ZAVŘÍT

Yearly Archives: 2026

Zelenský se na americké CBS rozčílil kvůli otázce na volby, zatímco Ukrajinu drtí válka protikorupčních struktur a generální prokurátor uprchl z Ukrajiny! Současně vyšlo najevo, že ukrajinské armádě zbývají před koncem roku peníze na necelé 2 měsíce! A z velkých ukrajinských měst prý nebude před zimou kam utéct!

Volodymyr Zelenský se během rozhovoru pro americkou stanici CBS rozčílil poté, co přišla otázka na volby, které se na Ukrajině nekonají již několik let. Jeho odpověď byla příznačná: „Jaké volby?“ Ukrajinský furt-prezident argumentoval válečným stavem, bezpečností obyvatel, devíti miliony Ukrajinců nacházejícími se v zahraničí a nevyřešenou otázkou hlasování lidí na územích ovládaných Ruskem.

Praktické problémy, které Zelenský vyjmenoval, jsou zástupné. Ukrajinské zákony sice konání prezidentských, parlamentních a místních voleb během válečného stavu zakazují [1], ale zákony se přece dají snadno změnit, koneckonců Zelenského partaj Sluha národa to dělá každou chvíli. To však nic nemění na skutečnosti, že Zelenského pětiletý prezidentský mandát, získaný ve volbách v roce 2019, formálně skončil již v květnu 2024 a že současné vedení země přežívá politicky díky neustálému prodlužování válečného stavu.

Přepis videa:

„Když máme válku, tak to nejde. Nejen podle ústavy, zákonů a volebního zákona, ale především z bezpečnostních důvodů – lidé, děti, nemohou chodit do školy. Jak chcete uspořádat volby? Jaké volby? Jak uspořádat volby s devíti miliony lidí, kteří jsou v zahraničí? Devět milionů! Obvykle je v zahraničí 500 000 lidí, kteří hlasují. Možná 500 000, možná o něco víc, ale ne devět milionů. A co s lidmi, kteří se dočasně zdržují nebo žijí na dočasně okupovaných územích? Budou volit? Jak budou volit? Kdo bude dohlížet na jejich hlasování? Mám na mysli, že tam jsou ruští vojáci. Jak to všechno zvládnout?“

V Kyjevě se tak vytvořil dokonale uzavřený kruh: dokud trvá válka, nemohou být volby, a dokud nejsou volby, zůstává u moci stejná skupina lidí. Parlament sice pokračuje ve své činnosti na základě ústavní kontinuity, ale občané již několik let nemají možnost nové rozložení politických sil potvrdit nebo odmítnout.

Ani ukrajinská opozice přitom většinově nepožaduje hlasování uprostřed bojů; ještě v roce 2025 odklad voleb podporovali i Petro Porošenko a Julija Tymošenková [2]. Teď už ale nepožadují. Prý dostali nasypáno, píše se na ukrajinských webech. Otázka však zůstává: kdo a za jakých podmínek rozhodne, že válka skončila natolik, aby se občanům jejich hlas vrátil?

V Rusku se volby konají, zatímco Kyjev čeká na neurčitý konec války

Kontrast s Ruskem je politicky výbušný. Ruské volby do Státní dumy se mají uskutečnit 20. září a Moskva do nich zahrnuje rovněž obyvatele čtyř regionů, jejichž připojení k Ruské federaci Kyjev neuznává. Mnozí obyvatelé těchto území mezitím přijali ruské občanství a poprvé se budou účastnit voleb do Státní dumy jako občané Ruské federace. Z pohledu Moskvy jde o završení integrace nových regionů, z pohledu Ukrajiny o hlasování organizované okupační mocností. Spor o jejich postavení tím nekončí, naopak se přenáší z bojiště i do volebních místností.

Ňuchačenko

Zelenský má pravdu jen v tom, že na územích kontrolovaných ruskou armádou opravdu už naštěstí nemůže Kyjev zajistit ukrajinské volební komise, to přece vychází ze samotné logiky. Mnohem méně přesvědčivě však působí jeho obecná podrážděnost vůči samotné otázce voleb. Nešlo totiž o dotaz na technické detaily, ale na demokratickou legitimitu vedení země, které požaduje od západních států další desítky miliard dolarů, zbraně a dlouhodobé politické závazky. Čím déle bude válka trvat, tím naléhavější bude otázka, zda se zákaz voleb nestal současně politickým pojištěním Zelenského mocenského okolí.

Generální prokurátor udeřil proti NABU a vzápětí ze strachu o život uprchl i s manželkou z Ukrajiny

Zelenského podrážděný výstup navíc přichází uprostřed dalšího mimořádně vážného konfliktu uvnitř ukrajinského státního aparátu. Generální prokurátor Ruslan Kravčenko podal 7. září rezignaci a o týden později oznámil, že podepsal oznámení o podezření proti řediteli Národního protikorupčního úřadu Semenovi Kryvonosovi. Druhé oznámení se mělo týkat spolupracovníka šéfa Specializované protikorupční prokuratury Oleksandra Klymenka. Kravčenko obvinil protikorupční struktury ze zneužívání jejich postavení, zatímco NABU a SAPO jeho postup označily za útok na svou nezávislost [3].

Kravčenko potom 13. září odletěl na pětidenní služební cestu do Paříže, údajně kvůli slyšení Parlamentního shromáždění Rady Evropy věnovanému ukrajinským dětem [4]. Jeho manželka měla podle ukrajinských médií odcestovat do Polska o den dříve. Odjeli ve chvíli vrcholícího střetu s NABU a SAPO a že Zelenský okamžitě a pohotově vyzval parlament, aby jeho odvolání bez prodlení schválil [5]. Už samotná časová souslednost událostí působí jako obraz státního aparátu, jehož jednotlivé mocenské bloky proti sobě vedou otevřenou válku.

Operace Kartágo odkryla ochranu podvodných telefonních center

V pozadí konfliktu se nachází vyšetřování s krycím názvem Kartágo. NABU a SAPO prověřovaly údajnou ochranu podvodných telefonních center, jejichž operátoři pomocí sociálního inženýrství, phishingu a falšování zobrazovaných telefonních čísel okrádali oběti doma i v zahraničí. Vyšetřovatelé popsali systém úplatků, praní peněz, luxusního majetku a krytí poskytovaného lidmi napojenými na orgány činné v trestním řízení [6]. Při raziích byly prohledány také prostory spojené s generální prokuraturou [7].

NABU podle dostupných informací Kravčenka přímo neobvinilo z osobní ochrany center a sám generální prokurátor jakékoliv spojení s podvodným byznysem odmítl [8]. Skandál však ukazuje, jak hluboko se mohl tento druh kriminality zavrtat do státních struktur. Namísto společného postupu následovala odveta: prokuratura zasáhla proti vedení NABU v kontra-obvinění. NABU a SAPO obvinily prokurátorovo okolí a Zelenského kancelář se postavila za Kravčenkovo rychlé odstranění. Instituce financované a budované také pod tlakem západních partnerů tak nebojují pouze proti korupci. Začaly bojovat jedna proti druhé!

Armádní pokladna má peníze na necelé dva měsíce

Ještě děsivěji než politický konflikt působí zprávy o stavu ukrajinského vojenského rozpočtu. Poslanec a vojenský analytik Vadym Ivčenko upozornil, že prostředky vyčleněné na vyšší platby vojákům mohou vystačit pouze do druhé poloviny října [9]. Nešlo tedy pouze o abstraktní účetní schodek na konci roku, ale o bezprostřední problém s financováním lidí, kteří jsou posíláni na frontu.

Přepis videa:

„Už skoro dva měsíce jsme nedostali žádné mzdy, dokonce ani – promiňte – ani dvacet tisíc. Vůbec. Říkal jsem přece, že máme katastrofální situaci s rozpočtem. A je třeba provést změny v rozpočtu, získat partnerskou pomoc, abychom alespoň zaplátali tu díru. O zvyšování čehokoli už ani nemluvím.“

„Omluvte mě – nemáme teď z čeho platit našim vojákům?“

„Řekl jsem dva měsíce. Řekl jsem, že teď utrácíme poslední měsíce roku. Naprosto správně.“

„A pokud nedostaneme pomoc, nebudeme moci utrácet? To znamená, že vezmeme určité výdajové položky z jiných oblastí?“

„My 100 procent rozpočtu na ministerstvu obrany nemáme. Náš rozpočet jde na ministerstvo obrany. Dnes potřebujeme dodatečné financování.“

Nyní je zřejmé, proč Kyjev oznámil, že mu v letošním roce chybí na dodatečné obranné výdaje přibližně 27 miliard dolarů. Ukrajinská vláda současně předložila na rok 2027 rekordní obranný rozpočet ve výši 4,89 bilionu hřiven, tedy přibližně 110 miliard dolarů, a přiznala, že bez další masivní zahraniční podpory jej nebude schopna financovat. Jen pro příští rok bude potřebovat přes 52 miliard dolarů zahraniční pomoci, přičemž závazně zajištěna má zatím méně než polovinu [10].

To je účet, který bude znovu předložen evropským a americkým daňovým poplatníkům. A bude předložen ve chvíli, kdy se v Kyjevě navzájem obviňují generální prokuratura, NABU a SAPO, zatímco vyšetřovatelé nacházejí hotovost, luxusní automobily a nemovitosti spojené s údajnými úplatkářskými schématy. Každý další požadavek na desítky miliard proto logicky vyvolává otázku nejen kolik peněz Ukrajina potřebuje, ale také kdo nad nimi skutečně vykonává kontrolu a kolik se jich cestou ztratí.

Přichází zima, Ukrajina nemá „náhradní zemi“ a Brusel slibuje další peníze, kontrolu však občanům nevysvětluje

Finanční kolaps armádního rozpočtu se navíc spojuje s obavou z nejtěžší zimy od začátku války. Vasyl Voskobojnyk, který se zabývá migrační politikou, v ukrajinské televizi varoval, že případný rozsáhlý výpadek energetické soustavy nelze vyřešit prostým přestěhováním obyvatel velkých měst na venkov. Bez elektřiny mohou zůstat vesnice stejně jako Kyjev, Charkov, Dnipro nebo Záporoží. Přestěhování navíc neřeší práci, školy, nemocnice ani zásobování.

Přepis videa:

„Pokud však chtějí Ukrajinu nechat bez elektřiny, ponořit zemi do tmy, dotkne se to bez výjimky všech měst v naší zemi.“

„Můžeme tedy v zimě pozorovat tendenci, kdy se lidé budou stěhovat z velkých měst do menších měst nebo na venkov, do nějaké venkovské oblasti?“

„Nebude to trend, bude to spíš výjimka. Protože ani stěhování na vesnici celkovou situaci nezmění. Jediné, co se změní – omlouvám se – bude toaleta někde venku, že? A to je vše. Ale pokud zůstane bez elektřiny celá země, je jasné, že i v malých městech bude situace stejná. A nikam nezmizí problém s vyděláváním peněz, nikam nezmizí problém, kde se budou děti učit a kde se budou léčit, pokud se jim něco stane. Tedy jde o jakýsi obecný celoukrajinský trend stěhování lidí někam jinam. Kam? Kam se může přestěhovat Kyjev s třemi miliony obyvatel? Kam se mohou přestěhovat Charkov, Dnipro a Záporoží s celkovým počtem obyvatel přesahujícím jeden milion? Nemáme žádnou náhradní zemi.“

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přesto ve svém projevu o stavu Unie slíbila Ukrajině dosud nejsilnější podporu pro nadcházející zimu, další humanitární pomoc, posílení dodávek elektřiny a vytápění, systémy protivzdušné obrany a nové společné projekty s ukrajinským zbrojním průmyslem. Zároveň oznámila další zpřísňování protiruských sankcí [11].

„Jaké volby?“ je otázka, která se jednou vrátí i do Bruselu

Von der Leyenová však nevysvětlila, jak přesně bude Brusel garantovat, že se evropské miliardy neztratí v systému, v němž proti sobě vedou válku samotné protikorupční a prokurátorské struktury. Nestačí pokaždé zopakovat, že Ukrajina bojuje za Evropu, a tím uzavřít debatu o kontrole peněz.

Právě země, která je existenčně závislá na zahraniční pomoci, musí podléhat mimořádně přísnému auditu. Špičky v Bruselu však v této korupci jedou společně se Zelenského juntou, o tom nikdo nepochybuje. Takže nic se kontrolovat nebude.

Vůdkyně IV. Říše – Euroreichu

Namísto toho se bude kontrolovat věk všech obyvatel EU na sociálních sítích pod záminkou ochrany dětí na sociálních sítích, jak Leyenová uvedla [12] v projevu o stavu unie. Evropané vidí rostoucí ceny, drahé energie, tlak na sociální rozpočty a současně nekončící požadavky Kyjeva na další desítky miliard.

A potom sledují, jak se ukrajinský prezident rozčiluje nad otázkou voleb, a jak generální prokurátor odjíždí do Paříže uprostřed střetu s protikorupčními institucemi a jak představitelé země veřejně přiznávají, že armádě docházejí peníze a obyvatelstvo může čekat zima bez elektřiny. Tenhle cirkus skončí buď u voleb nebo ve válce s Ruskem. A sami si zkuste vsadit, která z těchto dvou možností a upřímně je pravděpodobnější. A v tom je ta tragédie.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Washington otevřel bránu k Hvězdným válkám! USA poprvé přiznaly rozmístění zbraní na oběžné dráze a Rusko pohrozilo Polsku zánikem během tří dnů poté, co polský vicepremiér na konferenci v Kyjevě prohlásil, že NATO by porazilo Rusko během pár týdnů!

Americký ministr letectva Troy Meink pronesl v pondělí 14. září na konferenci Air, Space & Cyber v National Harboru ve státě Maryland větu, která může jednou vstoupit do dějin jako okamžik, kdy začala otevřená militarizace oběžné dráhy Země. Spojené státy podle jeho slov již mají ve vesmíru rozmístěné zbraňové systémy určené ke „kontrole vesmíru“ a k obraně amerických ozbrojených sil před nepřátelskými akcemi.

Oficiální web amerického letectva následně potvrdil [1], že šlo o vůbec první veřejné přiznání Washingtonu, že americké Vesmírné síly disponují zbraněmi přímo na oběžné dráze. Nešlo přitom o přeřeknutí, neobratnou formulaci ani improvizovanou odpověď během tiskové konference. Meink byl po skončení projevu několikrát požádán, aby svůj výrok vysvětlil, a pokaždé zdůraznil, že použitá formulace byla pečlivě promyšlená.

Odmítl pouze sdělit, zda jsou americké orbitální systémy kinetické, laserové, elektronické nebo kombinované. Americká armáda tedy světu záměrně oznámila, že překročila další strategický práh, ale současně ponechala Rusko a Čínu v nejistotě, kolik zbraní ve vesmíru má, jaké mají schopnosti a proti jakým cílům mohou být použity.

Přepis videa

„Právě proto mají Spojené státy nyní na oběžné dráze zbraně pro kontrolu vesmíru, které jsou schopny bránit spojené síly před nepřátelskými akcemi protivníka.“

„Americká armáda poprvé potvrdila, že ve vesmíru disponuje zbraněmi, a označila jej za bojovou doménu, přičemž představitelé varovali Rusko a Čínu, aby se nepokoušely zaútočit na Washington. Ministr letectva Troy Meink tuto informaci zveřejnil během svého projevu na konferenci o letectví, vesmíru a kyberprostoru v Marylandu. Podrobně popsal snahu o modernizaci letectva a Vesmírných sil v reakci na pokroky amerických rivalů, umělou inteligenci a rostoucí využívání autonomních zbraní. Meink zdůraznil, že jeho formulace byla záměrná, a odmítl se podrobněji vyjadřovat k typům zbraní, které USA ve vesmíru mají. Tato modernizace navazuje na varování některých odborníků, že Spojené státy by mohly ztrácet svou převahu jako dominantní světová vojenská mocnost.“

Pod výrazem „space control weapons“ se může skrývat několik naprosto odlišných kategorií prostředků. Může jít o satelity schopné rušit komunikaci, oslepit optické senzory, provádět kybernetické operace nebo manévrovat v blízkosti cizí družice a vyřadit ji z provozu. Stejně tak ale může jít o kinetické prostředky, tedy orbitální úderné systémy schopné jiný satelit fyzicky poškodit nebo zničit. Mluvčí amerických Vesmírných sil potvrdil [2], že tyto prostředky mohou podle rozhodnutí bojového velení plnit obranné i útočné úkoly. To je podstatný detail, který se v uklidňující formulaci o „obraně spojených sil“ snadno ztratí.

Pentagon přiznal zbraně, ale jejich skutečnou povahu ukryl

Zatím neexistuje veřejný důkaz, že Spojené státy rozmístily na orbitě klasická kinetická děla nebo satelity s jadernými hlavicemi. Právě tuto nejistotu však Washington zřejmě chtěl vytvořit. Rusko a Čína teď musejí počítat s nejhorším scénářem a prověřovat, zda se mezi americkými vojenskými družicemi nenacházejí systémy schopné ničit jejich satelity, narušovat navigaci, oslepovat včasnou výstrahu nebo zasahovat objekty na zemském povrchu. V krizové situaci nebude mít protivník čas čekat, zda se z podezřelé družice vyklube jen průzkumný systém, nebo zbraň připravená k útoku.

Tvrzení, že by Američané mohli prakticky okamžitě rozmístit jaderné hlavice na několika satelitních nosičích, nelze z dostupných veřejných informací potvrdit. Technicky by navíc nešlo jen o připevnění hlavice na existující družici. Bylo by nutné vyřešit bezpečnost, řízení, tepelnou ochranu, spolehlivý návrat nebo způsob detonace a především utajit přípravy před ruskými a čínskými sledovacími systémy. Politický a vojenský práh však Meinkovým prohlášením nepochybně klesl. Jakmile jedna velmoc oficiálně přizná orbitální zbraně, ostatní již nemohou stavět svou bezpečnost na předpokladu, že vesmír zůstane mimo bojiště.

Smlouva z roku 1967 nezakazuje všechny zbraně ve vesmíru

Americké oznámení automaticky neznamená, že Washington porušil Smlouvu o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru z roku 1967. Její článek IV zakazuje [3] umisťovat na oběžnou dráhu objekty nesoucí jaderné zbraně nebo jiné zbraně hromadného ničení.

Zakazuje také jejich instalaci na nebeských tělesech a jejich rozmístění v kosmickém prostoru jiným způsobem. Smlouva však nezavedla všeobecný zákaz konvenčních protidružicových, elektronických nebo kinetických zbraní na orbitě. Čína již tuší, o co jde USA, a proto ostře reagovala na Meinkovo prohlášení.

Právě v této právní mezeře se nyní Washington pohybuje. Pokud jsou přiznané systémy konvenční, elektronické nebo laserové, nemusí být jejich rozmístění přímým porušením smlouvy. Jestliže by ale nesly jaderné hlavice nebo jiné prostředky hromadného ničení, šlo by o jednoznačné porušení jednoho ze základních pilířů poválečného kosmického práva. Problém spočívá v tom, že Pentagon odmítl sdělit jakékoli podrobnosti, takže ostatní státy mají americkému ujištění věřit bez možnosti nezávislého ověření.

Historie navíc ukazuje, že vesmír již dávno nebyl skutečně demilitarizovaný. Po desetiletí se v něm pohybují průzkumné, navigační, komunikační i varovné vojenské satelity. Rozdíl spočíval v tom, že tyto systémy podporovaly válku na Zemi, ale oficiálně nebyly označovány za zbraně určené přímo k vedení boje na oběžné dráze. Meink tuto slovní a politickou hráz odstranil. Vesmír už podle Washingtonu není pouze podpůrnou oblastí, ale bojovou doménou, v níž mají Spojené státy udržovat dominanci.

Nový “Reaganův impuls” má vyděsit Moskvu a Peking

Celá operace připomíná strategický tah Ronalda Reagana z roku 1983, kdy americký prezident představil Strategickou obrannou iniciativu, později přezdívanou Hvězdné války. Nešlo pouze o vytvoření protiraketového štítu. Sovětské vedení mělo získat dojem, že Spojené státy připravují technologický skok, na který bude Moskva nucena reagovat astronomickými investicemi. Američané tak chtěli Sovětský svaz zahnat do závodů, které jeho ekonomika nemohla dlouhodobě financovat.

Televizní projev Ronalda Reagana, ve kterém oznámil program SDI – Strategic Defence Initiative

Meinkovo pečlivě připravené přiznání může plnit stejnou úlohu. Washington nesdělil typ, počet ani rozmístění zbraní. Rusové a Číňané proto musejí vynaložit prostředky na jejich hledání, sledování a vývoj protiopatření. Pokud mají USA na orbitě pouze několik experimentálních nebo převážně elektronických systémů, jejich vojenská hodnota může být omezená, ale psychologický účinek je obrovský. Pentagon jednou větou přinutil dva hlavní protivníky přepočítat celou architekturu jejich jaderného odstrašení a ochrany satelitních sítí.

Nelze přitom přehlédnout, že Vesmírné síly současně rozvíjejí program Space-Based Interceptor a budují družicovou konstelaci pro sledování pohyblivých vzdušných cílů. První program má být součástí Trumpova protiraketového systému Golden Dome a jeho počáteční schopnosti se plánují již před koncem tohoto desetiletí. Americké letectvo rovněž oznámilo [4], že součástí modernizace budou další autonomní a orbitální systémy. Hranice mezi průzkumem, naváděním, obranou a přípravou úderu se tak rychle rozplývá.

