové vysvětlení je z technického hlediska pravdivé. Zpravodajské služby udržují komunikační kanály právě proto, aby bylo možné předávat varování, ověřovat úmysly druhé strany a zabránit nekontrolované eskalaci. Neznamená to však, že každé podobné setkání je rutinní. Ředitel CIA se nezvedne, nepřeletí Atlantik a nepokračuje přes Rigu do Moskvy vojenským transportním letadlem kvůli záležitosti, kterou lze vyřídit prostřednictvím zabezpečeného telefonátu.

Přepis videa:

„Ano, k setkání došlo, ale na tom není nic neobvyklého. V praxi činnosti speciálních služeb jsou setkání vedoucích představitelů či osobní schůzky, a to i v online formátu, součástí naší práce. Musím vám říct, že se například prakticky každý týden setkávám s vedoucími té či oné speciální zpravodajské služby ze všech kontinentů světa. Takže i ta setkání s Johnem Ratcliffem je, obecně řečeno…

– Pracovní formát?

– Jedná se o pracovní formát. V průběhu setkání jsme projednali řadu otázek, které spadají do působnosti zpravodajských služeb. A působnost zpravodajských služeb, jak dobře chápete, je poměrně citlivá a specifická záležitost.“

Kreml potvrdil [2], že Ratcliffe nejednal osobně s Vladimirem Putinem. Ruský prezident však měl být o návštěvě i výsledcích rozhovorů informován. To ukazuje, že nešlo o bezvýznamnou technickou konzultaci na nižší úrovni, ale o jednání, jehož obsah byl důležitý i pro nejvyšší ruské vedení.

Varování před útokem na členskou zemi NATO

Nejvýbušnější vysvětlení Ratcliffovy cesty přinesla americká média. Podle jejich zdrojů měl šéf CIA varovat ruské představitele před jakýmkoliv útokem na členský stát NATO. Deník The Wall Street Journal napsal [3], že americké zpravodajské služby získaly informace o možné chystané ruské akci, jejíž podoba mohla sahat od kybernetického útoku až po omezený vojenský incident.

Není však potvrzeno, že toto varování bylo jediným nebo dokonce hlavním důvodem cesty. Média zmiňovala také válku s Íránem, výměnu zadržených osob a snahu udržet komunikační kanály mezi Washingtonem a Moskvou. Prezident Donald Trump následně cestu označil [4] za „polorutinní“ a prohlásil, že nevěří, že by Vladimir Putin napadl území NATO. Zároveň ale nepopřel, že se během jednání mohlo o této otázce hovořit.

Z hlediska Moskvy je klíčová otázka poněkud jiná: jak dlouho může Západ dodávat Ukrajině rakety, drony, zpravodajské údaje a technologie pro hloubkové údery, aniž by Rusko začalo jejich výrobce a podporovatele považovat za přímé účastníky války?

Přepis videa:

„Návštěva nejvyššího amerického představitele od začátku druhého funkčního období prezidenta Trumpa byla zahalena tajemstvím. Domníváme se, že se skutečně jedná o Ratcliffovo letadlo a že v Moskvě strávil osm hodin. Američané na začátku týdne žádné takové zprávy nepotvrdili.

Ratcliffe přiletěl tímto vojenským nákladním letadlem a poté odjel do hlavního města. Média ve Spojených státech, přinejmenším dvě zpravodajské agentury, varují, že Ratcliffe sdělil svému ruskému protějšku, že by nemělo dojít k žádnému útoku na žádný členský stát NATO, a ani Rusové, ani Američané tuto informaci nepotvrzují.“

Rusko čelí stále intenzivnějším útokům na rafinerie, sklady, vojenské objekty i průmyslové podniky hluboko ve svém vnitrozemí. Tyto operace by bez západních technologií, navigačních dat a součástek byly v současném rozsahu neproveditelné. V Moskvě proto sílí tlak, aby se odpověď neomezovala pouze na další údery proti Ukrajině, ale aby náklady za pokračování války začaly nést také státy, které ukrajinské operace umožňují.

Tento tlak ještě zesiluje domácí politická situace před volbami do Státní dumy. Část ruské veřejnosti je nespokojena s tím, že válka dosud neskončila. Jiná část Kremlu vyčítá, že proti západním podporovatelům Ukrajiny postupuje příliš opatrně. Pokud budou útoky na ruské území pokračovat nebo dále zesilovat, může se prostor pro dosavadní zdrženlivost rychle uzavírat.

Slovensko zmařilo přípravu útoku na výrobce dronů

Do stejného bezpečnostního obrazu zapadá případ ze Slovenska. Slovenská policie oznámila [5] zadržení tří cizinců podezřelých z přípravy žhářského útoku na závod vyrábějící drony na východě země. Dva lidé byli zadrženi na Slovensku a třetí v Německu na základě evropského zatýkacího rozkazu. Podle slovenských médii jde o dva Litevce a jednoho Ukrajince.

Policie podle zveřejněných informací zajistila větší množství zápalné směsi, nástroje, mobilní telefony, kameru a ručně nakreslený plán objektu. Pokud by byl útok uskutečněn, mohl podle vyšetřovatelů způsobit rozsáhlý požár a ohrozit desítky zaměstnanců. Podezřelí údajně jednali podle pokynů další osoby, ale slovenské úřady nezveřejnily, kdo za přípravou útoku stál. Každopádně už několikrát zaznělo na ruské televizi, že vlády zemí EU, které na svém území hostí ukrajinské zbrojovky a podniky na výrobu dronů a raket, dělají ze svých států terče pro případnou ruskou odvetu.

Případ přesto nelze automaticky připisovat Rusku. Dokonce by mohlo jít o proti-ruskou provokaci řízenou britskou MI-6, která se zajímá o Slovensko podobně jako o Maďarsko. Současně však se ukazuje, že závody spojené s výrobou dronů se stávají cíli zpravodajských, diverzních a sabotážních operací. Zatímco skrytý útok umožňuje objednavateli popřít odpovědnost, otevřený ruský úder na výrobní zařízení na území NATO by znamenal úplně jinou úroveň konfliktu. Právě před překročením této hranice mohl Ratcliffe přijet Moskvu varovat.

Zacharová vyslala Londýnu otevřenou hrozbu

Jen několik dní po Ratcliffově návštěvě vystoupila tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharová s mimořádně ostrým varováním Velké Británii. Prohlásila [6], že odpovědí na ukrajinské útoky britskými zbraněmi se mohou stát britské vojenské objekty a technika nejen na Ukrajině, ale také mimo ni.

Přepis videa:

„Poslední události ve skutečnosti nenechávají žádné pochybnosti o tom, že všechny kroky vlády Británie, Spojeného království, směřují k jedinému dlouhodobému cíli – k tomu, aby naší zemi způsobily, jak tam říkají, strategickou porážku. To vše je odsouzeno k neúspěchu. Londýn se však v této věci zcela zapletl.