Moskva mluví o míru a současně bude připravovat odpověď

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov v reakci na americké oznámení prohlásil, že vesmír má zůstat zcela prostý jakýchkoli zbraní a že Moskva očekává širokou mezinárodní podporu pro jeho demilitarizaci. Je to očekávatelná diplomatická formulace. Rusko však nebude čekat se založenýma rukama, až mu Washington vysvětlí, co přesně nad jeho územím létá. Bude sledovat americké satelity, měřit jejich manévry a hledat známky toho, že mohou fyzicky zasahovat proti ruským orbitálním prostředkům.

Dmitrij Peskov, tiskový mluvčí Kremlu

Americké velení již v roce 2024 naopak obvinilo [5] Rusko, že vypustilo družici Kosmos 2576, která se dostala na podobnou dráhu jako americký průzkumný satelit USA 314 a podle Washingtonu mohla být protidružicovou zbraní. Moskva toto americké hodnocení nepřijala, ale případ ukázal, že obě velmoci již delší dobu experimentují se satelity schopnými přibližovat se k cizím objektům. Čína vyvíjí obdobné manévrující prostředky a robotická ramena, která mohou sloužit k opravám vlastních družic stejně jako k odtažení nebo poškození cizích satelitů.

Zprávy ukrajinských novinářů, podle nichž mají být nejbližší ruské starty raket Sojuz a Progress ve velké míře rezervovány pro vojenské potřeby, zatím nemají dostatek veřejně ověřitelných podkladů. Část letů se může týkat družicové sítě Rassvet nebo jiných komunikačních a průzkumných systémů. Po Meinkově projevu však lze očekávat, že ruské ministerstvo obrany přehodnotí priority a urychlí vše, co může chránit ruské satelity nebo ohrožovat americkou orbitální infrastrukturu. Otevřené přiznání amerických zbraní vytvořilo tlak, kterému se Moskva ani Peking nebudou chtít vyhnout.

Sikorski slíbil porážku Ruska během několika týdnů

Jako kdyby nestačila hrozba zahájení nových kosmických závodů ve zbrojení, přilil do ohně polský vicepremiér a ministr zahraničí Radosław Sikorski. Na konferenci Yalta European Strategy v Kyjevě prohlásil [6], že kdyby Rusko napadlo Polsko a NATO „si sundalo rukavice“, bylo by podle něj poraženo poměrně rychle. Severoatlantická aliance má mít nad Ruskem drtivou převahu přibližně 2 500 bojových letadel a její prostředky dlouhého dosahu by údajně dokázaly během šesti týdnů zničit zbytek ruských rafinérských kapacit.

Přepis videa

„Kdyby nás Rusko napadlo a my bychom se do toho opřeli naplno, myslím, že bychom Rusko porazili docela rychle. V letecké síle máme nad Ruskem drtivou převahu. Generále, opravte mě, pokud se mýlím, ale je to něco kolem dvou a půl tisíce letadel.“

„Bez USA?“

„Ať s USA, nebo bez USA, je to stále drtivá převaha. V poslední době jsem neověřoval, kolik máme JDAMů, JASSMů a všech těch zbraní pro údery do hloubky, ale pokud Ukrajinci za šest měsíců vyřadili polovinu ruských rafinérských kapacit, my bychom to zvládli za šest týdnů a vyřadili bychom i tu druhou polovinu.“

Sikorski přitom použil ukrajinské útoky na ruský ropný průmysl jako měřítko toho, čeho by dokázalo dosáhnout celé NATO. Jeho kalkulace však ignoruje jednu zásadní věc: přímá válka NATO s Ruskem by nebyla větší verzí ukrajinského konfliktu. Byla by střetem dvou jaderných bloků, v němž by masivní útoky na strategickou infrastrukturu mohly být vyhodnoceny jako příprava na existenční zničení státu. Po prvních vlnách úderů by proto nemuselo následovat spořádané sčítání zničených rafinerií, ale aktivace ruské jaderné doktríny.

Patrušev odpověděl hrozbou zničení polského státu

Odpověď z Moskvy přišla okamžitě a byla ještě tvrdší. Nikolaj Patrušev, bývalý tajemník ruské Bezpečnostní rady a současný poradce Vladimira Putina, označil Sikorského hodnocení za amatérské. Varoval [7], že pokud by se Polsko zapojilo do vojenských operací proti Rusku, Moskva by nasadila celý dostupný arzenál sil a prostředků a polská státnost by během dvou nebo tří dnů přestala existovat.

Patrušev tím zjevně nenaznačoval konvenční tažení ruských tanků k Varšavě. Rusko nemá konvenční schopnost zničit celý polský stát za dva nebo tři dny, zvláště pokud by proti němu stálo NATO. Výrok proto nelze chápat jinak než jako nepřímé připomenutí jaderného arzenálu. Sikorski hovořil o zničení ruských rafinerií a Patrušev odpověděl hrozbou zničení Polska. Takhle dnes vypadá evropská bezpečnostní debata: jeden politik počítá letadla a týdny potřebné k devastaci ruské infrastruktury, druhý počítá dny do zániku členského státu NATO.

Svět míří od jednoho strategického prahu k druhému

Trumpova administrativa se chlubí ukončováním válek, ale ve skutečnosti pokračuje v rozšiřování prostoru, v němž může příští válka vypuknout. Zbraně už nemají stát pouze na zemi, plout pod hladinou oceánů nebo létat v atmosféře. Novou frontou se oficiálně stala oběžná dráha, na níž jsou závislé navigace, bankovní komunikace, energetické sítě, armádní velení i systémy včasného varování před jaderným útokem.

Právě útok na družice včasné výstrahy představuje jednu z nejnebezpečnějších možností. Rusko nebo Čína nemusejí poznat, zda americký orbitální systém oslepuje jejich satelit pouze dočasně, nebo zda jde o první fázi rozsáhlejšího úderu. Čas na rozhodnutí se může smrsknout na několik minut. Čím více zbraní bude na oběžné dráze a čím méně bude známo o jejich skutečných schopnostech, tím větší bude riziko, že technická porucha, chybná interpretace manévru nebo ztráta spojení spustí řetězec nevratných rozhodnutí.

Trump během prezentace vesmírného obranného programu “Golden Dome”

Od jaderných hlavic na oběžné dráze nás zatím stále odděluje Smlouva o vesmíru a obava všech velmocí z nekontrolovatelné eskalace. Nikdo však nemůže po Meinkově projevu zaručit, že tento zákaz vydrží dalších 10 let. Nemusí padnout veřejným vypovězením smlouvy. Může být nejprve obcházen tajnými programy, dvojím určením satelitů a zbraněmi, jejichž skutečný náklad nebude možné ověřit. Potom bude stačit jediná krize, aby jedna strana oznámila, že musí reagovat na údajné porušování pravidel protivníkem.

Donald Trump si může dál stěžovat, že nedostal Nobelovu cenu míru. Prezident, jehož administrativa veřejně obnovila logiku Hvězdných válek a přenesla závody ve zbrojení na oběžnou dráhu, však sotva může očekávat, že bude pokládán za symbol míru a odzbrojení. Ve stejné chvíli polský ministr počítá týdny potřebné ke zničení ruského ropného průmyslu a Putinův poradce počítá dny potřebné k vymazání Polska z mapy. To nejsou kroky, to už jsou skoky, de facto skok za skokem vstříc válce NATO s Ruskem.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Weidelová sklidila potlesk německých podnikatelů za návrat k levným energiím z Ruska! AfD chce ukončit financování ukrajinské války a v Bruselu požadovat německé peníze zpět! Zelenský šokoval západní partnery, chce dalších 27 miliard USD na zbrojení a Berlín navrhl, aby si EU vzala zase další půjčku!

Německá AfD pochopila něco, co vládní CDU a SPD buď pochopit nedokážou, anebo to ve jménu bruselského Green Dealu a pokračování války na Ukrajině pochopit odmítají. Německý hospodářský zázrak nebyl založen na drahém americkém zkapalněném plynu, na dotovaných větrnících, na uzavírání jaderných elektráren ani na přeměně průmyslové velmoci v obrovskou montovnu závislou na politických rozhodnutích z Bruselu.

Byl založen na levné a spolehlivé energii, na exportu a na politice, která německým podnikům umožňovala vyrábět za ceny, s nimiž mohly konkurovat na světových trzích. Právě k tomuto modelu se chce podle spolupředsedkyně AfD Alice Weidelové vrátit budoucí vláda její strany.

Na 2. Dni podnikatelů parlamentní frakce AfD v Bundestagu prohlásila, že Německo potřebuje obnovit jadernou energetiku, nakupovat zemní plyn a ropu tam, kde jsou nejlevnější, tedy podle ní především v Rusku, a co nejrychleji se zapojit do mírových rozhovorů s Moskvou. Nejde prý pouze o ukončení války, ale také o základní bezpečnostní a hospodářský zájem Německa. Stejnou linii Weidelová představila [1] již v rozhovoru pro Reuters, kde spojila ztrátu levných ruských energií s oslabováním německého průmyslu a rušením pracovních míst.

Přepis videa:

„Především je důležité, abyste vy jako podniky měly levné a bezpečné zásobování energií. A za to ručíme. A proto požadujeme návrat k jaderné energii. To je z našeho pohledu zcela zásadní. A proto musíme nakupovat fosilní paliva – tak, jak to tak skvěle dělají naši asijští kolegové – tam, kde je zemní plyn a ropa nejlevnější, a to z Ruska.

A proto, vážení přátelé, z hloubi srdce věříme, že je v nejhlubším zájmu Spolkové republiky Německo, abychom se co nejrychleji zapojili do mírových jednání s Ruskem. Nejen proto, abychom ukončili tuto strašnou válku a zbytečné umírání, ale také proto, že je v našem nejhlubším bezpečnostním i ekonomickém zájmu, abychom s Ruskem udržovali dobré vztahy.“

Na celé situaci je největší ironií, že AfD dnes nesbírá voliče nějakým převratným ekonomickým objevem. Weidelová pouze oprášila princip, na kterém po celé dekády stavěly německé vlády CDU a SPD. Helmut Kohl podporoval průmyslovou základnu sjednoceného Německa a Gerhard Schröder rozvíjel energetické vztahy s Ruskem, protože oba chápali, že německý hospodářský model potřebuje obrovské množství stabilní a levné energie. Německo dováželo suroviny, vyrábělo automobily, stroje, chemické produkty a další zboží s vysokou přidanou hodnotou a vyváželo je do celého světa.

AfD zvedla ze země klíč k německému blahobytu, který CDU a SPD zahodily

Tento model začaly německé vlády postupně rozebírat ve jménu klimatické transformace a definitivní úder mu zasadilo odstřižení od ruských energií po vypuknutí války na Ukrajině. Energetická politika přestala být nástrojem hospodářského rozvoje a stala se prostředkem geopolitického boje. Náklady však nenesou politici, kteří tento kurz nařídili. Platí je německé továrny, živnostníci, zaměstnanci a domácnosti prostřednictvím vyšších účtů, ztráty konkurenceschopnosti a přesunu výroby do zahraničí.

Německý průmysl stál vždy na ruských palivech a energiích

AfD nyní tento odhozený klíč zvedla a nabízí ho přesně těm skupinám, které bývaly přirozeným voličským zázemím CDU, případně průmyslového křídla SPD. Weidelová podnikatelům neslibuje další dotační program, nový klimatický fond ani složitější systém kompenzací. Říká jim něco mnohem jednoduššího: stát má zajistit podmínky, aby podniky dostaly levnou a bezpečnou energii, a potom jim přestat překážet.

Právě proto její slova sklidila potlesk. Němečtí podnikatelé nepotřebují, aby jim vláda nejprve politickým rozhodnutím prodražila elektřinu a plyn a následně jim část vzniklé ztráty vracela prostřednictvím dotací doprovázených stovkami formulářů. Potřebují cenu energie, při které mohou vyrábět bez státní berličky. A přesně na tomto místě se dnes AfD dostává do prostoru, který CDU a SPD dobrovolně vyklidily.

Merz čeká na další dva volební rozsudky

Politická síla tohoto poselství se ukáže již 20. září 2026, kdy se současně uskuteční zemské volby v Meklenbursku-Předním Pomořansku a volby do berlínské Poslanecké sněmovny. Oba termíny potvrzuje [2] německá spolková volební komisařka. Pro kancléře Friedricha Merze půjde o další mimořádně nebezpečnou zkoušku poté, co AfD zvítězila v Sasku-Anhaltsku a uštědřila CDU politický výprask.

Meklenbursko-Přední Pomořansko leží na severovýchodě Německa, tedy v regionu, kde AfD dokáže spojovat odpor proti migrační politice s kritikou sankcí, drahých energií a podpory Ukrajiny. Berlín zase od roku 2023 řídí starosta Kai Wegner z CDU, takže případná výrazná ztráta vládní strany v hlavním městě by měla celoněmecký dopad. Nejde tedy o nějaké dvě izolované zemské soutěže. Po debaklu CDU v Sasku-Anhaltsku půjde o další hlasování o Merzově politice.

Řádné volby do Bundestagu jsou sice plánovány [3] až na rok 2029, ale to neznamená, že se musí uskutečnit až tehdy. Pokud by spolková vláda ztratila parlamentní většinu nebo se koalice rozpadla, mohlo by Německo znovu zamířit k předčasným volbám. A každá další zemská porážka CDU zvyšuje tlak uvnitř strany, protože poslanci a regionální funkcionáři dobře vědí, že Merzův kurz může společně s kancléřem potopit i je.

Weidelová na AUF1: Mladí Ukrajinci se vrátí a platby Kyjevu skončí

Ještě výbušnější program představila Alice Weidelová v rozhovoru se šéfredaktorem rakouské televize AUF1 Stefanem Magnetem. Oznámila, že vláda AfD by zastavila platby Ukrajině a veškerou podporu pokračování války. Současně požaduje [4] návrat mladých ukrajinských mužů v branném věku, kterých podle ní pobývají v Německu statisíce.

Weidelová tím udeřila do jednoho z nejcitlivějších míst celé ukrajinské otázky. Kyjev tvrdí, že nemá dostatek vojáků a potřebuje další peníze na obranu, zatímco v zemích Evropské unie žijí statisíce ukrajinských mužů ve věku, ve kterém by na ně na Ukrajině dopadala branná povinnost. Němečtí daňoví poplatníci tak mají podle dosavadního modelu současně financovat pobyt části ukrajinských občanů v Německu, chod ukrajinského státu i dodávky zbraní pro pokračování války.

Přepis videa:

„Návrat, především těch mladých ukrajinských mužů v branném věku, kteří podléhají povinné vojenské službě. Máme tu řádově statisíce mladých mužů, kteří by se pak rádi vrátili zpět, a my také zastavíme platby Ukrajině a veškerou válečnou podporu a budeme od Ukrajiny požadovat i značné náhrady.“

Stefan Magnet: „Vystoupíte na barikády, nejpozději v okamžiku, kdy půjde o sestavení vlády AfD na federální úrovni?“

„Ano, především také, pane Magnete, pokud mi dovolíte, bude mít samozřejmě i vláda AfD značné důsledky pro Evropskou unii, protože už vůbec nebudeme spolufinancovat všechny ty ‚zábavy‘ našich sousedních zemí. Chceme totiž naše peníze zpět. Je to velmi snadné. Německo je v tomto fondu již desítky let největším čistým přispěvatelem.

A tento fond se využívá – právě jste uvedl příklad – na věci, které považujeme za hluboce nedemokratické a nesvobodné, jako je omezování tržní ekonomiky; tam se financuje nadměrný byrokratický aparát a poskytuje se také pomoc na záchranu institucí v našich sousedních zemích v posledních desetiletích, které nyní částečně vykupují i naše instituce za německé daňové peníze.

To si člověk musí představit: německé daňové peníze odtekly do této politiky záchrany eura v zahraničí, aby se zachránily tyto instituce, které nyní za německé daňové peníze kupují podíly v německých institucích. A já říkám: přesně tak, smějete se, je to naprosto absurdní a my říkáme zcela jasně, že chceme naše peníze zpět a že výrazně omezíme financování. A pak uvidíte, jaké divadlo se bude odehrávat v Bruselu a ve Štrasburku, až už nebudeme celý tento cirkus spolufinancovat. Těším se na tu reakci.“

Weidelová navíc oznámila, že vláda AfD by se nespokojila s pouhým zastavením dalších plateb. Chtěla by požadovat zpět peníze, které Německo po desetiletí odvádělo do evropských záchranných mechanismů a fondů. Podle její argumentace vznikla naprosto absurdní situace, kdy německé daňové peníze odtekly do zahraničí na sanaci institucí jiných zemí, načež zachráněné subjekty používají takto získaný kapitál k nákupu podílů v německých firmách a institucích.

Zelenský přišel s účtem na dalších 27 miliard dolarů

Výrok o bruselském cirkusu získal zvláštní aktuálnost ve chvíli, kdy Volodymyr Zelenský znovu oznámil, že Ukrajině chybějí další desítky miliard dolarů. Podle zprávy listu The Wall Street Journal ukrajinští představitelé postrádají [5] přibližně 27 miliard dolarů na obranné potřeby do konce roku 2026 a začátku roku 2027. Nejde tedy primárně o humanitární pomoc, opravy škol, starobní důchody nebo obnovu nemocnic, ale o další účet za pokračování války.

Tento požadavek vyvolal mezi evropskými spojenci Kyjeva značné znepokojení, protože přichází ve chvíli, kdy se rozpočtové možnosti jednotlivých států zmenšují a evropským politikům začíná docházet, že válku nelze financovat nekonečně bez dopadu na vlastní obyvatelstvo. Evropská unie už přitom schválila Ukrajině úvěrový balík ve výši 90 miliard eur a znovu hledá [6] cestu k využití zmrazených ruských aktiv, kterých se v EU nachází přibližně 210 miliard eur.

Většina těchto aktiv je uložena u bruselského depozitáře Euroclear. Belgická vláda však odmítá převzít právní a finanční riziko celé operace bez dostatečných záruk ostatních členských států. Belgický ministr zahraničí Maxime Prévot potvrdil [7], že postoj jeho země zůstává nezměněný. Podle dostupných údajů je u Euroclearu soustředěno asi 185 miliard eur ze zmrazených aktiv ruské centrální banky.

Fritz hledá další půjčku, zatímco Němci platí likvidaci vlastního průmyslu

A právě zde se kruh uzavírá. Německé domácnosti platí dražší energie, firmy ztrácejí konkurenceschopnost, výroba se omezuje nebo přesouvá do levnějších zemí a spolková vláda mezitím hledá další finanční konstrukci pro Kyjev. Místo aby Friedrich „Fritz“ Merz vysvětlil německým podnikatelům, jak jim zajistí levnou elektřinu a plyn, zabývá se jeho vláda tím, jak vytvořit další evropský úvěr a jak jej nějakým způsobem opřít o majetek, jehož zabavení může vyvolat mnohaleté soudní spory a ruská odvetná opatření.

Tento rozpor je pro AfD politickým darem. Weidelová může před podnikateli položit dvě nabídky vedle sebe. Na jedné straně stojí pokračování dosavadního kurzu: drahé energie, sankce, zbrojení, další evropské dluhy a peníze pro Ukrajinu. Na druhé straně nabízí obnovení jaderné energetiky, dovoz levných surovin z Ruska, ukončení financování války a omezení německých plateb do evropských fondů. Ať už si o AfD myslí kdokoliv cokoliv, rozdíl mezi těmito dvěma nabídkami je naprosto srozumitelný.

CDU a SPD přitom nemohou tvrdit, že podobná hospodářská politika je extremistická nebo nevyzkoušená. Vždyť je to v podstatě politika, na které samy vystavěly německý poválečný blahobyt. Rozdíl spočívá pouze v tom, že se jí ve jménu nových geopolitických a klimatických pořádků vzdaly. AfD ji převzala, doplnila o odpor proti migraci, válce a bruselskému přerozdělování a nyní s ní oslovuje dělníky, podnikatele i část střední třídy.

Každá další miliarda pro Kyjev může znamenat další hlasy pro AfD

Merzova vláda tak může nakonec sama vytvořit AfD cestu k moci. Každý další účet za energie, každá zavřená továrna a každá nová miliarda slíbená Kyjevu budou německým voličům připomínat, že vláda dokáže najít peníze na pokračování války, ale nedokáže obnovit podmínky, na kterých stál domácí průmysl. Politické nálepky a mediální kampaň proti AfD tento rozpor neodstraní.

Německý kancléř (vpravo) začíná svojí sebevražednou ukrajinskou umanutostí připomínat Petra Fialu

Stále více Němců, kteří by před několika lety o volbě AfD vůbec neuvažovali, může dojít k závěru, že jim nezbývá jiná možnost, jak současný kurz zastavit. Ne proto, že by souhlasili se vším, co v AfD zaznívá, ale protože CDU a SPD opustily vlastní voliče, vlastní hospodářskou tradici a nakonec i elementární obhajobu německých národních zájmů.

Až se proto budou politici v Berlíně po dalších volbách pohoršovat nad růstem AfD, měli by se podívat na vlastní rozhodnutí. Alice Weidelová pouze zvedla klíč k německému blahobytu, který staré vládní strany zahodily do příkopu. Jestli s ním AfD jednou odemkne i dveře spolkového kancléřství, nebude to zásluha Moskvy ani údajných dezinformací, ale především výsledek hospodářské a politické destrukce, kterou Německu nadělily jeho tzv. tradiční vlády. A taková bude realita!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Trump veřejně hodil naftovou krizi na Zelenského a ten dostal příkaz, aby přestal ničit ruské rafinerie, protože tím škodí USA i celému světu! Peskov prozradil, že třístranné rozhovory mezi Ruskem, USA a Ukrajinou mohou začít již v říjnu, ale Putin se na G20 se Zelenským nesetká! Nabídka na setkání v Moskvě prý ale stále platí!

Donald Trump poprvé zcela otevřeně a bez diplomatických floskulí obvinil [1] Volodymyra Zelenského z toho, že ukrajinskými útoky na ruské rafinerie a další části palivové infrastruktury vyvolává nedostatek motorové nafty a žene její ceny vzhůru. Americký prezident tak učinil během návštěvy golfového turnaje Irish Open v irském Doonbegu, kde ho novináři konfrontovali s otázkami ohledně palivové krize.

Jde hlavně o ceny nafty přesahující ve Spojených státech 6 dolarů za galon a dopady americké války proti Íránu. Trump však odmítl přijmout odpovědnost a místo Perského zálivu ukázal přímo na Ukrajinu a jejího prezidenta. Zelenskému podle Trumpa nikdo nezakazuje, aby útočil na vojenské cíle v Rusku. Musí však okamžitě přestat ničit ruskou výrobu nafty, protože takové útoky prý nepoškozují pouze Rusko, ale celý svět.

Přepis videa:

„No, pan Zelenský musí udělat jednu věc. Pan Zelenský musí udělat jednu věc. Dobře, počkejte chvilku. Chcete, abych mluvil? Pan Zelenský musí udělat jednu věc. Musí přestat ničit zásoby nafty v Rusku. Ať útočí na cíle, ale ne na naftu, protože tím způsobuje její nedostatek. To není způsobeno Blízkým východem. Je to způsobeno tím, co se děje mezi Ruskem a Ukrajinou. Mluvili jsme o tom s panem Zelenským. Existuje spousta jiných cílů. Neútočte na naftu, protože to škodí, to škodí celému světu. Nechceme, aby útočil na naftu.“

„Další otázku má Andy Bernard…“

„On útočí na rafinerie nafty. Ano, další otázka.“

Americký prezident navíc potvrdil, že o této záležitosti se Zelenským již mluvil, takže nešlo o žádný improvizovaný výkřik před kamerami. Ukrajinský prezident dostal varování z Washingtonu už předem a Trump je nyní pouze zveřejnil. Cena nafty v USA mezitím podle amerických médií dosáhla [2] průměru přibližně 6,06 dolaru za galon a americké rafinerie pracují téměř na hranici své kapacity.

Trump použil Zelenského jako hromosvod pro americkou palivovou krizi

Trumpova slova jsou mimořádná především tím, že rozbíjejí dosavadní západní mediální konstrukci, podle které jsou ukrajinské údery proti ruským rafineriím výhradně chytrou vojenskou strategií poškozující příjmy Kremlu. Jakmile se však důsledky těchto útoků promítly do peněženek amerických řidičů, dopravců, zemědělců a výrobců, ze „strategicky významných úderů“ se náhle stal problém poškozující celý svět.

Washington podporuje ukrajinské operace jen do chvíle, dokud jejich hospodářské náklady nenese americký volič. Ukrajina v posledních měsících pokračovala v útocích na rafinerie hluboko na ruském území a obhajovala je jako zásahy legitimních vojenských cílů, protože ruský ropný sektor financuje válečné operace.

Vztahy Trumpa s Ňuchačenkem jsou znovu s pocitem, že Trump hraje za ruský tým

Důsledkem však bylo omezení zpracovatelské kapacity, vznik nedostatku paliv uvnitř Ruska a další omezení ruského vývozu nafty. Ve chvíli, kdy se k výpadkům ruské produkce přidaly poruchy dodávek z Perského zálivu, vznikl [3] problém, který už nebylo možné schovat pod propagandistické fráze o sankcích a oslabování ruské ekonomiky. Trump samozřejmě zároveň chrání sám sebe.

Kdyby připustil, že cenový šok způsobila především americká válka proti Íránu a rozvrat dodavatelských tras v Perském zálivu, musel by převzít politickou odpovědnost za operaci své vlastní administrativy. Mnohem pohodlnější je ukázat na Zelenského a prohlásit, že za šestidolarovou naftu mohou ukrajinské drony. Trumpovo vysvětlení je tedy účelové, ale není úplně vycucané z prstu. Výpadek ruských rafinerií a exportu nafty skutečně zasáhl už tak napjatý světový trh, pouze není jedinou příčinou celé krize.

Ruská Urals je na světovém trhu jen těžko nahraditelná

Výpadek ruských rafinerií a omezení exportu motorové nafty se nemohou odehrát bez následků pro světový trh. Ruská ropa Urals i produkty vyráběné v ruských rafineriích představují významnou součást globálních dodavatelských řetězců a z praktického hlediska je nelze rychle a bez zvýšených nákladů nahradit. Jestliže ukrajinské drony vyřadí část ruské zpracovatelské kapacity právě ve chvíli, kdy jsou narušeny také dodávky z Perského zálivu, výsledkem musí být další nedostatek paliv a tlak na jejich cenu.

Ropná rafinerie v Rusku

Právě v tom spočívá tvrdé jádro Trumpova vzkazu. Zelenskému ve skutečnosti neřekl, aby zastavil válku proti Rusku, ale aby ji vedl takovým způsobem, který nepoškodí americké hospodářství. Může útočit na vojenské základny, sklady, letiště, železnice a další objekty, ale nesmí sahat na komoditu, jejíž nedostatek se projeví na cenových tabulích amerických čerpacích stanic. Lidské a materiální ztráty na Ukrajině Washington snese, ale naftu za více než šest dolarů před domácími volbami snášet nechce.

Peskov připustil návrat třístranných rozhovorů už v říjnu

Ve stejné chvíli se z ruské strany objevil další signál. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov na palubě ruského prezidentského letadla připustil, že nové kolo třístranných rozhovorů mezi Ruskem, Ukrajinou a Spojenými státy by se mohlo uskutečnit už během října. Neoznámil přesné datum ani místo a výslovně ponechal všechny podrobnosti otevřené. Kyjev však rovněž připravuje své zástupce na možnost obnovení jednání, která by navázala [4] na předchozí kontakty za účasti amerických prostředníků.

Načasování není náhodné. Od 18. do 20. září se v Rusku konají [5] volby do Státní dumy. Do jejich skončení nebude Kreml chtít před ruským obyvatelstvem vytvářet dojem, že pod tlakem ukrajinských útoků a amerických vyslanců ustupuje. Teprve po volbách se Putinovi otevře prostor buď pro obnovení vyjednávání, nebo naopak pro změnu charakteru vojenských operací a další přitvrzení podmínek. Říjnové rozhovory a možná ruská eskalace se přitom navzájem nevylučují. Moskva může zvýšit tlak právě proto, aby si před jednáním vynutila výhodnější výchozí pozici.

Přepis videa:

„Třístranná jednání lze nějak podnítit? Nevylučujete možnost, že by vedlejší jednání mohla…“

„Ano, takovou možnost nevylučujeme. Mluvíme právě o dohledné budoucnosti. To znamená, samozřejmě, že to nikdo nevylučuje, pravděpodobně v říjnu, přesné datum neřeknu.“

Američtí vyslanci Steve Witkoff a Jared Kushner v předchozích dnech navštívili Moskvu i Kyjev. Jejich rozhovory nepřinesly veřejně oznámený průlom, ale obě strany potvrdily, že dostaly nové návrhy a že kontakty budou pokračovat. Zelenský americké myšlenky označil za „slušné“, zatímco Moskva hovořila [6] o konstruktivním a užitečném jednání, aniž by ustoupila od svých základních územních a bezpečnostních požadavků.

Miami Kreml odmítl, Putin nabízí Zelenskému pouze Moskvu

Zelenský mezitím nadhodil možnost, že by se s Putinem mohl osobně setkat v prosinci na summitu skupiny G20 v Miami. Ukrajinský vůdcet prohlásil [7], že je připraven do Spojených států přijet, pokud se summitu zúčastní i ruský prezident. Takové setkání by podle něj mělo vést k rozhodnutí, nikoliv k dalšímu nekonečnému vyměňování stanovisek. Kreml tuto variantu okamžitě odmítl. Peskov zopakoval [8], že Moskva je připravena na přímou schůzku Putina se Zelenským, ale místo už bylo určeno: ruské hlavní město.

Přepis videa:

„Je možné, že by byl Zelenský pozván?“

„Setkání není možné.“

„A zvažuje se vůbec nějaké jiné místo než Moskva?“

„Je tu pozvání, respektive ne pozvání, ale ochota setkat se s ním v Moskvě.“

„Jenom v Moskvě? Děkuji.“

Nejde přitom o neutrální diplomatickou nabídku, nýbrž o demonstraci politické hierarchie. Zelenský by musel přicestovat do Moskvy, tedy na území protivníka, a tím fakticky přijmout roli žadatele. Kyjev takovou možnost odmítá, protože by obraz ukrajinského prezidenta přijíždějícího za Putinem působil jako symbolická kapitulace ještě před zahájením samotných rozhovorů.

Donbas zůstává hlavní překážkou a čas pracuje proti Kyjevu

Největší překážkou obnovených rozhovorů zůstává území Donbasu. Rusko požaduje stažení ukrajinských jednotek také z těch částí Doněcké oblasti, které Moskva dosud vojensky neobsadila. Kyjev tento požadavek odmítá, protože by znamenal dobrovolné vyklizení opevněné aglomerace Slavjansku a Kramatorsku bez boje. Právě otázka území, bezpečnostních záruk a budoucího vojenského postavení Ukrajiny zablokovala [9] už předchozí vyjednávací kola.

Frontová linie je již nadohled od Slavjansku a Kramatorsku

Z ruského pohledu však čas pracuje proti Ukrajině. Jestliže Kyjev odmítne území vyklidit politickou dohodou, Moskva se je pokusí získat vojensky. Cena takového postupu může být obrovská pro obě strany, ale právě vysoké ztráty dosud nikoho nepřiměly k zastavení bojů.

Zelenský nemá prostor učinit zásadní ústupek bez souhlasu zahraničních sponzorů a evropská část válečné koalice stále prosazuje pokračování odporu. Londýn a Brusel se obávají, že ruské vítězství by znamenalo jejich strategickou porážku, zatímco Spojené státy se nyní pokoušejí přenést náklady války na Evropu a současně si ponechat rozhodující slovo u jednacího stolu.

SVR varuje, že Brusel tlačí Kyjev k mobilizaci ukrajinských žen

Do tohoto obrazu zapadá i závažná informace ruské zahraniční rozvědky SVR, podle níž Evropská unie povzbuzuje Kyjev k zahájení mobilizace žen kvůli stále vážnějšímu nedostatku mužů schopných vojenské služby. Tiskové oddělení SVR oznámilo [10], že představitelé Bruselu požadují po ukrajinském vedení přechod od diskusí ke konkrétním krokům a přijetí politického rozhodnutí umožňujícího rozsáhlejší nasazení žen v ozbrojených silách.

Nemuselo by přitom jít pouze o vysílání žen přímo do předních zákopů. Ženy mohou být podle informací připisovaných SVR mobilizovány především do týlových, technických a podpůrných útvarů, kde by uvolnily muže pro nasazení na frontě. Zvláštní důraz má být kladen na obsluhu a pozemní navádění bezpilotních prostředků, spojovací služby, logistiku, zdravotnické zabezpečení a další činnosti, pro které není rozhodující fyzická síla. Každá žena zařazená do takové funkce totiž umožní ukrajinskému velení přesunout dalšího muže do bojového útvaru.

Evropská komise tuto informaci prostřednictvím eurokomisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse odmítla a označila ji za ruskou dezinformaci. Samotné popření však ještě nedokazuje, že podobné neveřejné úvahy v Bruselu neexistují. Západní média pravidelně zveřejňují zprávy založené na anonymních informacích ukrajinských, amerických nebo britských tajných služeb a často je představují jako relevantní podklad pro politické závěry.

Není proto žádný rozumný důvod používat jiný metr ve chvíli, kdy podobnou informaci zveřejní ruská SVR. Její tvrzení je třeba uvádět jako zpravodajskou informaci pocházející od konkrétní služby, ale současně je nelze automaticky smést ze stolu jen kvůli okamžitému popření Bruselu. Pokud se informace SVR potvrdí, znamenalo by to další posun v evropském přístupu k válce.

Brusel by už po Kyjevu nepožadoval pouze pokračování bojů, další mobilizaci mužů a odmítání územních ústupků, ale rovněž otevření poslední rozsáhlé personální rezervy v podobě ukrajinských žen. Evropská unie by tak s ústy plnými lidských práv, rovnoprávnosti a evropských hodnot tlačila ukrajinskou společnost k ještě hlubší militarizaci, aby bylo možné válku prodlužovat navzdory vyčerpaným mobilizačním možnostem země.

Americká podpora trvá jen tak dlouho, dokud nezdražuje naftu v USA

Trumpovo vystoupení v Doonbegu tak poskytlo názornou lekci o skutečné povaze americko-ukrajinského spojenectví. Washington bude Kyjev podporovat pouze do chvíle, dokud se jeho operace kryjí s americkými zájmy. Když ukrajinské drony ničí ruskou infrastrukturu a zvyšují náklady Kremlu, jsou oslavovány jako nástroj odporu. Když tytéž drony pomohou zvednout americkou cenu nafty nad šest dolarů, Zelenský dostane veřejný příkaz, aby s útoky přestal.

Zelenský se tak znovu přesvědčuje, že řeči o neomezené podpoře, společných hodnotách a boji za celý demokratický svět končí přesně tam, kde začínají americké ekonomické zájmy. Trump nepotřebuje Ukrajinu milovat ani nenávidět. Potřebuje, aby poslouchala, plnila svou funkci a nevytvářela jeho administrativě problémy doma. Jakmile se stane politickou přítěží, americký prezident ji bez zaváhání veřejně obviní.

Říjen proto může přinést kombinaci dvou zdánlivě protichůdných procesů: návrat třístranných rozhovorů a současné zesílení ruského vojenského tlaku. Trump bude chtít snížit ceny paliv a ukázat americkým voličům, že zastavuje války. Putin bude chtít po volbách do Státní dumy využít situace k prosazení svých podmínek. A Zelenský bude sevřen mezi Washingtonem, který po něm požaduje omezení útoků na rafinerie, a evropskými spojenci, kteří stále odmítají přijmout ruské územní požadavky.

Právě proto válka pokračuje. Ne proto, že by na stole neexistovaly návrhy, ale proto, že každý z jejích zahraničních aktérů sleduje vlastní zájmy a Ukrajina platí účet. Trumpovo prohlášení pouze strhlo oponu: jakmile ukrajinské útoky zasáhly americké ceny nafty, ze Zelenského se během několika vět stal viník světové palivové krize. A to je skutečná hodnota všech ujištění o „podpoře tak dlouho, jak bude třeba“. Platí jen tak dlouho, dokud účet nezačne chodit americkým řidičům. A to je realita diktovaná peněženkou voličů.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Lukašenko oznámil připravenost Běloruska na válku! Pár dní před ruskými volbami předvedl nový systém řízení armády, KGB i celého státu! Zelenský očekává výsledky mírových jednání již koncem září a znovu se šíří video zakladatele Blackwater Security a jeho slova o Rusku!

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko několik dní před volbami do ruské Státní dumy převzal od ministra obrany Viktora Chrenina hlášení o dokončení modernizace vojenského komunikačního systému, který má v případě vypuknutí války zajistit řízení nejen běloruské armády, ale prakticky všech ozbrojených složek a klíčových civilních struktur státu.

Běloruské vedení předvedlo nové spojovací prostředky, jejichž hlavními vlastnostmi mají být odolnost, utajení a schopnost zachovat velení od nejvyššího ústředí až po jednotlivé vojenské oddíly. Nešlo přitom o běžné převzetí několika vysílaček nebo modernizaci vojenské telefonní sítě.

Z rozhovoru Lukašenka s Chreninem vyplynulo, že vznikl integrovaný systém, který má v mimořádné situaci propojit armádu, vnitřní vojska, KGB, další bezpečnostní složky a rovněž civilní sektor. Běloruská státní média potvrdila [1], že prezident kontroloval současnou i novou generaci komunikačních zařízení zaváděných do výzbroje. Bělorusko si tedy buduje centrální nervovou soustavu státu pro situaci, ve které by běžné komunikační prostředky mohly být rušeny, napadeny nebo úplně vyřazeny.

Přepis videa:

„Pokud dojde k válce, budeme postupovat tak, jak se dnes cvičí podle nového systému, a začneme velet vojskům v plném rozsahu.

– A vlastně i celý systém řízení ozbrojených složek státu.

– No, to mám na mysli. Ne, nejen armádu, ale i vnitřní jednotky KGB a tak dále. A celý stát i civilní sektor budou pokryty komunikační sítí.

– Ano. A pak vám představíme ta nová komunikační zařízení, která se nyní dostala do výzbroje ozbrojených sil.

– Ale kdysi jsme se dohodli, že v armádě bude nejen nový systém – jak říkáte, my jsme ho vytvořili –, ale že budeme mít i nová komunikační zařízení.

– Dnes vám to všechno ukážeme, soudruhu prezidente.

– To znamená, že v případě války můžeme klidně velet jednotkám, od velitelství až po jednotlivé oddíly.

– Odolnost, utajení, spolehlivost komunikačního systému.

– To je důležité, protože bojovat bez spojení…

– Mohu to tak říct. O tom, co nyní máme, jsme si před deseti, ba co deseti, před pěti lety ani nemohli snít.“

Načasování celé prezentace vyvolává mnohem více otázek než samotná modernizace. Lukašenko totiž nepoužíval hypotetické formulace o vzdálené budoucnosti. Mluvil otevřeně o tom, jak bude stát postupovat, „pokud dojde k válce“, jak bude zahájeno velení vojskům v plném rozsahu a jak bude novou sítí pokryta nejen armáda, ale také bezpečnostní aparát a civilní sektor. Ministr Chrenin mu následně potvrdil, že nový systém i nová zařízení jsou připraveny.

Bojovat bez spojení je nemožné. Moderní válka není pouze soubojem tanků, dělostřelectva a pěchoty, ale především válkou senzorů, dronů, satelitů, elektronického rušení a rychlosti předávání údajů. Armáda, která nedokáže včas zjistit cíl, předat jeho souřadnice a vydat rozkaz k palbě, může mít tisíce vojáků i stovky tanků, ale na digitálním bojišti se rychle promění ve slepou a hluchou masu. Právě proto Lukašenko tolik zdůrazňoval odolnost, utajení a spolehlivost nové sítě.

Severní fronta proti Kyjevu se znovu vrací do analytických scénářů

Lukašenkova slova okamžitě oživila spekulace, že Minsk dokončuje přípravy na novou fázi války na Ukrajině. V této chvíli neexistuje veřejně doložený rozkaz k nasazení běloruské armády ani potvrzení, že by bylo rozhodnuto o otevření severní fronty. Z vojenského hlediska však tuto možnost nelze jednoduše smést ze stolu. Bělorusko již v únoru 2022 poskytlo své území ruským jednotkám postupujícím ve směru na Kyjev a jeho strategická poloha se od té doby nezměnila.

Otevření severní fronty by pro Kyjev představovalo vážný problém, i kdyby hlavním cílem nebylo okamžité dobytí ukrajinského hlavního města. Pouhá věrohodná hrozba pozemní operace by donutila ukrajinské velení držet na hranici významné zálohy, protivzdušnou obranu, ženijní jednotky a prostředky elektronického boje, které by potom chyběly na Donbasu nebo na jiných úsecích fronty. Rusko by tak mohlo dosáhnout operačního účinku i bez rozsáhlého postupu hluboko na ukrajinské území.

Západní analytici již v posledních týdnech upozorňovali [2], že aktivnější zapojení Běloruska by nemuselo mít podobu klasické invaze desítek tisíc běloruských vojáků. Minsk může Rusku poskytnout letiště, radarové prostředky, opravárenské kapacity, vojenský průmysl, logistické uzly nebo území pro vypouštění dronů proti západní a severní Ukrajině. Ukrajinská protivzdušná obrana by potom musela sledovat další směr, zatímco Bělorusko by se stále mohlo formálně vyhýbat přiznání přímého vstupu do války.

Právě v tomto světle dostává modernizace celostátního komunikačního systému mimořádný význam. Takový systém není určen pouze pro slavnostní vojenské přehlídky. Je budován pro stav, kdy musí stát fungovat pod tlakem elektronického boje, sabotáží, kybernetických útoků a úderů proti velitelským stanovištím. Lukašenko neřekl, že válka začne za několik dní. Oznámil však, že pokud začne, Bělorusko už má prostředek, kterým bude řídit armádu, KGB, vnitřní vojska i civilní sektor.