Opakovaně jsme varovali, že reakcí na ukrajinské údery s použitím britských zbraní na území Ruska mohou být jakékoli vojenské objekty a technika Británie na Ukrajině i mimo ni. Ti, kdo se dopustili válečných zločinů, včetně zločinů proti civilnímu obyvatelstvu naší země, budou potrestáni podle spáchaných činů. Nevyhnutelný trest postihne jak jejich spolupachatele, tak i podněcovatele.

A vyzýváme všechny obyvatele Spojeného království, aby se zamysleli nad nevyhnutelnými katastrofickými důsledky nepřátelských kroků svých vlastních úřadů. Britskému vedení navrhujeme, aby ještě jednou důkladně analyzovalo situaci a neprodleně samo rozhodným a jednoznačným způsobem upustilo od nepřátelské agresivní linie, která může pouze prodloužit agónii kyjevského neonacistického režimu a vytvořit riziko eskalace konfliktu na zásadně novou úroveň.“

Výrok je důležitý právě kvůli slovům „mimo Ukrajinu“. Zacharová tím neposlala varování pouze britským vojákům nebo poradcům přítomným na ukrajinském území. Vytvořila prostor pro ruskou odvetu proti britským zájmům v jiných státech, případně přímo proti objektům spojeným s výrobou, obsluhou nebo naváděním zbraní používaných proti Rusku.

C-17 jako vzkaz, který nebylo možné přehlédnout

Samotný výběr letadla samozřejmě nedokazuje, co přesně Ratcliffe v Moskvě řekl. C-17 může být použit i kvůli bezpečnosti, logistice, dostupnosti nebo přepravě početnější delegace a jejího vybavení. Přesto je obraz šéfa CIA vystupujícího z páteřního transportního letounu amerického letectva politicky nepřehlédnutelný.

Globemaster III není luxusní dopravní prostředek. Je to strategický a taktický transportní stroj určený k přepravě vojáků, vojenské techniky, nákladu a zdravotnickým evakuacím. Ratcliffe používá pro své cesty soukromé a pohodlně luxusní tryskáče Gulfstream s dlouhým doletem,  tedy nepřiletěl způsobem, který by připomínal běžnou návštěvu.

Přiletěl letadlem představujícím schopnost Spojených států a NATO rychle přesouvat síly na velké vzdálenosti. Mohlo jít o logistickou nutnost. Mohlo však jít také o záměrně zvolenou formu neverbálního sdělení – o ukázku americké vojenské kapacity doprovázející slovní varování. V takovém případě nebylo letadlo pouhým dopravním prostředkem, ale součástí zprávy.

Naryškinovo vystoupení, americké zprávy o Ratcliffově varování a následná hrozba Zacharové proti britským objektům proto vytvářejí společný obraz. A jen pouhý den po odletu Ratcliffa z Moskvy se začaly v Nové Zemi za polárním kruhem konat přípravy na test ruského Burevestniku, tedy první střely s plochou dráhou letu na světě s neomezeným doletem na jaderný pohon. Washington se zřejmě obává, že Moskva dospěla k hranici, za níž přestane rozlišovat mezi ukrajinským vykonavatelem útoku a západním státem, který poskytl zbraň, technologii, zpravodajské údaje nebo výrobní kapacitu.

Otázkou již není, zda západní země mohou podporovat útoky hluboko v Rusku bez jakékoliv odezvy. Skutečnou otázkou je, jak dlouho se mohou spoléhat, že ruská odpověď zůstane omezena pouze na území Ukrajiny. Právě tuto hranici zřejmě přijel John Ratcliffe do Moskvy osobně vyjasnit. A skutečnost, že k tomu použil vojenský C-17 Globemaster III, naznačuje, že odpověď, kterou Washington očekával, nebyla považována za pouhou diplomatickou formalitu.

Po Ratcliffově odletu přišel z Arktidy jaderný signál

Prakticky souběžně s Ratcliffovou bleskovou návštěvou Moskvy se objevily další informace, které celé jednání staví do ještě vážnějšího světla. Satelitní snímky a údaje OSINT analytiků ukázaly [7], že Rusko na souostroví Nová země za polárním kruhem zřejmě připravuje další zkoušku strategické střely 9M730 Burevestnik, v klasifikaci NATO označované jako SSC-X-9 Skyfall. Na základnu Rogačevo dorazily oba ruské velitelské a telemetrické letouny Il-976 SKIP, které slouží ke sledování trajektorie raket a sběru údajů během zkoušek.

Spolu s nimi byly na základně zaznamenány také letoun A-50U, čtyři transportní stroje An-26, jeden An-74D a několik vrtulníků. V Barentsově a Karském moři se současně rozmístila podpůrná plavidla spojená s předchozími zkouškami Burevestniku. Samotné přesuny začaly již ve druhé polovině srpna, tedy ještě několik dní před Ratcliffovým příletem, ale informace o rozsahu těchto příprav se dostaly do světových médií právě v době jeho návštěvy a bezprostředně po jeho odletu z Moskvy.

Burevestnik není obyčejná řízená střela. Je poháněn malým jaderným reaktorem, má mít prakticky neomezený dolet, schopnost dlouhodobě manévrovat a přiblížit se k cíli po nepředvídatelné trase mimo tradiční koridory protiraketové obrany. Podle ruského tvrzení při zkoušce v říjnu 2025 urazil přibližně 14 000 kilometrů a zůstal ve vzduchu asi patnáct hodin [8]. Nelze dokázat, že obnovené přípravy na Nové zemi byly nařízeny jako přímá odpověď na Ratcliffův přílet v Globemasteru, protože rozmisťování specializované techniky začalo už před jeho cestou.

V symbolické rovině však bylo sdělení naprosto čitelné: jestliže Washington poslal do Moskvy šéfa CIA na palubě páteřního transportního letounu NATO, Moskva ve stejné chvíli předvedla vlastní strategické svaly prostřednictvím zbraně, která má být schopna obejít americkou protiraketovou obranu a zasáhnout cíl z prakticky libovolného směru. To není signál uklidnění, ale další důkaz, že komunikace mezi oběma jadernými velmocemi se opět začíná vést také prostřednictvím demonstrace prostředků určených pro nejvyšší stupeň vojenské eskalace. A to je prostě realita.

Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!

V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývají 4 dny  a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.

Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Ukrajina podle bývalého ministra obrany pomalu prohrává válku s Ruskem a v rozhovoru pro Reuters zaznělo, že vítězstvím pro Ukrajinu bude ukončení války! Michail Fedorov je prvním politikem v Kyjevě, který prolomil informační blokádu a z pozice nedávného ministra obrany přiznal faktický stav na frontě, na rozdíl od Zelenského!

Bývalý ukrajinský ministr obrany Michail Fedorov vyslovil v rozhovoru pro agenturu Reuters [1] větu, která by ještě před několika měsíci byla v Kyjevě považována téměř za politickou sebevraždu. Ukrajina podle něho válku „postupně a pomalu prohrává“. Neřekl to opoziční poslanec, proruský aktivista ani zahraniční analytik, kterého by prezidentská kancelář mohla jednoduše označit za šiřitele kremelské propagandy.