Všechno se odehrává těsně před volbami do ruské Státní dumy

Rusko bude od 18. do 20. září 2026 volit všech 450 poslanců nové Státní dumy. Vladimir Putin stanovil [3] hlavním volebním dnem neděli 20. září. Půjde o první volby do dolní komory ruského parlamentu od zahájení speciální vojenské operace v únoru 2022, a proto budou jejich výsledky vykládány rovněž jako politické potvrzení nebo odmítnutí dosavadního vedení války.

Jestli po volbách skutečně dojde ke změně ruské vojenské strategie, zatím nikdo veřejně nepotvrdil. Politický kalendář však vytváří přirozený předěl. Kreml může před volbami udržovat veřejnou debatu pod kontrolou a zásadní rozhodnutí odsunout na období, kdy bude nové složení Dumy potvrzeno a mocenský aparát získá mandát na další volební období. Lukašenkovo oznámení proto nelze automaticky označit za důkaz připravované operace, ale stejně tak je naivní tvrdit, že jeho načasování nemá žádný význam.

Běloruský prezident navíc dobře ví, že každé jeho veřejné vystoupení je sledováno v Kyjevě, Varšavě, Vilniusu, Bruselu i Washingtonu. Když před kamerami hovoří o připravenosti řídit celý stát za války, nevysílá zprávu jen vlastním generálům. Je to signál zahraničním protivníkům, že Minsk se připravuje na možnost rozsáhlého konfliktu a že případný pokus ochromit běloruské velení nemusí uspět.

Zelenský připustil, že intenzivní jednání přijdou až po ruských volbách

Do tohoto výbušného časového rámce zapadá i překvapivé prohlášení Volodymyra Zelenského během návštěvy Kanady. Ukrajinský prezident oznámil, že v průběhu ruského volebního období neočekává skutečně intenzivní jednání, ale na konci září by se měl v New Yorku setkat s americkým týmem. První konkrétní výsledky mírového procesu očekává právě do konce měsíce a od Spojených států žádá rozhodné kroky ještě před příchodem zimy.

Přepis videa:

„K jednání mezi námi, myslím si, že během volebního období v Rusku k žádným opravdu intenzivním jednáním nedojde. Chápeme to, ale na konci září budeme mít příležitost se setkat. Aspoň si to myslím. Setkat se s americkým týmem v New Yorku. A během tohoto období jsou každý den naši – moji poradci a poradci pro národní bezpečnost – v kontaktu s americkým týmem. Hovoří o tom, jaké výsledky mohou být, jak se připravit na třístranné setkání, jaký výsledek může být po třístranném setkání.

A všichni partneři na světě, všichni partneři na světě, zmiňují otázku obilí, zemědělství a zemědělských produktů, které Rusko začalo blokovat v Černém moři. A my jsme na to reagovali, začali jsme dělat totéž, ale musíme reagovat. V opačném případě Rusko tuto válku nikdy neukončí, protože ji nikdy nezažije. Totéž platí pro energetiku.

Nyní nastolujeme otázku potenciálních výsledků v oblasti energetiky a potravinové bezpečnosti, a myslím, že po setkání v New Yorku s prezidentem Trumpem budu moci být otevřenější. Doufám, že k tomu najdeme příležitost. Doufám v to, ale jak znám Rusko, když se dozví, že někde probíhají nějaká jednání s Evropany, Kanaďany nebo Američany, když něco takového uslyší, snaží se na nás zaútočit ještě intenzivněji, jen aby zmařili jakákoli jednání, aby narušili jakýkoli dialog.

My však věříme v mír a budeme se tímto směrem ubírat. Existuje jen jeden způsob, jak tuto válku zastavit. Jiná cesta není. A proto se, myslím, prvních výsledků dočkáme do konce září. Ale tak či onak, máme mezi sebou dohodu. Mluvili jsme s Američany, ti musí nejen pro nás, ale i pro Evropu a pro svět něco udělat, podniknout nějaké rozhodné kroky ještě před zimou.“

Associated Press potvrdila [4], že Zelenský během návštěvy Kanady spojil konec září s očekávaným jednáním s americkými představiteli v New Yorku a s přípravou možného třístranného formátu. Reuters současně informoval [5], že američtí vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner přivezli z posledních konzultací několik návrhů, které Zelenský označil za rozumné a hodnotné, přestože dosud nedošlo k průlomu.

Kyjev čeká na dohodu, ale současně hrozí Rusku v Černém moři a energetice

Zelenského projev obsahoval dva navzájem protichůdné signály. Na jedné straně hovořil o míru, třístranném setkání a očekávaných výsledcích. Na druhé straně otevřeně přiznal, že Ukrajina odpovídá na ruské kroky v Černém moři stejným způsobem, a spojil budoucí jednání s energetickou a potravinovou bezpečností. Jinými slovy, obě strany se snaží před případnými rozhovory vytvořit co nejsilnější vyjednávací pozici pomocí vojenského nátlaku.

To je mimořádně nebezpečné období. Jestliže Moskva očekává diplomatické rozhovory až po volbách a Kyjev současně počítá s prvními výsledky do konce září, může se každá strana pokusit během několika zbývajících dní změnit situaci na bojišti. Války se totiž obvykle nezpomalují proto, že se blíží vyjednávání. Naopak se často zrychlují, protože každý kilometr území, každá zničená elektrárna, každý zasažený přístav a každá nová hrozba se mění v žeton na jednacím stole.

Lukašenkova prezentace nového komunikačního systému proto přichází přesně ve chvíli, kdy Kyjev veřejně spojuje konec ruských voleb s obnovením intenzivních rozhovorů. Může jít o odstrašení, přípravu na krizový scénář nebo o skutečné budování kapacity pro budoucí operaci. Ve všech třech případech však jde o zprávu, kterou si ukrajinské velení nemůže dovolit ignorovat.

Erik Prince varoval, že Západ vytvořil mnohem schopnější ruskou armádu

Právě v této atmosféře se znovu začalo šířit vystoupení Erika Prince, zakladatele soukromé vojenské společnosti Blackwater. Video bylo zveřejněno v březnu 2025, samotná přednáška na Hillsdale College však proběhla již 2. února 2025. Prince v ní varoval před idiotským tvrzením západních politiků, že se podařilo oslabit ruskou armádu. Podle jeho hodnocení dosáhl Západ přesného opaku: Rusové se během války učili, zkrátili reakční časy a vybudovali mnohem schopnější systém vedení boje.

Přepis videa:

„Jak tedy vypadá budoucnost válčení? Víte, když se podíváte třeba na to, co se děje na Ukrajině, tak především neposlouchejte ty idiotské politiky, kteří říkají: ‚Jo, oslabili jsme ruskou armádu!‘ Ne, jen jsme spotřebovali spoustu materiálu, resp. Ukrajinci spotřebovali, zabili spoustu lidí. Zbytečně, je to opravdu hloupá válka.

Ruská armáda se stala nesrovnatelně chytřejší. Kdybyste v březnu nebo dubnu 2022 vystřelili na Rusa z dělostřelectva, trvalo by jim hodinu a půl, než by přesně opětovali palbu. Teď to trvá asi dvě minuty, což znamená, že když na ně vystřelíte, raději buďte ve svém vozidle a zmizte odtamtud, protože jinak vás dostanou.

BRICS je pokus o odklon od obchodu založeného na dolaru, že? A podívejte, USA nadužívaly sankce a odradily lidi od obchodování v dolarech. Čím silnější je dolar, tím lepší je naše ekonomika a tím méně relevantní se stává BRICS. Amerika, která je důvěryhodná… Podívejte, zahraniční politika Spojených států by měla být taková, aby nás naši přátelé milovali, naši rivalové respektovali a naši nepřátelé se nás báli.

A v současné době, víte, za předchozí vlády se naši přátelé divili, proč se sami ničíme, a naši nepřátelé se nám smáli a neustále nám ukrajovali další kousek, a víte, že zahraniční politika, důvěryhodnost a odstrašování tedy mají význam, ale je tu spousta nepořádku, který je třeba uklidit.

Je to v zájmu Spojených států. Ačkoli po sto let bylo politickým cílem zabránit spojení německého průmyslu s ruskými zdroji, nyní tato hloupá válka na Ukrajině vedla pouze k tomu, že všechny ty ruské zdroje a celý ten průmysl byly zatlačeny do podřízené role vůči Komunistické straně Číny, a to je špatné.

Rusko nemusí být naším přítelem, možná spíše přítelem-nepřítelem, ale z dlouhodobého kulturního hlediska máme s Rusy mnohem více společného než s Číňany, Indy nebo obyvateli jihovýchodní Asie. Na konci studené války byla promarněna skutečná příležitost skutečně přijmout Rusko a neztrapňovat ho, protože to byla velká říše.

A podívejte, faktem je, že to byli právě oni, kdo odvedli nejtěžší práci při porážce nacistů. A tak, víte, když posunete všechny ty země NATO přímo k ruským hranicím a oni se podívají ven a řeknou: ‚Na našich hranicích je více nepřátelských vojsk než kdykoli od května 1941,‘ je to zbytečná provokace a já bych řekl, že jde o špatné státnické umění.“

Záznam přednášky byl publikován [6] na kanálu Hillsdale College a dostupný přepis potvrzuje [7], že Prince označil ukrajinskou válku za zásadní urychlovač technologických změn ve válčení. Zvlášť upozorňoval na ruské schopnosti v elektronickém boji a na rychlost, s jakou ruská armáda dokázala najít protiopatření proti západním zbraním.

Západ Rusko neoslabil, ale vycvičil proti sobě. Putin na zasedání BRICS varoval EU před přímou válkou s Ruskem

Prince není akademik píšící o válce z bezpečí univerzitní pracovny. Blackwater vybudoval jako soukromou armádu, která působila v nejtvrdších amerických operacích v Iráku a dalších konfliktech. Jeho společnost získala nechvalnou pověst, ale právě proto nelze Prince obviňovat z pacifistického sentimentu nebo z neznalosti vojenského prostředí.

Když takový člověk říká, že válka na Ukrajině byla hloupá, že ruská armáda je mnohem chytřejší a že rozšiřování NATO představovalo zbytečnou provokaci, jde o mnohem závažnější výrok než o komentář kteréhokoli televizního analytika. Vladimir Putin, mimochodem, na zasedání BRICS v Indii varoval Evropskou unii, že pokud vyšle na pomoc Ukrajině vojáky – ruská rozvědka prý má informace, že se v Bruselu o tom pod přísným utajením jedná – a ocitnou se na půdě Ukrajiny, budou terčem ruských úderů stejně jako ukrajinská armáda.

Západní vlády celé roky tvrdily, že sankce zničí ruskou ekonomiku, izolace zlomí Kreml a dodávky zbraní postupně vyčerpají ruskou armádu. Výsledkem však je Rusko pevněji propojené s Čínou, rozšiřující se BRICS, západní zbrojní sklady vyčerpané a ruský vojenský průmysl pracující v režimu, jaký před rokem 2022 neexistoval. Americká politika nevytvořila slabé Rusko. Vytvořila Rusko, které bylo donuceno odstranit vlastní nedostatky, zvýšit produkci a naučit se bojovat proti téměř celému arzenálu NATO.

Prince přesně pojmenoval rovněž geopolitickou katastrofu, kterou Washington způsobil. Stoletým cílem anglosaské strategie bylo bránit spojení německého průmyslu s ruskými zdroji. Zničení energetického a obchodního propojení mezi Německem a Ruskem tohoto cíle sice dosáhlo, ale za cenu oslabení samotného Německa a zatlačení Moskvy do strategického partnerství s Pekingem. Evropa přišla o levné suroviny, Rusko přesměrovalo obchod na Východ a Čína získala přístup k obrovské surovinové základně. Tak vypadá výsledek „geniální“ západní strategie.

Kdo podceňuje Rusko, opakuje starou a krvavou chybu

Napoleon věřil, že Rusko zlomí rychlým tažením. Hitler věřil, že Sovětský svaz padne během několika měsíců. Oba podcenili prostor, průmyslovou kapacitu, odolnost obyvatelstva i schopnost ruského státu mobilizovat zdroje tváří v tvář existenční hrozbě. Současná západní politická třída opakovala tutéž chybu, pouze místo milionových armád vsadila na ekonomické sankce, technologickou izolaci a válku vedenou rukama Ukrajinců.

Erik Prince přitom neřekl, že se Rusko musí stát přítelem Spojených států. Řekl něco mnohem střízlivějšího: Rusko je třeba respektovat jako mocnost, která má své bezpečnostní zájmy a která se pod tlakem nepoloží. Washington mohl po skončení studené války vytvořit bezpečnostní uspořádání, v němž by Moskva nebyla ponižována a postupně zatlačována do strategického objetí Číny. Místo toho rozšiřoval NATO až k ruským hranicím, ignoroval varování a potom se divil, že Rusko reagovalo silou.

A právě proto musí Lukašenkova slova několik dní před ruskými volbami znít jako poplašný zvon. Bělorusko dokončilo systém, který má za války řídit armádu, KGB, vnitřní vojska i civilní sektor. Zelenský současně tvrdí, že první výsledky jednání očekává po skončení ruského hlasování. Erik Prince mezitím připomíná, že Rusko nebylo čtyřmi lety války zlomeno, ale naopak vycvičeno, modernizováno a spojeno s Čínou.

Zda po 20. září přijde diplomatický průlom, další eskalace nebo otevření nové severní hrozby, zatím nikdo nemůže s jistotou říct. Jedno je však zřejmé už dnes: Lukašenko neukazoval nový komunikační systém proto, aby pobavil televizní diváky. Ukazoval ho proto, aby všichni pochopili, že Bělorusko počítá i s nejhorší variantou. A když stát sousedící přímo s Ukrajinou veřejně oznamuje, že je připraven řídit své vojsko i celý bezpečnostní aparát ve válečném režimu, potom by jednomu opravdu mělo zatrnout.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Tucker Carlson obvinil Trumpa ze zrady voličů a Ukrajina už jako národ prý neexistuje! Stejná skupina neoconů žene USA do války s Ruskem i Íránem! Podle Trumpa chce Putin podepsat dohodu, ale Zelenský asi ne! A pokud Rusové zprovozní svůj vlastní “Starlink” v roce 2027, bude to prý znamenat kolaps a porážku ukrajinské obrany!

Tucker Carlson zveřejnil dosud zřejmě nejvýbušnější monolog namířený proti Donaldu Trumpovi. Pořad dostal název „Trump Betrayed His Voters on Behalf of a Foreign Country. This Is Why Republicans Will Get Crushed“, tedy „Trump zradil své voliče ve prospěch cizí země. Proto budou republikáni rozdrceni“. Carlson v něm otevřeně přiznává, že Trumpa podporoval především kvůli jeho slibu ukončit éru amerických neokonzervativních válek. Nyní však dochází k závěru, že prezident udělal přesný opak toho, co svým voličům slíbil [1].

Carlsonova kritika se totiž netýká pouze konfliktu s Íránem. Jádrem jeho monologu je obvinění, že Trump nedokázal nebo nechtěl ukončit válku proti Rusku vedenou prostřednictvím Ukrajiny, přestože během předvolební kampaně opakovaně sliboval, že ji zastaví ještě před nástupem do Oválné pracovny. Namísto toho pokračuje americká zpravodajská, technologická a politická podpora Kyjeva a Washington se současně nechal zatáhnout do dalšího konfliktu, tentokrát na Blízkém východě.

Přepis videa:

A tak Trumpovou charakteristickou vlastností jako kandidáta i jako prezidenta v prvním funkčním období nebyl jeho slib snížit ceny energií. To slibuje každý. Samozřejmě také slibují vymýcení drog. To se už zkoušelo, i když ne s velkým úsilím. Ne, tím, co Trumpa odlišovalo, bylo to, že se hodlal vyhnout zahraničním zapletením. Nehodlal vést další neokonzervativní válku.

A jedna neokonzervativní válka již probíhala – válka mezi Spojenými státy a Ruskem, kterou my mylně a zavádějícím způsobem někdy označujeme jako válku na Ukrajině. Nikdy to nebyla válka na Ukrajině. Je to válka mezi NATO, což byla naše koalice v rámci Severoatlantické aliance, kterou řídíme a financujeme, a Ruskem. Jinými slovy, jde o válku mezi USA a Ruskem.

A tuto válku, která začala v zimě roku 2022, inspirovala Bidenova administrativa, která ji chtěla. Naše vedení Spojených států tím nejpasivněji agresivním možným způsobem vtáhlo Rusko do této války, aby Spojené státy mohly Rusko porazit nebo oslabit. Nikdo nikdy nedefinuje, co přesně to znamená. Celý ten projekt je šílený, ale přesně to se stalo, a Trump to věděl.

Přesně věděl, co se v té době děje, a řekl to, opakovaně to uváděl v rozhovorech i v soukromí: Hlavní věc, o kterou bychom se měli obávat, je, že Rusko spojí síly a bude vtlačeno do aliance s Čínou, protože kam by nás to pak postavilo? Ocitli bychom se tváří v tvář koalici největší země světa, což by bylo Rusko, s nejpočetnější populací světa, což by byla Čína. Největší ekonomika světa, rovněž Čína, nejrozsáhlejší vojensko-průmyslové kapacity a zásoby surovin na světě, to by bylo Rusko, proti nám, a my nemůžeme vyhrát.

Pokud se Rusko a Čína spojí, je s námi konec. Trump to říkal mnohokrát, je to pravda a ukázalo se, že je to pravda. A ne, nemůžeme vyhrát. Trump to tedy věděl. A proto během volební kampaně opakovaně sliboval: „Až budu prezidentem, ukončím tu válku.“ Sledujte.

– Ještě než se vůbec dostanu do Oválné pracovny, krátce po mém vítězství v prezidentských volbách, vyřeším válku mezi Ruskem a Ukrajinou. Zvládnu to za 24 hodin. Není to těžké. Je to snadné ve srovnání s mnoha jinými věcmi.

– No, má pravdu. Ve srovnání s mnoha jinými věcmi to skutečně je snadné. Často uslyšíte, jak vám zahraničněpolitická elita, odborníci, lidé ve Washingtonu a na ministerstvu zahraničí budou říkat: „Ne, je to velmi, velmi komplikované.“ No, ve skutečnosti to tak složité není, protože Ukrajina jako národ už neexistuje. Američtí politici v podstatě vyvraždili celé obyvatelstvo této země. Zemřelo více než milion lidí. Teď jsou posíláni na frontu v poutech na jistou smrt.

Zjevně je to důvod, proč to děláme. Když se nad tím začnete zamýšlet, velmi rychle se to zvrtne do temnoty. Ale Ukrajina sama by nikdy nemohla vést válku proti Rusku, protože mimochodem Rusko má o více než sto milionů obyvatel víc. Celá ta věc je tedy absurdní. Mezi Ruskem a Ukrajinou žádná válka neprobíhá a v praxi Spojené státy prostřednictvím svých zpravodajských agentur poskytují informace o cílech pro ukrajinské rakety a drony.

Válka by tedy zítra skončila, kdyby USA skutečně tuto podporu stáhly, a Trump by to mohl udělat jediným telefonátem. „Hej, řediteli Ústřední zpravodajské služby. Hej, řediteli Národní bezpečnostní agentury. Kdokoli, kdo bude přistižen při řízení války za Ukrajince, bude propuštěn a postaven před soud.“ A tím by válka skončila.

A ano, Rusko by si nakonec přivlastnilo část východní Ukrajiny. K tomu dojde tak jako tak. A pro Ukrajinu by možná bylo lepší přestat posílat svou příští generaci – ve skutečnosti muže středního věku a lidi s Downovým syndromem – do mlýnku na maso. To je jediná možnost.

A Trump by to mohl udělat, ale neudělal to, už dva roky ne. Proč? No, je to opravdu jednoduché: protože ti samí lidé, kteří tlačí Trumpa do války s Íránem, ho tlačí k pokračování války proti Rusku, proti Putinovi. Proč tomu tak je? To je opravdu zajímavá otázka, o které by někdo měl napsat knihu. Proč by ti samí lidé, kteří tlačili USA do války s Íránem, tlačili Spojené státy do války s Ruskem? Nebudeme ani spekulovat. Jen konstatujeme jako fakt, že jde přesně o tu samou skupinu.

Carlson přitom vyslovil něco, co se v americkém mediálním prostoru ještě nedávno prakticky nesmělo říkat: válka na Ukrajině podle něho nikdy nebyla pouze válkou mezi Ukrajinou a Ruskem. Je to válka mezi Spojenými státy a Ruskou federací, v níž Ukrajina poskytuje území, armádu a lidský materiál, zatímco NATO dodává zbraně, peníze, satelitní data, zpravodajské informace a výběr cílů.

Ukrajina jako obětní beránek americké války proti Rusku

„Ukrajina jako národ už neexistuje,“ prohlásil Carlson bez diplomatických obalů. Američtí politici podle něho zemi demograficky zničili a její zbývající muže nechávají odvádět na frontu, odkud se velká část z nich nevrátí. Podstata jeho argumentu nespočívá pouze v jednom konkrétním čísle, ale především v tvrzení, že Ukrajina nemůže dlouhodobě vyhrát opotřebovací konflikt proti zemi s mnohonásobně větší populací, průmyslovou základnou, energetickými zdroji a vlastní výrobou prakticky všech rozhodujících zbraňových systémů.

Ukrajinská armáda by podle Carlsona nebyla schopná vést tuto válku bez přímého zapojení amerických zpravodajských služeb. Spojené státy jí poskytují informace potřebné pro zaměřování raket a dronů a udržují při životě systém, který by bez jejich podpory přestal fungovat. Trump by proto podle něho nepotřeboval žádnou komplikovanou mírovou konferenci. Stačilo by nařídit CIA, NSA a dalším americkým strukturám, aby přestaly válku za Ukrajince operativně řídit.

Trump před volbami sliboval ukončení války na Ukrajině do 24 hodin

„Válka by tedy zítra skončila, kdyby USA skutečně tuto podporu stáhly,“ uvedl Carlson. A právě zde se dostává k hlavnímu bodu obžaloby Donalda Trumpa. Prezident takový rozkaz nevydal, přestože k tomu má pravomoc a přestože ukončení konfliktu prezentoval jako jeden z hlavních důvodů, proč se chtěl vrátit do Bílého domu.

Carlson dokonce připouští, že výsledkem mírové dohody by bylo připojení části východní Ukrajiny k Rusku. To je podle něho stejně nevyhnutelné, ať válka skončí nyní, nebo za další rok. Jediným rozdílem bude počet mužů, kteří do té doby zahynou, počet zničených měst a velikost území, které bude Kyjev nakonec donucen odevzdat.

Trump a před ním i Kissinger věděli, že spojenectví Ruska a Číny znamená konec americké dominance

Na Carlsonově monologu je nejpozoruhodnější připomenutí, že Trump sám velmi přesně chápal největší strategický důsledek války. Opakovaně varoval, že tlak proti Moskvě vehnal Rusko do stále hlubšího spojenectví s Čínou. Vzniká tak blok spojující obrovské ruské zásoby surovin a vojensko-průmyslové kapacity s čínským průmyslem, ekonomikou, technologiemi a více než miliardou obyvatel.

Spojené státy přitom nemají prostředky k tomu, aby současně vedly dlouhodobou konfrontaci proti Rusku, Číně a Íránu. Počátkem 70. let minulého století Henry Kissinger varoval Richarda Nixona, že USA nesmí vést konfrontaci s Čínou a SSSR současně, že se musí s jednou z těchto dvou zemí spřátelit, aby spojení Číny a SSSR zabránili. A nakonec si USA za partnera vybraly ze dvou komunistických zemí to “menší komunistické zlo“, a tím byla Čína.

Kissinger to nazval dohodou století. Jenže, šlo pouze o odklad. Neoconům se to nakonec povedlo a vehnali Rusko a současně i Čínu do náruče mezi sebou. Američané dnes tak mohou tisknout dolary a vydávat další státní dluhopisy, ale nemohou libovolně tisknout energetické zdroje, průmyslové kapacity, kvalifikované pracovníky ani čas.

Američané vehnali Rusko do náruče s Čínou

Pokud Washington skutečně považoval vznik rusko-čínského bloku za existenční nebezpečí, potom udělal téměř všechno, aby jeho vznik urychlil. Sankce odstřihly Rusko od části evropského trhu, ale současně přesměrovaly ruskou energii a obchod na východ. Moskva dostala silnou motivaci vybudovat alternativní finanční, dopravní a technologické struktury a Čína získala stabilního dodavatele surovin, vojenského partnera a jadernou velmoc kryjící její záda.

To není náhodná chyba jedné administrativy. Stejnou politiku vedli demokraté i republikáni a právě zde je třeba hledat význam Carlsonova pojmu „neoconi“. Nejde jen o několik hlasitých komentátorů nebo úředníků. Jde o dlouhodobou americkou mocenskou strukturu, která střídá politické strany, ale nemění základní zahraničněpolitický směr.

Neokonzervativci jako demoliční četa starého světového řádu pracují pro globalisty na rozborce USA a západního světa

Carlson se řečnicky ptá, proč tatáž skupina tlačí Spojené státy do konfliktu proti Rusku a současně do války s Íránem. Odpověď však může být ještě temnější, než naznačuje. Američtí neokonzervativci od druhé poloviny 20. století sloužili jako ideologická a bezpečnostní pěchota sil, které lze označit za kapitány globalizace. Jejich úkolem nebylo chránit americký národní stát, ale udržovat a rozšiřovat globální systém, v němž americká vojenská síla vynucovala pravidla nadnárodního finančního řádu těchto kapitánů – globalistů.

Jenže tento systém nyní prochází přestavbou. Spojené státy již nejsou jediným průmyslovým a finančním centrem světa. Globalizace vybudovala svého nového favorita v podobě Číny, jejíž výrobní kapacity, infrastruktura a obchodní význam překonaly všechno, co byli američtí stratégové ochotni ještě před několika desetiletími připustit.

Když se na stejném geopolitickém prostoru buduje nový řád, musí být nejprve odstraněn řád starý. A právě Spojené státy se dnes chovají jako mocnost, která ničí pilíře vlastní hegemonie: sbližují Rusko s Čínou, oslabují Evropu, zadlužují vlastní ekonomiku a válkou v Perském zálivu ohrožují měnovou konstrukci spojenou s obchodováním ropy v amerických dolarech a s ukládáním arabských ropných přebytků do amerických státních dluhopisů.

Henry Kissinger byl ministrem zahraničí ve vládě Richarda Nixona

Írán přitom leží u Hormuzského průlivu, kterým prochází významná část světových dodávek ropy. Každá eskalace v této oblasti zdražuje energie, zvyšuje náklady západních ekonomik a urychluje hledání alternativních obchodních a platebních mechanismů. Ve čtvrtek vystoupaly ceny obou hlavních ropných benchmarků nad 100 dolarů za barel; ropa Brent uzavřela na 107,63 dolaru a americká WTI na 102,48 dolaru [2].

Válka s Íránem tak nepoškozuje pouze Teherán. Poškozuje energeticky závislé státy Západu, zvyšuje inflaci, tlačí vzhůru úroky a současně zvyšuje příjmy dalších exportérů ropy včetně Ruska. Washington se dostává do naprosto absurdní situace: na jedné straně financuje Ukrajinu ve válce proti Rusku a na druhé straně svou politikou v Perském zálivu pomáhá zvyšovat hodnotu ruského energetického exportu, ze kterého Kreml financuje svůj státní rozpočet, zbrojní výrobu a další pokračování války.

Trumpův telefonát znovu ukázal, kde se nachází skutečná páka

Do Carlsonova monologu přesně zapadá nejnovější Trumpovo vystoupení před novináři na letišti. Americký prezident oznámil, že měl s Vladimirem Putinem „skvělý rozhovor“ a že ruský prezident chce uzavřít dohodu. Pokud ji bude chtít uzavřít také Volodymyr Zelenský, bude to podle Trumpa skvělé. Americký prezident tak znovu nechtěně ukázal, že Moskva podle jeho vlastních slov dohodu chce, zatímco ochotu Kyjeva podmínil slovem „pokud“.

Na otázku, co dohodu zdržuje, Trump odpověděl, že jde o dva lidi, kteří se navzájem nenávidí. Připustil rovněž možnost třístranného setkání a prohlásil, že oba vůdci již mají bojování plné zuby. Nakonec uvedl, že během posledního měsíce ve válce zahynulo 25 000 lidí [3].

Trump však konflikt znovu popisuje, jako kdyby byl nezávislým pozorovatelem bez rozhodující páky. Ve skutečnosti stojí v čele státu, bez jehož podpory by Kyjev nemohl pokračovat v současném rozsahu bojů. Pokud Putin podle Trumpových vlastních slov dohodu podepsat chce, potom americký prezident disponuje všemi nástroji k tomu, aby k jednacímu stolu přivedl i Zelenského.

Přepis videa:

– Můžete nám povědět o svém rozhovoru s prezidentem Putinem?

– Měli jsme skvělý rozhovor. On chce uzavřít dohodu, a pokud ji chce uzavřít i Zelenský, bylo by to skvělé.

– Co je příčinou zpoždění?

– Příčinou zpoždění jsou dva lidé, kteří se navzájem nenávidí.

– Co vám dává jistotu?

– Myslím, že víc než cokoli jiného právě to, že se ti dva navzájem nenávidí.

– Co se změnilo, že máte takovou důvěru?

– Myslím, že to je proto, že s lidmi mluvím – to je to jediné, co celý život dělám. Vím, jak fungují dohody, a tito dva lidé už mají bojování plné zuby.

– Rozhodnete se uspořádat třístranné setkání?

– Mohlo by k tomu dojít. Měli jsme dobrý rozhovor. Mohlo by k tomu dojít. V té válce umírá příliš mnoho lidí. Minulý měsíc jich bylo 25 000.

Washington by mohl zastavit dodávky zbraní, zpravodajskou podporu, satelitní data, výběr cílů a financování ukrajinského státu. Zelenského vyjednávací prostor by se v takovém okamžiku zúžil prakticky na nulu. Trump tuto možnost nevyužil. Místo politického rozhodnutí vysvětluje veřejnosti, že problémem jsou dva navzájem se nenávidějící prezidenti, jako kdyby Spojené státy stály mimo válku a pouze bezmocně čekaly, až se Putin se Zelenským přestanou nenávidět.

Carlson právě tuto propast mezi Trumpovou skutečnou mocí a jeho předstíranou bezmocností označuje za zradu volebního slibu. Trump neslouží programu, se kterým byl zvolen, ale neokonzervativním strukturám a zájmům Izraele, které potřebují pokračování obou konfliktů. Válka proti Rusku vyčerpává Evropu a oslabuje její spojení s levnými ruskými surovinami, zatímco válka proti Íránu přetváří celý Blízký východ podle bezpečnostních a geopolitických potřeb Tel Avivu.

Rusko mezitím buduje vlastní satelitní internet

Další část válečné mozaiky doplnil velitel 1. průzkumného pluku ukrajinské armády Dmytro „Perun“ Filatov. Ten varoval, že ruský systém satelitního internetu Rassvet může v případě dokončení celoplošného pokrytí způsobit kolaps ukrajinské obrany. Družicová komunikace by umožnila řídit bezpilotní prostředky na velkou vzdálenost bez závislosti na pozemních vysílačích a zahraničních komunikačních službách.

Jednotlivé modely satelitů systému “Rassvet”

Projekt Rassvet vyvíjí ruská společnost Bureau 1440. První operační skupina šestnácti družic byla vypuštěna v březnu 2026 a další skupina následovala v létě. Ruský plán počítá se stovkami satelitů a se zahájením komerčního provozu v roce 2027. Pro nepřetržité a stabilní pokrytí Ukrajiny by podle ukrajinských odhadů bylo zapotřebí přibližně 200 až 300 funkčních družic [4].

Přepis videa:

Ano, a co se týče protivníka, jsem přesvědčen, že v průběhu příštího roku dokončí svůj vesmírný projekt Rassvet a zajistí pokrytí komunikačními družicemi na celém území Ukrajiny. A to nepochybně povede ke kolapsu, k porážce. Nebudeme schopni čelit zbraním, které budou moci být ovládány operátorem. To je to, co nyní vidíme.

Podle dostupných informací Rusko zavádí svůj systém připomínající Starlink rychleji, než Kyjev původně očekával. Rassvet má Moskvě poskytnout vlastní komunikační infrastrukturu nezávislou na společnosti SpaceX a na rozhodnutích amerických úřadů. Plány počítají se 292 satelity do roku 2027 a s více než 900 družicemi do roku 2035 [5].

Sestava současných satelitů Rassvet na vychýlené polární dráze

Filatovovo varování je vážné, ale Rusko ještě není v cíli. Druhá skupina družic se podle dostupných orbitálních údajů potýká s problémy a část satelitů nedosáhla plánované výšky. Dosavadní síť má nad Ukrajinou poskytovat pouze omezená časová okna spojení, nikoli nepřetržitou službu. To ovšem neznamená, že hrozba neexistuje. Znamená to pouze, že Moskva musí systém dále rozšiřovat a odstraňovat jeho technické problémy [6].

Ruské zdroje umožňují nahradit všechno, co na začátku války chybělo

Podstatná je schopnost ruského systému nedostatky postupně napravovat. Na začátku konfliktu Rusku chybělo dostatečné množství moderních útočných dronů. Nebyl to pro něho konečný problém. Postavilo nové továrny, rozšířilo výrobní kapacity a dramaticky zvýšilo počet nasazovaných bezpilotních prostředků. Po omezení přístupu k terminálům Starlink začalo urychlovat vlastní satelitní program.

Právě tato schopnost nahrazovat ztracené zahraniční technologie vlastní produkcí představuje výhodu, kterou Ukrajina nemá. Kyjev zůstává závislý na politických rozhodnutích Spojených států a evropských zemí, zatímco Rusko může opřít dlouhodobou válku o vlastní suroviny, energetiku, zbrojní výrobu, lidské zdroje a státem koordinovaný průmysl.

O několik stupňů odchýlená polární dráha dvojice satelitů Rassvet pokrývající během přeletu bez problému celou Ukrajinu

Ukrajina nemůže postavit vlastní alternativu Starlinku, nemůže financovat válku z prodeje ropy a zemního plynu a nemůže sama vyrábět všechny zbraňové systémy a munici, které potřebuje. Každý měsíc pokračování konfliktu proto prohlubuje její závislost na zahraničních patronech. Rusko naproti tomu dostává čas k rozšiřování výroby, technologické adaptaci a budování systémů, které na začátku konfliktu vůbec nemělo.

Když navíc ropa kvůli válce v Perském zálivu překračuje hranici 100 dolarů za barel, zvyšují se také příjmy exportérů, mezi které patří Rusko. Západ se tak vlastní politikou dostává do začarovaného kruhu. Eskalace proti Íránu zdražuje ropu, dražší ropa posiluje ruské příjmy a ty umožňují Moskvě investovat více peněz do zbrojení, války a technologických projektů, jako je právě Rassvet.

Trump může válku zastavit, ale musel by se postavit systému, který ho vrátil do Bílého domu

Carlsonův monolog je ve skutečnosti obžalobou celé Trumpovy politické role. Prezident podle něho přesně věděl, že válka proti Rusku skončí sbližováním Moskvy s Pekingem. Věděl, že ji Ukrajina nemůže vyhrát. Věděl, že americká veřejnost další zahraniční válku nechce. Přesto konflikt neukončil a následně otevřel další frontu proti Íránu. Carlson vidí za oběma válkami stejnou neokonzervativní skupinu. Širší pohled však naznačuje ještě závažnější možnost: neoconi nejsou řidiči celého procesu, ale pouze jeho vykonavateli.

Trump si opět telefonoval s Putinem

Systém, kterému slouží, může prostřednictvím zdánlivě chaotických konfliktů provádět demontáž starého amerického století a přesouvat těžiště globální moci směrem k Eurasii. Rusko má v tomto vznikajícím uspořádání fungovat jako surovinová, energetická a vojenská základna.

Čína jako jeho výrobní, obchodní a ekonomické centrum. Země BRICS vytvářejí širší prostor pro obchod mimo tradiční západní instituce. Spojené státy a Evropa mezitím spotřebovávají své finanční, průmyslové a politické rezervy v konfliktech, jejichž pokračování posiluje právě ty soupeře, které měly oslabit.

USA i Evropskou unii čeká rozval a osud Sovětského svazu z roku 1991

Pro Donalda Trumpa, ale i pro USA a Evropskou unii je v tomto scénáři připravena stejná historická role, jakou sehrálo sovětské vedení na konci osmdesátých let. Budou řídit své mocnosti během jejich vnitřního vyčerpání a postupné ztráty kontroly nad světovým systémem, zatímco veřejnosti bude tvrdit, že všechno probíhá podle plánu. Na konci může být Amerika i EU ve stejné situaci jako Sovětský svaz v roce 1991: stále vybavená jadernými zbraněmi, ale ekonomicky, politicky a institucionálně neschopná udržet své impérium.

Ukrajina je v této přestavbě světového řádu spotřebním materiálem. Nejlepší možností pro její fyzické přežití by bylo ukončit válku co nejrychleji. To však vyžaduje, aby Washington přestal předstírat, že je pouze prostředníkem mezi dvěma nenávidějícími se prezidenty, a přiznal svou skutečnou roli.

Trump by mohl americkou podporu zastavit. Mohl by donutit Kyjev zahájit skutečná jednání. Mohl by splnit svůj nejdůležitější předvolební slib. Neudělal to. A právě proto Carlson dochází k závěru, že nešlo o omyl, nerozhodnost ani nedostatek času. Šlo o zradu lidí, kteří Trumpa volili v přesvědčení, že ukončí neokonzervativní éru permanentních válek.

Jestli je tato diagnóza správná, potom Trump není mužem, který rozbíjí starý systém. Je pouze jeho poslední, dokonale sehranou postavou určenou k likvidaci USA a jejich spojenců. A až bude destrukce dokončena, může zjistit, že neoconi nezachránili americkou moc, ale pomohli ji zlikvidovat ve prospěch nového světového uspořádání, jehož ekonomické centrum se již nebude nacházet ve Washingtonu, Londýně ani Bruselu, ale v Pekingu a v širším prostoru zemí okolo BRICS. Globální prediktor tím dosáhne svého cíle – dovršení globální perestrojky. A to je realita!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Spolupředseda AfD odmítl slíbit zrušení všech sankcí proti Rusku kvůli obavám ze sílících snah “Fritzova” režimu o zákaz strany! AfD chce po převzetí vlády obnovit dialog s Moskvou, ale případný zákaz AfD by mohl roztrhnout Německo na dvě nesmiřitelné části! Rozval spolkové republiky by potom byl nevyhnutelně na pořadu dne!

Německo se po drtivém vítězství AfD v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku ocitá na začátku politického zemětřesení, jehož následky mohou zasáhnout nejen vládu Friedricha Merze (přezdívaného Fritz), ale v krajním případě i samotnou územní a politickou soudržnost spolkové republiky. AfD získala [1] přibližně 44 % hlasů, více než dvojnásobek svého výsledku z roku 2021, zatímco CDU se propadla na historické minimum. Strana sice těsně nedosáhla na absolutní většinu mandátů, ale výsledek ukázal, že dosavadní německý politický systém přestal v bývalé NDR fungovat.

Právě na tento volební převrat reagoval spolupředseda AfD Tino Chrupalla v povolebním pořadu Markuse Lanze na televizi ZDF. Zatímco moderátor se z něj opakovaně pokoušel dostat jednoznačný slib, že AfD po vstupu do spolkové vlády zruší všechny protiruské sankce, Chrupalla odmítl odpovědět jednoduchým „ano“, nebo „ne“. Namísto toho oznámil, že Německo musí změnit svoji sankční politiku, obnovit přímé rozhovory s Ruskem a ukončit spirálu opatření, která podle něj nikomu nic nepřinášejí.

Přepis videa s Tinem Chrupallou v pořadu Markus Lanz na ZDF:

„Ekonomika a vnitřní bezpečnost. To byla tedy jistě témata, která se promítla do federální politiky. Ale ještě jednou: Samozřejmě potřebujeme – a to je mimochodem rozhodnutí spolkové vlády – změnit politiku sankcí. Očekávám tedy od suverénního státu, a zde skutečně jde o kompetenci BSI…

— Ukončíte všechny sankce proti Rusku?

— Co vlastně sankce v minulosti přinesly?

— Jednoduše řekněte: ano, nebo ne?

— Samozřejmě je třeba nejprve obnovit rozhovory, ale tato spirála sankcí, nyní i s uzavřením Ruského domu a také s uzavřením konzulátu v Bonnu, to přece nikomu nic nepřináší. Jaký máme důkaz o opaku?“

Hostem pořadu odvysílaného 7. září 2026 nebyl pouze Chrupalla, ale rovněž zakladatelka BSW Sahra Wagenknechtová, novinářka Melanie Amannová a politolog Peter Neumann. Hlavním tématem bylo [2] vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku, patová povolební situace, možnost zapojení BSW do volby zemského premiéra a dopady výsledku na spolkovou politiku.

Chrupalla věděl, proč na Lanzovu past neodpověděl jedním slovem

Chrupallovo odmítnutí odpovědět jednoznačným „ano“ nebylo projevem nerozhodnosti, ale politické opatrnosti. Moderátor Markus Lanz se mu snažil vložit do úst větu, kterou by německá média, CDU, SPD a Zelení okamžitě použili jako důkaz, že AfD údajně neprosazuje německé zájmy, ale zájmy Vladimira Putina.

Kdyby Chrupalla řekl, že AfD zruší všechny sankce bez rozdílu a bez předchozích jednání, titulky hlavních německých médií by byly připraveny ještě před skončením pořadu. AfD by byla označena za ruskou pátou kolonu a její volební program za plán kapitulace Německa před Kremlem. Přitom obsah Chrupallovy odpovědi byl zcela jasný: dosavadní sankční politika selhala, hospodářské a diplomatické vztahy s Ruskem musí být obnoveny a Německo se má znovu začít chovat jako suverénní stát.

Tino Chrupalla v pořadu Markuse Lanze

To je přesně ta formulace, která je pro Merzův režim nebezpečnější než samotný požadavek na odstranění sankcí. Nejde totiž jen o Rusko. Jde o otázku, zda německá vláda rozhoduje podle zájmů německých podniků a občanů, nebo podle strategických potřeb Washingtonu, Bruselu a struktur NATO. Chrupalla přesunul debatu od otázky „jste pro Putina?“ k mnohem výbušnější otázce: Co vlastně protiruské sankce přinesly samotnému Německu?