Řekl to muž, který ještě v červenci řídil ukrajinské ministerstvo obrany, znal stav armády, vojenské výroby, zásobování i technologických programů a účastnil se rozhodování na nejvyšší úrovni. Fedorovovo přiznání je proto mnohem závažnější než běžná kritika přicházející zvenčí. Jde o jednu z prvních takto otevřených formulací od vysoce postaveného představitele kyjevského režimu.

Reuters ostatně jeho slova označila za výrazný odklon od oficiální rétoriky Ukrajiny. Prezidentská kancelář se pokusila jejich význam oslabit tvrzením, že Fedorov mluvil o průběhu války pozitivně, dokud byl ministrem. Tím však jeho výrok nevyvrátila. Nepředložila jiné údaje ani nevysvětlila, proč se ruská armáda navzdory opakovanému ujišťování Kyjeva nadále pomalu posunuje.

Přepis videa:

„Middle Strike bude ve větší míře využívat autonomní systémy, autonomní navádění, navigaci a tak dále. To znamená, že se domnívám, že klíčovým úkolem Ukrajiny je nyní přetvořit fungování těchto institucí. Myslím si, že právě teď nastal zlomový okamžik, od kterého závisí náš další směr. Vypadá to však tak, že postupně a pomalu prohráváme.

Naším úkolem je – a máme k tomu všechny šance – porazit Rusko. A porazit znamená ukončit válku. Ukrajinci nemají rádi, když se rozhodnutí přijímají za zavřenými dveřmi. Ještě několik měsíců máme příležitost dokončit logistický blokádový stav a izolaci Krymu díky ‚Middle Strike‘ a celkově se připravit na nový technologický cyklus.

To znamená, že teď nechci stanovovat žádný konkrétní cíl. Vnitřní cíl samozřejmě existuje. Chápeme, kolik toho chceme. Vím, jak systém funguje, vím, že dokážeme víc, vím, že – mírně řečeno – většinu všech politických opatření souvisejících s technologickou válkou navrhl prezidentovi právě náš tým, vím, že jsme od nuly vybudovali armádu dronů a mnoho dalších věcí, a proto mohu s jistotou říci, že mě pohání pouze mé svědomí.

Je to prostě lobbing, protože chtějí podpořit trh. To už záleží na… Proto si myslím, že o jakékoli politice obecně, o mé možné účasti v jakékoli politice, je třeba hovořit až poté, co nastane demokratický cyklus, až budou platit rovná pravidla hry pro všechny kandidáty – ať už se jedná o kandidaturu do parlamentu, do místních zastupitelstev nebo na prezidenta – a teprve poté se rozhodovat. To je něco jiného, než jak to funguje v Rusku.

A to nám umožňuje likvidovat mnohonásobně více Rusů. Máme s ním, s Elonem Muskem, historii našich vztahů a tu nelze nikomu předat ani poslat ve zprávě pouhým telefonním číslem. Jde o určitou historii budování důvěry. A budu jen rád, pokud se nám podaří realizovat všechny ostatní projekty s Muskem i beze mě.“

Mezi Fedorovovým hodnocením a veřejnými vystoupeními Volodymyra Zelenského vznikl těžko zakrytelný rozpor. Ukrajinský prezident při zahraničních cestách neustále ujišťuje spojence, že Ukrajina může zvítězit, že Rusko neplní své cíle a že další dodávky zbraní mohou vývoj války obrátit. Udržování morálky je samozřejmě součástí každého válečného vedení. Také prohrávající strana musí svým vojákům, obyvatelstvu a zahraničním podporovatelům tvrdit, že vítězství zůstává na dosah. Mapa fronty je však tvrdší než politické projevy.

Jestliže jedna armáda ustupuje a druhá, byť pomalu a za vysokou cenu, postupuje, potom je zřejmé, na čí straně se nachází iniciativa. Fedorov řekl, že právě nyní nastal zlomový okamžik, který rozhodne o dalším směru války. Kyjevu podle něho zbývá jen několik měsíců (myslel tím zjevně do nástupu zimy) na přijetí zásadních rozhodnutí. Současně tvrdí, že Ukrajina má stále všechny předpoklady k tomu, aby Rusko porazila. Když ale měl vysvětlit, co by takové vítězství znamenalo, použil pozoruhodnou definici: „Porazit znamená ukončit válku.“

Od osvobození Krymu k pouhému ukončení války

Fedorovova nová definice vítězství představuje drastický posun. Ukrajinští představitelé dříve hovořili o úplném vytlačení ruské armády z celého mezinárodně uznávaného území Ukrajiny, tedy včetně Donbasu a Krymu. Obnovení hranic z roku 1991 bylo vydáváno za jediný přijatelný výsledek.

Jakékoli pochybnosti byly odmítány jako poraženectví a požadavek na jednání jako nahrávání Moskvě. Dnes už Fedorov neslibuje návrat Krymu ani vojenské vytlačení Ruska. Vítězstvím má být samotný konec války. To ovšem není definice vojenského vítězství, nýbrž alibismus v podobě marketingového pokusu přejmenovat dosažitelný kompromis na vítězství.

Fedorov v rozhovoru s redaktorem Reuters

Konec války může znamenat příměří na současné frontové linii, územní ztráty, bezpečnostní závazky, neutralitu nebo dlouhodobě zmrazený konflikt. Jestliže se za vítězství označí jakékoli ukončení bojů, lze tímto slovem zpětně popsat téměř jakýkoli výsledek kromě úplného zániku ukrajinského státu. Právě zde se ukazuje, jak hluboko se změnila očekávání Kyjeva. V roce 2022 se hovořilo o strategické porážce Ruska.

Později se cílem stalo osvobození okupovaných území. Následovala snaha stabilizovat frontu a zabránit dalšímu ruskému postupu. Nyní bývalý ministr obrany naznačuje, že vítězstvím bude, pokud se vůbec podaří válku ukončit. To může být realistické uznání poměru sil, ale zároveň jde o nepřímé přiznání, že původně vyhlášené cíle už Kyjev nepovažuje za dosažitelné.

Drony jako nový oltář ukrajinské spásy

Fedorov přitom téměř veškerou naději spojuje s technologiemi. Mluví o autonomních systémech, dronech řízených umělou inteligencí, levných prostředcích protivzdušné obrany, balistických raketách a programu Middle Strike. Tvrdí, že potřebné technologie již existují, ale ukrajinský stát je kvůli neefektivitě, korupci a chybějící jednotné strategii nedokáže správně využít.

V rozhovoru pro Reuters dokonce odhadl efektivitu státního systému na pouhých 5 procent. Drony bezpochyby změnily způsob vedení války. Dokážou ničit techniku, sledovat pohyb jednotek, napadat sklady, rafinerie, letiště i logistické uzly. Mohou zkomplikovat zásobování Krymu a zvýšit hospodářské náklady konfliktu. Samy však území neobsadí, neudrží zákop ani nevztyčí vlajku nad městem.

K posouvání a držení fronty jsou stále potřeba vojáci, dělostřelectvo, ženijní jednotky, logistika a schopnost nahrazovat lidské i materiální ztráty. Ukrajinský problém proto není možné vyřešit pouhým „technologickým cyklem“. Jestliže má Rusko více mužů, větší průmyslovou základnu a převahu v produkci munice i raket, musí nová technologie tuto strukturální nerovnováhu nejen zmírnit, ale úplně převrátit.