Po vítězství AfD už zákaz strany není zákazem okrajového spolku

Čím více AfD ve volbách sílí, tím hlasitěji se v německém politickém prostoru vrací úvahy o jejím zákazu. V Bundestagu byly [3] návrhy na zahájení řízení před Spolkovým ústavním soudem projednávány již v lednu 2025. Samotnou politickou stranu přitom v Německu nemůže zakázat kancléř, spolková vláda ani parlament. Rozhodnout může pouze Spolkový ústavní soud, a to na návrh Bundestagu, Bundesratu nebo spolkové vlády.

Podmínky jsou záměrně nastaveny velmi přísně. Německý ústavní soud označuje [4] zákaz politické strany za nejostřejší a současně dvojsečnou zbraň demokratického právního státu. Nestačí proto pouze radikální rétorika, sporné výroky jednotlivých členů nebo nepřátelství ostatních stran. Muselo by být prokázáno, že strana svými cíli a jednáním směřuje proti svobodnému demokratickému řádu a že existují konkrétní možnosti, že ve svém úsilí uspěje.

Jenže právě poslední podmínka získává po vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku úplně jiný význam. AfD již není malá protestní strana na okraji politického systému. V bývalé NDR se mění v masové politické hnutí, které v některých zemích získává podporu blížící se polovině všech voličů. Pokus zakázat takovou stranu by proto miliony Němců nevnímaly jako administrativní zásah proti extremistické organizaci, ale jako zrušení výsledku voleb shora.

Zákaz AfD by na východě Německa mohl zapálit politickou rozbušku

Ve chvíli, kdy AfD získává v Sasku-Anhaltsku přibližně 44 % hlasů a její představitelé otevřeně počítají s možností dalších voleb, po nichž by mohli dosáhnout většiny, se zákaz strany stává hrou s ohněm. Vůdce vítězné kandidátky AfD Ulrich Siegmund po volbách v Sas-Anhaltsku oznámil [5], že strana se nehodlá „ohýbat“, a pokud nebude možné sestavit vládu, mohou přijít nové volby, ve kterých AfD podle jeho odhadu získá 50 nebo dokonce 55 % hlasů.

Ulrich Siegmund – lídr zemské kandidátky AfD v Sasku-Anhaltsku

Pokud by německý politický systém na takový vývoj odpověděl nikoliv změnou své politiky, ale soudním odstraněním vítězné strany, mohl by ve východním Německu rozpoutat masové demonstrace, občanskou neposlušnost a dlouhodobé nepokoje. V krajním scénáři by se mohla objevit i otázka, zda bývalé země NDR ještě chtějí zůstávat součástí spolkového státu, který jim dovolí hlasovat pouze do okamžiku, dokud jejich hlasy neohrozí mocenský monopol tradičních stran.

Nejde o tvrzení, že je nové rozdělení Německa bezprostředně na pořadu dne. Jde o varování před mechanismem, který by tuto dnes nepředstavitelnou otázku mohl poprvé učinit politicky myslitelnou. Čím větší část obyvatel východních zemí bude přesvědčena, že jejich hlas nemůže nic změnit, protože vítězná strana bude vyloučena, obklíčena „protipožární zdí“ nebo rovnou zakázána, tím rychleji se spor o AfD může změnit ve spor o legitimitu celého spolkového uspořádání.

Fasády se opravily, ale východní Němci odmítli politické přeprogramování

Po sjednocení Německa proudily na východ stovky miliard marek a později eur. Opravily se fasády, silnice, náměstí a infrastruktura, vznikly nové chodníky, cyklostezky, lavičky a parky. Západoněmecké politické elity však předpokládaly, že spolu s modernizací měst automaticky dojde i k převzetí západoněmeckých hodnot. To se nestalo.

Kdo dnes pravidelně jezdí například do Drážďan a skutečně se baví s místními lidmi, rychle zjistí, že východoněmecká odlišnost není nostalgickou vzpomínkou několika důchodců na Trabanty a levné nájemné. Jde o hlubokou historickou a hodnotovou zkušenost. Východní Němci v mnohem větší míře odmítají multikulturalismus, liberální sociální inženýrství, migrační experimenty, povinnou inkluzi i představu, že národní identita je něčím podezřelým.

Rozdíly navíc nejsou pouze kulturní. Přes více než 35 let od sjednocení přetrvává mezi východem a západem mzdová propast. Německý statistický úřad stále eviduje [6] nižší průměrné výdělky ve východních spolkových zemích. Lidé na východě proto slyší desetiletí projevů o jednotě, ale každý měsíc na výplatní pásce vidí, že německá jednota zůstala ekonomicky nedokončená.

NSR prošla amerikanizací, NDR pěstovala státní vlastenectví

Po roce 1945 prošly západní a východní části Německa dvěma naprosto odlišnými společenskými procesy. V NSR se pod americkým vlivem rychle prosadil konzumní model života, orientace na západní masovou kulturu a postupné vytlačování národního státu z běžného uvažování. Formální denacifikace byla pouze počátečním a často administrativním procesem. Mnohem trvalejší změnu vytvořila každodenní amerikanizace západoněmecké společnosti.

Sovětská vlajka na střeše Reichstagu

Východní Německo prošlo sovětským politickým modelem, ale nebylo vedeno k odstranění veškerého vlastenectví. Naopak bylo budováno státní vlastenectví k NDR, jejím institucím, armádě a deklarovaným společenským hodnotám. Výsledkem je paradox, kterému bez znalosti německých dějin nelze porozumět: východní Němci mohou být kritičtí ke komunistickému režimu, ale zároveň si uchovali kolektivnější pohled na stát, větší nedůvěru k americkému vlivu a výrazně odlišný vztah k Rusku.

Právě proto mají v některých zahraničněpolitických otázkách hodnotově blíže k Rusům než k liberálním vrstvám v bývalém západním Německu. Neznamená to bezvýhradný souhlas s Kremlem. Znamená to odmítnutí povinného nepřátelství vůči Rusku a odmítnutí teze, že každý, kdo požaduje obnovení rozhovorů s Moskvou, je automaticky nepřítelem demokracie.

Rubio připustil možnost obnovení rozhovorů během několika týdnů

Chrupallův požadavek na obnovení dialogu s Ruskem navíc zazněl ve stejné chvíli, kdy o nové cestě k jednáním začala mluvit samotná americká vláda. Ministr zahraničí Marco Rubio oznámil [7], že víkendová jednání amerických vyslanců Stevea Witkoffa a Jareda Kushnera v Moskvě a Kyjevě byla věcná a že během několika příštích týdnů může vzniknout cestovní mapa k obnovení rozhovorů.

Přepis videa s americkým ministrem zahraničí Marcem Rubiem:

„Podívejte, proběhly – myslím, že to bylo dobré, víte, tak nějak – proběhly podstatné rozhovory. Nechci je hodnotit jako dobré či špatné, produktivní či neproduktivní, jen říci, že byly podstatné. Probíraly se nové nápady. Je to velmi složitý konflikt, který, jak víte, trvá už delší dobu.

Na žádné ze stran jsme zatím nezaznamenali velký posun, pokud jde o ochotu k ústupkům, a obě strany si dosud drží velmi jasné červené čáry. Ale o víkendu se odehrála věcná jednání. Jak v Kyjevě, tak v Moskvě, a doufejme, že na jejich základě se nám podaří najít cestu vpřed k obnovení jednání, přičemž Spojené státy byly vždy ochotné hrát roli zprostředkovatele.

Nechci být příliš optimistický, ale zároveň nejsem pesimistický v tom smyslu, že si myslím, že v příštích několika týdnech existuje příležitost vypracovat cestovní mapu, jak obnovit jednání a možná dospět k závěru, který bude přijatelný pro obě strany, protože právě to je nutné k tomu, aby se tento konflikt skončil. Obě strany s tím budou muset souhlasit.

Tento víkend bych tedy charakterizoval takto: Byl produktivní v tom smyslu, že obnovil dialog po měsících, kdy se v této věci vlastně nic nedělo – alespoň z naší strany, protože jsme prostě neviděli žádný pokrok. Na stůl byly předloženy podstatné návrhy, ke kterým se alespoň poprvé zdálo, že panuje určitá obecná otevřenost. Stále však zbývá hodně práce. Nechci to přeceňovat.“

Rubio výslovně odmítl jednání označit za úspěšná či neúspěšná. Připustil, že Rusko i Ukrajina si nadále udržují jasné červené čáry a neprojevily zásadní ochotu k ústupkům. Současně však potvrdil, že na stůl byly předloženy nové návrhy a že poprvé po několikaměsíčním zmrazení procesu vznikla určitá obecná otevřenost k pokračování dialogu.

Moskva předložila Washingtonu nejkratší cestu k míru

Na Rubiova slova následně reagoval reportér ruské televize Pavel Zarubin, který v Kremlu vyzpovídal Putinova zahraničněpolitického poradce Jurije Ušakova. Z jeho odpovědí vyplynulo, že Moskva považuje za nejrychlejší cestu k ukončení války zastavení americké vojenské a další pomoci Kyjevu. Tím v podstatě řekl všechno.

Přepis rozhovoru Pavla Zarubina s Jurijem Ušakovem v Kremlu:

— Vycházím z toho, co jste řekl: bylo naznačeno, co by Američané mohli skutečně udělat pro co nejrychlejší ukončení bojů. A co by Američané mohli udělat pro co nejrychlejší ukončení?

— No, především by asi měli přestat poskytovat Kyjevu jakoukoli pomoc.

— Probrali jste to v rozhovoru na toto téma přímo bod po bodu?

— Jak to myslíte, „bod po bodu“?

— Tedy konkrétně, co by neměli poskytovat, co by neměli dělat?

— Jednání bylo uzavřené. Oba prezidenti spolu hovořili a samozřejmě se diskutovalo o dosažení mírového urovnání a zejména o možnostech, jak toho dosáhnout.

— A podle našich informací se celkově tato americká podpora kyjevského režimu za poslední rok a půl přece jen snížila?

— No, pokud vezmeme předchozí dva prezidenty, dvě prezidentská období, kdy pomoc Kyjevu, včetně vojenské, měla masivní charakter, pak se samozřejmě nyní za Trumpa znatelně snížila. To je třeba uznat.

— A pak jsme ještě viděli veřejnou část setkání Putina s Witkoffem a Kushnerem. Všimli jsme si, že zaprvé byla veřejná část poměrně dlouhá, což jsme u Witkoffa a Kushnera nikdy neviděli. A celkově, pokud tomu dobře rozumím, šlo o velmi přátelský dialog, že?

— No ano, v zásadě ano. Řekl bych, že rozhovor měl celkově konstruktivní charakter, ale samozřejmě se diskutovalo i o těch nejnaléhavějších problémech. Takže tento kontakt měl nejen konstruktivní, ale i věcný a pracovní charakter, ano.

— A s Trumpem to bylo stejné?

— Ano, s Trumpem ano. S Trumpem ano. Ale šlo takříkajíc o pokračování cest Kushnera a Witkoffa do Moskvy a Kyjeva. Probírala se tedy situace kolem těchto cest a to, co by obě strany mohly dále udělat pro posílení jak dvoustranného dialogu, tak i pro urovnání ukrajinské krize.

— V posledních dnech se právě teď diskutuje o cestovní mapě. Je tato cestovní mapa pouze k obnovení trojstranných jednání, nebo směřuje spíše k možnému mírovému urovnání?

— Cestovní mapu jsem zatím neviděl a myslím, že ji asi nikdo neviděl.

— To znamená, že se zatím hovoří pouze o možném obnovení jednání na takové úrovni, jaká byla dříve.

— Hovořilo se o tom, že by bylo možné obnovit kontakty s ukrajinskou stranou, a to i v rámci třístranného formátu. Ano, o tom se hovořilo.

Ušakov neprozradil, co přesně Putin probíral za zavřenými dveřmi s Witkoffem a Kushnerem. Potvrdil však, že jednání bylo konstruktivní, věcné a pracovní a že se zabývalo konkrétními možnostmi dosažení mírového urovnání. Rovněž připustil, že americká pomoc Ukrajině se za Trumpovy vlády ve srovnání s předchozími obdobími citelně snížila. Jeho výrok o úplném zastavení pomoci Kyjevu následně zveřejnila [8] také ukrajinská média.

Nová nabídka pro Kyjev bude horší než ta předchozí

Rubio mluví o cestovní mapě, Ušakov o ukončení americké pomoci a Witkoff s Kushnerem přejíždějí mezi Moskvou a Kyjevem. To všechno vytváří dojem, že mírový proces znovu ožívá. Jenže obnovení rozhovorů automaticky neznamená změkčení ruských požadavků. Právě naopak.

Z veřejně dostupných informací vyplývá, že Moskva nadále požaduje [9] ukrajinské stažení ze zbytku čtyř oblastí, které Rusko považuje za součást svého území, a opuštění ukrajinských ambicí na vstup do NATO. Podle informací [10] zveřejněných ukrajinskou poslankyní Annou Skorochodovou má být nově požadováno rovněž zakotvení uznání nových ruských území přímo do ukrajinské ústavy.

Dva neonacisté si podávají ruce

Pokud Moskva skutečně tento požadavek předložila, nešlo by pouze o faktické přijetí ztráty území. Kyjev by musel územní změny uznat ústavním zákonem a vytvořit tak právní překážku pro každou budoucí ukrajinskou vládu, která by se pokusila nárok na tato území obnovit. Nabídka, kterou nyní Witkoff a Kushner přivezli z Moskvy, by proto byla pro Ukrajinu podstatně tvrdší než návrhy projednávané před více než půl rokem.

Čas totiž nepracuje ve prospěch Kyjeva. Každý další měsíc války znamená nové ztráty, ničení energetiky, rostoucí zadlužení a další závislost na zahraniční vojenské pomoci. Moskva proto nemá důvod vracet na stůl staré podmínky ve chvíli, kdy se vojenská, politická a ekonomická situace změnila.

AfD říká nahlas to, co už začíná připouštět Washington

Celá situace nakonec odhaluje největší pokrytectví německé debaty. Když Tino Chrupalla požaduje obnovení jednání s Ruskem, německá média v tom hledají důkaz proruské orientace AfD. Když ovšem totéž prostřednictvím Witkoffa, Kushnera a Rubia provádí americká vláda, je to označováno za realistickou diplomacii a odpovědné zprostředkování. AfD je v Německu trestána nikoliv za to, že její návrhy nejsou uskutečnitelné, ale za to, že je vyslovuje dříve než ostatní.

Chrupalla nemusel Lanzovi odpovědět jednoslovným „ano“. Jeho sdělení bylo přesto jasné: německá politika sankcí se musí změnit a s Moskvou se musí znovu jednat. A právě tato otázka se může stát jedním z rozhodujících témat budoucích voleb do Bundestagu.

Pokud AfD přenese svůj východoněmecký průlom na spolkovou úroveň a získá možnost podílet se na vládě, Německo by mohlo poprvé od začátku války požadovat nejen jednání s Ruskem, ale také revizi sankcí a ukončení podpory nekonečného konfliktu. Merzova vláda se může pokusit AfD politicky izolovat, administrativně sledovat a soudně zakázat. Nemůže však zakázat příčiny jejího růstu.

Nemůže soudním rozhodnutím odstranit rozdíl mezi východem a západem, nižší mzdy v bývalé NDR, odpor k migraci, nedůvěru k Bruselu ani nesouhlas s válkou proti Rusku vedenou do posledního Ukrajince. Pokud se Berlín přesto pokusí odstranit vítěznou stranu místo změny politiky, může zjistit, že před více než 35 lety byly sjednoceny německé hranice, nikoliv německé mentality. A v takovém okamžiku by se otázka AfD mohla změnit v otázku samotné existence dnešní Spolkové republiky Německo.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Witkoff a Kushner přivezli z Moskvy horší podmínky míru! Ukrajinská poslankyně odhalila ruský požadavek na změnu ukrajinské ústavy, uznání poválečných hranic a vojáci se ptají, jestli je Drapatyj posílá na Donbas „na sekanou“, aby je Zelenský po válce nepotkal v ulicích Kyjeva!

Zatímco se ukrajinský novinář a notoricky protiruský propagandista Dmytro Gordon na tiskové konferenci v Kyjevě pokoušel získat několik minut mediální slávy teatrální otázkou, zda není Steveu Witkoffovi odporné sedět u jednoho stolu s Vladimirem Putinem [1], v zákulisí návštěvy americké delegace se odehrávaly mnohem zásadnější věci. Gordon předvedl obvyklý kyjevský folklór určený domácímu publiku, ale jeho morální divadlo nedokázalo zakrýt hlavní výsledek mise Stevea Witkoffa a Jareda Kushnera.

Z Moskvy podle ukrajinské poslankyně Anny Skorochodové přivezli podmínky, které jsou pro Kyjev ještě horší než ty předchozí. A nejde jen o další ruskou interpretaci, o komentář některého z moskevských televizních analytiků ani o údajný kremelský narativ. Informaci zveřejnila [2] přímo poslankyně ukrajinské Nejvyšší rady Anna Skorochodová v rozhovoru s ukrajinským novinářem Vitalijem Dikijem.

Jared Kushner, Steve Witkoff a Volodymyr Zelenský na tiskovce v Kyjevě

Podle jejích slov se nově požadují změny ukrajinské ústavy a uznání ztracených území. Jinými slovy, Moskva už zřejmě nechce jen faktické přerušení bojů na nové linii dotyku. Chce, aby poválečné hranice byly ukrajinskou stranou právně a ústavně potvrzeny takovým způsobem, aby je žádná příští vláda v Kyjevě nemohla jednoduše prohlásit za dočasný výsledek okupace.

Skorochodová navíc prohlásila, že v návrhu jsou i další zásadní nuance, které nemůže zveřejnit, protože informace získala neoficiální cestou, jak sama řekla, „pod stolem“. Ve chvíli, kdy dokonce ukrajinští poslanci začínají veřejně připouštět, že se ruské podmínky s pokračující válkou zhoršují, dostává celý konflikt úplně jiný rozměr. Ukazuje se totiž, že čas nepracuje pro Kyjev. Každý další měsíc bojů nezvyšuje cenu, kterou bude muset zaplatit Moskva, ale cenu, kterou bude nakonec nucena přijmout Ukrajina.

Gordon chtěl skandál, ale Witkoff mu vysvětlil základy diplomacie

Gordonova otázka nebyla ve skutečnosti otázkou. Byla to politická deklarace zabalená do tázací věty, jejímž cílem bylo dostat Witkoffa do pasti. Americký vyjednavač měl buď souhlasit s ukrajinskou charakteristikou Putina, a tím zpochybnit vlastní mnohaměsíční jednání s Kremlem, anebo měl ruského prezidenta odmítnout odsoudit, načež by ho kyjevská média mohla označit za člověka příliš vstřícného vůči Moskvě.

PŘEPIS VIDEA:

Dmytro Gordon: „A také děkuji vám, panu prezidentu Trumpovi i americkému lidu za vaše úsilí o nastolení míru na Ukrajině. Mám na vás otázku, pane Witkoffe. Mnohokrát jste se setkal s prezidentem Putinem. Nemáte pocit, že vás Putin celou tu dobu oklamává? Nemáte pocit, že Putin, Rusové i Rusko dobře rozumějí pouze jedinému jazyku – jazyku síly? A na závěr, není vám odporné sedět u jednoho stolu s mezinárodním válečným zločincem, katem ukrajinského národa, který je osobně zodpovědný za ukrajinskou tragédii? Děkuji.“

Steve Witkoff: „Dobře, děkuji za tuto otázku. Víte, já jsem, myslím, absolvoval asi osm návštěv v Moskvě, abych se setkal s prezidentem Putinem a jeho týmem. A Jared a já jsme tam společně byli alespoň třikrát, že? Prezident Putin a jeho tým se k nám vždy chovali s úctou. Vztahy jsou při řešení takovýchto konfliktů klíčové. A pokud nemáte vztahy s oběma stranami a komunikace je špatná, pak máte pravděpodobně velmi, velmi malou šanci dosáhnout mírového řešení.“

Witkoff však na tuto hru nepřistoupil. Gordonovi v podstatě vysvětlil úplné základy diplomacie: jestliže má prostředník ukončit válku, musí komunikovat s oběma stranami. Nemůže jednu z nich veřejně urážet a současně od ní očekávat kompromis při jednání za zavřenými dveřmi. Vztah mezi vyjednavači není odměnou za morální bezúhonnost, ale pracovním nástrojem, bez něhož nelze řešit konflikt mezi jadernými velmocemi a jejich spojenci.

Witkoff připomněl, že Moskvu navštívil přibližně osmkrát a že Putinův tým se k americké delegaci choval s respektem. Neřekl, že Rusku důvěřuje, že přijímá všechny jeho argumenty nebo že schvaluje jeho vojenské kroky. Řekl pouze to, co musí vědět každý skutečný diplomat: bez vztahů, komunikačních kanálů a vzájemného respektu se pravděpodobnost mírového řešení blíží nule.

Dmytro Gordon

Gordon chtěl vytvořit skandál, ale Witkoff mu místo toho veřejně ukázal rozdíl mezi válečným aktivismem a skutečným vyjednáváním. Ukrajinský novinář mluvil k publiku, které od něho očekává povinné nadávky na Putina. Witkoff mluvil jako člověk, který dostal od Donalda Trumpa úkol zjistit, za jakých podmínek je Moskva ochotna válku ukončit. A právě odpověď na tuto otázku byla pro Kyjev mnohem nepříjemnější než Gordonův neúspěšný pokus o morální tribunál.

Čím déle se bojuje, tím horší je účet předložený Kyjevu

Witkoff s Kushnerem nejprve jednali v Moskvě a potom se přesunuli do Kyjeva [3]. Veřejnosti byly předloženy pouze obecné fráze o konstruktivních rozhovorech, nových námětech a potřebě pokračovat v diplomatickém procesu. Podstatné části návrhu zůstaly utajeny. Skorochodová však následně uvedla, že americká delegace přivezla horší podmínky, než o jakých se jednalo dříve.

Nejdůležitější je její tvrzení, že zatímco předchozí návrhy údajně nevyžadovaly změnu ukrajinské ústavy ani právní uznání územních změn, nyní už jsou tyto požadavky součástí nového rámce. Pokud jsou její informace přesné, znamenalo by to zásadní posun ruské pozice. Příměří nebo zmrazení konfliktu podél frontové linie ponechává otevřený právní spor o území. Kyjev by mohl podepsat zastavení bojů, aniž by uznal ruskou svrchovanost nad územími, která Moskva začlenila do Ruské federace.

Takový model by umožnil ukrajinské straně čekat na změnu geopolitických poměrů, obnovit armádu, získat nové zbraně a v budoucnu se pokusit o revizi výsledku války. Ústavní zakotvení nových hranic by však bylo něčím úplně jiným. Znamenalo by, že Ukrajina musí sama změnit svůj základní zákon a vzdát se právních nároků, které dosud považuje za nedotknutelné.

Moskva by tím získala nejen vojenskou kontrolu nad územím, ale také podpis poražené strany pod novým poválečným uspořádáním. To je přesně mechanismus, který se opakuje v každé válce, ve které jedna strana odmítá přijmout nepříznivou dohodu v naději, že se její situace později zlepší. Pokud se však situace nezlepší, ale naopak dál zhoršuje, následující nabídka už nebývá stejná. Bývá tvrdší. A účet za odmítnutý kompromis narůstá společně s počtem ztracených měst, obranných linií, vojáků a možností.

„Donbas se vzdává Rusům,“ prohlásila ukrajinská poslankyně

Ve druhé části výpovědi přestává jít pouze o diplomacii a začíná se mluvit o tom, co se skutečně odehrává na frontě. Skorochodová prohlásila, že Donbas je fakticky vzdáván, a odvolala se přitom na svědectví samotných ukrajinských vojáků. Její výrok ostře kontrastuje s oficiální rétorikou Zelenského administrativy, podle níž Ukrajina Donbas nevydá a ruské požadavky odmítne.

V Kyjevě mohou politici dál opakovat, že jejich pozice zůstává beze změny, ale válka se nerozhoduje na tiskových konferencích. Rozhoduje se na mapě fronty, podle poměru sil, zásob, rezerv a schopnosti nahrazovat ztráty. Pokud jedna strana postupně přichází o klíčové pozice a musí posílat elitní nebo ideologicky nejmotivovanější jednotky do nákladných protiútoků, potom není její vyjednávací pozice stabilní. Každá další ztracená pozice zvyšuje tlak na Kyjev a současně umožňuje Moskvě rozšiřovat seznam podmínek.

PŘEPIS VIDEA:

Anna Skorochodová: „Je to, víte, jak to říct, demonstrativní vystoupení před veřejností. A musíme si uvědomit, že v širším kontextu nejde ani o Donbas, ani o území. To všechno chápeme naprosto jasně. Jenže podmínky se zhoršily. Pokud dříve nebyly vyžadovány změny v ústavě ani uznání území, tak teď to požadují. A je tam ještě řada nuancí, které nechci zmiňovat, protože informace jsem získala takříkajíc ‚pod stolem‘. Proto ani naši, ani oni nechtějí válku ukončit. Nechtějí to na obou stranách. A my jasně vidíme, že, no, dá se říci, že někdo tam nechce opustit Donbas, ale Donbas se vzdává. A o tom jsem už mluvila.“

„A to není jen můj názor, to nejsou moje slova, to je názor vojáků, u nichž byly při příchodu Drapatého nejprve všechny nejsilnější jednotky staženy z Donbasu, a poté, když byly ztraceny některé z klíčových pozic, je poslali zpět, aby je dobyli zpět. A kluci, dokonce jich hodně říkalo, že když tam shromáždili, jak se říká, všechny dohromady – nacionalisty, útočníky a tak dále – no, každý tomu řekne po svém, že? Tak se mě kluci ptali: ‚To nás tam poslali na sekanou, nebo jak to máme chápat? To nás snad nechtějí vidět na ulicích Kyjeva? Nebo se snad bojí nás vidět na ulicích Kyjeva?‘ To mi řekli obyčejní vojáci.“

Právě proto je výpověď Skorochodové tak výbušná. Není jen přiznáním, že se mírový návrh zhoršil. Spojuje diplomatický neúspěch s děním na bojišti a naznačuje, že vojenská rozhodnutí nového vrchního velitele Mychajla Drapatého vyvolávají mezi vojáky krajní nedůvěru. Drapatyj byl do funkce vrchního velitele Ozbrojených sil Ukrajiny oficiálně jmenován [4] v červenci 2026 po odvolání Oleksandra Syrského.

Podle poslankyně byly po Drapatého nástupu nejsilnější jednotky nejprve staženy z Donbasu. Když následně padly některé klíčové pozice, byly poslány zpět, aby je znovu dobývaly. Jestliže tento popis odpovídá skutečnosti, jedná se o vojensky mimořádně nákladný postup. Opustit postavení a potom je dobývat zpátky zpravidla znamená útočit proti nepříteli, který se již stačil zakopat, rozmístit drony, dělostřelectvo, minová pole a zásobovací trasy. To už není obyčejné střídání jednotek. To je recept na obrovské ztráty.

Vojáci se ptají, jestli je Kyjev nechce vidět po válce ve svých ulicích

Ještě závažnější je údajná reakce samotných vojáků. Podle Skorochodové se jí ptali, zda byli posláni „na sekanou“ a zda se jich politické vedení nebojí natolik, že je po skončení války nechce potkat v ulicích Kyjeva. Tato slova nelze automaticky považovat za důkaz existence tajného plánu na fyzickou likvidaci nacionalistických jednotek. Představují však mimořádně závažné svědectví o tom, jak část vojáků interpretuje rozkazy svého velení přesně jako svojí vlastní likvidaci před blížícím se koncem války.

Jestliže příslušníci nejsilnějších útočných jednotek začnou věřit, že jim stát zadává nesplnitelné úkoly s cílem snížit jejich počet, rozpadá se samotný základ vojenské disciplíny: důvěra, že velitelé neposílají lidi na smrt z politických důvodů. A jejich podezření má svou politickou logiku. Po skončení války se na Ukrajinu vrátí desetitisíce mužů, kteří prošli několikaletým extrémním násilím, mají bojové zkušenosti, kontakty, přístup ke zbraním a často také radikální politické názory.

Vrchní velitel AFU Mychajlo Drapatyj

Mnozí z nich budou hledat odpověď na otázku, proč se bojovalo tak dlouho, proč byly odmítány dřívější návrhy, proč zemřeli jejich spolubojovníci a proč je konečná dohoda horší než ta, která mohla být uzavřena o měsíce nebo roky dříve. Pro Zelenského a jeho okolí mohou být právě tyto skupiny mnohem nebezpečnější než běžná parlamentní opozice. Politik může ignorovat průzkumy, ovlivňovat média, odkládat volby a odvolávat nepohodlné úředníky.

Mnohem obtížnější je však čelit organizovaným válečným veteránům, kteří získají pocit, že byli zrazeni, obětováni nebo použiti jako spotřební materiál. To sice nemusí znamenat, že Drapatyj skutečně dostal rozkaz tyto jednotky zlikvidovat na Donbasu, ale de facto z jeho vlastních kroků a rozhodnutí v roli nového vrchního velitele AFU to prostě vyplývá. A hlavně, dochází to i samotným vojákům. A už samotná existence takového přesvědčení je pro ukrajinské vedení varováním před tím, co může přijít po skončení války.

Podle Anny Skorochodové se už nehovoří pouze o faktickém rozdělení území, ale o jeho právním uznání a změně ukrajinské ústavy. Jestliže jsou informace ukrajinské poslankyně správné, potom Witkoff a Kushner nepřivezli z Moskvy mírový plán. Přivezli účet za další měsíce odmítání reality. A jestliže bude Kyjev tento účet znovu odmítat, příští vlak s americkou delegací přiveze do Kyjeva účet ještě horší. A to je tvrdá realita!

-VK-

Šéfredaktor AE News

AfD rozdrtila CDU v zemských volbách v Sasku-Anhaltsku a Merz okamžitě našel viníka v Moskvě! Kancléř označil 57,7 procenta voličů za bezpečnostní hrozbu, zatímco Weidelová vyhlásila Německo za zbankrotované a navíc prohlásila, že Německo by mělo jednat s Ruskem o míru namísto vyzbrojování Ukrajiny!

Zemské volby v Sasku-Anhaltsku skončily politickým zemětřesením, jehož otřesy budou cítit daleko za hranicemi této spolkové země. Alternativa pro Německo získala podle průběžného oficiálního výsledku 44,2 procenta druhých hlasů a s obrovským náskokem zvítězila, zatímco dosud vládnoucí CDU se propadla na pouhých 17,1 procenta.

Pro křesťanské demokraty to znamená ztrátu dvaceti procentních bodů ve srovnání s volbami v roce 2021 a jednu z nejtvrdších porážek v poválečné historii strany. AfD naopak svůj výsledek více než zdvojnásobila [1]. Nejde přitom jen o výměnu vítěze jedněch zemských voleb. Sasko-Anhaltsko vyslalo do Berlína vzkaz, že podstatná část východního Německa už odmítá zahraniční, ekonomickou i bezpečnostní politiku, která je jí diktována spolkovou vládou.

Volební štáb AfD při oznámení předběžných výsledků zemských voleb v Sasku-Anhaltsku

Vzkaz byl tak hlasitý, že Friedrich Merz po oznámení výsledků nedokázal skrýt šok. Přiznal, že CDU utrpěla nejtěžší volební porážku za dlouhá desetiletí a že od volebního večera se nezměnilo pouze Sasko-Anhaltsko, ale celé Německo [2]. Kancléř však současně předvedl typickou reakci politického establishmentu, který odmítá připustit, že problém by mohl spočívat v jeho vlastní politice. Namísto zásadní sebereflexe obrátil pozornost k Rusku, k válce na Ukrajině a k německým stranám, které odmítají pokračování vojenské podpory Kyjeva.

Když vláda prohraje volby, problémem se stávají voliči a Rusko

Merz ve svém povolebním vystoupení sečetl výsledky AfD, Die Linke a BSW, tedy stran odmítajících nebo zásadně zpochybňujících dosavadní vojenskou politiku Berlína vůči Ukrajině. Podle výsledku, ze kterého kancléř vycházel, tyto prý pro-ruské strany dohromady obdržely přesně 57,7 procenta hlasů. Z tohoto čísla následně vytvořil argument pro pokračování dosavadního kurzu a současně je propojil s ohrožením vnitřní bezpečnosti Německa. Podle aktuálních oficiálních průběžných výsledků činí součet AfD, Die Linke a BSW dokonce 57,9 procenta.

To ovšem neznamená, že všichni jejich voliči sdílejí stejný názor na Rusko nebo válku na Ukrajině. Znamená to především, že většina voličů podpořila strany stojící mimo současný berlínský bezpečnostní konsenzus. Merz sice přímo neřekl, že Moskva zemské volby ovlivnila nebo zorganizovala vítězství AfD, jeho konstrukce však byla průhledná. Nejprve označil většinu voličů za podporovatele stran odmítajících vojenskou pomoc Ukrajině, potom začal mluvit o Rusku, destabilizaci Západu a konkrétním ohrožení vnitřní bezpečnosti. Nevyslovený závěr jeho projevu si posluchači měli doplnit sami.

Přepis videa:

„Podle včerejších volebních výsledků jde přesně o 57,7 % voličů těchto stran. Od svého zásadního přesvědčení, že právě teď musíme bránit naši svobodu i proti Rusku, neuhnu ani o milimetr. Pravděpodobně to budu muset vysvětlovat mnohem podrobněji a intenzivněji, ale ohrožení naší vnitřní bezpečnosti není abstraktní, je velmi konkrétní. A pokud přestaneme podporovat Ukrajinu, zítra se situace nezlepší, ale naopak se ještě zhorší. Cílem ruského vedení je destabilizovat hodnotový systém toho, čemu jsme kdysi říkali Západ. A tento systém hodnot je mimo jakoukoliv debatu.“

Kancléř tím navíc provedl pozoruhodný politický obrat. Volební porážka CDU přestala být především výsledkem nespokojenosti s vládou a proměnila se v bezpečnostní problém. Hlas odevzdaný straně odmítající berlínskou politiku už není pouhým demokratickým rozhodnutím voliče, ale součástí prostředí, které Merz spojuje s působením Ruska proti hodnotovému systému Západu.

Oficiální stanovisko CDU potvrzuje [3], že Merz nehodlá ze svého protiruského a proukrajinského kurzu ustoupit. Jinými slovy, strana utrpěla historický výprask, ale odpovědí jejího předsedy je příslib, že bude stejnou politiku voličům pouze „mnohem podrobněji a intenzivněji“ vysvětlovat.

Weidelová nabídla pravý opak: Jednání s Moskvou a návrat německé diplomacie

Předsedkyně AfD Alice Weidelová po volebním triumfu nabídla naprosto opačný výklad. Podle ní Německo nemá vystupovat jako jeden z nejhlasitějších účastníků protiruské konfrontace, ale jako země udržující otevřené diplomatické kanály s Ruskem i se Spojenými státy.

Nejde pouze o spor o jednu válku. Jde o střet dvou představ o postavení Německa. Merzova představa staví Berlín do role pevné součásti západního vojenského bloku, jehož „hodnotový systém“ podle kancléře nepodléhá žádné debatě. Weidelová chce obnovit tradiční roli Německa jako prostředníka schopného jednat se všemi stranami konfliktu.

Přepis videa:

„Celá ta situace. Zlepší se i zde v budoucnu vztahy s Ruskem? Jak to vidíte? Jak to hodnotíte?“

„Strana Alternativa pro Německo má zcela jasný postoj, že jsme vždy otevřeni diplomatickým kanálům. A vždy jsme kritizovali – zejména když mluvíme například o Ukrajině –, že potřebujeme otevřený kanál s Ruskem, abychom dosáhli kompromisu a mírového řešení. A také jsme vždy říkali, že potřebujeme dobré vztahy nejen s Ruskem, ale především také s USA. Vždyť nyní vidíme, že USA vysílají své zástupce do Moskvy. Probíhají sondážní jednání mezi Moskvou a Kyjevem, a v tom by vlastně mohlo sehrát roli i Německo, respektive německá spolková vláda. Mimochodem, v posledních desetiletích bylo běžnou praxí, že jsme fungovali jako neutrální prostředník. A tato role by nám slušela mnohem lépe než současná role rétorických válečných štváčů.“

Právě tento postoj Merz vykresluje jako součást ruské snahy o destabilizaci Západu. Možnost diplomatického kompromisu je v jeho konstrukci podezřelá proto, že by vedla k oslabení vojenské podpory Ukrajiny. Pokračování války a německých dodávek se tím mění v důkaz loajality k západnímu hodnotovému systému, zatímco požadavek na jednání s Moskvou dostává nálepku proruského postoje.

Jenže Spojené státy samy vysílají své vyjednavače do Moskvy a vedou sondážní rozhovory o ukončení konfliktu. To, co je Washingtonu dovoleno jako velmocenská diplomacie, je v německém prostředí předkládáno jako nebezpečné přebírání ruského narativu. Weidelová právě tento rozpor využila a Merzovi připomněla, že vláda vytlačila Německo z role prostředníka do role hlasitého účastníka konfrontace.

„Německo je na mizině!“ Weidelová udeřila na ekonomické důsledky války

Ještě ostřejší byla předsedkyně AfD při hodnocení německé ekonomiky. Prohlásila, že země je de facto v bankrotu, že pokračující financování ukrajinského konfliktu není udržitelné a že problémy se netýkají pouze Německa, ale rovněž Francie a celé Evropské unie. Weidelová měla na mysli růst úrokových nákladů, průmyslovou krizi a pokračující přijímání obrovských výdajových závazků bez přesvědčivého vysvětlení, kdo je v budoucnu zaplatí.

Přepis videa:

„Ráda se k tomuto tématu vyjádřím. To mi vůbec nejde na rozum. To už mimochodem nemá vůbec nic společného se seriózní politikou, s udržitelnou politikou pro naši zemi. A abych to zde před shromážděným týmem ještě jednou řekla zcela jasně: Německo je de facto v bankrotu. Německo je na mizině a vám to nikdo neřekne. A v této věci by se měl prostě udělat pořádek a vyložit čísla na stůl. Celá ta záležitost s Ukrajinou už přece není vůbec financovatelná. Francie je také na mizině. Kdo vlastně má ještě platit za celý ten cirkus v Evropské unii? Brzy už to nebudeme schopni zvládnout, protože už jen úroky nám stoupají do nebes a kvůli tomu budeme muset všechno zmrazit. A k tomu dojde, protože se zde provádí naprosto nezodpovědná a neseriózní politika namířená proti vlastní zemi. A s tím skoncujeme co nejdříve.“

Právě zde se její útok spojuje se zkušeností voličů v Sasku-Anhaltsku. Člověka, který platí dražší energie, sleduje úpadek průmyslu a bojí se o zaměstnání, nepřesvědčí Merzův abstraktní výklad o obraně hodnotového systému Západu. Pro takového voliče není největším bezpečnostním rizikem ruský narativ, ale účet za elektřinu, ztráta práce a postupné uzavírání výrobních závodů.

Volkswagen škrtá 100 000 míst a čtyři německé továrny nemají jistou budoucnost

Symbolem německého průmyslového propadu se stal Volkswagen. Dozorčí rada automobilového koncernu schválila další snížení počtu zaměstnanců přibližně o 50 000 míst po celém světě. Tento krok přichází nad rámec již dříve dohodnutého zrušení dalších 50 000 pracovních míst, převážně v Německu. Celkově tak restrukturalizace může znamenat úbytek až 100 000 pozic [4].

Současně není po roce 2030 zajištěna konkurenceschopná výrobní náplň pro závody v Emdenu, Zwickau, Hannoveru a Neckarsulmu. Volkswagen prověřuje jejich alternativní využití, takže zatím není přesné tvrdit, že už bylo definitivně rozhodnuto o uzavření všech čtyř továren. Rozhodnuto však bylo, že jejich dosavadní automobilová výroba nemá v současném plánu jisté pokračování. Koncern navíc přiznává evropskou nadkapacitu přibližně půl milionu vozidel ročně [5].

Jedna z německých továren Volkswagenu v Osnabrücku má být podle předběžné dohody převedena na výrobu související s obranným průmyslem [6]. Tento obraz působí téměř symbolicky: automobilový průmysl ztrácí kapacity, zatímco jako záchranný plán nastupuje zbrojní výroba. Německá ekonomika se nepřestavuje zpátky na levnou energii, dostupnou výrobu a exportní konkurenceschopnost, ale na pokračování konfrontace a militarizace.

Za problémy Volkswagenu samozřejmě nestojí jediná příčina. Koncern bojuje s čínskou konkurencí, poklesem odbytu, americkými cly, nadbytečnými kapacitami a vlastními chybnými rozhodnutími. Odstřižení od levnějších ruských surovin a celkový růst evropských energetických nákladů však vytvořily prostředí, které německému průmyslu rozhodně nepomohlo. V energeticky náročných oborech se tato ztráta konkurenceschopnosti projevuje obzvlášť tvrdě.

Merz odpověděl jmény Adenauera a Kohla, nikoliv účty současných domácností

Friedrich Merz na výrok Weidelové o bankrotu Německa reagoval obranou poválečné Spolkové republiky a odkazu předchozích generací politiků CDU. Odvolávání na Konrada Adenauera, Helmuta Kohla a úspěchy minulých desetiletí však neodpovídá na otázku, v jakém stavu se nachází země dnes.

Merz tím převrátil směr obvinění. Podle Weidelové ničí Německo politika spolkové vlády, zatímco podle Merze zemi ničí lidé, kteří o následcích této politiky mluví. Místo odpovědi na průmyslový propad, rostoucí náklady a ztrátu pracovních míst přišlo morální rozhořčení nad tím, že někdo označil situaci příliš tvrdými slovy.

Přepis videa:

„Víme, jak se k těmto lidem máme chovat. Dámy a pánové, nenecháme si od těchto lidí zničit Spolkovou republiku Německo a vše, čeho jsme v posledních letech a desetiletích dosáhli – navzdory všem chybám, které existují, a všem problémům, které máme –, ale nenecháme si od těchto lidí naši zemi zničit jejich řečmi.“

Jenže politické dědictví Adenauera ani Kohla nezachrání továrnu, pro kterou vedení koncernu nemá po roce 2030 výrobní program. Historické úspěchy CDU nezaplatí současné úroky a nevysvětlí rodinám ve východním Německu, proč mají nést hospodářské náklady zahraniční politiky, kterou většina z nich podle volebního výsledku odmítá.