A musí tak učinit dříve, než se jí protivník přizpůsobí. Ve válce však žádná inovace nezůstává dlouho jednostranná. Rusko samo vyrábí a nasazuje útočné i průzkumné drony, prostředky elektronického boje a balistické rakety. Každý ukrajinský technologický krok proto vyvolává ruskou odpověď.

Mají útoky na ruské zázemí změnit výsledek voleb? Škody samy o sobě protivníka ke kapitulaci nepřinutí

Fedorovova koncepce zřejmě předpokládá, že dostatečně rozsáhlé útoky na ruskou infrastrukturu a logistiku zvýší cenu války natolik, že Kreml přistoupí na její ukončení. Do tohoto rámce lze zařadit také údery na rafinerie, sklady, dopravní síť a obchodní objekty. Otázkou zůstává, zda materiální škody skutečně přimějí ruské vedení a ruskou veřejnost ke změně postoje, například před volbami do Státní dumy plánovanými na 20. září.

Má dostatek škod na supermarketech, skladech a průmyslových provozech přimět ruské voliče, aby dali Kremlu u voleb najevo nespokojenost? A pokud volby nic nezmění, co bude následovat potom? Další a rozsáhlejší údery, větší počet dronů a postupné rozšiřování seznamu cílů? Taková strategie může zvyšovat cenu války, ale sama o sobě ještě nedokazuje, že protivníka přinutí ustoupit.

Barbarossa – Směry útoku na SSSR

Historická zkušenost nabízí mnohem temnější odpověď. Sovětský svaz utrpěl v letech 1941 až 1945 nepředstavitelné lidské a materiální ztráty. Wehrmacht a jednotky SS zničily tisíce měst a vesnic, obsadily rozsáhlá území a zabily miliony lidí. Přesto Stalin nekapituloval. Válka pokračovala bez ohledu na cenu až do Berlína. Ani Německo nepřestalo bojovat poté, co byla jeho města bombardována a jeho vojenská situace se stala beznadějnou. Samotné způsobování škod tedy automaticky nevede ke kapitulaci protivníka. Někdy naopak posiluje odhodlání pokračovat.

Stejný mechanismus navíc funguje oboustranně. Jestliže mají ukrajinské drony přesvědčit Rusy, že pokračování války je příliš drahé, ruské drony a rakety mají přesvědčit o témže Ukrajince. Hlavně před nadcházející zimou. Rozhodující potom nebude existence dronů jako takových, ale schopnost obou stran vyrábět je rychleji, nahrazovat ztráty, chránit infrastrukturu a snášet dlouhodobé škody. V opotřebovací válce vyhrává ten, komu zdroje, lidé a politická vůle vydrží déle.

Technologický inovátor, nebo pouze krizový manažer? Naděje jako poslední voják války

Fedorov je prezentován jako inovátor, který pomohl vybudovat ukrajinskou armádu dronů. Jeho kritici v něm naopak vidí krizového manažera, jenž kolem technologií vytvořil oltář poslední spásy. Ani jeho vlastní výsledky však dosud nezastavily pohyb fronty. Ruské síly pokračují přesně způsobem, který Fedorov popsal: postupně a pomalu. Žádný dramatický průlom, ale soustavný tlak, který Ukrajinu nutí ustupovat, spotřebovávat rezervy a stále naléhavěji žádat Západ o další zbraně a peníze.

Mladý bývalý ministr proto během rozhovoru zasloužil tvrdší otázku, než jakou mu položil Reuters: mohou ukrajinské drony způsobit Rusku větší strategickou škodu, než jakou mu způsobila německá válečná mašinerie v letech 1941 až 1945, a donutit tím Kreml jednostranně válku ukončit? Pokud ne, co přijde po selhání technologické sázky? Další mobilizace, další roky války a další statisíce mrtvých?

Naděje je posledním vojákem, který ve válce umírá. Problém spočívá v tom, že před ní často zahynou miliony skutečných vojáků. Fedorov alespoň prolomil povinný optimismus a přiznal směr, kterým se konflikt pohybuje. Jestli však zůstane jen u dalšího slibu o zázračné technologii, jeho otevřenost na výsledku nic nezmění. Ukrajina nepotřebuje novou definici vítězství. Potřebuje především pravdivou odpověď na otázku, čeho ještě může reálně dosáhnout, a co jsou už jen iluze a sny vybudované okolo oltářů dronů a ukrajinské peremogy. Taková je totiž realita.

Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!

V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývá 5 dní  a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.

Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Ukrajina byla přeměněna na Zelenského koncentrační tábor, v němž platí úplný zákaz jakéhokoli odlišného názoru! Zelenský umlčuje a uvězňuje opozici! Ruský vyslanec v OSN si nebral servítky ke 35. výročí ukrajinské nezávislosti, ale nebyl sám! Šéfka ukrajinské protikorupční neziskovky vystoupila na CNN a naložila Zelenskému takovým způsobem, že moderátorka se musela Zelenského zastávat a měla pocit, že slyší ruskou propagandu!

Ukrajina si 24. srpna připomněla 35 let od vyhlášení nezávislosti. Výročí, které mělo být demonstrací národní jednoty a odhodlání pokračovat ve válce, však zastihlo Kyjev uprostřed stále otevřenějšího politického konfliktu. Jeho podstatou už není jen odvolání populárního ministra obrany Michaila Fedorova, ale mnohem nepříjemnější otázka: jak dlouho může být válečný stav zároveň důvodem, proč občané nesmějí znovu rozhodnout o tom, kdo jim bude vládnout?

Nejtvrdší útok přišel podle očekávání z Moskvy. Ruský stálý představitel při OSN Vasilij Nebenzja využil zasedání konaného k 35. výročí ukrajinské nezávislosti k frontálnímu útoku na celý politický vývoj země po rozpadu Sovětského svazu. Ukrajinu popsal jako stát přivedený různými vládami na mizinu a Zelenského označil za diktátora s propadlým mandátem, který transformoval Ukrajinu na koncentrační tábor.

Jeho projev nebyl diplomatickou kritikou, ale obžalobou. Mluvil o potlačování opozice, věznění lidí s alternativním názorem, fyzické likvidaci odpůrců, pronásledování kanonické pravoslavné církve, přepisování historie, oslavování nacistických kolaborantů a o systematickém ničení ruského jazyka i společné rusko-ukrajinské minulosti. Ruské ministerstvo zahraničí zveřejnilo [1] jeho vystoupení v plném znění.

Přepis videa:

„Dnešní zasedání se koná pod velkolepým heslem 35. výročí nezávislosti Ukrajiny. Jenže je vůbec co oslavovat? Během těchto desetiletí byla země pod vedením různých vládců dovedena na mizinu. Ti, kdo hlasitě volali po nezávislosti a zářivých perspektivách Ukrajiny, ji ve skutečnosti – ať už vědomě či nevědomě – ničili.