Východní Německo odmítlo hodnoty, které mu Berlín posílá spolu s účty

Sasko-Anhaltsko patří k regionům, kde je vztah k Rusku historicky, ekonomicky i společensky odlišný od pohledu západoněmeckých politických elit. Obyvatelům bývalé NDR lze po desetiletí vysvětlovat, jaké hodnoty musí přijmout, koho se musí obávat a se kterou zemí nesmějí obchodovat. Nelze je však donutit, aby neviděli důsledky těchto rozhodnutí ve vlastních peněženkách a na vlastních pracovištích. Výsledek AfD nelze jednoduše zredukovat na jeden důvod.

Roli hrála migrace, kriminalita, odpor k berlínskému establishmentu, ekonomika, válka na Ukrajině i dlouhodobý pocit, že západní část země zachází s východem jako s politicky nedospělým územím. Společným jmenovatelem je však vzpoura proti systému, který rozhoduje shora a každého odpůrce následně označí za extremistu, populistu nebo šiřitele cizího narativu.

Merzův povolební projev tuto propast neuzavřel. Naopak ji ještě rozšířil. Většině voličů v Sasku-Anhaltsku vzkázal, že jejich odmítnutí vojenského kurzu Berlína není legitimní politickou volbou, ale problémem spojeným s ruskou destabilizací a vnitřní bezpečností.

Voliči nehlasovali podle pokynů Berlína, a proto má Berlín problém

AfD získala téměř 44 procent hlasů proto, že značná část lidí už nevěří, že CDU, SPD, Zelení a další strany současného systému dokážou nebo chtějí změnit směr země. Merz může tento výsledek spojovat s Moskvou, ruskými narativy a útokem na západní hodnoty, ale tím nezmění základní skutečnost: hlasovací lístky do uren vhodili němečtí občané. Když 57,7 procenta voličů podpoří strany odmítající vládní kurz vůči Ukrajině, není to důkaz, že Rusko ovládlo Sasko-Anhaltsko. Je to důkaz, že Berlín ztratil většinu pro svoji politiku.

Kancléř Friedrich Merz

A když kancléř po takovém výsledku prohlásí, že neuhne ani o milimetr, fakticky tím oznamuje, že názor většiny pro něj není důvodem ke změně, ale pouze komunikačním problémem, který bude třeba „intenzivněji vysvětlovat“. Zemské volby se proto staly seismickým otřesem nejvyššího stupně. Nejen kvůli historickému vítězství AfD a zhroucení CDU, ale především proto, že odkryly hluboký rozchod mezi berlínskou mocí a východoněmeckými voliči.

Merz stojí na pódiu a brání hodnotový systém Západu proti Rusku. Obyvatelé Saska-Anhaltska mezitím počítají účty, sledují rozklad průmyslu a hlasují pro stranu, která jim slibuje ukončení politiky permanentní konfrontace. Kancléř může tvrdit, že Německo ohrožují proruské strany. Výsledek voleb však říká něco jiného: německý establishment začínají ohrožovat jeho vlastní rozhodnutí! A to je holá realita!

-VK-

Šéfredaktor AE News

Američané pendlují mezi Moskvou a Kyjevem, ale Rusko své požadavky nezmírnilo, nýbrž přitvrdilo! Na obzoru se rýsuje „mír bez konference“ a pokud Kyjev odmítne jakékoliv ústupky, Rusům nezbyde nic jiného, než vzít i Charkov, Oděsu, Sumy a Kyjev!

Američtí vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner během jediného víkendu absolvovali diplomatickou trasu, která názorně ukázala, kde se dnes ve skutečnosti rozhoduje o budoucnosti Ukrajiny. Nejprve přiletěli do Moskvy, kde je v Kremlu přijal Vladimir Putin společně se svým poradcem Jurijem Ušakovem a šéfem Ruského fondu přímých investic Kirillem Dmitrijevem.

Po více než tříhodinovém jednání se americká delegace přesunula vlakem do Kyjeva, kde ji na nádraží přivítali šéf prezidentské kanceláře Kyrylo Budanov, šéf ukrajinské zahraniční rozvědky Rustem Umerov a předseda poslaneckého klubu Zelenského strany Davyd Arachamija [1]. Už samotné složení uvítací delegace prozrazovalo, že se nejednalo o zdvořilostní návštěvu, ale o přenos ruských požadavků z Kremlu přímo na stůl Volodymyra Zelenského.

Přepis videa:

Putin: Vítejte! Rád vás vidím.

Witkoff: Pane prezidente, rád vás vidím.

Putin: Vážení kolegové, srdečně vás vítám v Moskvě. Situace, kterou dnes budeme řešit, samozřejmě není jednoduchá. Než se však do toho pustíme, rád bych vás požádal, abyste předali ta nejlepší přání a slova díků prezidentovi Spojených států, panu Trumpovi.

Witkoff: Pokud jde o takové zprostředkování, rozhodně záleží na důvěře a pohodlí ve vztahu k těm, kteří jako zprostředkovatelé působí. Vy si po celou dobu užíváte naší plné důvěry a spolupráce s vámi je pro nás velmi příjemná. Rádi vás vidíme.

Putin: Srdečně vás vítáme, pánové.

Witkoff: Děkuji vám, pane. Především, pane prezidente Putine, děkuji za to, že jste nás sem dnes pozval. Právě jsme seděli venku, já, Jared, Kirill a později se k nám přidal Jurij. Povídali jsme si o tom, že až odejdeme do důchodu, budeme mít spoustu úžasných příběhů a vzpomínek, a ty vaše budou mezi nimi na samém vrcholu.

Witkoff: Prezident Trump vám posílá svá nejlepší přání.

Putin: Děkuji vám.

Witkoff: Rodina Gilmanových je vám nesmírně zavázána a velmi vám děkuje za to, že se Bob Gilman mohl vrátit domů.

Putin: Oni musí poděkovat prezidentu Trumpovi. Byla to jeho iniciativa.

Witkoff: Prezidentu Trumpovi poděkovali, ale poděkovali také vám, pane. Chci vám poděkovat za to, že jste podpořil politiku „nestřílet“ v Kyjevě a v Moskvě po tyto tři dny, což nám umožnilo bezpečně sem přijet.

Putin: Tento návrh nám byl doručen oficiálními kanály, prostřednictvím speciálních služeb a ministerstva zahraničních věcí. Požádali jste nás, abychom zastavili útoky na Kyjev. Vydal jsem příslušný rozkaz a od dnešní půlnoci se tyto útoky na Kyjev neprovádějí.

Putin: Chtěl bych poznamenat, že také ukrajinská strana výrazně snížila, a to až o řád, počet útoků na území Ruské federace, včetně Moskvy.

Putin: Ukrajinské úřady zveřejnily výzvu k širšímu třídennímu příměří, ale na tom jsme se s nimi nikdy přímo nedohodli. Uděláme však vše, co je v našich silách, abychom zajistili bezpečnost vyjednávacího procesu, zprostředkovatelů, vaší osoby a případně i osob, které vás doprovázejí.

Oficiální hodnocení moskevského jednání přitom znělo na první pohled optimisticky. Bílý dům oznámil, že se v Kremlu diskutovalo o „podstatných plánech dalších kroků“, které mají být představeny v následujících týdnech. Jurij Ušakov označil rozhovor za mimořádně užitečný, otevřený a vedený v atmosféře důvěry.

Žádný průlom však oznámen nebyl a veřejnosti nebyl představen ani návrh dohody, ani harmonogram příměří, ani datum případného setkání Putina se Zelenským [2]. Diplomatický slovník o konstruktivní atmosféře tak zakrýval mnohem tvrdší skutečnost: americká delegace nepřivezla z Moskvy ruské ústupky, ale aktualizovaný seznam podmínek, za kterých by byl Kreml ochoten uvažovat o ukončení bojů.

V Kyjevě na vlakovém nádraží vítaly Američany špičky kyjevské junty

Právě v tomto bodě je důležitá zpráva agentury Bloomberg. Ta s odvoláním na zdroje blízké Kremlu upozornila, že Moskva považovala pravděpodobnost průlomu za mimořádně nízkou už před příjezdem Američanů a své požadavky dále zpřísňuje, protože je přesvědčena, že má na bojišti převahu.

Jednou z hlavních ruských podmínek zůstává předání dosud neobsazené části původní ukrajinské Doněcké oblasti Rusku [3]. Bloomberg tedy netvrdí, že by nové podmínky vznikly teprve během sobotního jednání. Popisuje dlouhodobější posun ruského postoje, který jednání Witkoffa a Kushnera nedokázalo zvrátit. Moskva nevidí důvod, proč by měla nabízet územní nebo bezpečnostní ústupky ve chvíli, kdy její armáda postupuje a kdy se vyjednávací hodnota času obrací v její prospěch.

Příjezd amerických vyjednavačů do Kyjeva proto nelze vykládat jako zahájení nějakého nového rovnocenného vyjednávacího kola. Witkoff a Kushner přijeli ukrajinskému vedení vysvětlit, co v Moskvě slyšeli, a současně zjistit, zda je Kyjev ochoten změnit postoj k územním otázkám. Jednání se Zelenským trvalo několik hodin, ale ani po něm nebyl ohlášen průlom.

Američané hovořili o nových nápadech, zatímco zdroje listu Financial Times popsaly předložené materiály spíše jako upravené verze starších návrhů přizpůsobené vývoji od přerušení předchozích rozhovorů. Hlavním bodem sporu zůstal Donbas, jehož předání Zelenský nadále odmítá [4].

Kdo postupuje, ten diktuje podmínky

Logika ruského zpřísňování požadavků je z vojenského hlediska naprosto průhledná. Mírová jednání se nikdy neodehrávají mimo realitu bojiště. Každý kilometr obsazeného území, každé dobyté město a každý rozpad obranné linie se dříve či později přenese do diplomatických dokumentů. Putin před americkými vyjednavači zdůrazňoval právě postup ruské armády a přesvědčení Moskvy, že stanovených cílů dosáhne [5].

Pokud Kreml věří, že může zbytek Doněcké oblasti získat vojensky, nemá důvod platit Kyjevu politickou nebo ekonomickou cenu za něco, co mu může fronta přinést později. Západní média už většinou přímo nezpochybňují, že ruské síly mají na značné části fronty iniciativu. Namísto otevřeného přiznání strategického problému se však zprávy o ruském postupu zmenšují na izolované mapové aktualizace, názvy jednotlivých vesnic a neurčité formulace o „obtížné situaci“.

Vladimir Putin se vítá se Stevem Witkoffem v Kremlu

Tím mizí zásadní souvislost: pomalý postup nemusí být bezvýznamný, pokud probíhá soustavně, vyčerpává protivníkovy rezervy a zhoršuje jeho budoucí vyjednávací pozici. Rusko nemusí dosáhnout dramatického průlomu během jediného týdne. Stačí mu, když Kyjev každý měsíc přichází o další prostor, vojáky, techniku a schopnost obnovovat obranné linie. Z tohoto hlediska se rok 2027 může stát rozhodujícím.

Pokud ruská armáda dosáhne správních hranic původní Doněcké oblasti, může Kreml znovu nabídnout zastavení bojů a prohlásit, že jedna z jeho hlavních územních podmínek byla splněna silou. Ukrajinské vedení se potom ocitne před volbou, zda přijmout realitu fronty, nebo pokračovat ve válce s rizikem, že další ruské požadavky budou ještě tvrdší.

Právě toto je problém strategie, kterou Kyjevu vnucuje část evropských představitelů: každé odmítnutí dohody je prezentováno jako zásadovost, ale nikdo už nevysvětluje, proč má být příští nabídka pro Ukrajinu výhodnější než ta předchozí.

Evropa vyhlíží válku v roce 2030, ale Ukrajina krvácí dnes

Evropští politici mezitím připravují veřejnost na možnost přímého střetu s Ruskem kolem roku 2030, navyšují vojenské rozpočty a opakují varování, že Rusko může během několika let otestovat NATO. Vzniká tak absurdní propagandistická smyčka: evropským voličům se neustále oznamuje, že „Rusové už jdou“, zatímco jakýkoliv pokus uzavřít válku ještě před tímto údajným termínem je označován za kapitulaci, odměnu agresorovi nebo zradu Ukrajiny. Kyjev je povzbuzován k pokračování války lidmi, kteří ukrajinskou demografickou, ekonomickou a vojenskou cenu sami neplatí.

Jared Kushner a Steve Witkoff v Kremlu

Brusel přitom může slibovat podporu ještě mnoho let, ale nemůže Ukrajině dodat nekonečný počet vycvičených vojáků. Nemůže také změnit geografii ani odstranit skutečnost, že Rusko má delší časový horizont, větší mobilizační základnu a rozsáhlejší obranný průmysl. Pokud Spojené státy pod Trumpovou administrativou postupně přecházejí od bezpodmínečné podpory Kyjeva k roli prostředníka, bude se evropská rétorika stále více rozcházet s reálnou schopností ovlivňovat konečný výsledek.

Příměří bez mírové konference

Za těchto okolností začíná být představitelný model, který by bylo možné označit za „bezkonferenční mír“. Nejde zatím o oficiálně potvrzený termín Kremlu nebo Bílého domu, ale o pracovní označení scénáře, v němž válka neskončí velkou mírovou konferencí, podpisem jediné všeobjímající smlouvy a společnou fotografií státníků.

Boje se mohou zastavit ve chvíli, kdy jejich pokračování přestane současně vyhovovat Moskvě, Kyjevu i hlavním zahraničním sponzorům Ukrajiny, přestože se žádná ze stran nevzdá svých právních a politických nároků. Výsledkem by nebyl klasický mír, ale dlouhodobé příměří založené na faktické linii kontroly. Ukrajina by formálně neuznala ztrátu území, Rusko by nepřestalo považovat obsazené oblasti za součást federace a Západ by mohl zachovat část sankcí.

Jurij Ušakov, Vladimir Putin, překladatel a Kirill Dmitrijev v Kremlu při jednání s Witkoffem a Kushnerem

Současně by však ustaly rozsáhlé pozemní operace a vznikl by nový bezpečnostní režim. Takový model by připomínal spíše zamrzlé konflikty nebo korejské příměří než evropské mírové smlouvy 20. století. Tento scénář by vysvětloval také rostoucí význam ruského požadavku na nárazníkovou zónu. Kreml už veřejně hovoří o systematickém vytváření bezpečnostního pásma podél hranice a spojuje jeho šířku s dosahem ukrajinských zbraní a potřebou chránit ruské regiony [6].

Čím častěji budou ukrajinské drony a rakety útočit na ruské příhraniční oblasti, tím hlouběji může Moskva požadovat posunout budoucí linii oddělení. Nárazníková zóna se tak může stát jedním z nových prvků ruských podmínek, přestože její přesný rozsah po jednání s americkou delegací zveřejněn nebyl.

Volby do Státní dumy mohou uzavřít jednu etapu války

Dalším důležitým časovým bodem jsou volby do ruské Státní dumy, které Vladimir Putin vyhlásil na 20. září 2026 [7]. Kreml odmítá zprávy o přípravě nové mobilizace jako ukrajinskou předvolební dezinformaci a Putin veřejně tvrdí, že podobné informace jsou nesmyslné [8].

To ovšem nevylučuje, že po volbách může dojít k úpravě strategie, personálním změnám nebo k novému vymezení cílů války. Volby odstraní bezprostřední domácí politickou překážku pro rozhodnutí, která by před hlasováním mohla být považována za příliš riskantní.

Vladimir Putin

Pokud Kyjev odmítne i příměří založené na tehdejší frontové realitě, může se v Moskvě prosadit názor, že omezená vojenská operace na Donbasu sama o sobě nestačí. Původně vyhlášené cíle SVO totiž nezahrnovaly pouze územní otázku. Putin hovořil také o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny.

Jestliže Moskva pod pojmem denacifikace rozumí zásadní změnu ideologického a politického charakteru ukrajinského státu, potom tohoto cíle nelze dosáhnout pouhým připojením Donbasu. Režim v Kyjevě by zůstal zachován, dál by budoval armádu orientovanou proti Rusku a čekal by na další příležitost změnit poměr sil.

Ostatky Melnyka a Konovalce jako vzkaz Moskvě

Tento rozpor ještě prohlubuje současná ukrajinská historická politika. V květnu 2026 byly do Kyjeva převezeny a se státními poctami pohřbeny ostatky vůdce jedné z frakcí Organizace ukrajinských nacionalistů Andrije Melnyka. Melnykova OUN během druhé světové války spolupracovala s nacistickým Německem a ceremoniál vyvolal kritiku v Polsku i Izraeli [9]. V srpnu následovalo převezení ostatků zakladatele OUN Jevhena Konovalce, rovněž se státními a vojenskými poctami [10].

Pro Moskvu jsou podobné ceremonie důkazem, že ukrajinský stát nejen neodstraňuje nacionalistickou tradici, kterou Rusko označuje za banderovskou, ale naopak ji povyšuje na součást oficiálního státního kultu. Historické hodnocení jednotlivých představitelů OUN je na Ukrajině součástí ideové školy kyjevské junty, avšak politický význam těchto pohřbů je jednoznačný. Kyjev tím oznamuje, že svou identitu bude budovat na radikálním protiruském nacionalismu bez ohledu na protesty Polska, Izraele nebo Ruska.

Také československá historická zkušenost s poválečnými průniky ozbrojených oddílů UPA ukazuje, proč tato symbolika ve střední a východní Evropě vyvolává tak silné reakce. Jednotky, které se snažily proniknout přes území Československa do americké okupační zóny v Německu, se střetávaly s československými bezpečnostními složkami a jejich postup zanechal oběti i dlouhodobé historické trauma. Když dnešní ukrajinská moc přebírá symboly tohoto hnutí, neposkytuje Moskvě argument pro kompromis, ale naopak materiál pro tvrzení, že původní ruský požadavek „denacifikace“ nebyl splněn.

Američané pendlují, ale čas pracuje pro Moskvu

Witkoff a Kushner se tak ocitli mezi dvěma postoji, které nelze překlenout zdvořilými formulacemi o konstruktivním jednání. Moskva věří, že čas a vývoj na frontě pracují pro ni, a proto své podmínky nezmírňuje. Kyjev odmítá územní ústupky, žádá další protivzdušnou obranu a doufá, že pokračování západní pomoci jednou změní vojenskou rovnováhu.

Evropské vlády podporují ukrajinské odmítání, protože přiznání územních ztrát by současně znamenalo přiznání neúspěchu celé jejich dosavadní strategie. Diplomatická mise americké delegace přesto nebyla bezvýznamná. Poprvé vznikl přímý pohyb mezi Moskvou a Kyjevem, při němž stejní Trumpovi zmocněnci během několika desítek hodin jednali s Putinem i Zelenským.

Třídenní omezení útoků na obě hlavní města zároveň ukázalo, že i bez všeobecného příměří lze prostřednictvím zvláštních služeb a diplomatických kanálů dohodnout dílčí vojenská opatření. Právě tak může jednou začít i „bezkonferenční mír“: nikoliv slavnostním podpisem, ale sérií praktických dohod o zastavení útoků, oddělení vojsk, výměně zajatců a vytvoření bezpečnostních pásem.

Pro Ukrajinu však zůstává nejnebezpečnější představa, že lze každou nabídku odmítnout a příští bude automaticky lepší. Bloombergova zpráva naznačuje pravý opak. Rusko s postupem své armády požadavky přitvrzuje a může je rozšiřovat o další územní, vojenské a politické podmínky.

Jestliže Kyjev odmítne dohodu po dosažení správních hranic Doněcké oblasti, další ruská nabídka už nemusí být založena na zastavení na Donbasu. Může se znovu otevřít otázka Charkova, Sum, Dněpropetrovska, Oděsy i samotného politického uspořádání v Kyjevě. Moskva tedy Witkoffovi a Kushnerovi nevzkázala, že nechce jednat.

Vzkázala jim něco mnohem podstatnějšího: jednat bude, ale nikoliv proti směru vývoje na frontě a nikoliv za podmínek, které měly platit před rokem nebo dvěma. Američtí vyjednavači nyní tuto zprávu přivezli do Kyjeva. A zatímco kamery zachytily úsměvy, podávání rukou a procházku po Sofijském náměstí v Kyjevě, skutečný obsah návštěvy byl mnohem chladnější. Čas pro rozhodnutí se krátí a cena dalšího odmítnutí může být pro Ukrajinu podstatně vyšší než cena kompromisu, který odmítá dnes.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Prev1...345...25Next Strana 4 z 25

DOPORUČENÉ NOVINKY

NÁHODNÝ VÝBĚR

video

video

AE News (American European News) je nezávislý internetový zpravodajský portál připravovaný českými a slovenskými krajany žijícími po celém světě. Přinášíme informace z alternativních zdrojů, dešifrujeme politické události, dezinformace a mediální propagandu a píšeme o dopadech a souvislostech. U nás píšeme bez cenzury, bez politické korektnosti, bez servilnich postojů k palčivým problémům z domova i ze světa.
Veškeré články jsou díly příslušných autorů.

DNEŠNÍ ČLÁNEK

OBLÍBENÉ RUBRIKY

© Copyright 2026 American European News, LLC