V tom obzvláště vynikl její současný diktátor, takzvaný prezident míru. Pravda, již dávno vypršel jeho mandát. Za velmi aktivní účasti zemí kolektivního Západu, které si nárokují civilizovanost a demokratičnost, byla Ukrajina přeměněna na Zelenského koncentrační tábor, v němž platí úplný zákaz jakéhokoli odlišného názoru a opozice, a lidé, kteří našli odvahu vyjádřit alternativní názor, jsou bez soudu a vyšetřování posíláni za mříže nebo fyzicky likvidováni.

Bezprecedentní pronásledování kanonického pravoslaví je doprovázeno brutálním napadáním duchovenstva a věřících. Důrazně se přepisuje historie, odmítá se dědictví Sovětského svazu, velebí se Hitlerovi přisluhovači a kolaboranti, kteří během druhé světové války vyvraždili stovky tisíc Rusů, Židů, Poláků a samotných Ukrajinců.

Omezován je nejen ruský jazyk, ale ničí se vše, co souvisí s naší společnou minulostí. Kyjevské úřady projevují skutečně primitivní rusofobii a xenofobii, a to i vůči vlastním občanům, kteří jsou Rusy nejen podle krve, ale i podle kulturního kódu.“

Nebenzjova slova lze na Západě snadno odmítnout jako stanovisko státu, který proti Ukrajině vede válku. Přesně tak bývá ruská kritika Kyjeva na Západě obvykle rámována. Tentokrát však Moskva nezůstala sama. Jen o několik dní dříve vystoupila v pořadu Christiane Amanpour na CNN Darja Kalenjuková, výkonná ředitelka ukrajinského Centra protikorupčního jednání, a popsala Zelenského způsob vládnutí slovy, která se západnímu televiznímu publiku poslouchala mimořádně nepohodlně.

Ruský narativ? Podobná obvinění zazněla přímo z Kyjeva

Kalenjuková sice zatím netvrdila, že Ukrajina je „koncentrační tábor“, ani nepřejala úplně celý Nebenzjův výklad, ale popsala mechanismy, které s ruskou kritikou v několika zásadních bodech rezonují: ignorování občanů, neochotu vysvětlovat personální rozhodnutí, korupci v nejbližším okolí prezidenta, obsazování funkcí podle loajality, sankce proti politickým odpůrcům, anonymní diskreditační kampaně na Telegramu, tlak na nezávislá média a útoky na protikorupční instituce.

To už nebyl hlas ruského diplomata, ale představitelky organizace, která se dlouhodobě zabývá korupcí uvnitř Ukrajiny. Oficiální přepis CNN potvrzuje [2], že rozhovor byl odvysílán 19. srpna a že tématem byla politická krize po Fedorovově výzvě k obnovení demokratického procesu. Moderátorka připomněla, že Zelenský tvrdí, že proti korupci bojuje. Kalenjuková však pokračovala a obrátila pozornost k tomu, co podle ní dělá samotný prezident a jeho nejbližší okolí.

Přepis videa:

Christiane Amanpour: Děkuji, že jste se zúčastnila pořadu. Mohla bych se vás nejprve zeptat, jak vážně berete jakoukoli politickou krizi? Jinými slovy, když Fedorov, který je velmi, velmi, velmi populární, vystoupil s tímto projevem na YouTube, jakou to má ve skutečnosti váhu? Myslíte si, že tomu věří většina lidí?

Darja Kalenjuková: Většina lidí požaduje, aby Volodymyr Zelenský konečně upřímně promluvil ke svým občanům a vysvětlil svá nedávná rozhodnutí. Našel si čas na to, aby poskytl rozhovory mnoha zahraničním médiím a snažil se najít důvod, proč propustil poměrně efektivního a populárního ministra obrany, ale nepromluvil ke svým občanům, kteří se již více než 30 dní shromažďují v rámci pokojných protestů a požadují vysvětlení, co bylo na tomto ministru špatného. Prezident Volodymyr Zelenský však své občany jednoduše ignoroval, a proto se začaly stále více ozývat otázky ohledně jeho politické odpovědnosti vůči nim. A už před tímto prohlášením Michaila Fedorova o nutnosti voleb se objevovalo stále více otázek od různých Ukrajinců ohledně voleb. Proč? No, co můžeme dělat v době války, když náš prezident nereaguje na své občany a když není ochoten odpovídat na složité otázky týkající se jeho personálních rozhodnutí a také o vnitřní korupci, ke které dochází na nejvyšší úrovni v jeho nejbližším okolí.

Christiane Amanpour: Dovolte mi tedy o tom hovořit, protože se jedná o neustálý problém na Ukrajině. A velmi často se v této souvislosti vynořuje téma korupce. A vy jste, jak víte, zasvětila svou profesní kariéru boji proti ní. Co nám můžete říct o tom, jak to ovlivňuje samotnou válku? Zbraně, peníze, to a ono, zejména pro vojáky, kteří jsou na frontě tak sužováni a mají velmi málo střídání.

Darja Kalenjuková: Ukrajinský lid v sociologických průzkumech opakovaně potvrzuje, že korupce představuje největší bezpečnostní hrozbu. Pro mnoho Ukrajinců se rovná hrozbě, kterou představuje Rusko prostřednictvím raket, dronů a všech útoků na frontové linii, protože chápeme, že korupce oslabuje naše instituce zevnitř a oslabuje naši schopnost klást odpor. Ničí naši schopnost najímat vysoce efektivní profesionální manažery, kteří dokážou myslet nekonvenčně, aby našli řešení složitých výzev v této válečné době. A proto tolik případů rozsáhlé korupce se děje ve vnitřním kruhu prezidenta Zelenského a prezident tyto případy prostě ignoruje a i nadále jmenuje na nejvyšší pozice pouze lidi, kteří jsou mu loajální, a nikoli lidi čestné a dodržující zákon. A to je pro ukrajinský lid neuspokojivé. A na Ukrajině plně chápeme, že volby v době války jsou riskantní, ale ještě riskantnější pro nás, pro mnohé z nás, je mít prezidenta a úřady, které se nezodpovídají svému lidu.

Christiane Amanpour: Jak víte, prezident tvrdí, že je zodpovědný. Snaží se proti tomu bojovat. Před několika měsíci propustil svého nejbližšího spolupracovníka, o kterém někteří říkají, že byl prakticky viceprezidentem. Jak si myslíte, že Zelenský zareaguje na přímou výzvu k volbám ze strany velmi populárního politika Michaila Fedorova? Vím, že se k tomu zatím nevyjádřil. Jak si myslíte, že zareaguje on, jeho strana, vláda a celý systém?

Darja Kalenjuková: Ačkoli jsou volby na Ukrajině zakázány kvůli válce a navíc kvůli konsensu – až do léta panoval konsensus, že je nepřijatelné pořádat volby v době války –, sám Volodymyr Zelenský se na volby připravoval. Máme tedy jediného politika, který disponuje všemi státními zdroji a který veřejně neoznamuje, že se na volby připravuje. Uvnitř Ukrajiny však přijímá některá opatření a rozhodnutí, která naznačují, že se na volby připravoval. Například uvalování sankcí na politické oponenty, spouštění diskreditačních kampaní z anonymních kanálů na Telegramu proti všem, kdo ho kritizují. A to se netýká jen politických oponentů; týká se to i nezávislých médií; týká se to i organizace, jako je ta naše, a také jmenování lidí do důležitých vedoucích pozic v orgánech činných v trestním řízení, nikoli za účelem ochrany právního státu, ale za účelem ochrany svého zkorumpovaného nejbližšího okolí, útoky na protikorupční instituce, jako jsou protikorupční orgány, které jeho nejbližší okolí obviňují z korupce.

Darja Kalenjuková: Takže všechna tato rozhodnutí Volodymyra Zelenského nemají podporu ukrajinského lidu. Naznačují, že máme jediného politika, který se připravuje na volby. Volby, na které se maskuje jeho příprava. Sociologické průzkumy a ankety na Ukrajině však ukazují, že takový nedostatek upřímné, přímé a dospělé komunikace s lidmi ve skutečnosti Volodymyrovi Zelenskému nepomáhá. Ztrácí totiž na Ukrajině svou důvěryhodnost a stále více lidí mu nedůvěřuje.

Christiane Amanpour: Darjo Kalenjuková, moc vám děkujeme, že jste byla s námi. A samozřejmě budeme muset tuto otázku znovu položit prezidentu Zelenskému a jeho nejbližšímu okolí. Poskytl rozhovor CNN ještě předtím, než Michail Fedorov vyzval k volbám.

Nejzávažnější část rozhovoru nespočívala v obecném tvrzení, že Ukrajina má problém s korupcí. To západní média až dosud zamlčovala. Kalenjuková popsala politickou asymetrii: volby jsou pro společnost zakázané, ale držitel prezidentského úřadu se na ně podle ní připravuje za pomoci státních prostředků a mocenských nástrojů. Opozice nemůže vést normální kampaň, zatímco prezident může každodenně vystupovat v celostátním vysílání, určovat personální složení bezpečnostních orgánů, ovlivňovat informační prostor a rozhodovat o sankcích proti svým soupeřům.

Jediný politik, který se může připravovat bez vyhlášených voleb

Takové prostředí může být pro úřadujícího prezidenta výhodnější než samotné volby. Není nucen podstoupit hlasování, ale zároveň může dlouhodobě budovat svou pozici pro okamžik, kdy bude termín hlasování konečně oznámen. Každý potenciální soupeř mezitím vstupuje do nerovného zápasu, protože nemá srovnatelný přístup ke státním zdrojům ani k jednotnému televiznímu prostoru.

Fedorovův případ tuto asymetrii odhalil. Po pouhých šesti měsících ve funkci ministra obrany byl odvolán, přestože byl spojován s technologickou modernizací armády, reformou nákupů a rozvojem dronových kapacit. Fedorov tvrdí, že narazil na korupční a klientelistické sítě. Zelenského kancelář naopak namítá, že po sobě zanechal obrovský rozpočtový problém. V rozhovoru s Reuters bývalý ministr varoval [3], že Ukrajina válku pomalu prohrává, státní aparát pracuje jen na zlomek svých možností a zemi brzdí korupce, patronátní sítě a nedostatek nezávislosti institucí.

Když se Moskva a ukrajinská protikorupční scéna shodnou na diagnóze

Nebenzja a Kalenjuková samozřejmě nemluví z téže pozice a jejich výroky nelze mechanicky ztotožnit. Ruský velvyslanec vykresluje Ukrajinu otevřeně jako represivní stát ovládaný diktátorem a jeho projev je součástí ruského válečného politického sdělení. Kalenjuková nepopírá ukrajinskou státnost, neobhajuje ruskou invazi a nestaví se na stranu Moskvy. Kritizuje Zelenského z pozice ukrajinské občanské společnosti, která chce zachovat funkční a odpovědné instituce.

Přesto se jejich diagnózy v několika bodech překrývají. Oba mluví o potlačování odlišných hlasů, zneužívání mocenských nástrojů, absenci skutečné politické odpovědnosti a koncentraci moci kolem prezidenta, a o obrovské korupci, která vede až do jeho prezidentské kanceláře, jak odhalila protikorupční agentura NABU. Lidé si všimli, že NABU natočila video s černým pozadím stejně, jako ve stejnou dobu Fedorov ve videu výše, kde vyzýval k vypsání voleb v době války. Obě videa si byla vizuálně podobná. To nebyla náhoda. Byl to vzkaz Ňuchačenkovi, že se mu čas krátí.

Právě tato shoda je pro Zelenského mnohem nebezpečnější než jakýkoli projev ruského diplomata. Kritiku Moskvy lze odbýt jako nepřátelskou propagandu. Kritiku šéfky respektované ukrajinské protikorupční organizace pronesenou živě na CNN už stejným způsobem odstranit nelze. Moderátorka Christiane Amanpour se pokusila připomenout Zelenského kroky proti korupci a odvolání jeho mocného spolupracovníka Andrije Jermaka.

Kalenjuková však rozhovor vrátila k jádru problému: prezident podle ní ignoruje případy ve svém okolí a důležité funkce obsazuje lidmi, jejichž hlavní kvalifikací je loajalita. Když se rozhovor chýlil ke konci, Amanpour už pouze poznamenala, že CNN bude muset tyto otázky znovu položit Zelenskému a jeho nejbližším spolupracovníkům. To byl výmluvný závěr. Kritiku nebylo možné jednoduše uzavřít obvyklým konstatováním o ruské dezinformaci. A to bylo pro CNN velký špatný.

Výročí nezávislosti otevřelo otázku závislosti na jednom muži

Pětatřicáté výročí ukrajinské nezávislosti tak nepřineslo pouze tradiční projevy o odolnosti, suverenitě a boji proti Rusku. Otevřelo také otázku, zda se politický systém země nestal příliš závislým na jednom muži a jeho nejbližším okolí. Nebenzja tuto situaci popsal jazykem Mosky. Kalenjuková ji popsala jazykem ukrajinské protikorupční aktivistky. Fedorov ji popsal jazykem bývalého člena vlády, který se po odvolání stal možným politickým soupeřem prezidenta.

Jejich motivace jsou rozdílné a jejich závěry nejsou totožné. Přesto už není možné tvrdit, že otázky kolem Zelenského mandátu, korupce, sankcí proti oponentům a koncentrace moci existují jen v ruských médiích. Zaznívají na kyjevských náměstích, z úst bývalého ministra obrany, od ukrajinských protikorupčních organizací a nakonec už i ve vysílání CNN.

Zelenský může sice namítat, že okamžité volby by mohly zemi rozdělit a vytvořit bezpečnostní chaos. Nemůže však donekonečna ignorovat druhou polovinu otázky: jak má veřejnost kontrolovat prezidenta, který už více než dva roky vládne po skončení původního mandátu, nemá před sebou pevný termín voleb a podle svých kritiků využívá státní aparát k přípravě na politický střet, jehož zahájení může sám oddalovat?

Právě tato otázka zůstala po oslavách viset ve vzduchu. A čím déle na ni prezidentská kancelář nebude odpovídat přímo, tím méně přesvědčivě bude působit tvrzení, že jde pouze o ruský narativ. Moskva může takový spor využívat, ale nevytvořila jej sama. Dnes jej nahlas otevírají samotní Ukrajinci. Oni sami už mají Zelenského po krk, navzdory cinknutým průzkumům veřejného mínění.

Nicméně junta disponuje obrovskou mocí a silou, takže proti Zelenskému si otevřeně nikdo zatím jít nedovolil. Ani Fedorov. Ten používá k útokům proxy nástroje, jako jsou neziskovky v Kyjevě napojené na americké ministerstvo zahraničí a na americké financování, jako je právě neziskovka Darji Kalenjukové. Na ně si Zelenský své zabijáky poslat netroufne. Proto volby bude Ňuchač odmítat, minimálně do prvních mrazů koncem tohoto roku. Potom to začne.

Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!

V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývá 6 dní  a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.

Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Hlavní sionistický rabín Státu Izrael prohlásil, že žádný palestinský národ neexistuje a celá Gaza i Západní břeh prý patří Izraeli, přičemž celý prostor biblických území prý patří jen Izraeli a žádnému jinému národu! Rebbe David Yosef tak znovu světu přednesl hlavní tezi sionismu, zatímco záchranáři v Pásmu Gazy vytáhli z pod trosek ostatky dvou malých sourozenců, které tam ležely několik let!

Nikdo nedokáže obyčejným lidem v západním světě vysvětlit tak dobře, co je to vlastně izraelský sionismus, jako to umí sionističtí rabíni v Izraeli. Jenže až dosud to zaznívalo jen jako soukromé názory jednotlivých rabínů, ale od 22. srpna se to změnilo. Hlavní sionistický rabín Státu Izrael David Yosef totiž prohlásil, že žádný národ Palestinců prý neexistuje, a že celá Gaza i Západní břeh prý patří jen a výlučně Izraeli.

Výrok hlavního rabína je určující, neboť zastává tzv. státní náboženskou politiku Izraele. Hlavní rabín tak světu znovu zopakoval hlavní tezi izraelského sionismu, kterou je plán na vytvoření jednotného Státu Izrael jako státního útvaru výhradně pro sionistické Židy a nikoho dalšího. Až dosud se tzv. Vrchní rabinát Státu Izrael držel v pozadí a k tzv. Velké sionistické otázce tzv. čistého Izraele jako exkluzivního státu Židů a žádného jiného národa se dosud nevyjadřoval. Nyní je to ale venku.

Přepis vyjádření sefardského hlavního rabína Davida Yosefa:

„Bohužel synagogy si zachovaly svou posvátnost a oni je znesvětili. A už jen za to si zaslouží – říkám, že celá Gaza, nechť ji Všemohoucí zničí. Amen. A my se tam vrátíme. Víme, že až přijde vykoupení, pak se projeví taková hrdinská síla izraelského národa vůči všem národům, natož pak vůči tomuto davu, který není národem – oni si sice říkají ‚palestinský národ‘, ale nejsou národem. Nikdy národem nebyli. Nejsou národem a nemají zde žádná práva. Práva patří nám.

Říkám, že se máme modlit nejen za Gush Katif, ale za celé pásmo Gazy. Za celé Judsko a Samaří, za Šekem, za všechna ta místa. Musíme se modlit. Modlíme se za spasení, v pravém smyslu slova za to, aby se Země Izraele opět stala naší, celá Země Izraele. Amen. Gaza je Země Izraele, Gaza je naše. Gaza je naše, Šekem je náš, Dženin je náš, všechno je naše. Takže to, co teď musíme dělat, je modlit se k Hospodinu, požehnán buď, abychom se dočkali vykoupení, při kterém se budeme moci skutečně vrátit na všechna naše místa.“

Myšlenka dvoustátního řešení, zformulovaná v historických rezolucích Organizace spojených národů i v Deklaraci zásad z Osla z roku 1993, tak čelí nejhlubší krizi od svého vzniku. Je to likvidace. Dlouhodobě deklarovaný mezinárodní konsenzus, který předpokládal existenci dvou samostatných a suverénních států – Izraele a nezávislé Palestiny na území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy – naráží na realitu hlubokého posunu izraelské vnitřní i zahraniční politiky a na strukturální neschopnost západního společenství vynutit naplnění mezinárodního práva. Západ je poslušným vazalem Izraele. To je první realita!

Palestinci mají být oficiálně Izraelem vymazáni z existence jako národ a Gazu i Západní břeh čeká finální anexe

Rétorické vymezení vůči palestinské státnosti a samotné národní identitě Palestinců již v současnosti nepochází pouze z okrajových radikálních proudů, ale stále čitelněji se objevuje ve veřejných vystoupeních představitelů náboženských i vládních institucí Státu Izrael. Výše citovaný projev sefardského hlavního rabína Davida Yosefa v Muzeu Gush Katif otevřeně definuje nárok na celou oblast historické Palestiny.

A to nárok výhradně pro židovský národ. Z hlediska izraelského právního systému sice funkční úřad hlavního rabína disponuje dohledem nad náboženskými otázkami a nemá přímou pravomoc nad zahraniční či bezpečnostní politikou, nicméně jeho stanoviska odrážejí a zároveň formují ideologický rámec významné části nábožensky založené veřejnosti.

Popření existenciálních a politických práv druhého obyvatelstva na tomto území dává náboženskou legitimitu politickému směřování k anexi. A to je druhá realita! Tato rétorika nachází přímou odezvu a realizaci v politické exekutivě. Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir opakovaně a systematicky odmítá myšlenku palestinské státnosti. Ben Gvir se dlouhodobě staví proti jakýmkoliv ústupkům a veřejně prohlašuje, že vytvoření palestinského státu by znamenalo bezpečnostní ohrožení Státu Izrael.

Společně s ministrem financí Bezalelem Smotrichem prosazuje kroky, které vedou de facto i de iure k anexi území Západního břehu (Judeje a Samaří), ať už jde o legalizaci osadnických bašt, masivní rozšiřování výstavby či převod administrativních pravomocí z vojenské správy pod civilní ministerstva.

Kolektivní Západ je komplicem Izraele v genocidě a vyhlazení palestinské existence, zatímco v Gaze vytáhli z pod trosek kosti dvou sourozenců

Tento politický proud formuje vizi, v níž mezi Středozemním mořem a řekou Jordán existuje pouze jediný suverénní státní útvar s výhradně židovským charakterem – Izrael. Hlavním katalyzátorem, který umožňuje postupné naplňování anexionistických plánů v praxi, je propastný rozdíl mezi oficiálně deklarovanou politikou západních mocností a jejich reálnými diplomatickými a ekonomickými kroky. Historie mezinárodního společenství v otázce Blízkého východu je lemována nesčetnými rezolucemi.

Rada bezpečnosti OSN i Valné shromáždění OSN přijaly od roku 1967 řadu zásadních dokumentů – od rezoluce č. 242 vyžadující stažení izraelských sil z okupovaných území až po rezoluci č. 2334 z roku 2016, která jednoznačně označila výstavbu izraelských osad na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě za vlajkové porušení mezinárodního práva a překážku dvoustátního řešení. Mezitím na sociální sítě uniklo video ostatků Fatimy a Hamzy, dvou sourozenců, kteří koncem roku zahynuli pod troskami paneláku a vytáhli je ven teprve nyní.

Přesto Spojené státy americké a klíčové evropské státy nepodnikají krok, který by tyto rezoluce proměnil ve vymahatelné závazky. Ve srovnání s rychlostí a tvrdostí sankčních režimů uplatňovaných v jiných globálních konfliktech, kde dochází k anexi území či porušování suverenity, čelí Izrael pouze diplomacii rétorického nesouhlasu. Nikdo si nedovolí na Izrael uvalit sankce. A to je třetí realita!

Politická podpora a rozsáhlá vojenská i ekonomická pomoc ze strany USA vytvářejí pro izraelské vládní koalice stabilní deštník, pod nímž lze osadnickou politiku a krádeže palestinských území provádět bez rizika zásadních mezinárodních postihů. Izrael má od Západu bianco šek na kradení palestinských území. A to je čtvrtá realita.

Nelegální židovské osady postupně ukradly Palestincům jejich půdu, proto teď je možné popřít i jejich národ!

Bez půdy a bez pozemků národ zaniká, jeho existence je popřena. Aby mohl národ existovat, musí mít někde svůj domov a svoji půdu. To je pátá realita. A protože výstavba nelegální židovských osad na Západním břehu postupně ukradla Palestincům 93% jejich území, tak je jasné, že Palestinci teď přijdou i o svůj národ de iure. Pohled západních metropolí na izraelsko-palestinský konflikt prošel v posledním desetiletí výraznou proměnou pod vlivem širšího geopolitického vývoje.

Strategické preference Washingtonu i mnoha evropských vlád se posunuly od řešení palestinské otázky k úsilí o regionální stabilizaci skrze normalizaci vztahů mezi Izraelem a arabskými státy (tzv. Abrahámské dohody). Tento přístup vycházel z předpokladu, že obchody, bezpečnostní spolupráce a čelení společným regionálním výzvám (například vlivu Íránu) mohou probíhat nehledě na nevyřešený status Palestinců. Bezalel Smotrich to koneckonců před časem prohlásil, že v Gaze se chystá realitní Bonanza poté, co Izrael ukradne Palestincům území Gazy.

Tím byla palestinská samospráva fakticky odstavena na vedlejší kolej a ztrácela svou hlavní vyjednávací páku v podobě jednotného postoje arabského světa. Pro izraelskou politickou scénu to byl jasný signál, že status quo je dlouhodobě udržitelný a náklady na pokračující okupaci či územní rozšiřování jsou minimální. Fyzická možnost vzniku životaschopného a souvislého palestinského státu se v průběhu let dramaticky snížila.

Dlouhodobá osadnická politika vedla k vytvoření rozsáhlé sítě sídel, obchvatových komunikací a vojenských zón, které rozdělují Západní břeh na izolované enklávy. Demografické trendy a masivní výstavba infrastruktury proměnily mapu regionu do podoby, kde je geografické oddělení obou populací podle hranic z roku 1967 prakticky nerealizovatelné bez masivního přesídlování stovek tisíc obyvatel, což je krok, k němuž žádná izraelská vláda nepřistoupí.

Sionistický Izrael se má stát exkluzivním státem jen židovského národa, ve kterém nebude existovat žádný jiný národ

Výsledkem je stav permanentního roztříštění, v němž Palestinská samospráva vykonává pouze omezenou administrativní kontrolu nad městskými centry (tzv. zóna A), zatímco většinu území (zóna C) plně podléhá izraelské vojenské a civilní správě. Situaci dále podtrhuje genocida v Pásmu Gazy.

Devastace základní infrastruktury, sociální kolaps a hluboké lidské ztráty vedou k destrukci jakýchkoliv zárodků institucionálního řízení. Prohlubující se příkop mezi politickým vedením na Západním břehu a izolovaným hnutími v Gaze navíc paralyzuje palestinskou politickou scénu zevnitř, což izraelské nacistické diplomacii umožňuje argumentovat absencí jednotného a legitimního partnera pro mírová jednání.

Proces kradení palestinských území od roku 1947

Kombinace nábožensky a ideologicky motivované politiky odmítající palestinskou suverenitu, tichý souhlas kompliců ze západního společenství vymáhat dodržování vlastních rezolucí a ireverzibilních změn v terénu vedou k jedinému závěru: koncept dvoustátního uspořádání, jak byl navržen v roce 1947, fakticky zanikl. Místo dvou států existuje v prostoru mezi řekou Jordán a Středozemním mořem jen sionistický Izrael, kde se vyhlídky na ustavení suverénního palestinského státu posunuly z roviny praktické politiky do roviny pouhé iluze.

Národ, který dopustil ukradení vlastního státu, prostě zanikne. A to je finální realita! A je to varování i pro všechny naše národy v Evropě. Pokud sionistický nepřítel sáhne lidem na majetky, nemovitosti a posléze i na půdu, vzpomeňme si na Palestince, jako to bylo s nimi. Nejprve je okradli, potom je pozabíjeli, a těm co přežili, tak nakonec řekli, že nikdy jako národ neexistovali. Sionismus je proto systém zla!

Jsme tu stále s vámi, a to jen díky vám!

V závěru článku si vás dovolím požádat o zvážení příspěvku před koncem měsíce pro náš server. Opět je nadohled konec měsíce, zbývá 7 dní  a potřebujeme vaši pomoc. Nežádáme ale o moc, stačí přispět jen tím, co si můžete dovolit. Nemusí to být moc. Proto, pokud si to můžete dovolit, zvažte prosím příspěvek v jakékoliv výší na provoz našeho projektu na darovací stránce zde.

Přinášíme analýzy a titulkovaná videa, v pátek přinášíme rozbory a “přesahy” na SVCS, a to všechno zdarma a bez jakýchkoliv placených článků nebo placených archivů. Jenže, fyzický provoz našeho projektu už zdarma není. Ten vyžaduje vaši přímou podporu našemu projektu, abychom mohli v našem provozu a v naší práci pokračovat. Proto velké díky vám všem, kteří nám přispějete. A velké díky samozřejmě všem těm, kteří nám tento měsíc již přispěli. Moc vám děkujeme!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Prev1...456...25Next Strana 5 z 25

DOPORUČENÉ NOVINKY

NÁHODNÝ VÝBĚR

video

video

AE News (American European News) je nezávislý internetový zpravodajský portál připravovaný českými a slovenskými krajany žijícími po celém světě. Přinášíme informace z alternativních zdrojů, dešifrujeme politické události, dezinformace a mediální propagandu a píšeme o dopadech a souvislostech. U nás píšeme bez cenzury, bez politické korektnosti, bez servilnich postojů k palčivým problémům z domova i ze světa.
Veškeré články jsou díly příslušných autorů.

DNEŠNÍ ČLÁNEK

OBLÍBENÉ RUBRIKY

© Copyright 2026 American European News, LLC